Byla sobota, pozdní slunné odpoledne, psal se 10. květen 2003, a já seděl po dobré večeři a ještě lepším vychlazeném pivečku v  muzeu zábavy Jaképak bylo pro mne milé překvapení, když mi byl pan Ondřej Suchý totiž velmi obdivuje ruské cirkusové klauny a z nich především Olega Popova; kdysi před lety si přečetl v novinách článek, že jeden Čech, žijící trvale v Německu, tvoří sochy tohoto slavného ruského klauna a že kopie těchto sošek jsou velmi prodávané.

Byli jsme oba mile překvapeni: já tím, že Ondřej má rád Olega Popova, že o mně četl článek a že si to všechno ještě po tolika letech pamatuje, a on tím, že se osobně setkává s člověkem, který ty sochy v Německu dělá.

Od té doby mezi námi panují čilé kontakty, na jejichž základě vzniká i častá spolupráce. Dnes se mezi tyto aktivity zařadil i následující rozhovor pro Pozitivní noviny, v nichž se před nedávnem Ondra stal stálým autorem.

„Nostalgická myš“ v Šemanovicích  u Kokořína  v kruhu svých dobrých přátel.
Před chvílí skončilo natáčení jednoho z předposledních pořadů Českého rozhlasu s názvem Nostalgické muzeum zábavy jehož hostem byl zakladatel Černého divadla, režisér a hudební skladatel Jiří Srnec, kterého uváděl jako vždy v tomto programu známý rozhlasový moderátor Ondřej Suchý. Úplně poslední program ze Šemanovic byl natočen 7. června 2003 s herečkou Stellou Zázvorkovou. Od té doby zde natáčení těchto oblíbených rozhlasových pořadů skončilo a přeneslo se částečně do vedlejší vesničky Březinky, kde se ovšem nahrává v daleko stísněnějších podmínkách. Ondřej Suchý představen a já zjistil, že máme hodně společného, jako například lásku ke starým filmům, hercům a komikům, ale hlavně že jsme oba výtvarníci, na čemž vlastně vzniklo naše budoucí přátelství.
Václav Židek

Není tomu tak dávno, aspoň mně to tak připadá, kdy jsme s oblibou říkávali: „Neraď, nebyl jsi v Rusku a není ti šedesát!“ Ondro, ty jsi jako umělec byl v Rusku už několikrát a to kulaté jubileum se ti letos také nemilosrdně blíží. Až ho budeš mít za sebou, myslíš si, že se nějak změní tvůj zaběhlý rytmus života? Třeba že bys založil s bratrem poradnu Rady a porady Jiřího a Ondry Suchého?  Nostalgické muzeum už by tu bylo…

Tak to s těmi Radami-poradami beru jako fór, že ano – myslím, že ani já, ani bratr jsme nechtěli nikdy nikomu radit, nu a já bych to navíc ani neuměl. Ale jestli se ptáš na to, zda se sourozencem budu někdy v budoucnu na něčem větším spolupracovat (jako když jsme před dvěma lety udělali společné CD písniček pro děti), tak musím přiznat, že máme takové plány. Konkrétně dva – bratr chce na konci své umělecké dráhy psát obsáhlou knihu o našich a zahraničních klaunech a komicích všech dob, popsat například jejich styl práce ze svého profesionálního pohledu, a mně přizval ke spolupráci na faktografické části téhle nejspíš obří knihy. Já jsem ho naopak požádal, aby se mnou společně napsal knížku o našem tatínkovi - loutkáři, který byl velký recesista a měl velmi osobitý humor. I když mluvil naoko vážně, co chvíli sypal z rukávu takové šílenosti jako například: „Pamatuj si, Ondroušku, já nikdy nelžu poněvadž jsem křesťan! Já nikdy nelžu – a lhu-li, pak jedině proto, abych se vyhnul pravdě!“
Jednou se vrátil z lékařského vyšetření a když jsem neodbytně žádal, aby mi vyprávěl co všechno mu paní doktorka řekla, začal historkou: „No, tak například se mně ptala, jestli si ještě pamatuju, jak mi rostly prsty u nohou – jestli rostl jeden po druhém anebo jestli vyrazily všechny najednou…“

