Publicistika – Zbývá dodat...
Jarmila Moosová: Vivat Martha!
Řekne-li se Marta, vyvstane každému z nás na mysli žena, dívka či holčička toho jména z nejbližšího okolí. Napíše-li se Martha, je téměř bezvýhradně jasné, alespoň mně a mnoha dalším z mojí generace, že se jedná o ženu jedinou: Marthu Elefteriadu. Doufám a věřím, že mi odpustí – byť se o tom nikdy nemohla dozvědět, nebýt mého dnešního doznání – že jsem ji svýma někdejšíma očima vídala a smysly studentky vnímala jako krapet „ošizené dvojče“ ve stínu své mladší a sexy sestry Teny.
Jiří Vlastník: Tak tedy sbohem, pane Kamile
Často mi říkával, že se musí dožít 96 let. To prý už člověk může říci, že něco o světě zná. Nevím vlastně, jak došel právě k tomuto číslu, vím jen, že se mu toto přání nesplnilo. Minulý týden ke mně přiletěla přes oceán smutná zpráva, že ve středu 3. srpna 2011 americký malíř, ale srdcem navždy Čechoslovák, jak o sobě Kamil Kubík rád tvrdíval, v newyorské nemocnici zemřel. Tak na jeho počest a pro vzpomínku těm, kteří se s ním setkali, přidávám jen pár jeho úvah. Sbohem, Kamile!
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (64)
Koncem gymplu jsme založili malou kapelu – trubka, křídlovka, alt-saxofon, klavír, kytara a buben. Já jsem hrál na kytaru, nacvičili jsme asi dvacet skladeb, dokonce jsem jich pár aranžoval a transponoval pro ty tři dechové nástroje. Rytmika hrála většinou zpaměti. Vystoupení jsme měli pouze jedno – na Lesní boudě v Krkonoších, kam nás pozvali za stravu zahrát nějakému školnímu zájezdu. No – byla to drzost, ale nezbili nás! Na vojně v Pezinoku jsem pak jednou zaskočil v kasárenském tanečním orchestru za klavíristu, když měl ruku v sádře a ještě jednou pak po letech v Harrachově.
Milan Lasica: Ľudia milujú senzácie
Ľudia milujú senzácie. A prečo nie? To, čo sa opakuje, stáva sa všedným. Treba to revitalizovať. Teraz boli noviny plné otvorenia filmového festivalu v Cannes. Prečo? Najmä preto, že tam na úvod premietali film ...
Jitka Dolejšová: Prezentace špatných zpráv
Prezentaci jsem dokončila, zrovna když začala přestávka. Nevím, jestli v poločase nebo ve třetině, nezajímá mne ani hokej, ani fotbal. Manžel vstal a já mu prezentaci na počítači předvedla. Pořád jen vrtěl hlavou a občas si ťukal na čelo. Asi ho bolela hlava. Pak přinesl z komory krabičku s novou žárovkou a – bylo světlo.
Antonín Siuda: O rovnováze
Několik dnů před tím jsem sledoval od počátku do konce ruch kolem sýkorčího hnízda a byl to pro mne nenahraditelný letní zážitek. O něco později jsem pak spatřil, kterak jakýsi chlupatec útočí ze zálohy a dáví jedno z neopatrných mláďat. Bolelo mne z toho u srdce a dalo mi hodně přemáhání neplésti se do přírodního děje a nedurdit se na tu šelmu, která jednala podle své přirozenosti.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (25)
Jak už říkal nesmrtelný Švejk, je dobře, když je někdo přímo odněkud! Znát své kořeny nikdy neškodí, i když se někdy hledají složitě. A tak tatínkovu stranu – tedy co se týče jeho předků - nemám vlastně zmapovánu vůbec. Na jeho rodiče si nevzpomínám, zato jeho sourozence, tedy tetičky a strýčky, jsme navštěvovali často.
Milan Turek: Kříže zdobí kraj rodný
Vůkol tu není nikde tajemných míst a krajina poblíž dědiny je průhledná, čistá, a snad není ani v lidské paměti, že by zde kdysi někde vládly nekalých živlů nebo snad nějakých temných sil skutky zlé. Strašidla a postavy čarodějné, osoby v duchy se proměňující či duchové, pronásledující oběti, jakoby se do dějin propadly a zůstaly navěky v minulosti, aby už jen ve známost přicházely skrze vyprávění stařenek.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (23)
A dostávám se k „nejzajímavějšímu“ vrchlabskému období. V lednu 1953 jsme se dozvěděli, že studium na gymnáziích bude o rok kratší a co víc, že se to týká už i našeho ročníku. Prostě – závěrečný rok na gymnáziu nám odpadne a jeho látku budeme muset vstřebat během šesti týdnů o prázdninách!
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (22)
Abych tím svým preferováním sportu neodradil ty, kteří mu nijak zvláště nefandí, a i když asi také nejsem Čech, protože neskáču při každém úspěchu našich sportovních idolů, musím teď zařadit vzpomínky „hodnotnější“. Na katastr města Vrchlabí a do jeho okolí se vrátíme kdysi slíbeným zimním obrázkem místního zámku a pak se vrhneme do víru kultury.
Blanka Kubešová: První dojmy (2/3)
Ty první dny přebíháme nesystematicky, nadšeně a splašeně od jednoho ke druhému. Jako bychom všechno museli dohonit naráz. Z Vinohradské třídy od rozhlasu ke kostelu sv. Ludmily, u boční lodi leží černá skládka uhlí právě jak před lety. Také modrobílá mozaika chodníků zůstala! Nějaký chodec hubuje na rozbitou dlažbu, využívám chvilky a šup, jedna kostka mizí v kapse. Jak mi scházela!
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (21)
Nyní se opět vrátíme od pasivního sportu k aktivnímu. Lyžování i bruslení jsem měl sice docela rád, ale bylo by mi mnohem milejší, kdyby se to provozovalo při 20 st.C nad nulou. Měl jsem vždy prostě raději teplo a koupání, jistě i proto, že pro něj byly v Jičíně přímo bezvadné podmínky. Koupaliště se skokanskou věží na rybníku Kníže, poblíž nádherné teplé rybníky u Jinolic, hezké a teplé koupaliště v Němyčevsi a naopak mnohem chladnější, v Prachovských skalách, se známým dřevěným Pelíškem.
Helena Dohnalová: Pes nepřítel Slovana?
Už jste někomu nasadili psí hlavu? Nebo jste naopak měli pocit, že ji někdo nasazuje vám? A jak vám při tom bylo? Vždyť na nasazování psí hlavy není nic příjemného. Ono to vlastně nijak nebolí, dokonce vás nasazená psí hlava nebude nijak tlačit, ani se vám v ní nebude špatně dýchat.
Danuše Markovová: Souběh tří náhod pozitivních
Náhody jednoznačně pozitivní mě posunuly o hodný kus vpřed. Daly mi směr a náplň. Staly se přímo šamanským úderem, který mi změnil celkový pohled na svět. Možná že šlo pouze o posedlost, a náhody se mi jen připletly do cesty, ale stále jsem přesvědčena více věřit ve vyšší řád, který nás k čemusi předurčil. Zdá se, že v mém případě jsem se rozhoupávala déle.
strana 1 / 17