Literatura – Zábava
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (10a)
Mužská část hospod sestávala většinou z betonové podlahy, aby se dala dobře ostříkat hadicí. A to bylo namnoze třeba, protože hospody otvíraly v půl šesté a většina pijáků se tedy snažila opít za pouhé dvě hodiny třicet. To byl pro mnohé nadlidský úkol, především ta rychlost pití a tak se často stávalo, že to co v hospodě vypili tam i nechali a krásně vyblití se vraceli s prázdným žaludkem ke svým rodinám a k večeři.
Emília Molčániová: MHD – to je ono | Problém bude inde | Pôžička
Pokazilo sa mi auto. Toho som sa najviac obávala, pretože som bez neho neurobila po meste ani krok. Hrozila som sa cestovania mestskou hromadnou dopravou. Stačilo mi počúvať tie chýry, ktoré kolovali ako postrach verejnosti. A teraz je to tu. Musím zakúsiť nepohodu, utrpenie, možno aj boj o holý život. Celú noc som nedokázala od strachu ani zaspať a lúčila som sa so životom. Pred dvadsiatimi rokmi ma seklo v krížoch a odvtedy chodím zohnutá takmer do pravého uhla. Prešla som stovkami rúk našich i zahraničných odborníkov, kadejakých šarlatánov a nič.
Vladimír Kulíček: I v Pentagonu vědí, co dělal Pepa s Ančou v Kujebině
Narukoval jsem v roce 1951 k letectvu jako budoucí radiový specialista a tak jsme měli kromě tuhého výcviku denně nejméně dvě hodiny „morčat“! Za tři měsíce jsme mnozí chytali 100 znaků za minutu, později ještě více. Na jaře bylo třeba ověřit co umíme v terénu a tak do kraje vyjely radiovozy. Vždy tři radisté se střídali po hodině tak, že jeden vysílal, druhý mu psal a připravoval radiogramy, třetí odpočíval.
Austrálie - můj osud (9)
Po svátcích nastaly dny plné práce, které jsme všichni trávili ve fabrice ACI. Tady jste se ovšem v novinách nedočetli, že „ v radostných dnech plných pracovního nadšení zaměstnanci ACI opět splnili plán“ ... Zaměstnanci ACI, kterým jsem se stal i já, plán splnili vždycky, neboť stáli u pásu, který je svou rychlostí nutil pracovat rychle a přesně a na nějaké nadšení nedal.
Jitka Dolejšová: Minipříběhy všedních dní (3)
O ztracené faktuře. Pečlivá manželka třídila faktury firmy. Na první hromádku skládala faktury za vodu, na druhou za elektřinu, na třetí za telefony… Když se manžel chtěl podívat na účty za telefon, manželka ne a ne najít tu správnou fakturu. Hledali společně, až ji, mršku jednu, našli: Ležela v hromádce s fakturami za vodu. Manželka ji tam intuitivně položila, když viděla záhlaví: Vodafone.
Austrálie - můj osud (7)
Ta žádného chlapa nepotřebovala, ta si stačila sama! První zmizel Petr s tou jeho a pak i Jarda s Magdou a já už jsem na nic nečekal a odtáhl mou blondýnku do Láďovy ložnice. Tam jsme si vedle sebe lehli jak lehávají milenci a když jsme byli skoro v nejlepším, tak mi to moje roští prozradilo, že se mnou chce vážně chodit, že mne miluje, ale ne teď, teď hned to nejde, protože má ženské věci a tedy až příští týden... pokud to míním vážně!
Ivo Jahelka: Balada o Favoritu / Balada o zubaři
Ve Lhotě pod Lesy je pozdvižení, / větší než když někdo z místních se žení, / a dál se dává tahleta zpráva, / v maštali, stejně jak u koryta: / že Tomeš zakoupil Favorita! / V hospodě na rynku rumové smrště, / a ty kdož přijdeš tam, no tak Bůh drž tě, / pít budou do mše, na počest Tomše, / a jeho bouráku z Boleslavi, / zítra je budou zas bolet hlavy.
