Publicistika – Zbývá dodat...
Anna Harvanová: Těžký život poběhlice
Čtu-li místy vášnivé, jindy zas vlažné debaty o dynamice života a dopravní statistice za poslední léta, chápu, že jsou lidi, kterým jde změna silničního zákona na nervy. Na opačném spektru stojí ti, co ztracené body za řidičské provinění vychvalují. Po důkladném přečtení terénu ale dojdete k názoru, že v českém silničním životě je přece jen něco, co je společné i trvalé.
Milan Prokš: Pohostinství, nebo po hostinství?
Středověká krčma: „Tak co, panenko, nažrala ses dobře?“ Hospodského otázka slečnu kupodivu nevyvedla z míry. Očekávala něco podobného. „Co si dáš k chlastu?“ „Malé pivo, prosím.“ „Hubu drž, dostaneš velký! Je vedro!“ Hlas obsluhujícího zní drsně, ale přesto srší vstřícným vtipem. Dívčina vzhlédla a mile se na něho usmála. Nevěříte, že by bylo něco takového dneska možné?
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (76)
A tak jsem se já, bláhovec, ve svých sedmapadesáti letech zapojil do předvolební kampaně a několik příspěvků mi tentokrát noviny dokonce otiskly. Zde je výňatek z Lidových novin ze dne 19.3.1992: 1. března 1992 bylo u nás založeno nové politické hnutí Demokrati 92 a už z prvních ohlasů je cítit, že tato strana tak trochu naháněla strach už ve své prenatální podobě. Nové hnutí by totiž mělo vyplnit mezeru mezi OH a ODA, chtělo by navázat na myšlenky původního Občanského Fóra a počítá s přízní těch, kteří na podzim podpořili zákonodárné návrhy prezidenta Havla.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (58)
Další médium, které výrazně ovlivnilo život nejen můj, ale jistě každého z vás, je televize. Už jsem se před drahným časem zmínil, že mé první oboustranně aktivní setkání s tímto zázrakem techniky bylo už v roce 1947 na výstavě MEVRO. O šest let později v roce 1953 se objevily naše první černo-bílé televizory s úhlopříčkou kolem 20 cm.
Milan Turek: Běžky - opiát seniorů na Liberecku
Městský člověk může mít sice zahrádku, chatu, zahradu nebo něco podobného, přesto však mnoho seniorů vyhledává také ve všech možných volnočasových aktivitách druh sportu, kterému se věnoval v mládí a snaží se alespoň v daných možnostech a podle své fyzické kondice v něm pokračovat. Liberecko, počítaje v to samozřejmě také Jablonecko a celé rozsáhlé území nejbližšího okolí Jizerských hor, předurčilo pro většinu obyvatel zimní sporty, především lyžování a potom speciálně běhání na lyžích.
O shromaždování
I když... před pár dny jsem jela vyhodit staré křeslo do kontejneru přistaveného městem, a ještě než jsem stihla zaparkovat, přispěchali ochotní chlapíci, že nám to převezmou. „Vy jste tady vod toho?“ zeptal se idealisticky můj manžel, inspirován podobnou úrovní služeb v zahraničí. „Možná se starosta vzmoh a dává příležitost nezaměstnaným trochu si přivydělat“ spekuloval choť dál, zatímco já jsem pozorovala jejich vnitřní odhady, za kolik by se to dalo reálně zpeněžit, nebo aspoň znovu použít.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (72)
I když jsem byl jako součást mlčící většiny za totality člověk programově apolitický, přesto se na mně politika podepisovala už od raného dětství. Hned na začátku protektorátu nám dětem vštěpovali rodiče, že nemáme vůbec vyslovovat některá slova a jména. Mezi ně patřilo právě slovo politika, ale i republika a jména Masaryk a Beneš! O svém dětském „politickém“ angažmá ve volbách v roce 1946, kdy jsme přepisovali komunistickou jedničku na národně socialistickou čtyřku, jsem už psal, a také další politické události z let padesátých se tu už probíraly.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (2)
Samozřejmě se mi teď, když mám více času na snění, vybavují události významné i možná zcela zanedbatelné. V těchto střípcích vzpomenu často na spoustu situací a celou řadu různých lidí, tu všeobecně známých, tu naopak zcela neznámých, kteří „prošli“ mým životem. Někdy budu postupovat chronologicky, někdy pak i tématicky, ale určitě budu občas přeskakovat zejména v čase, protože to je vlastní všem vzpomínkám.
