Literatura – Pohlazení
Ivan Kolařík: Babičino z mrtvých vstání
Babička žila v nuzných prostorách jedné místnůstky za rohem od nuselských schodů. Jen tak tak že se v tom jejím pokojíčku, který si oblíbila houba a plíseň, obrátila. Kromě postele s velikánskou duchnou byl kamrlík ještě opatřen skříní, sporákem na uhlí, umývadlem a prostým dřevěným stolem. Koupelna neexistovala.
Milena Buriánková: Příběh z archivu srdce
Film nekončí, ale začíná. Děda nasadil kšandy a zavelel posluchačům, že se jde makat. Sebral připravený rýč i hrábě a celé procesí za ním odkráčelo na zahradu. Děda bořil rýč do půdy hlavně za účelem nalezení žížal, na které stála frontu přestárlá kdákající čtveřice. Ta to měla u dědy i s každodenními referáty na dožití.
Jitka Dolejšová: Cesta
V tuto ranní dobu se v autobuse setkávají pravidelně. Vínové sako s bílým proužkem se tváří důležitě, zabralo místo hned za řidičem, rozložilo si před sebe notebook a své okolí nevnímá. Zelený flaušák, vpředu pěkně vyboulený příslibem nového života, ztěžka usedá k pootevřenému okénku. Zvenku zavane příjemný čerstvý vzduch. Červený kabát nervózně sleduje hodinky.
Jste věřící? aneb Nehodící se škrtněte
Pamatuji si ty dotazníky. Ve spleti nejrůznějších otázek také malá kolonka s otázkou: Jste věřící? a nabízené odpovědi nepřipouštějící jinou variantu: ano*) ne*) s dovětkem: *) nehodící se škrtněte. Nevyznávám žádnou oficiálně uznávanou víru. A tak jsem vždycky tuto kolonku vynechávala, nebo ji za mě vyplnila pečlivá úřednice. Rázně přeškrtla ano hned po mé odpovědi na otázku, zda jsem křtěná a chodím pravidelně do kostela.
Martin Hrubeš: Hodina duchů
Náš pes je nalezenec a strašně rád chodí na procházky. Občas s ním jdu ven kolem osmé večer. Většina lidí sedí doma a jsou právě v nejlepším – mezi zprávami a hlavním večerním pořadem v televizi. Venku je naopak hodina duchů – obzvlášť teď v listopadu, kdy už je dávno tma. V moderní době se straší v osm a o půlnoci už všichni duchové zase spí – to řádí lidé.
Dojetí
Posledním soustem jsem vytřel talíř a sáhl po ubrousku. Pak jsem si upravil uzel na kravatě, pozorně prohlédl sako a kalhoty a zapálil si cigaretu. Za okny pršelo, ale v kavárně bylo teplo a útulno. U rohového stolku sedělo několik studentů a občas se z jejich hloučku ozval dívčí smích. Číšník stál opřený o servírovací stolek a kradmo nahlížel do otevřené zásuvky, v níž měl rozečtený časopis, chvílemi však zvedl hlavu a pátravým pohledem přejel celou místnost.
Jitka Dolejšová: Mrak se zlatým okrajem
Byla jednou jedna docela obyčejná rodina. Muž, žena a tři děti. Muž rád fotografoval a ještě raději chodil s dětmi do přírody. Děti ho učily pozorovat svět jejich očima. A muž se díval – a fotil. Na jaře vyfotil zimomřivé sněženky a první včelku na třešňovém květu. V létě zachytil muchomůrku s krajkovou sukní, tulící se ke ztrouchnivělému pařezu, a spěchajícího mravence s nákladem z jehličí.
Jitka Dolejšová: Setkání s kouzlem
Zákonitosti světa tomu chtějí, aby se tyto dva nesourodé páry setkaly právě pod mým oknem. Blondýna odměřeně pozdraví druhou ženu, ta pokývne hlavou, popřeje dobré jitro a usměje se. Honzík s Adamem se na sebe se zájmem podívají. A vtom se To stane. Naprosto jasně vidím modrou jiskru, která z té starší paní přeskočí na Honzíkovu maminku.
Miroslav Vejlupek: Kotě / Námluvy
Skládal naštípaná polínka do pravidelných homolí a myslel na to, kolik zaplatí za novou karoserii. A tu - kočka! Namoutě, mňoukla docela blízko. Kočku v domě nikdy neměl a tahle naříkala, žadonila, žebrala tak tenkým sopránkem, až ho to rozčililo. Napřímil se, popadl polínko, a když vypátral rysíma očima mourovatý chomáč chlupů, hodil.
Hana K. Kobulejová: Kéž lavičko, kéž bys promluvila...
Když jsem ho spatřil, okamžitě jsem se zvedl a nabídl mu své místo pro odpočinek. Děda kývl hlavou, opřel bicykl a já ho nechal užívat si tu krásu. Pokračoval jsem do vesnice navštívit maminku. Když jsem se za několik hodin vracel zpět a šel jsem kolem lavičky, byla najednou prázdná. Ale bicykl tam byl stále opřený.
Iveta Kollertová: Půlnoční koncert
Každý večer je příslibem následného usínání, tedy snění. Moje bezbřehá fantazie mi maluje budoucí procházky a setkávání se s lidmi, naději k něčemu novému. Tak i včera. Zapálila jsem si svou poslední cigaretku, zaujala nejpříjemnější polohu, nastavila televizi na dvě hodiny, poslední pohled do pootevřeného okna a blikajících světýlek naproti. Zavřela jsem oči. Ale co to?
Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (1.)
„Isidore?! Co tady děláš? Pane řidiči, zastavte prosím, musím odnést kocoura domů!“ Příště už je chytřejší. Naskočí do autobusu až v poslední vteřině, ale tentokrát se dobře schová. Ve městě nenápadně vystoupí a opatrně svou paní následuje. Ta si ho všimne až po chvíli. Netušila, nemohla tušit, že ji doprovází chlupatý kavalír.
Ruth Hrušková: Čekám, čekám člověčinu
Přes uličku seděl postarší, šedovlasý pán se sklopenýma očima. Po celou dobu držel za ruku asi třicetiletého, mentálně postiženého mladíka, snad syna. Během cesty si mladík několikrát položil hlavu na jeho rameno a ten pokaždé zareagoval stisknutím ruky a polibkem na jeho čelo. Mladíkova tvář se vždy na chvíli rozjasnila na rozdíl od druhého muže, jehož zvrásnělá tvář prozrazovala starost.
Anastázia Mahovská: Pamatuji časy, když dávaly se klíče pod rohožku.
Vajíčko sa však bez múky pripaľovalo, a tak málo prepečené mäsko naskladala mama do pekáča na slaninku a všetko poprekladala krúžkami cibule. V pekáči sa potom rezne dopiekli domäkučka, až sa rozplývali na jazyku. Boli krehké ako torta, a preto sa ešte dozdobovali šľahačkou a susedia po tej vôni zo slaninky behali do krčmy ešte častejšie s džbánom pre pivo, ako tomu bývalo obvykle.
strana 1 / 8