Literatura – Pohlazení
Michal Čagánek: Nejkrásnější zážitek
Mezi nejkrásnější zážitky každého dětství patří déšť. Déšť procházející se po oplechování okna, déšť zvonící v okapech, déšť rozpíjející se na tabulkách skla, tajuplná noční bouřka prosycená duněním hromu naléhající na ztemnělá okna, s bleskem šlehne pokaždé trochu strachu, tím spíše, že zase nejde proud. Sedíte kolem stolu při svíčkách a povídáte si tichými hlasy...
Pavel Vrána: O krásách zimy
Neděle i pondělí uplynuly za docela vydatného sněžení. Teď, když nechodím do práce a nemusím s odklízením sněhu začínat už ve tři hodiny ráno, abych vůbec vyjel, vůbec mi to nevadí. S chutí se do té práce pouštím později a většinou dvakrát denně. Je to takový příjemný zdroj pohybu na čerstvém vzduchu a pokud je se mnou ještě navíc i Kuba, přestává ta činnost být prací a stává se to hrou. Hrou sloužící mimo jiné i k upevňování rodinných vztahů.
Ivan Kolařík: Babičino z mrtvých vstání
Babička žila v nuzných prostorách jedné místnůstky za rohem od nuselských schodů. Jen tak tak že se v tom jejím pokojíčku, který si oblíbila houba a plíseň, obrátila. Kromě postele s velikánskou duchnou byl kamrlík ještě opatřen skříní, sporákem na uhlí, umývadlem a prostým dřevěným stolem. Koupelna neexistovala.
Milena Buriánková: Příběh z archivu srdce
Film nekončí, ale začíná. Děda nasadil kšandy a zavelel posluchačům, že se jde makat. Sebral připravený rýč i hrábě a celé procesí za ním odkráčelo na zahradu. Děda bořil rýč do půdy hlavně za účelem nalezení žížal, na které stála frontu přestárlá kdákající čtveřice. Ta to měla u dědy i s každodenními referáty na dožití.
Jitka Dolejšová: Cesta
V tuto ranní dobu se v autobuse setkávají pravidelně. Vínové sako s bílým proužkem se tváří důležitě, zabralo místo hned za řidičem, rozložilo si před sebe notebook a své okolí nevnímá. Zelený flaušák, vpředu pěkně vyboulený příslibem nového života, ztěžka usedá k pootevřenému okénku. Zvenku zavane příjemný čerstvý vzduch. Červený kabát nervózně sleduje hodinky.
Jste věřící? aneb Nehodící se škrtněte
Pamatuji si ty dotazníky. Ve spleti nejrůznějších otázek také malá kolonka s otázkou: Jste věřící? a nabízené odpovědi nepřipouštějící jinou variantu: ano*) ne*) s dovětkem: *) nehodící se škrtněte. Nevyznávám žádnou oficiálně uznávanou víru. A tak jsem vždycky tuto kolonku vynechávala, nebo ji za mě vyplnila pečlivá úřednice. Rázně přeškrtla ano hned po mé odpovědi na otázku, zda jsem křtěná a chodím pravidelně do kostela.
Martin Hrubeš: Hodina duchů
Náš pes je nalezenec a strašně rád chodí na procházky. Občas s ním jdu ven kolem osmé večer. Většina lidí sedí doma a jsou právě v nejlepším – mezi zprávami a hlavním večerním pořadem v televizi. Venku je naopak hodina duchů – obzvlášť teď v listopadu, kdy už je dávno tma. V moderní době se straší v osm a o půlnoci už všichni duchové zase spí – to řádí lidé.
Dojetí
Posledním soustem jsem vytřel talíř a sáhl po ubrousku. Pak jsem si upravil uzel na kravatě, pozorně prohlédl sako a kalhoty a zapálil si cigaretu. Za okny pršelo, ale v kavárně bylo teplo a útulno. U rohového stolku sedělo několik studentů a občas se z jejich hloučku ozval dívčí smích. Číšník stál opřený o servírovací stolek a kradmo nahlížel do otevřené zásuvky, v níž měl rozečtený časopis, chvílemi však zvedl hlavu a pátravým pohledem přejel celou místnost.
Jitka Dolejšová: Mrak se zlatým okrajem
Byla jednou jedna docela obyčejná rodina. Muž, žena a tři děti. Muž rád fotografoval a ještě raději chodil s dětmi do přírody. Děti ho učily pozorovat svět jejich očima. A muž se díval – a fotil. Na jaře vyfotil zimomřivé sněženky a první včelku na třešňovém květu. V létě zachytil muchomůrku s krajkovou sukní, tulící se ke ztrouchnivělému pařezu, a spěchajícího mravence s nákladem z jehličí.
Jitka Dolejšová: Setkání s kouzlem
Zákonitosti světa tomu chtějí, aby se tyto dva nesourodé páry setkaly právě pod mým oknem. Blondýna odměřeně pozdraví druhou ženu, ta pokývne hlavou, popřeje dobré jitro a usměje se. Honzík s Adamem se na sebe se zájmem podívají. A vtom se To stane. Naprosto jasně vidím modrou jiskru, která z té starší paní přeskočí na Honzíkovu maminku.
Miroslav Vejlupek: Kotě / Námluvy
Skládal naštípaná polínka do pravidelných homolí a myslel na to, kolik zaplatí za novou karoserii. A tu - kočka! Namoutě, mňoukla docela blízko. Kočku v domě nikdy neměl a tahle naříkala, žadonila, žebrala tak tenkým sopránkem, až ho to rozčililo. Napřímil se, popadl polínko, a když vypátral rysíma očima mourovatý chomáč chlupů, hodil.
Hana K. Kobulejová: Kéž lavičko, kéž bys promluvila...
Když jsem ho spatřil, okamžitě jsem se zvedl a nabídl mu své místo pro odpočinek. Děda kývl hlavou, opřel bicykl a já ho nechal užívat si tu krásu. Pokračoval jsem do vesnice navštívit maminku. Když jsem se za několik hodin vracel zpět a šel jsem kolem lavičky, byla najednou prázdná. Ale bicykl tam byl stále opřený.
Iveta Kollertová: Půlnoční koncert
Každý večer je příslibem následného usínání, tedy snění. Moje bezbřehá fantazie mi maluje budoucí procházky a setkávání se s lidmi, naději k něčemu novému. Tak i včera. Zapálila jsem si svou poslední cigaretku, zaujala nejpříjemnější polohu, nastavila televizi na dvě hodiny, poslední pohled do pootevřeného okna a blikajících světýlek naproti. Zavřela jsem oči. Ale co to?
Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (1.)
„Isidore?! Co tady děláš? Pane řidiči, zastavte prosím, musím odnést kocoura domů!“ Příště už je chytřejší. Naskočí do autobusu až v poslední vteřině, ale tentokrát se dobře schová. Ve městě nenápadně vystoupí a opatrně svou paní následuje. Ta si ho všimne až po chvíli. Netušila, nemohla tušit, že ji doprovází chlupatý kavalír.
strana 1 / 8