Petr Chalupa: Vánoce počátkem padesátých let minulého století
Když se tak snažím všemožně vyhnout tomu nesmyslnému prosincovému pobíhání a shánění, když jen vejít do některého z mnoha „marketů“ pro mne znamená navodit si klaustrofobii - chorobný strach z uzavřených prostor a také demofobii - strach z davu lidí, vzpomněl jsem si na svá dětská léta počátkem padesátých let, pochopitelně minulého století. Ale né, nechci nic hodnotit, srovnávat, zatracovat či vynášet, jen mne to při té vzpomínce nutí zkusit to popsat.
Příhoda vánoční aneb Jak nám internet zachránil Klipa
Protože už bylo dost pozdě, šel jsem spát. Mobil jsem si nechal pro všechny případy na nočním stolku. Asi ve dvě hodiny v noci mi pípnul a vzbudil mě. Přišla SMS zpráva. Nějaký dobrý pán, pejska, potkal našeho Klipa u nedalekého nákupního střediska.
Miroslav Sígl: Sobota se světovou šampionkou v paměti
Celý den nám přednášela, obsluhovala přitom svůj diaprojektor, psala a ukazovátkem vysvětlovala na velkém plátně diagramy, tabulky a memogramy, žonglovala s míčky, testovala schopnosti účastníků kursu, aby v samotném závěru odpovídala na desítky zvídavých otázek. A neváhala – ač viditelně unavená v pozdním odpoledni - a na požádání nás vyzvala, abychom jí nadiktovali 30 dvojciferných čísel.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (38)
A tady je na čase, abych zařadil několik dalších kapitolek, které bych pracovně nazval –střípky pracovní. Často nám sice bylo vtloukáno do hlavy, že práce je matka pokroku atd., přesto doufám, že tyto pracovní střípky nikoho od četby neodradí. Pro jistotu si ale hned na začátek dovolím s těmi střípky trochu zamíchat.
Jarmila Moosová: Vivat Martha!
Řekne-li se Marta, vyvstane každému z nás na mysli žena, dívka či holčička toho jména z nejbližšího okolí. Napíše-li se Martha, je téměř bezvýhradně jasné, alespoň mně a mnoha dalším z mojí generace, že se jedná o ženu jedinou: Marthu Elefteriadu. Doufám a věřím, že mi odpustí – byť se o tom nikdy nemohla dozvědět, nebýt mého dnešního doznání – že jsem ji svýma někdejšíma očima vídala a smysly studentky vnímala jako krapet „ošizené dvojče“ ve stínu své mladší a sexy sestry Teny.
Jiří Vlastník: Tak tedy sbohem, pane Kamile
Často mi říkával, že se musí dožít 96 let. To prý už člověk může říci, že něco o světě zná. Nevím vlastně, jak došel právě k tomuto číslu, vím jen, že se mu toto přání nesplnilo. Minulý týden ke mně přiletěla přes oceán smutná zpráva, že ve středu 3. srpna 2011 americký malíř, ale srdcem navždy Čechoslovák, jak o sobě Kamil Kubík rád tvrdíval, v newyorské nemocnici zemřel. Tak na jeho počest a pro vzpomínku těm, kteří se s ním setkali, přidávám jen pár jeho úvah. Sbohem, Kamile!
strana 1 / 17