Literatura – Zábava

Nejpříjemnější dieta

Chlapa nesmíš nikdy litovat, říká často moje přítelkyně Dana, spolu s jinými radami. Dneska taky. Stojím na váze, hypnotizuji ciferník, nakonec do ní vztekle kopnu. "Kdyby mi alespoň neříkal kuličko." Slzy zlosti se mi koulejí po tváři. Na tohle Dana přímo čeká.

Vladimír Kulíček: HYPERTONIZOVANÝ PUMPRNYKL

Útočí na nás ze všech stran. Z billboardů, množství letáků, kterých má každý prakticky denně plné poštovní schránky, z novin a časopisů a samozřejmě především z rozhlasu a zvláště agresivně z televize. Právě tomu poslednímu způsobu je dobré věnovat trochu pozornosti. Jak se vlastně chovají televizní diváci při střetu s reklamou?

Libuše Čiháková: Jak se vlk nažral ....

Už jsem se tenkrát na to manželovo žabaření nemohla dívat. To bylo samé: "Prosím vás, nemáte, prosím vás, nedalo by se u vás koupit...," no prostě samé prosím, prosím, ale výsledek jaksi nikde. "Tak sakra," bouchla jsem pěstí do stolu. "Chceš si to auto vůbec koupit, nebo čekáš až ti spadne z nebe?" "Koupit auto chci," řekl tiše a celý se přikrčil. "Ale pět tisíc navíc nedám!"

Adela a ufo

Začalo to celkom obyčajne. Adela venčila svojich deväť ratolestí na neďalekej lúke blízko zemiačniska, keď tu odrazu z ničoho nič vedľa nich pristál lietajúci tanier. Najprv začalo revať len to najmenšie, no potom sa ozval vokál všetkých usoplencov do jedného.

Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (22)

Nikdy jsem se nenaučil jezdit bez sedla, ale jinak jsem se učil dobře a rychle. Všakjsem denně strávil v sedle osm hodin a někdy, když jsme mustrovali (sháněli dobytek), i více. Měl jsem svých šest koní, kteří byli strategicky rozmístěni v různých ohradách po celé farmě, a při mustrování jsem je uhnal všechny.

Omladzovacia kúra

Raz ráno som vstala s predsavzatím, že niečo musím pre seba urobiť. Päťdesiatka na krku, vlasy šedivé, telo mľandravé, tvár samá vráska a ja som sa doposiaľ nečinne pozerala, ako čas vykonáva na mne túto skazu.

Jitka Dolejšová: Škola, základ života?

Bylo horké zářijové odpoledne. Autobus narvaný k prasknutí. V něm také já se svým synem – prvňáčkem. „Tak co ses nového ve škole naučil?“, zeptala jsem se jako obvykle. A syn jako obvykle odpověděl: „Nic.“Autobus se konečně dokodrcal do zastávky, kde jsme také chtěli vystupovat. Lidé se mačkali, strkali a tlačili u dveří.

Stanislav Moc: Zmýlená se neplatí

Jednou nám prodejce dal adresu a vysvětlil, že majitel nebude doma, ale abychom šli zadem, že nechal otevřené dveře u prádelny, abychom se do domu dostali. Klimatizaci jsme měli v obýváku zasadit doprostřed stěny, v které nebylo ani okno ani dveře. Taková stěna že je v obýváku jen jedna, takže se nemůžeme mýlit.

Odpozorováno ze života (3)

Před lety se nacházela v Křižíkově ulici v Praze, téměř přesně naproti Hudebnímu divadlu v Karlíně, prodejna mražené drůbeže. Občas byly k mání drůbky nebo celá drůbež čerstvá. Informace o tom se vždy objevila na výstavních tabulích přímo na ulici.

Emília Molčániová: Turisti | Umelecké dielo | V reštaurácii

Raz ráno si ma dal zavolať šéf: „Magduška, mám pre teba dobrý džob. O tri dni príde na Slovensko veľké zviera z USA inkognito a rád by tak trochu súkromne spoznal naše hlavné mesto. Potrebuje niekoho, kto by sa mu počas pobytu venoval.“ „Prečo práve ja?“ „Máš najdlhšiu prax v odbore sprievodca, vieš dobre anglicky a si domorodkyňa, Bratislavu poznáš ako vlastnú dlaň. Preto.“ „Kto je to?“

Ivan Kolařík: O idylce a havětích

Můj průzkum využívání volného času důchodci mě dovedl k neomylnému přesvědčení, že valná většina ani nepouští draky nebo uzdy svým koníčkům, ale že se z nich stanou vášniví cestovatelé, kteří šmahem zapomenou, že celý život šetřili pro děti, aby měli snadnější život než oni, a klidně, bez sebemenších výčitek svědomí, prošustrují veškeré bankovky za luxusní karavanky, tedy domky na kolečkách, se kterými popojíždějí po Austrálii.

Zkušenosti nad zlato

Řízením nevyzpytatelného osudu jsem se ocitla při hledání zaměstnání tam, kde by mě mí známí a přátelé nikdy nehledali. Honosný titul „asistentka ředitele úseku pojištění motorových vozidel“, zářící z mých nových vizitek, v mém blízkém okolí způsobil menší chaos. V kancelářích nového pracoviště se hemžili odborníci přes auta, kladli mi zasvěcené otázky a já jsem je nezasvěceně, zato se širokým vševědoucím úsměvem, odkazovala tam, kde se většinou nic nedozvěděli (no, alespoň vypili dobré kafe a pokonverzovali o počasí).

Stanislav Moc: Stres

Jenže po skončení jsem zjistil, že na mém záchodě chybí papír. Sebral jsem tedy šaty z háčku, a abych nic neztratil, tak jsem si je omotal kolem ruky, v které jsem držel ručník. Vyšel jsem ven a fakt nevím, co mě to posedlo, ale místo do jiné kabiny jsem vklouzl do záchodu pro disabled people. Asi jsem předpokládal, že tam papír určitě bude.

Miloslav Švandrlík: Přijde Mutějíček?/ Vytáhl mě Hejblík

Každý večer, krátce předtím, než usnu, si říkám: „Teď by měl přijít Mutějíček a požádat mě o ruku mé dcery!“ Při této představě se vždycky slastně zachvěji. Neboť je jasné, že bych s Mutějíčkem vyrazil dveře. Vypadalo by to asi takto: Mutějíček by se dostavil ve svátečním oděvu a v ruce by třímal kytku. Jeho nesympatická tvář by se chvěla obavami a vyprahlé rty by cosi naléhavě ševelily.

strana 1 / 22

Další strana »