Literatura – Pohlazení

Břetislav Stejskal: Prý musíš mluvit tiše

Jedu tramvají. Nečtu a koukám z okna. Vyjedeme z tísně baráků a objeví se široká obloha. Ta nádhera mraků. Kochám se. Nutně se s někým potřebuji podělit o tu krásu. Otočím se. Na sedadle za mnou holčina – snad pětadvacítka. Pozdravil jsem, omluvil se a upozornil ji na tu krásu mraků. Pochopila. Poslouchala mne a dál to rozvíjela, ukazovala mi, kam se mám podívat na další a další krásu.

Stella Májová: Něco něžného o něčem, co není

Ve vedlejším, už prostornějším domě měli hned po ránu dva moc hezké zákazníky. Bílou kočičku a černého pejska. Když přistoupili k pultu, vzájemně se představili a potřásli si packama. Papoušek Kecal se netrpělivé zeptal čím může posloužit. Kočička chtěla nějaké bílé, jemné papučky, aby, až někoho pohladí, aby to bylo něžné a sexy. A hned to na pejskovi vyzkoušela.

Iveta Kollertová: Půlnoční koncert

Každý večer je příslibem následného usínání, tedy snění. Moje bezbřehá fantazie mi maluje budoucí procházky a setkávání se s lidmi, naději k něčemu novému. Tak i včera. Zapálila jsem si svou poslední cigaretku, zaujala nejpříjemnější polohu, nastavila televizi na dvě hodiny, poslední pohled do pootevřeného okna a blikajících světýlek naproti. Zavřela jsem oči. Ale co to?

QUODLIBET (3)

Lucie se cítí blaženě s hlavou na jeho silné paži. Kdysi úplně stejně lehávala s Markem. Pokaždé u ní na koleji, když se jim podařilo poslat Magdu s Šárkou do kina. Jenom jednou jedinkrát ji pozval k sobě.To když měl školu celý týden, přespával na Hotelovém domě. Tenkrát s ním zažila první a poslední společné ráno. Bylo léto.

Iveta Kollertová: Já vím, mamčo, já vím!

Slovíčko "žít" nabývá ohromných rozměrů a slůvko svoboda není jen slovo podstatné. Jak mám popsat pocit naprosté volnosti, kterou snad pochopí pouze pták právě vypuštěný z klece? Možná ho venku uklovou silnější, ale on si zatím užívá první let. Krouží nad lesem, maličkýma očkama sleduje svět dole pod ním a všechno zlé, i ty příčky v kleci, jsou rázem zapomenuty.

Libuše Čiháková: Bertík

"Počkej na mne," říkávala jsem svému čtyřnohému kamarádovi pokaždé, když jsem odcházela z domu. "Až se vrátím, tak si užijeme." To znamenalo, že s ním půjdu za město, kde on bude, štěstím bez sebe, lítat a divočet. A já trnout strachy o něho. Když bylo mokro, z bílého dlouhovlasého pejska se zakrátko vytratila heboučká elegance maltézského aristokrata a proměnil se ve zplihlé, až po uši zablácené stvoření.

Baťůžek II.

Začal nový školní rok a mezi domovy a školami putují spousty baťůžků, nových i loňských a doprovází „ty druhé“ tam a zpátky. Že nemusí být baťůžek vždycky jen obyčejným pomocníkem, o tom je tento minipříběh ...

Milena Buriánková: Schválnosti života

Znáte ten pocit, když se na vás valí halda žádostí, přání a potřeb okolního světa, které nemají téměř nic společného s tím, co se vám právě v tento okamžik chce žít? Ať se přihlásí ta duše, co to nezažila a jdu k ní do učení, přestože jsem už kategorie nehájených seniorů, co si musí vybojovat místo na slunci, zasloužit přízeň osudu a ohlídat kvalitu svého zdraví za nastřádané peníze ...

Elena Paclová: „Dasy, pojď, už musíme jít…!“

Pro Dasinku nastaly zlaté časy. Třikrát denně se pořádně proběhne a pán ji učí pořád něco nového. Už umí chodit u levé nohy, počkat v předsíni, než panička přijde s hadříkem, umí čekat na chodníku až dostane dovolení přeběhnout přes silnici, umí podat pac jednou i druhou nožkou a umí i neodolatelně poprosit.

Radka Jurkovičová: Doteky

Mám ráda stromy. Mají své výrazy, své tváře. Některé jsou vážné, jiné smutné, nebo lhostejné. Občas potkám i veselý strom. Ale nejvzácnější jsou pro mě setkání se stromy, které mě dokážou rozesmát. Už z dálky se pitvoří a čekají, jestli si toho všimnu! ,,Ty jsi krásný “ řeknu mu a smějeme se spolu. A na rozloučenou ho pohladím. Jdu dál a usmívám se.

Michal Čagánek: Pošli tátu

Většinou byla ještě tma. Děda potichu otevřel dveře pokoje, ve kterém jsem spal, tiše zašeptal: „Míšo...“ A ještě dříve než zašeptal, sotva se dotkl kliky, já jsem už otvíral oči. Na stole byla připravená snídaně. Snídali jsme tiše, jen ranní pták občas zazpíval, hodiny v kuchyni tikaly, chleba byl namazaný máslem a z čaje se kouřilo.

Jitka Dolejšová: Jarní etuda / Nádherný den

Den se vykoupal v rose a nakročil k poledni. Podpatky vyťukávají jarní staccato. Závidí psíkům ten jejich pohled vzhůru na pevné vysoustružené nohy, čerstvě vyloupnuté ze zimních kalhot. Až se slunce trochu osmělí a pomazlí s pobledlou kůží, čeká ho ještě radostnější podívaná. Sukně se zkrátí a zprůhlední, halenky s příslibem bohaté úrody se lákavě zavlní…

Pavel Vrána: O Kubovi

Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem ho v Praze na letišti uviděl poprvé. Byly mu tři měsíce. Klidně a spokojeně spal v přenosné autosedačce a bylo mu úplně jedno, že právě vzduchem překonal vzdálenost několika tisíc kilometrů na trase z Chicaga do své nové domoviny. Díval jsem se na ten spokojený uzlíček a zdálo se mi neuvěřitelné, že člověk bývá na začátku své životní pouti takhle malinký. Všichni kolem se chovali hlučně. Byli unaveni dlouhým letem, prožívali emoce ze shledání s blízkými, nebo z kolize s celníky, jen Kuba byl klidný a spokojeně spal...

Kroužkování (2/2)

Osudová setkání – vesmírné předivo pestrého krajkoví vzácných obrazů. Obrazů, které dosud svět neviděl. Pozvolna se ztrácí stesk ze starých zranění a zůstávají pouze obnažená já. Já, která zakoušejí poznat, kam až je dovedou zoufalé cesty, jež ustavičně míjejí ten správný cíl. Básník svoji cestu zná. Jde s hlavou hrdě vztyčenou, byť jednou nohou bosý. Kamila dál skládá slova v rýmy, rýmy vplétá do veršů, z veršů váže kytice čerstvých básní.

strana 1 / 8

Další strana »