Literatura – Zábava
Jaroslav Wykrent: Ze šuplíku
Generální štáby zbytku našich zásad, začaly hned zrána nad ústupem jásat, aniž by do boje daly vlastní pěsti... Bože - jak je snadné hrát si na vítězství! Hrát si na vítězství... Velitelé flotil, směřujících k pólu, zapomněli rychle, že vypluli spolu do míst, kde si SMRTKA všechny stejně cení... Bože - jak je hořké pozdní objevení! Pozdní objevení...
Ivan Kolařík: Policejní dar (2.)
“Jo, kamaráde, to jsme na ty hajzly estébáky konečně vyzráli. Krátce po revoluci jim všechno vzali a Volhy jsme podědili my, kteří jsme donedávna jezdili ve starých Škodovkách,” vysvětlil ochotně můj nový přítel Franta. Ten mi taky řekl, jak chlapi od kriminálky neměli estébáky rádi, protože jim do řemesla strkali nos a kolikrát jim narušili dlouhodobé vyšetřování.
Ivan Kolařík: Atom na ně!
V práci se moc nic vzrušujícího nedělo, a protože se nikdo z kolegů nepřišel pochlubit rozbitým frňákem, podlitinou pod okem nebo přeraženou sanicí, měl jsem dost času jedním prstem konečně doklepat pracovní zprávu a přitom nadávat na nekonečné papírování, které je každodenní součástí práce u policie.
Libuše Čiháková: Rafan | Naše sluníčko | Dynek
Od malička pusu od ucha k uchu, vtípky rozdával na všechny strany, brečet snad ani neuměl. Když mu byly tři roky, propuklo u něho silné sociální cítění. Každé návštěvě, která se u nich v té době objevila a byla podle něho chudší než oni, podstrčil nějaký dárek. Tu mámin zlatý prstýnek, tam zase tátovy stříbrné hodinky, kilovku kakaa či kafe.
Emília Molčániová: Adopcia | Skleróza | Kým nie je neskoro
„Prišli sme ohľadom adopcie.“ „Vy ste… manželia Krhličkovci?“ „Áno.“ „Posaďte sa, prosím. Iste viete, že musíme s vami absolvovať niekoľko pohovorov, kým dôjde k samotnej adopcii. Takže, vy ste manželia už dvadsať rokov, ako tu v žiadosti čítam… A doposiaľ nemáte žiadne vlastné dieťa.“ „Preto si chceme adoptovať cudzie.“ „Takže, máte nejakú bližšiu predstavu o tom, aké dieťa by to mohlo byť? Najčastejšie sa osvojujú dojčatá, novorodenci.“ „No, viete, na novorodenca si netrúfnem, nikdy som také malé dieťa nedržala na rukách,“ povedala pani Krhličková.
Ivo Jahelka: Kdo nepracuje, ať nejí
„Kdo nepracuje, ať nejí“, praví lidové pořekadlo, a taky „bez práce nejsou koláče“ a „práce matka pokroku“ (to už ovšem není přísloví, ale budovatelské moudro). Někteří z vás jistě pamatují dobu, kdy občan měl sice právo na práci, ale zároveň také povinnost pracovat. Kdo nepracoval, byl darmojed a trestní zákon na něho měl paragraf 203, v němž byla skutková podstata trestného činu příživnictví upravena následovně:
Luděk Ťopka: Tajemný B. G.
„Víš, Pavlínko, oni totiž i muži mají svý dny, jak hlásala donedávna jedna televizní reklama. A příčinou toho jste zhusta, ne-li vždy, právě vy, naše krásný a nezbytný životní společnice, tak často nás opouštějící. Ano, vy se svou podivnou zásadou brát milenecké vztahy tak urputně žensky. Je všeobecně známo, že muži jsou v podstatě, a v základním smyslu toho slova, daleko věrnější než ženy.