Pavel Vrána: Zdraví především
Trvá masopust a my ho u nás v chalupě letos pojali docela vážně. Ne snad, že bychom ze své stravy zcela vyloučili maso, ale pokoušíme se alespoň část denní potravinové dávky mít sestavenou tak, aby se dala označit za potravinu zdravou, nebo dokonce léčivě působící. Letos, hned z kraje roku, mi někdo z kamarádů zaslal mailem zkrácený výtah z vědecké práce německé biochemičky Dr. Johanny Budwig. Moudrá paní a nezpochybnitelná teorie.
Ladislav Gerendáš: Vítězný únor
Šedesát let uplynulo / když se soudruh vrátil z hradu / padal sníh a trochu dulo / pak jsem přišel o zahradu // Šedesát let už je v trapu / vše odplulo, pryč jsou raci / co dešťů padlo do okapu / příbuzní jsou v emigraci // Šedesát let, páni, dámy ! / Těch sklínek z našich vinic! / ani mozek Dalajlámy / nechápal zrod milic /
Milan Prokš: Tučňák ve fraku
Protialkoholická poradna, poliklinika na nábřeží Klementa Gottwalda, někdy uprostřed sedmdesátých let minulého století. "Tak, pane Novák, dáme si takový test." Schoulená postava na rozvrzané židli si poposedne."Budu vám říkat různá slova a vy hned odpovíte, co vás první napadne. Bez rozmýšlení." "Ale pane doktore..."
Emília Molčániová: Báječná dovolenka | Automechanik | Nový šéf
Nevedeli sme sa dočkať. Už len dva týždne, už len týždeň, počítali sme. Konečne nastal deň nástupu na dovolenku. Deti, nakoniec aj my, rodičia, sme sa na to naše veľké dobrodružstvo tešili ako blázni. Na druhej pologuli Zeme sme ešte neboli, a to sme už pochodili kadečo. Batožiny sme mali ako výskumníci idúci na severný pól prinajmenšom na tri mesiace. Zatiaľ sme mali namierené do civilizovaného sveta, do vychýrenej destinácie Thajska.
Austrálie - můj osud (5)
Že se v Austrálii pije pivo a nikoli víno, jsme už věděli. Dokonce jsme i věděli, že australské pivo je mnohem silnější, protože jsme to brzo po Petrově příjezdu vyzkoušeli. S překvapením jsme zjistili, že i když se plechovky obsahem nevyrovnají českému půllitru, jejich potence je ve zdejším klimatu značně vyšší. Sotva jsme vyšli z hospodského přítmí na slunce, už se nám motaly hlavy. Také jsme museli konstatovat, že australské pivo se pít dá a jediné, co nám na něm vadilo, bylo, že ho všude měli tak šíleně přechlazené, až nás brněly zuby.
Pavel Landa: U kadeřnice
„Co to bude, dámy?“ „Chtěla bych tady pro dceru takové ty světlejší pruhy. Víte, takové ty - - „ „Samozřejmě. Vím přesně. Melír. Na to je speciální čepice. Vypadá jako na koupání. Jsou v ní otvory, a těma dírama se vytáhnou prameny vlasů. Dělá se to háčkem na háčkování. Vytažené prameny se pak odbarví. Je to ono, viďte? Určitě. Jenomže my tu čepici nemáme. Takže kdybyste to laskavě zkusily někde jinde.“ „Já nemyslela odbarvit celou hlavu. Jenom udělat světlejší pruhy.“ „Určitě, madam. Melír. Slečně bude slušet.“
Emília Molčániová: Beh o život | Čo človek neurobí pre... | Otec
Dobre som to vymyslela. Spojila som príjemné s užitočným. Kým iní idú z práce električkou, ja si zatrénujem. Dopravou mi cesta trvá tridsať minút, rýchlou chôdzou necelých štyridsať a skratkou cez park, keď poklus striedam so šprintom, asi desať minút. Musím však povedať, že sa neustále zlepšujem, už iba deväť a pol. Ako sekretárka sa v práci nepretrhnem, a tak sa mne, ktorá bola od malička zvyknutá športovať, pohyb žiada. O piatej mám „padla“ a potom nastupuje môj obvyklý dennodenný rituál: lodičky putujú do tašky a obúvam si tenisky.
strana 1 / 22