Publicistika – J+O Suchý
Jiří Suchý: Na naší zahrádce stával trpaslík
Byla to keramika a jmenoval se Josef. Stál mezi maceškami a tím zdobil záhon. Nikdo mu to nezazlíval, zatímco mne, když jsem jako dítě vstoupil do záhonu, bili. Nesl jsem tuto křivdu těžce a v duchu jsem si přísahal, že až budu velký, stanu se trpaslíkem a postavím se přímo do záhonu s maceškami. Lidé obvykle na svá dětská předsevzetí zapomínají, ale já ne. Pocit křivdy byl příliš veliký.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (24) Sophia Lorenová
Kdysi – někdy v sedmdesátých letech – mi spisovatel Vladimír Thiele, sběratel veselých historek ze světa filmu, vyprávěl o filmové herečce známé v té době stále ještě spíš z rolí komediálních, než dramatických – Sophii Lorenové: „Sophia je známá mimo jiné tím, že nosí s sebou kromě klenotů (které jí sem tam ukradnou) i kufr s poživatinami potřebnými například pro přípravu pravých italských špaget (ty její zatím neukradli). Před časem prozradila při jednom rozhovoru s novináři něco ze svého soukromí.
Jiří Suchý: Úsměvy
Co je to vlastně úsměv? Dalo by se říct, že úsměv je grimasa, kterou člověk nasazuje v okamžiku, kdy je mu fajn? Dalo by se to říct, ale byla by to pěkná pitomost. Pěkná, ale pitomost. Úsměv totiž není jenom grimasa, i když ano, rty se nám jaksi roztáhnou, jejich koutky se lehce pozvednou, oči přimhouří, tváře se rozšíří...
Do nového roku s úsměvem a veselím Vlasty Buriana
Do nového roku se má vstoupit zvesela. To věděl i Vlasta Burian, který přesně před sedmdesáti lety uveřejnil v jednom rodokapsu následující článek, který pro vás našel a vybral Ondřej Suchý. A abychom podtrhli zažloutlý nádech historie, rozhodli jsme se nepřepisovat tento text, ale nabídnout vám ho výjimečně v přesně takové podobě, v jaké ho mohli číst čtenáři dne 1. ledna roku 1941.
Jiří a Ondřej Suchý: Silvestr na sucho
Přivolaný lékař ohledává raněného: ,,Hm, hm... čtyři bodné rány... naštěstí pouze jedna smrtelná!" • Kolik toho připadne v životě na jedno brdo? • Říkali mu Kouzelník Nevyužito. • Seděl tiše jako pěna u huby. • Boule na čele mu ráno připomněla, že v noci prožil delerium kredenc. • Závidím lidem, kterým je štěstí masařka zlatá.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (16)
Po čase jsme se s Jiřím Šlitrem dohodli, že si každý z nás přichystá svůj osobní program - opět nás k tomu vedla snaha hrát méně často. Byli jsme sice dvojice, ale řekli jsme si, že ten druhý bude vždycky přítomen v pořadu toho druhého - svou prací. Ve Šlitrově programu to bude mé libreto a mé texty, v mém zas Šlitrova hudba. A navíc, jak se známe, budeme si ze sebe vzájemně utahovat, takže ten druhý tam bude jaksi figurovat v různých narážkách a drobných invektivkách.
Ondřej Suchý: Veselé historky (nejen z natáčení)
S pamětí měl v pozdním věku problémy i Felix Holzmann. Do posledního dílu zábavného vzpomínkového pořadu Kavárnička dříve narozených, natáčeného Českou televizí z části v Šemánovicích, se k nám sjela tehdy řada známých umělců. Ljuba Hermanová si zde ještě naposled v životě zazpívala před televizní kamerou, přijeli Dáda Patrasová, Ladislav Gerendáš, můj sourozenec, též Eduard Hrubeš, Felix Slováček a Felix Holzmann.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (15)
V roce 1966 byl Jiří Šlitr zase jednou v zahraničí. Já zatím táhl divadlo sám a to se mně zamlouvalo jen částečně. Připadal jsem si důležitě, ale za nějaký čas mě to začalo zmáhat. A tak mě napadlo, že by mi mohli od přebytečné práce odpomoci mí kolegové. Měl jsem v šuplíku takovou celkem směšnou povídku a vytipoval jsem si Evžena Jegorova jako potenciálního vypravěče.
Ondřej Suchý: Jak se stal Lubomír Lipský mou první novinářskou obětí
Bylo mi sedmnáct a měl jsem napsat první interview v životě! Domluvil mi ho, v redakci tehdy ještě cyklostilovaných FILMOVÝCH INFORMACÍ, můj bratranec Ivan Soeldner, filmový novinář a kritik. Mou první nic netušící obětí se měl stát právě Lubomír Lipský, v té době národem milovaný děda Potůček z Dietlova televizního seriálu. Třásl se mi hlas, když jsem si s panem Lipským domlouval po telefonu schůzku.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (12)
Abych pravdu řekl, dopustil jsem se chronologické nepřesnosti. Tehdy, když jsme psali a chystali Jonáše, vznikal nový soubor a protože ten chtěl taky něco hrát a já nedokázal tehdy ještě psát dvě hry najednou, vzpomněl jsem si na pořad v Redutě -Šest žen se jmenoval. Byla to vlastně četba z jakéhosi fiktivního deníku Jindřicha VIIIl., krále anglického, proložená písničkami.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (10)
Zatímco ve škole kamarádi fandili hokejistům a závodníkům, já byl úplně jiného založení. Fascinovali mě komici. Začalo to vlastně už v Klatovech, když jsem ve svých čtyřech či pěti letech se chodil dívat do biografu na Laurela a Hardyho. Ti dva, a jejich hlouposti, mě rozesmávali, neboli přiváděli mě do stavu, v němž jsem se vždycky cítil nejlíp.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (15) Zita Kabátová
Poznali jsme se v době, kdy jsem měl každý týden ve Svobodném Slově kreslené vtipy s myší tématikou. Měla je ráda, a tak mne od počátku začala oslovovat Myšáčku. Dokonce se naučila kreslit myši podle těch mých! Paní Zita Kabátová – což se neví – byla totiž kdysi zručnou malířkou porcelánu! Chodila dokonce do kursů, kde se před válkou učilo na porcelán malovat.
Ondřej Suchý: Z pohádky do pohádky s Annekathrin Bürgerovou
Vážení čtenáři POZITIVNÍCH NOVIN! Dovolte abych se s vámi podělil o jednu z mnoha malých pohádek, které se odehrály v mém životě. Předkládám vám článek, který potřebuje úvodem dvě vysvětlivky: Za prvé: Článek, původně s názvem „Z pohádky do pohádky (pokračování s Annekathrin Bürgerovou v hlavní roli“), vyšel letos v 5.čísle časopisu SYNCHRON - Zpravodaji Českého filmového a televizního svazu FITES – a proto se k širšímu okruhu čtenářů nemohl dostat.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (37) Boris Hybner
Boris Hybner (1941) je mim, herec, autor, režisér a pedagog, přední představitel české pantomimické školy. V roce 1964 začínal v divadle Na Zábradlí v souboru Ladislava Fialky, v roce 1966 založil s Ctiborem Turbou Pantomimu Alfréda Jarryho, v roce 1978 soubor Studio Gag. Stejným názvem pak nazval v roce 1990 své dnes již neexistující divadlo v Praze na Národní třídě (fungovalo šest sezón).
strana 1 / 26