Literatura – Pohlazení

Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (1.)

„Isidore?! Co tady děláš? Pane řidiči, zastavte prosím, musím odnést kocoura domů!“ Příště už je chytřejší. Naskočí do autobusu až v poslední vteřině, ale tentokrát se dobře schová. Ve městě nenápadně vystoupí a opatrně svou paní následuje. Ta si ho všimne až po chvíli. Netušila, nemohla tušit, že ji doprovází chlupatý kavalír.

Ruth Hrušková: Obyčejný zážitek / Doktor Bú

Doktor si vyhrnul rukávy, poplácal vylekanou krávu chlácholivě po hřbetě, požádal o pomoc vdovu Kučerovou a chlapce poslal na dvorek. Jeník si sedl na zápraží na schodek a držel si rukama obě uši. Začalo lehce poprchávat. Kapka za kapkou smáčela zaprášené kameny a za chvíli se dalo do deště. „Božíčku v nebíčku, zachraň naší Stračku…“

Elena Paclová: „Dasy, pojď, už musíme jít…!“

Pro Dasinku nastaly zlaté časy. Třikrát denně se pořádně proběhne a pán ji učí pořád něco nového. Už umí chodit u levé nohy, počkat v předsíni, než panička přijde s hadříkem, umí čekat na chodníku až dostane dovolení přeběhnout přes silnici, umí podat pac jednou i druhou nožkou a umí i neodolatelně poprosit.

Petra Nachtmanová: Mařenka a pošťák

Ťuk, ťuk, ťuk! Klepe si o schody dolů dřevěnou holí a přesouvá pevné kroky do přízemí. Ona ta hůl jí stále slouží jen na okrasu. Stejné frajerské gesto jako ta každodenní domluva chladným stěnám. Jak by mohla nevystrčit nos na vzduch? Nevidět rozkvétat pampelišky, nepřivonět k lípě v parku, nesáhnout si na březové listy či jen tak pozorovat modrou oblohu nad sebou a přát lidem dobré ráno.

Radka Jurkovičová: Doteky

Mám ráda stromy. Mají své výrazy, své tváře. Některé jsou vážné, jiné smutné, nebo lhostejné. Občas potkám i veselý strom. Ale nejvzácnější jsou pro mě setkání se stromy, které mě dokážou rozesmát. Už z dálky se pitvoří a čekají, jestli si toho všimnu! ,,Ty jsi krásný “ řeknu mu a smějeme se spolu. A na rozloučenou ho pohladím. Jdu dál a usmívám se.

Elena Paclová: Návrat

Chlapeček ťapká vedle ní. Chvílemi se pouští její ruky, chce už objevovat svět samostatně. Ona uvažuje dál:„Uvařeno mám, mléko i housky jsem koupila, smetánek taky, co si vezmu na sebe? Zase ten černý kostým jak vždy?… nebo ty vínové šaty?… k těm ale nemám pohodlné boty, až půjdu z večírku, budou mne bolet nohy... Jo, ještě se zastavíme pro jablíčka. Snad teta přijde včas, připomínala jsem jí...“

Michal Čagánek: Dárek z nebe

„Bude pršet, Lesan žere trávu,“ říkával děda malému chlapci, kterým jsem byl, kdykoliv jsme spolu něco kutili na zahradě a rozjívený vlčák ustal v radostném pobíhání a začal se popásat na svěží zeleni. Daleko víc než prostá zahradní tráva mu zachutnaly babiččiny kytičky, které piplala ve skalce rozprostírající se kolem jezírka s lekníny a zlatými karasy.

Pavel Vrána: O Kubovi

Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem ho v Praze na letišti uviděl poprvé. Byly mu tři měsíce. Klidně a spokojeně spal v přenosné autosedačce a bylo mu úplně jedno, že právě vzduchem překonal vzdálenost několika tisíc kilometrů na trase z Chicaga do své nové domoviny. Díval jsem se na ten spokojený uzlíček a zdálo se mi neuvěřitelné, že člověk bývá na začátku své životní pouti takhle malinký. Všichni kolem se chovali hlučně. Byli unaveni dlouhým letem, prožívali emoce ze shledání s blízkými, nebo z kolize s celníky, jen Kuba byl klidný a spokojeně spal...

Pavel Vrána: O krásách zimy

Neděle i pondělí uplynuly za docela vydatného sněžení. Teď, když nechodím do práce a nemusím s odklízením sněhu začínat už ve tři hodiny ráno, abych vůbec vyjel, vůbec mi to nevadí. S chutí se do té práce pouštím později a většinou dvakrát denně. Je to takový příjemný zdroj pohybu na čerstvém vzduchu a pokud je se mnou ještě navíc i Kuba, přestává ta činnost být prací a stává se to hrou. Hrou sloužící mimo jiné i k upevňování rodinných vztahů.

Vyznání

Jsem ráda, že vás vidím, máte takové hezké vlasy, chtěla bych je pohladit, ale nevím jestli smím…..jen trochu, prosím…“ čtu z očí, když mě třesoucí se ruka jemně, velice jemně hladí po vlasech, tváři, čele, probírá spadlý pramen vlasů a mlčky vnímá mou přítomnost. Není třeba hovořit. V jejích očích vidím smutek a touhu. Oči hovoří beze slov: „..Jsem unavená bolestí a životem a tolik bych chtěla být mladá, chodit a nemít starosti.

Vladislav Neužil: Pomsta

To mně bylo asi tak sedm let, bydleli jsme v Hradci Králové a v okolí měli několik různých příbuzných. Jedním z příbuzných byl i strejda Pepík, jinak také manžel sestry mé maminky. Byl strojvůdcem a to prý byla tehdy výborná partie, protože „byl pod penzí“.

Jitka Dolejšová: Setkání s kouzlem

Zákonitosti světa tomu chtějí, aby se tyto dva nesourodé páry setkaly právě pod mým oknem. Blondýna odměřeně pozdraví druhou ženu, ta pokývne hlavou, popřeje dobré jitro a usměje se. Honzík s Adamem se na sebe se zájmem podívají. A vtom se To stane. Naprosto jasně vidím modrou jiskru, která z té starší paní přeskočí na Honzíkovu maminku.

Ruth Hrušková: Pohádka, nepohádka

„Jé, to jsou k nám hosti“ s úsměvem přivítala malou návštěvnici, „tys ale povyrostla, samá ruka, samá noha, to musíme napravit, než zase pojedeš domů.“ Pod paží si přidržovala jednou rukou dřevěný škopek s čerstvě nadojeným ještě teplým mlékem a druhou brala z kredence půllitrový hrnek. „Sedni vedle Kristly“, řekla nesmlouvavě a nalévala husté kravské mléko. Sáře se udělalo lehce nevolno.

Michal Čagánek: Před sto lety

Přes kopec na Záhoří, do statku k Ivánům, kde se procházejí pávi s krásnými barevnými ocasy a v chlévě mají živou krávu. Holýma rukama tahala ji paní Ivánová za cecíčky a mléko crčelo, potůčkem zvonivě stříkalo do kbelíku. Kráva stála a bylo jí to jedno, ale po mně, po mně se ohlédla.

strana 1 / 8

Další strana »