Publicistika – J+O Suchý

Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (4)

Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich.

Jiří Suchý: Řekni mi co nosíš na hlavě a já ti povím, jaký jsi (2)

Tomuto klobouku se říká cylindr a kromě lordů a bankovních poslíčků v Anglii, nosí ho často i blázni, považující se za petrolejku. Pokud nejste žádný z uvedených případů a a přesto nosíte cylindr, stojíte za pozornost. Máte nejspíš potřebu obelhávat sám sebe.

Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (3)

Kdysi se mi udělal takový názor, že budu žít do devadesáti šesti let - nevím proč. Zkrátka uzrálo ve mně takové předsevzetí, aniž bych o něm přemýšlel. Racionálního podkladu k němu nenajdete. Jestli mi to tak vyjde, nevím. Jedno však vím bezpečně: kdybych se měl toho požehnaného věku skutečně dožít, nebude v něm už nikdy tak šťastného údobí, jakým byla má první sezóna v Semaforu.

Ondřej Suchý: Klobouk dolů před panem Síglem!

Když se mi dostala do rukou nová kniha Miroslava Sígla, encyklopedie KDO BYL A JE KDO: MĚLNICKO – KRALUPSKO – NERATOVICKO (vydalo ji pražské nakladatelství Libri), okamžitě mě napadlo, že článek, jímž ji budu doporučovat čtenářům, začnu větou: Kéž by mně bylo dopřáno tolik síly a zdravé mysli, abych dokázal v jednaosmdesáti letech (tolika let se právě M. Sígl dožívá) vydat podobně obsáhlou a zasvěcenou knihu!

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (31) František Kovářík

„Marečku, podejte mi pero!“ S vyslovením téhle věty, která také tvoří název jedné české filmové komedie, se snad každému okamžitě vybaví dobrácká, usměvavá tvář toho, kdo ji na plátně pronášel. Ano, dnes si připomeneme skromného a dobrého člověka a herce, kterému chyběly pouhé dva roky k tomu, aby oslavil 100. narozeniny. FRANTIŠKA KOVAŘÍKA (1886-1984) milovali jak diváci, tak i všichni jeho kolegové.

Jiří Suchý: Návod k použití Semaforu (2)

Několik nesporných intelektuálů vídávám v našem hledišti zcela pravidelně a to mě uklidňuje. Nevypadají, že by se přišli kochat marasmem divadla kdysi slavného - smějou se tomu, čemu se smějou i neintelektuálové, dojímají je stejné věci, vnímají atmosféru večera a poddávají se jí stejně jako ostatní. Nechodí už do Semaforu proto, aby se mohli blejsknout, že byli v Semaforu - módnost tohoto divadla už dávno vyšuměla a jeho návštěva ke společenskému dobrému tónu už řadu let nepatří.

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (25) Luděk Sobota

Komik burianovského rodu LUDÉK SOBOTA (1943), rozesmávající nás svým důsledně dodržovaným osobitým hereckým projevem, si v dědictví po našem králi komiků vybral něco z jeho stylu mluveného projevu, hry s češtinou i kouzla improvizace. Se vším tím pracuje promyšleně a zdaleka ne tak lehce a bezděčně, jak by se mohlo zdát.

Ondřej Suchý: Ztratil se nám Petr Adler? (1)

Novinář, překladatel, známá postava pražského uměleckého světa šedesátých až sedmdesátých let. Původně nadšený spoluzakladatel několika zapomenutelných divadélek malých forem, posléze jeden z nezapomenutelných redaktorů Mladého světa a spolupracovník Miloslava Šimka v divadle Semafor, všudybyl s ďábelským smíchem, kamarád, ochotný vždy a se vším pomoci, Petr Adler. Opustil v roce 1980 republiku, aniž by to širší veřejnost zaznamenala – díky jménu Petr Adler, které patří známému režisérovi Českého rozhlasu, mohl se leckdo domnívat, že se Petr Adler nevypařil, nýbrž jen změnil profesi z redaktora na režiséra…

Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (24) Josef Gruss

Je překvapivé, jak obsáhlá je literární pozůstalost JOSEFA GRUSSE (1908-1971), herce Osvobozeného divadla, kabaretu Červené eso a od roku 1933 až do konce života člena Národního divadla v Praze. Jako textař celé dlouhé řady písniček je podepsán i pod některými skutečnými evergreeny, jako jsou „Chlupatý kaktus", „Jen pro ten dnešní den", „Tak jako slunečnice", „Sám já chodívám rád" aj.

Ondřej Suchý: Příběh muže v domácnosti

Přišla domů jako obvykle až za tmy. Manžel právě utíral v kuchyni nádobí. Chvíli bylo ticho, jak už to tak před bouřkou bývá. Zůstala stát ve dveřích a jedním pohledem zkontrolovala, zda je všude uklizeno. Teprve nyní se od dřezu ozval poněkud nejistý, přesto však vyčítavý hlas: „Promiň, Drahuš, víš, že ti ponechávám volnost, ale co je moc, to je moc!

Ondřej Suchý: Láďa Gerendáš bojuje - Zachraňte karlovarské letní kino!

O kdysi krásném letním kině v Karlových Varech jsem psal v Pozitivních novinách v roce 2007 v článku Lesk i stesk na Karlovarském festivalu. Tenkrát jsem na filmovém festivalu požádal svého kamaráda, Karlovaráka, hudebníka a herce Ladislava Gerendáše, jestli by se nešel se mnou podívat na kino, k němuž jsem měl a mám zvláštní vztah…

Jiří Suchý: Pokojová květina

Mám doma malou pokojovou květinu a jsem do ní, jak se říká, blázen. Původně jich bylo víc, ale nemohly beze mne žít, a tak, když jsem se jednou vrátil z dovolené, měly nezdravě žlutou barvu a to byla taky poslední barva, kterou v životě měly. Jenom tuhle jednu květinu se mi podařilo zachránit. A na ní teď lpím.

Jiří Suchý: Tři slabiky

Málokdo by hádal, že v jednom člověku může vedle sebe existovat tak velká touha a tak veliká neschopnost hrát divadlo. Ano, tyhle dvě vlastnosti se snoubily v mé křehké bytosti a působily starost mnohým režisérům nejrůznějších ochotnických spolků, v nichž jsem hledal uplatnění. Způsoby, jakými se mě spolky zbavovaly, byly různé, a jejich popis by vydal na samostatnou studii.

Ondřej Suchý: HOVORY S JIŘÍM MENZELEM (1)

Mám rád režiséra Jiřího Menzela. I jako herce, i jako člověka. Jsem jeho velký obdivovatel. A všiml jsem si, že nejspíš i on má rád mě, protože kdykoliv jsem jej požádal o rozhovor anebo o společné veřejné vystoupení (ponejvíce u nás, v Nostalgické myši v Šemanovicích u Kokořína) nikdy mě neodmítl, pokaždé byl nesmírně ochotný a vstřícný.

strana 1 / 26

Další strana »