Literatura – Pohlazení
Vyznání
Jsem ráda, že vás vidím, máte takové hezké vlasy, chtěla bych je pohladit, ale nevím jestli smím…..jen trochu, prosím…“ čtu z očí, když mě třesoucí se ruka jemně, velice jemně hladí po vlasech, tváři, čele, probírá spadlý pramen vlasů a mlčky vnímá mou přítomnost. Není třeba hovořit. V jejích očích vidím smutek a touhu. Oči hovoří beze slov: „..Jsem unavená bolestí a životem a tolik bych chtěla být mladá, chodit a nemít starosti.
Ivan Kolařík: Babičino z mrtvých vstání
Babička žila v nuzných prostorách jedné místnůstky za rohem od nuselských schodů. Jen tak tak že se v tom jejím pokojíčku, který si oblíbila houba a plíseň, obrátila. Kromě postele s velikánskou duchnou byl kamrlík ještě opatřen skříní, sporákem na uhlí, umývadlem a prostým dřevěným stolem. Koupelna neexistovala.
Břetislav Kotyza: Odkaz pekaře
V dětství jsem bydlel s rodiči na poslední ulici posledního předměstí. Rozbitá asfaltka končila po pár domcích v lukách. Tehdy jsem si myslel, a dnes si to myslím opět, že to byla Hlavní Třída Celého Světa. Vedla přímo do Ráje, kde jsme v kupkách sušícího se sena objevovali krásné a něžné rozdíly mezi námi, tehdy chlapečky a ostatními. Tedy holčičkami.
Cecilka Věra Pexová: Náš děda Pašák
Jednou jsem ho doprovázela do antikvariátu, kde sháněl kuchařku Magdaleny Dobromily. Mladinká prodavačka se dívala překvapeně, zřejmě přemýšlela, co mají všechno na skladě, nicméně děda zcela vážně pravil: "Jak se tak na vás dívám, slečno, vám vaření nic neříká, nemohla byste mi zavolat nějakou služebně starší kolegyni?"
Vladislav Neužil: Pomsta
To mně bylo asi tak sedm let, bydleli jsme v Hradci Králové a v okolí měli několik různých příbuzných. Jedním z příbuzných byl i strejda Pepík, jinak také manžel sestry mé maminky. Byl strojvůdcem a to prý byla tehdy výborná partie, protože „byl pod penzí“.
QUODLIBET (4)
Potřebovala by poradit. Kulantně řečeno šéfredaktor Střepa není její krevní skupina. Před ocásky před a za jmény panáčkuje jako cvičený zajíc. Kdyby tu práci tak nepotřebovala, nedělá ji. Lucie si nesmírně váží moudrosti a zdravého rozumu.
Tereza Matějčková: Poslední dopis pro Mařenku
Mařenko, nezastírám, za těch deset let naší známosti byly chvíle, kdy se mi nechtělo stoupat těch pět pater s nákupem, ale když jsem otevřela dveře a ty jsi mě tam čekala s lístečkem, na kterém bylo napsáno KSČM a s otázkou, co ta zkratka znamená, rázem jsem počet schodů zapomněla. Nebo když jsme se u tebe objevili s mým tátou a ty jsi mi děkovala, že jsem ti konečně přišla přestavit mého přítele.
Alena Heinová: Meditativo na téma Radovan Lukavský
Už léta mi paměť při vyslovení jména Radovan Lukavský posílá vzkazy z hudebního názvosloví. Možná proto, že je stejně stručné jako obsažné. Jedno z prvních setkání byl HAMLET. Bylo mi patnáct a bylo to uhranutí. Nejen Shakespearem, ale především naléhavostí sdělení, kterému jsem rozuměla!
QUODLIBET (3)
Lucie se cítí blaženě s hlavou na jeho silné paži. Kdysi úplně stejně lehávala s Markem. Pokaždé u ní na koleji, když se jim podařilo poslat Magdu s Šárkou do kina. Jenom jednou jedinkrát ji pozval k sobě.To když měl školu celý týden, přespával na Hotelovém domě. Tenkrát s ním zažila první a poslední společné ráno. Bylo léto.
Petra Nachtmanová: Mařenka a podzimní překvapení
Za okny pokukoval zamračený říjen a Mařenka nevěděla, jak už se pohodlně v křesle usadit. Netušila, jak se přes letošní zimu překlene. Ke stáří ji čím dál víc deštivé, mrazivé a černé dny zmáhaly. Ne, nestala se z ní pesimistka. S vděkem přijímala každé ráno, ale přece si jen nemohla moc vyskakovat, když už nohy tolik nesloužily.
Libuše Čiháková: Bertík
"Počkej na mne," říkávala jsem svému čtyřnohému kamarádovi pokaždé, když jsem odcházela z domu. "Až se vrátím, tak si užijeme." To znamenalo, že s ním půjdu za město, kde on bude, štěstím bez sebe, lítat a divočet. A já trnout strachy o něho. Když bylo mokro, z bílého dlouhovlasého pejska se zakrátko vytratila heboučká elegance maltézského aristokrata a proměnil se ve zplihlé, až po uši zablácené stvoření.
Ruth Hrušková: Pohádka, nepohádka
„Jé, to jsou k nám hosti“ s úsměvem přivítala malou návštěvnici, „tys ale povyrostla, samá ruka, samá noha, to musíme napravit, než zase pojedeš domů.“ Pod paží si přidržovala jednou rukou dřevěný škopek s čerstvě nadojeným ještě teplým mlékem a druhou brala z kredence půllitrový hrnek. „Sedni vedle Kristly“, řekla nesmlouvavě a nalévala husté kravské mléko. Sáře se udělalo lehce nevolno.
Jarmila Moosová: Podíl lásky na polidštění mobilu
„Ale ano, coby, má…“ s ironií procedí Erik mezi zuby. Doteď si byl téměř jistý, že on jediný má cosi výjimečného. „Moje paní se mě vůbec ráda a skoro pořád dotýká. Ona ti má v konečcích prstů takové elektrické výboje, že mě ani nemusí zas tak často krmit přes tu dlouhou černou šňůru, co končí v zásuvce ve zdi u nás doma. Vydržím dlouho – s tím napětím,“ povyšuje se Erik vítězně.
Jitka Dolejšová: Nic nanic?
Bylo jednou jedno nešťastné NIC. Trápilo se: „Jsem k ničemu, vůbec nic neznamenám. Lidé o mně mluví často, ale jen proto, aby se vyhnuli odpovědi. To je pořád: „Co ti je?“ „Nic.“ „Co dávají v televizi?“ „Nic.“ „Co jste dnes dělali ve škole?“ „Ále, nic.“ NIC si připadalo opuštěné a zbytečné. Bloumalo po světě, až potkalo NULU.
strana 1 / 8