Jana Stuchlíková: Síla okamžiků

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

. . . Nedovol nikomu a ničemu a především nedovol svým vlastním myšlenkám, aby tě odváděly od přítomné chvíle. Poslyš příběh o dvou mniších:

„Dva mniši, jeden starý a jeden velmi mladý, se po blátivé cestě v pralese vraceli do svého kláštera v Japonsku. Narazili na překrásnou ženu, která stála bezmocně na blátivém břehu prudce tekoucí řeky. Když starý mnich viděl, že ona sama nedokáže řeku přejít, zvedl ji svýma silnýma rukama, aby ji přenesl. Usmála se na něj a držela se ho kolem krku, dokud ji na druhém břehu opatrně nepostavil na nohy. Poděkovala mu, uklonila se a mniši beze slova pokračovali v cestě. Když se blížili k branám kláštera, mladý mnich se již nedokázal ovládnout a řekl: "Jak jsi mohl nést krásnou ženu v náručí? Mnich přece takové věci nedělá. "Starý muž pohlédl na svého druha a odpověděl:"Já sem ji tam nechal stát. Ale ty ji ještě pořád neseš!"

Ve svém životě prožíváme nepřetržitý sled okamžiků. Navazují na sebe, jeden na druhý, některé jsou nepostřehnutelné, jiné jsou emocionálně vypjaté, nezapomenutelné nebo také takové, o které nestojíme. Bez ohledu na to, jaké jsou nebo přesněji, jakými se nám zdají být, prožíváme je neustále. Mají v sobě jedno kouzlo. Jsou neopakovatelné. Stoprocentně neopakovatelné. I když si někdy myslíme, že to už tady bylo a historie se opakuje, jeden faktor přece jen (a to vždycky), dává okamžikům jiný rozměr. A tím je čas.
Každý okamžik našeho života je jedinečný, neopakovatelný, originální a jako takový si zaslouží naši pozornost, kterou okamžiku ne vždy věnujeme. Troufám si říci, že k naší velké škodě.

Minulost a budoucnost se rozprostírají od hranice okamžiku na opačné strany. A právě těmto oblastem věnujeme často více pozornosti, než si zaslouží.
Minulost nikdy nezměníme, ať jí věnujeme pozornosti kolik chceme. Je to něco již utvořeného, hotového, neměnného. Minulost je zdrojem našeho poučení, obsahuje všechny naše vzpomínky, prožitky, radosti, smutky, životní ztráty a nálezy. Je to naše studna, ze které čerpáme.
 
Budoucnost plánujeme, sníme o ní, někdy ji vidíme černě, jindy růžově, je to něco zatím neuskutečněného, neuchopitelného, něco o čem nevíme, jak se vyvine, i když třeba usilujeme o něco konkrétního.

Pokud věnujeme svoji pozornost právě prožívanému okamžiku, máme v rukou úžasné možnosti. Dokážeme se plně soustředit na činnost, kterou právě děláme (a je úplně jedno, co zrovna děláme, jestli zametáme chodník nebo pracujeme na převratném vynálezu). Právě soustředění  nám dává příležitost prožít přítomný okamžik se vším všudy.
VŠECHNY OKAMŽIKY v sobě skrývají bohatství, úplně všechny. Ať je v nich radost, smutek, námaha, citové vypětí (jakékoliv) …
Plně prožitým okamžikem dáváme i přijímáme maximum. Neříkám,  že děláme vše dokonale. Děláme prostě tak, jak zrovna cítíme, že je to nejlépe. Jednoduše si dáváme záležet. Zároveň to neznamená, že někdo jiný totéž nemůže dělat lépe, než my. Vždycky se můžeme poučit, ať z vlastních chyb nebo příkladem někoho jiného. A také to neznamená, že když jindy vykonáme stejnou činnost, že musí mít nutně jen lepší úroveň, než minule. Jde jen o obyčejné soustředění se na současnou chvíli. Když totiž necháme své myšlenky přespříliš těkat v minulosti nebo v budoucnosti, uniká nám přítomnost a tím se docela podstatně ochuzujeme.
 
Jen tak na okraj, jak to taky u mne chodí: Pozornost při zadávání ID a hesla při otevírání svého bankovního účtu byla u mne jednou tak „úžasná“, že jsem si zablokovala přístup (A věřte, že když na mne počítač plivl první nadávku, že takhle se tedy ke svému účtu nedostanu, soustředila jsem se neuvěřitelně, ale i tak blbě). I tak se někdy může „dařit“, takže moje vlastní rezervy jsou téměř neomezené.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 02. 2005.