Uvažovat, Václave, mohu klidně o lecčems, ale všechno je dnes otázka peněz a také času – a upřímně řečeno, sám jsi začal naše povídání tou šedesátkou, co mohu stačit v čase, který mi zbývá? Mám se honit za nějakými sponzory, psát žádosti o granty, ztrácet čas na úřadech a pak nakonec snad ještě dohlížet na řemeslníky, zda to či ono dělají profesionálně anebo zda nešvindlují? Je to těžké. Jinými slovy: Neuvažuji o tom. Ale také se té myšlence vysloveně nebráním (tak a teď si to přeber!).

Bylo by to dlouhé povídání a tak snad jen o tom, co jsem získal z různých pozůstalostí – počínaje nejrůznějšími předměty přes alba fotografií, archivy výstřižků, soukromé magnetofonové pásky, až po vzácnou korespondenci, smlouvy a doklady. Nejvíc všeho mám od své kamarádky Ljuby Hermanové a také od kamaráda Járy Kohouta. Ještě za svého života mi spoustu cenných fotografií a dokumentů svěřila též Hana Vítová anebo paní Erna Červená, vdova po písničkáři Dr.Jiřím Červeným. Pak mám různé pozůstalosti dokumentů, knih, gramofonových desek, programů a korespondence (ale třeba i nábytku!), které mi nabídli lidé blízcí umělcům, kteří odešli – nejvíc toho mám po Oldřichu Novém, režiséru Martinu Fričovi, zpěvačce Ince Zemánkové, hercích Václavu Tréglovi nebo Jaroslavu Šterclovi. Nu a nakonec mám archivy, které jsem budoval bez pomoci příbuzných těch slavných herců, nýbrž tak, že jsem obcházel antikvariáty, odepisoval jsem na inzeráty anebo jsem „vyhlašoval“ (kdykoliv jsem měl k tomu příležitost v rozhlase, televizi a časopisech) že sbírám to a to a že pátrám po tom a tom. A občas se někdo ozval sám. Dost obsáhlý archiv mám kolem Vlasty Buriana, pak také kolem Charlese Chaplina (s majitelem Chaplin-archivu ve Frankfurtu nad Mohanem, panem Wilhelmem Staudingerem, jsme letití přátelé). Cenné písemnosti mám od Jana Wericha, ale třeba i od Jiřího Voskovce, Hugo Haase, Adiny Mandlové, no a mohl bych jmenovat další a další osobnosti, až po ty dnešní. Velice si vážím pozornosti, kterou mi již léta věnuje například pan Miloš Forman anebo pan Josef Škvorecký.

To téma jsme už vlastně nakousli na začátku, když ses ptal na založení Nostalgického muzea zábavy v Praze. Člověka, ať se tomu brání jak chce, napadají občas myšlenky, že by si měl spočítat přibližně, kolik času mu na co ještě asi tak zbývá. Je nám jasné, že zbývajícího času je na všechno žalostně málo. Proto musí člověk eliminovat: Nenápadně se zbavovat úkolů, které nejsou efektivní, zvažovat, zda nemůže klábosivou zábavu s kamarády nahradit zábavou něčím smysluplnou, během níž se zrodí třeba nějaký dobrý nápad a po něm nápad, jak takový dobrý nápad co nejšikovněji realizovat… Já osobně – vzhledem k těm archivům, které mám (a nejsou v žádném vzorném pořádku!) – dávám v současné době přednost samotě a např. vymýšlení systému, podle kterého bych rád po šedesátce začal pracovat systematičtěji, ale také systematičtěji začal pečovat o svou tělesnou schránku.

Vidíš, a já mám dojem, že hospodařit s časem neumím a že toho dělám málo. Co ti mám odpovědět? Důležité pro mě v životě vždycky bylo, abych byl pánem svého času. Jakmile jsem kdysi dávno byl svázán do nějakých pracovních hodin, na všechno jsem kašlal a vztekal jsem se. Pokud si pracovní dobu určuji sám (a to mi – zaplaťpánbůh - Český rozhlas umožňuje) což znamená, že mohu vstávat třeba ve tři ráno a naopak jít spát třeba ve dvě odpoledne, vymyslím anebo napíšu toho pak hodně. Také si věčně sepisuji nějaké pracovní programy, co kdy udělat, kdy to odevzdat, co je prioritní, co ještě počká… Plánování není špatná věc.

