Publicistika – Zbývá dodat...

Petra Haasová: Někomu to prostě nejde

Ačkoliv se nás náš velitel snažil přesvědčit o tom, že máme mít nohy u sebe, pokrčit kolena a pružit, většina z nás si vysvětlila jeho instruktáž po svém a ve chvilce zdolávala svah skupina hulákajících nešťastníků s hůlkami nad hlavou a nedoporučovaným stylem „pluh“.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (1)

Říká se, že o sobě může každý říkat a psát co chce, umí-li to říci, potažmo napsat. A tak mám tady vážení a milí potenciální čtenáři dva problémy. Jednak nevím, zda opravdu platí to rčení a druhak nevím, platí-li to i o mně. Nikdy jsem nebyl žádný hrdina a teď - nejen na stará kolena ale vlastně na staré všechno - jsem začal riskovat.

Plná náruč předsevzetí

Nebudu číst při jídle, řekl jsem si. No... pokud obědváme ve dvou, nečtu. Nehodí se to. Když ale sedím u stolu sám, nevidím ve čtení novin problém. Považuji to naopak jako racionální využití času, kdy při konzumaci potravin konzumuji zároveň potravu duševní. Stejně mám po jídle opět cosi na práci a na noviny se nedostane... takže tohle předsevzetí vypustím...

Vladimír Vondráček: Proč je „proč“ důležitější, než „proto“?

Stejně jako údajně každý vojín nosí ve své tornistře maršálskou hůl, tak možná i každý člověk nosí ve své hlavě myšlenky, o kterých se domnívá, že je záhodno se nimi podělit s ostatními. A kdejaký gramota navíc ty své myšlenky hází na papír nebo alespoň do počítače v bláhové naději, že se to ke čtenářům nějak dostane. A to je i můj případ.

Blanka Kubešová: Zima v Praze (1/2)

Jsme tu první den, ještě jsme si nezvykli a špína Vinohrad nám doslova vyráží dech. Špína nejen v okolních a zastrčených ulicích, ale i na hlavních třídách, Francouzské, Korunní a Vinohradské. Přetékající popelnice, neodvezené odpadky a haldy krabic a lísek od zeleniny před obchody, k takovým se nikdo nerozpakuje přihodit pár dalších.

Miroslav Sígl: Sobota se světovou šampionkou v paměti

Celý den nám přednášela, obsluhovala přitom svůj diaprojektor, psala a ukazovátkem vysvětlovala na velkém plátně diagramy, tabulky a memogramy, žonglovala s míčky, testovala schopnosti účastníků kursu, aby v samotném závěru odpovídala na desítky zvídavých otázek. A neváhala – ač viditelně unavená v pozdním odpoledni - a na požádání nás vyzvala, abychom jí nadiktovali 30 dvojciferných čísel.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti anebo od embrya po sklerózu (69)

Další dvě hezké dovolené u Baltu, které se daly pořídit bez deviz, spadají do poloviny let sedmdesátých. V roce 1975 jsme byli s dalšími třemi rodinami v NDR a docela stylově už s novým Wartburgem. Jeli jsme do Prerowa, kteréžto jméno připomíná, že pochází od Polabských Slovanů.

Miroslav Sígl: Evropská unie, čeští tlumočníci a překladatelé

Tisíce dokumentů a podkladů u nás překládá denně v nejrůznějších jazykových kombinacích na 600 profesionálů, kteří se od roku 1990 sdružují v Jednotě tlumočníků a překladatelů (JTP) včetně pedagogů translatologie, jejíž odborný ústav založili na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V technicky i odborně rychle se rozvíjející společnosti stejně tak denně narůstají všem problémy, o nichž navzájem referovali ....

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (40)

Když se vrátil z Afriky, přinesl nám na prognózu kromě velké láhve bezvadného koňaku i různé africké suvenýry, mezi nimi i malý tam-tam. Pak odešel na audienci k našemu nejvyššímu vedoucímu, kde bohužel, tedy pro něj, setrval v delším, jistě srdečném rozhovoru. My se ho ale nemohli dočkat, jeho lahvinku jsme nejen načali, ale i dokončili! Nebylo to od nás moc pěkné, ale on se nezlobil a poslal pro další, což asi neměl dělat.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (39)

Ačkoliv Zdeněk neměl postavu zrovna sportovní, spíše naopak, jezdil turisticky na kole a jednou přišel do práce pořádně odřený. Na náš dotaz, co se mu přihodilo, nám se zářícíma očima vylíčil, jak se mu krásně jelo, s hlavou závodnicky skloněnou za menším náklaďákem. Ovšem jen do té doby, než ten jeho „vodič“ přibrzdil. Snad ani nevěděl, jak velké štěstí měl.

Pavel Myšák Mojžíš: Jen tak na jaro...

Na naše nádraží byl dneska po ránu opravdu krásný pohled, stříbrné struny kolejí opředené v ranním slunci lesknoucí se pavučinou trolejí, do nichž sem tam probleskovala duha barev odjezdových návěstí… V kapse mě hřála jízdenka do Třemošnice a v duši vědomí, že tenhle krásný předjarní den strávím konečně v přírodě.

Jitka Dolejšová: Dějí se to věci…aneb další radostná zpráva, tentokrát slaně lampičková

V lednu 2005 jsem na stránkách Pozitivních novin v rubrice Záruka kvality psala o útulném krámku, kde prodávají solné lampy. Můj dojem byl však trochu hořký, protože jsem se setkala s nedůvěrou k mé nabídce napsat osobní doporučení ...

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (33)

Ihned po tom odsouzení kultu osobnosti to začalo na jaře mezi pražským studentstvem trochu vřít a začal se připravovat majáles. Po té, co jsme v roce 1955 poněkud nesměle bojkotovali spartakiádu, abychom si naklonili vrchnost, šli jsme poprvé v Praze do májového průvodu. Když pak na Václavském náměstí profesionální vyvolavači hesel zdravili Universitu Karlovu, odpovídali jsme připraveným „Dobře, že se nedožil, kdo tu školu založil!“

Miroslav Sígl: Karlínská „akáda“ to je naše mládí…(1)

Páni profesoři – jak se dříve říkalo pedagogům na středních školách – se svým vzděláním, erudicí, a neváhám říci i vlasteneckým zanícením, povznesli tuto školu na vysokou úroveň. Vzpomenu některé, kteří učili ještě mne a které jsme měli ve velké oblibě (abecedně). Všichni měli tituly Ing. nebo RNDr. či RCDr (méně obvyklá zkratka titulu rerum commerciae doctor = doktor obchodních věd).

strana 1 / 17

Další strana »