Jaroslav Volf: Exkluzivní rozhovor s pračlověkem Janečkem
Narodil jsem se za temné noci v měsíci tahu mamutů. Tehdy jsme museli utíkat před přesilou sousedního kmene, který si dlouho dělal zálusk na naši jeskyni. Až využil nepřítomnosti bojovníků kmene, když byli na jiné válečné výpravě. A snadno se jí zmocnil. Ale štěstí jim nesloužilo, mamuti odtáhli jiným směrem, naopak se sem stěhovali šavlozubí tygři a pěkně si na nich pochutnávali.
Radovan Hájek: Nákupy
U Anděla jsem nastoupil do tramvaje č. 9. Byla tam dvě volná sedadla, tak jsem se posadil. V další stanici nastoupily dvě starší paní, já bych řekl babky, ale tím nemyslím nic špatného. Od určité doby říkám starším pánům dědek a dámám v letech babky. Já se totiž už věkem také řadím mezi dědky a nějak mě to nepohoršuje. Babky jely zřejmě z nákupu, protože každá měla plnou nákupní tašku. Jedna z těch babek si sedla přede mě na volné sedadlo a té druhé jsem galantně nabídl svoje místo. „Ne, děkuji, jste laskav, mladý muži,“ odmítla s úsměvem babka. Buď špatně vidí, nebo měla zamlžené brýle.
Špinavý hadr
Připouštím hned v úvodu, že téma špinavého hadru v souvislosti s jarní úvahou se zdá být poněkud nepatřičné. Vždyť každý, kdo o jaru píše, ať již douk nebo nedouk, se zabývá podstatně poetičtějšími pojmy. Příroda se obléká do zeleně, stromy a květinky rozkvétají, bílé obláčky jako rozkošní beránci táhnou azurovou oblohou a krajem kráčí láska s velkým L.
Miloslav Švandrlík: Kriminálnická Lhota
Pakl se opět vrátil z nemocnice, zatímco Stolouš si v nápravném zařízení ještě nějakou dobu pobude. Těžké ublížení na těle není žádná bezvýznamná záležitost. Pro naši malou, leč výstavnou obec to není ovšem nic potěšujícího. Pakl je v jednom kuse ve špitále a ztepilí chasníci putují jeden za druhým do lochu. Už se nám na okrese začalo říkat Kriminálnická Lhota.
Jaký jsem typ
Přijel k nám do družstva novinář. Snědl nám oběd a řekl, že o mně napíše článek. Potom odejel. Zprvu jsem byl rád, že se o mně dovědí lidé až z druhého konce republiky, ale potom se objevily starosti. Jak mě ten chlap pojme? Napíše o mně jako o kladném typu? Mohl by! Lenoch nejsem a manželku netluču. Neopíjím se, čtu klasiky a v rodině netrpím náboženské tmářství.
Pavel Vrána: Zdraví především
Trvá masopust a my ho u nás v chalupě letos pojali docela vážně. Ne snad, že bychom ze své stravy zcela vyloučili maso, ale pokoušíme se alespoň část denní potravinové dávky mít sestavenou tak, aby se dala označit za potravinu zdravou, nebo dokonce léčivě působící. Letos, hned z kraje roku, mi někdo z kamarádů zaslal mailem zkrácený výtah z vědecké práce německé biochemičky Dr. Johanny Budwig. Moudrá paní a nezpochybnitelná teorie.
Miloslav Švandrlík: Pojedeš, Liduško? | Dovolená
Hory — to je nádhera, Liduško. Prvně jsem tam byl s Bořivojem už před válkou. Bořivoj tenkrát zabloudil ve vánici a našli ho až za týden úplně zmrzlého. Jo jo, hory — to je bílá pohádka, Liduško. Pepan Tejželů, možná, že ho znáš, si tam zlomil nohu na dvakrát. Chudák — dodnes mu to nesrostlo, a jaký to byl fotbalista!
strana 1 / 22