To je zajímavá otázka. Stále si totiž říkám, že jestli mě třeba jednou „klepne pepka“, pak to bude z toho, že mám nějak vrozený silný pocit zodpovědnosti. Polovičatosti, nedodržení termínů – tím strašně trpím. Samozřejmě že jsem pod takovým tlakem každou chvíli, každou chvíli jsem už měl někde něco mít odevzdaného a při tom se zabývám zrovna něčím úplně jiným. Bohužel neumím dost dobře věci odmítat, mám vždy pocit, že to nějak všechno stihnu, a tak tomu, kdo na mě víc „zatlačí“, nakonec vždycky podlehnu. Ale odnášejí to moje nervy, bohužel…

Spím kolem těch šesti hodin denně, ale jak už jsem řekl, rád chodívám spát ve chvílích, kdy jiní lidé začínají ožívat anebo kdy jsou třeba ještě v práci. Uvedu příklad: Před 18 hodinou se převléknu do pyžama a jdu si lehnout. Vezmu si sebou malý tranzistoráček, kde v 18.00 začíná vysílat Český rozhlas 6 (kdysi česká Svobodná Evropa), stanice politických analýz dne, komentářů k událostem u nás i ve světě, diskusních fór na různá témata třeba z oblasti kultury atd. Poslouchám, co se ten den vše událo a u toho posléze usínám. Probouzím se obvykle před půlnocí. Buď se mi chce něco dělat, anebo ještě ne. Ve druhém případě zapínám televizi a dívaje se pokud možno na nějaký dokumentární film anebo slušnější zábavný pořad, opět posléze usínám. Pak se ovšem probudím třeba v ty tři hodiny a jsem jak rybička. Tehdy zapínám počítač a než začnu pracovat jdu se podívat do novin na Internet (už přece začal nový den, že) a také do své pošty, kde zjistím, že například přítel Židek mi též ve tři ráno píše milý mejl a ptá se, jak se mi daří. No a já mu odpovím. 

Mezi tebou a bratrem je značný věkový rozdíl - 14 let. Kdy se mezi vámi tahle věková propast vyrovnala a vzpomínáš si z té doby na nějakou veselou historku?

Přišlo a pokoušel jsem se, protože jsem byl blbej. Jednou jsem v šestnácti vystupoval v rámci koncertu divadla Semafor v pražské Lucerně. To jsem byl ovšem basista skupiny Crazy boys, v jejímž čele stál Miki Volek. Měli jsme tak velikánský úspěch, že to bylo jediné vystoupení v rámci Semaforu. Miki Volek byl vzápětí na to přijat do souboru divadla, z naší skupiny si tam vtáhli ještě Láďu Štaidla, nu a my ostatní Crazy boys jsme se mohli jít akorát tak klouzat. Jakou roli v tom tenkrát hrál můj bratr nebo Jiří Šlitr, o to jsem se nikdy nezajímal, protože jsem už měl tou dobou stejně jiné ambice - chtěl jsem být malířem a básníkem. Inu - zlatá šedesátá léta!  

Na to není jednoduchá odpověď. Způsobilo to především několik lidí u nichž jsem se učil, aniž by si byli vědomi, že jsou mi zrovna v tu chvíli učiteli. Zkusím je vyjmenovat: V dětství vše „zavinil“ můj bratr Jiří, to je jasné – ten je mým učitelem nejdůležitějším. K žurnalistice, lásce k filmu a ke kreslení do časopisů mě přitáhl o sedm let starší bratranec Ivan Soeldner, známý filmový kritik, později dramaturg, scénárista a režisér dokumentárních filmů. Dodnes mi moc chybí, zahynul totiž při nezaviněné autonehodě když mu bylo 30 let. Cenné rady v rozhlase mi dával kamarád-vedoucí redakce vědy a techniky Čs.rozhlasu v Plzni, Otakar Starý – podobné rady televizní jsem získával od kamaráda-dramaturga Čs. Televize v Praze, Josefa Starce. Pak tu byli ještě spisovatelé, ochotní mi vždy poradit: Autor úžasných knížek žánru literatury faktu Miroslav Ivanov a spisovatel vůbec úžasný – Adolf Branald. Nejvíc času mi věnoval ovšem spisovatel a cestovatel F. A. Elstner. K němu jsem jezdil i v létě na dovolenou do Kerska (kde navíc chalupařili jeho přátele – zrovna Adolf Branald a také Bohumil Hrabal).

