Marta Urbanová: Babí léto

Rubrika: Literatura – Pohlazení

Emilka je v našem městě přes psy. Přes všechny psy od těch nejmenších, pudlíků bílých nebo černých, co mají srst jako astrachán a na krku mašličku, přes psy smetákovité, salámovité, hlídací až po ty největší, vlčáky a chrty. Přes psy, co štěkají kultivovaně, jako když se jedním prstem ťuká na klavír, i přes ty, co ve dne leží jako kanape, a pak celou noc vydrží štěkat.
Když jde Emilka na procházku, vidí svět přes psy, přes jezevčíky, teriéry, fousky, přes mini- i maxi- psy, a hlavně přes daně. Že jsou na jaře zahrádky plné krokusů, narcisů, upolínů a petrklíčů, to Emilka nevidí. Její oči hledají psí boudy a nezdaněné psy. V jejích očích je metr. Emilka se podívá na dům a hned spočítá zastavěnou plochu. Emilka mrkne do oken a hned pozná počet bytových jednotek, Emilka kráčí po městě a volá, pejsánku, pejsánku, pojď ke mně, neboť jí jde o to, aby v útrobách městě neprodléval ani jeden nezdaněný pes.
„Emilko, to jsi ráda, že už jdeš za pár měsíců do důchodu," řekla jsem.
„A víš, že se na to ani netěším? Už to naše město nebudu vidět přes psy a přes daně, už mě lidi nebudou na ulici zastavovat a vykřikovat, psa nemám, štěkám sám, už mi psi přestanou posílat psaníčka."
„Psi?"
„Psi. Když se posledně měnily daně psů, jeden mopslík mi napsal: Když jsem s novou daní seznámil pána trefil ho šlak."
„Už nebudeš muset spát s puškou pod hlavou a sedat za temných večerů na stoličce u kamen a čistit brokovnici."
„Ona spí s brokovnicí?“ otevřela obrovské modré oči Olina.
Emilka se rozesmála, rozpřáhla paže, jako by mě chtěla zadržet nebo obejmout. Připomněla mi borovici, co stojí u dveří její chaloupky Na Valech. Obrovské větve jsou jako Emilčiny ruce, které chrání všechno, co je na dosah. K jejímu domku vede úzká cesta, tak pro jednoho, a Emilčina chaloupka s okny jak dvě holubičky tu cestu lomí. Kdykoliv tam kráčím, zdá se mi, že ta cesta vede přímo do Emilčina domu, do Emilčiny ložnice, že domem projdu na opačnou stranu a budu pokračovat příkrým svahem dolů k řece. A protože Emilka ví, že ten pocit má každý nahodilý chodec, a navíc ví, že je ženská, co má šarm a jiskru  a dobrou pověst, spí s brokovnicí. Kdo ví, jak by na tom byla, kdyby spala bez ní.
 
Největší strach jí nahání ticho. Ticho zakleté do jejího domu. Když větve borovice se nepohnou, když střecha nezapraská ve švech, když okenicí nezacloumá vítr, to Emilka vstane, vytáhne dědečkovu pušku a projde celý domek od sklepa po půdu, prosvítí a prohlídne každý kout. Pak teprve ulehne a sní své sny, ve kterých nejsou kočky, v kterých je doma naložené zelí s kmínem, své sny o bezvadně  vymetených kamnech, své pokojné sny, sny modré jako sváteční klobouk se širokou střechou, který Emilce padne k vlasům. V neděli si jej nasadí na své o odstín světlejší modré vlasy, zamkne dům, dvakrát se vrátí překontrolovat zamčené dveře a vykročí na průzkum psů. Vykročí oblečena podle poslední módy, ve stejném tónu kabelku, rukavičky a klobouk, který korunuje její šarm. Několikrát obejde město, svůj hektar, a běda psu, který je nezdaněný. Tím okamžikem, kdy vběhne do zorného pole Emilčiných očí, už nezdaněný není, protože Emilka je pečlivost sama. Hned odkvačí do práce, připraví si přihlášku a složenku, zamkne kancelář, překontroluje zamčené dveře a jde domů. Doma si zatopí, pustí si televizi, dívá se, a vtom do obrazu vstoupí s hůlkou Mackie Messer a vedle něho - nezdaněný pes. Otře se Mackiemu o nohu a nakonec s ním drží krok tak vyzývavým způsobem, že Emilka raději vypne televizi. A začne přemýšlet o tom psu, který pojednou ztělesňuje starost. Jestlipak jsem v práci zhasla světlo, napadne ji. A ta myšlenka na ni dotírá stále naléhavěji, až se Emilka obleče, zamkne dům, překontroluje, zdali zamkla, a jde do práce.  Když se přesvědčí, že v kanceláři světlo nesvítí, vrací se domů. Je spokojená a klidná.
Můžeš mi dát trochu zelí? řekla mi kdysi.
Proč ne, zelí máme napěchovaný kameňák.
Když si na něm pochutnala, vypravila se za mnou: Musím ti říci, že to zelí bylo moc dobré. Jak jsem přišla domů, krásně jsem si je všechno rozložila na vál a schválně jsem si přepočítala kmíny. Jen tak pro zajímavost, protože já kmín nerada. A víš, že jich tam bylo přesně dvacet? Tak až na podzim zase budete dělat zelí, tak toho kmínu tam tolik nedávejte.
Když si to přeješ, tak ho tam nedáme, řekla jsem, a myslela jsem si o tom své.
Oči jí zářily, jako by v tom zelí našla dvacet briliantů. Nadchnout se pro velkou věc není nic zvláštního; ale v každém všedním dni objevit kousíček šperku, to je umění, pro něž nemá talent každý.
Jednou po práci jsme pili na dobrý den, protože každý den, který je dobrý, zaslouží oslavit, ale zábava postrádala ten správný tón, chyběla Emilka. Poslali mě pro ni. Venku už byl podzim a tma. Ťukala jsem na dveře, zprvu lehounce, pak víc, až jsem bušila, co mi síly stačily. Marně. Postavila jsem ke dveřím láhev vína, aby si Emilka s námi mohla na dálku připít, a odešla jsem.
 
Když jsme druhý den vyslechli Emilčino rozhořčení, jak jí nějaký opilec tloukl na dveře a byl tak opilý, že na prahu zapomněl láhev vína, všichni jsme mlčeli. Nejhorší je sebrat člověku iluze. Emilka chňapla láhev a ze vzteku jí mrštila do popelnice, až střepy zvonily. Dokazovala tím svou imunitu vůči mužskému pokolení. Zaťukat jí na okénko by si nemohl dovolit nikdo, ani otec jejího syna ne.
 
Za třicet let přijel jen jednou. Stál s Emilkou na chodbě, když jsem procházela kolem, a ona se měnila každou vteřinou ze zralé ženy v děvčátko. Rozkvétala mi před očima jako Viktorie královská. Hned jsem pochopila, koho má před sebou. Od té doby už něco vody uplynulo, ale Emilku tak uzardělou jsem už nikdy nespatřila.
„Emilko, ještě měsíc a půjdeš do důchodu," řekla jsem a přehlídla šanony plné daňových přiznání, vyrovnané jak řada vojáků. Řekla jsem to vesele, abych zastřela ten smutný pohled jejích očí.
„A víš, že se netěším, až to město nebudu vidět přes psy a přes daně? Mám strach, že už se v něm ani nevyznám, že v něm bez těch psů snad zabloudím."
Zasmála se a znovu mi připomněla Viktorii královskou, ten leknín, kterého je plné jezírko.
foto © Václav Židek

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 05. 2006.