Literatura – Pohlazení

Jaroslav Volf: Takový malý kouzelný dům...

Beze spěchu vystoupil po úzkém schodišti a po chvilce zaváhání otevřel Dveře. Očekával sice určitý dojem, ale tlumené světlo zarazilo ho, ač právě takové prostory měl rád. Jindy by se v cizím prostředí trochu rozpakoval a možná váhal jít dále, ale zde cosi neslyšně vábilo ho: "Pojď, pojď!" Uposlechl tedy a potichu za sebou zavřel. Zdálo se mu to či nikoliv, ale měl dojem, že slyší, jak Dům pomalu nadechuje se a Prostor kolem něho se zvětšuje.

Dojetí

Posledním soustem jsem vytřel talíř a sáhl po ubrousku. Pak jsem si upravil uzel na kravatě, pozorně prohlédl sako a kalhoty a zapálil si cigaretu. Za okny pršelo, ale v kavárně bylo teplo a útulno. U rohového stolku sedělo několik studentů a občas se z jejich hloučku ozval dívčí smích. Číšník stál opřený o servírovací stolek a kradmo nahlížel do otevřené zásuvky, v níž měl rozečtený časopis, chvílemi však zvedl hlavu a pátravým pohledem přejel celou místnost.

QUODLIBET (3)

Lucie se cítí blaženě s hlavou na jeho silné paži. Kdysi úplně stejně lehávala s Markem. Pokaždé u ní na koleji, když se jim podařilo poslat Magdu s Šárkou do kina. Jenom jednou jedinkrát ji pozval k sobě.To když měl školu celý týden, přespával na Hotelovém domě. Tenkrát s ním zažila první a poslední společné ráno. Bylo léto.

Iveta Kollertová: A život je krásný...

Přemýšlela jsem nad tím, jak vyjádřit ono obrovské množství pocitů, které mne poslední dobou ovládá. Nejde o to, jak se člověk staví na odiv, pátrám uvnitř, v té mé lidské dušičce, vyklízím negativa, sonduji slabiny a zjistila jsem, že patřím do jiného živočišného druhu. Netoužím po zlaté míse, plné drahokamů, nechci plastiku obličeje, šedivé vlasy mne nerozpláčí a ke všemu si opravdu každé ráno (nedívaje se na hodiny) zpívám.

Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (1.)

„Isidore?! Co tady děláš? Pane řidiči, zastavte prosím, musím odnést kocoura domů!“ Příště už je chytřejší. Naskočí do autobusu až v poslední vteřině, ale tentokrát se dobře schová. Ve městě nenápadně vystoupí a opatrně svou paní následuje. Ta si ho všimne až po chvíli. Netušila, nemohla tušit, že ji doprovází chlupatý kavalír.

Ruth Hrušková: Pohádka, nepohádka

„Jé, to jsou k nám hosti“ s úsměvem přivítala malou návštěvnici, „tys ale povyrostla, samá ruka, samá noha, to musíme napravit, než zase pojedeš domů.“ Pod paží si přidržovala jednou rukou dřevěný škopek s čerstvě nadojeným ještě teplým mlékem a druhou brala z kredence půllitrový hrnek. „Sedni vedle Kristly“, řekla nesmlouvavě a nalévala husté kravské mléko. Sáře se udělalo lehce nevolno.

Jarmila Moosová: Podíl lásky na polidštění mobilu

„Ale ano, coby, má…“ s ironií procedí Erik mezi zuby. Doteď si byl téměř jistý, že on jediný má cosi výjimečného. „Moje paní se mě vůbec ráda a skoro pořád dotýká. Ona ti má v konečcích prstů takové elektrické výboje, že mě ani nemusí zas tak často krmit přes tu dlouhou černou šňůru, co končí v zásuvce ve zdi u nás doma. Vydržím dlouho – s tím napětím,“ povyšuje se Erik vítězně.

Ruth Hrušková: Obyčejný zážitek / Doktor Bú

Doktor si vyhrnul rukávy, poplácal vylekanou krávu chlácholivě po hřbetě, požádal o pomoc vdovu Kučerovou a chlapce poslal na dvorek. Jeník si sedl na zápraží na schodek a držel si rukama obě uši. Začalo lehce poprchávat. Kapka za kapkou smáčela zaprášené kameny a za chvíli se dalo do deště. „Božíčku v nebíčku, zachraň naší Stračku…“

Radka Jurkovičová: Doteky

Mám ráda stromy. Mají své výrazy, své tváře. Některé jsou vážné, jiné smutné, nebo lhostejné. Občas potkám i veselý strom. Ale nejvzácnější jsou pro mě setkání se stromy, které mě dokážou rozesmát. Už z dálky se pitvoří a čekají, jestli si toho všimnu! ,,Ty jsi krásný “ řeknu mu a smějeme se spolu. A na rozloučenou ho pohladím. Jdu dál a usmívám se.

Jitka Molavcová: Pohádka o studené peřině

Byla jednou jedna peřina. Na první pohled byla docela normální. Čtyři rohy a velké břicho. Jenom jednou věcí se od ostatních peřin lišila. Jenomže to jste mohli poznat, až když jste si pod tu peřinu vlezli. Ten, kdo to udělal, tak za vteřinku vyskočil z postele a klepal se pěkně dlouho potom zimou. Ta peřina, oproti jiným normálním peřinám, totiž vůbec nehřála.

Vladimír Kulíček: Odpozorováno ze života

Říkali jsme jí babča. Byla vrátnou v podniku, situovaném v obyčejném obytném domě, kde byly kanceláře, a který byl součástí rozlehlého obytného bloku, svírajícího veliký dvůr. Tam byla kovozpracující výrobna. Babča měla k dispozici malou telefonní ústřednu a místní rozhlas, který vydatně ozvučil nejen celý dvůr a kanceláře, ale celou nejméně desítku dalších domů v okolí.

Michal Čagánek: Na houbách do Prahy / Za války v lásce / Zpět do nekonečna

Připravil proutěný koš, zavírací nůž a šlo se. Nejprve chodníkem mezi paneláky, potom chodníčkem mezi zahrádkářskými domky, dozadu k rybníku, pak takovou kamenitou cestičkou podél potůčku pořád nahoru do polí, přes pole a pořád dál, až už jsme byli dočista v lese. Byly tu úzké pěšiny a maliní a velká mraveniště s rušným provozem.

Vyznání

Jsem ráda, že vás vidím, máte takové hezké vlasy, chtěla bych je pohladit, ale nevím jestli smím…..jen trochu, prosím…“ čtu z očí, když mě třesoucí se ruka jemně, velice jemně hladí po vlasech, tváři, čele, probírá spadlý pramen vlasů a mlčky vnímá mou přítomnost. Není třeba hovořit. V jejích očích vidím smutek a touhu. Oči hovoří beze slov: „..Jsem unavená bolestí a životem a tolik bych chtěla být mladá, chodit a nemít starosti.

Ivan Kolařík: Babičino z mrtvých vstání

Babička žila v nuzných prostorách jedné místnůstky za rohem od nuselských schodů. Jen tak tak že se v tom jejím pokojíčku, který si oblíbila houba a plíseň, obrátila. Kromě postele s velikánskou duchnou byl kamrlík ještě opatřen skříní, sporákem na uhlí, umývadlem a prostým dřevěným stolem. Koupelna neexistovala.

strana 1 / 8

Další strana »