Arkadije Rajkina jsem znal už jako kluk ze středometrážního filmu, který s ním v padesátých letech natočil režisér Zdeněk Podskalský. Osobně jsem ho ale poznal až v roce 1970, a to přímo v jeho Divadle miniatur v tehdejším Leningradě. Naposled jsem se s ním pak viděl v roce 1978, když přišel do pražské Lucerny vahou své osobnosti podpořit legendární koncert na počest 50.výročí Vest Pocket Revue pánů Voskovce a Wericha. Byla to pro pana Wericha doba opětné mocenské nepřízně a Arkadij Rajkin, národní umělec SSSR, se tam šel provokativně „hlásit“ ke svému příteli. Se skřípěním zubů musel na ten koncert jít tím pádem i tehdejší sovětský velvyslanec a se skřípěním zubů tam muselo dorazit i pár dalších tehdejších našich papalášů. Prožili si skoro tři hodiny v rozbouřeném kotli – Lucerna byla „nadupaná“, namísto 2000 se tam vecpalo na 4000 dychtivých diváků! No, nezapomenutelný zážitek!
Arkadij Rajkin byl dlouholetý blízký přítel Jana Wericha a tak jsem si s ním tehdy nejvíc povídal právě o Janu Werichovi. Z dalších komiků a klaunů jsem se v Rusku spřátelil s fantastickým, geniálním Arménem Leonidem Jengibarovem! Úžasný mim, klaun, a nakonec i kamarád! Bohužel – umřel v sedmatřiceti letech na infarkt, uštván tehdejší opravdu zrůdnou ministryní kultury SSSR (o tom všem bych rád v budoucnu také ještě podal svědectví v nějaké knížce). Pak jsem si cenil přízně, kterou mi věnoval další známý ruský komik, herec i cirkusový klaun Jurij Nikulin. Nu a z ruských cirkusových klaunů-legend jsem samozřejmě už od dětství znal a uctíval též toho chlapíka v obří kostkované čepici - Olega Popova!

Nepříjemnosti jsem měl – obavy nikoliv. Nikdo mi nemohl dokázat, že by byl Vlasta Burian nějaký zrádce národa, a já už také měl tehdy řadu důkazů, které mnohá nesmyslná nařčení vyvracela. Ale byla to přece jen fuška. Nakonec se mi ohlásil někdejší vyšetřující soudce Vlasty Buriana JUDr.Miroslav Vlk, který se rozhodl, že po listopadu dosáhne očištění Burianovy památky a jeho jednoznačné rehabilitace. Aby nás bylo víc, přizval jsem tehdy do téhle naší „dvojky“ dr.Vladimíra Justa, divadelního historika, který se rovněž už delší dobu zabýval osobností Vlasty Buriana, a tak jsme byli najednou tři,  kteří „útočili“ na ministerstva vnitra a spravedlnosti. Kolikrát přišel JUDr. Vlk s nepořízenou a kolikrát jsme se spolu s ním podepisovali pod další, nová odvolání. Nakonec jsme v roce 1994 konečně „zvítězili“!  To víš, že jsem jaksepatří hrdý, že jsem se na téhle události mohl podílet!  

 

Vše, co se dnes distancuje od negativního světa který nás obklopuje, je užitečné a potřebné. Jde o to, aby se o Pozitivních novinách dozvídali další a další spřízněné duše, které touží číst pozitivní informace a stále víc touží po návratu světa slušnosti, pohody, úsměvů. Podle mne nelze nevěřit v perspektivu Pozitivních novin!