Vlastimil Marek: Anna - Porodní zkušenost

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?

Málokdy je možno přečíst si autentickou výpověď ženy, která rodila v našich porodnicích, a která si prožila jak medikalizovaný, tak přirozený porod  a může srovnávat. Pozornému čtenáři (čtenářce) jistě nebude třeba nic dalšího dodávat.
Celý příspěvek i další články na podobná témata a diskuse najdete na serveru
www.rodina.cz .
Vlasta Marek

Porodní zkušenost
Anna

Když jsem před dvěma lety opět otěhotněla, zdálo se mi automatické, že znovu půjdu do stejné porodnice - kvůli příjemnému lékaři a sestrám, ohledu ke svému studu, který jsem si tam nakonec dokázala vydobýt, a vůbec kvůli prostředí, které jsem již znala. Bolelo mne pouze to, že tam ještě stále nebyl systém rooming-in a děti se tam stále "půjčovaly". Vím, že jsou i ženy, kterým to takto vyhovuje, já jsem však byla připravena si tam vydobýt i právo mít své dítě neustále u sebe, i kdybych si na ně měla přinést prádelní koš.
 
Shodou okolností se v té době vrátila má známá z porodnice ve Vrchlabí a líčila možnosti alternativního porodu, jaké zažila při narození své dcery. Musím říct, že něco jako porod do vody či porodní stolička mne moc nenadchly, medicínský porod mi připadal dost dobrý, naprosto mne však nadchla kolébka pro dítě na pokoji a možnost ubytování manžela.

V pokročilejším stadiu těhotenství jsem pak volala do Vrchlabí a zamlouvala si porod tam. Sestra se do telefonu smála, že mne samozřejmě rádi uvítají, zároveň však upozornila nejméně na dvě porodnice u nás v Praze, kde by také byla možnost mít dítě u sebe na pokoji. Já jsem však byla tak uchvácena představou děťátka v kolébce a společným pobytem manžela na pokoji, že jinam než do Vrchlabí jsem již nechtěla.
 
V den porodu jsme se bez nehod dostali z jižní části Prahy do Vrchlabí. Po celou cestu jsme se mobilem domlouvali co a jak a také sepsali skoro celou zdravotní anamnézu, takže při příjezdu mne už nečekal žádný "úřední šiml", ale hodná usměvavá sestřička, jejíž jméno zde raději nezveřejním, abych k ostatním také dobrým nebyla nespravedlivá. To, že se mne zeptala, jestli se chci nechat vyholit a jestli si chci nechat dát klystýr, mne potěšilo a odmítla jsem - stejně jsem předchozí den skoro nejedla.
Ozvala jsem se, že se velmi stydím nahá před cizími muži, a sestra se opět smála, musíme se prý tedy snažit, aby to šlo co nejpřirozeněji, protože lékařskou službu má zrovna muž. Zeptala se, jestli chci do vany, teplá voda prý tlumí bolesti a změkčuje hráz. Trochu nedůvěřivě jsem se tam nechala odvést. Když jsem však uviděla tu vanu teplé čisté vody, tak jsem tam, unavená po cestě, zpocená a ulepená odteklou plodovou vodou, skoro skočila šipku, tak rychle jsem shodila oblečení a vlezla tam! Voda mne i příjemně probrala a při prodýchávání bolestí jsme na sebe s manželem cákali vodu. Měli jsme absolutní soukromí, žádná další souběžně rodící žena.
Sestřička hlídala z povzdálí, sem tam zkontrolovala otevření, a když viděla můj zájem, ukazovala mi, jak se mám prohlížet sama a na co si dávat pozor. Sebevyšetřování se mi velmi líbilo, mé tělo mi není neznámé, dobře vím, kde si mohu nahmatat dělohu i čípek, protože jsem zvyklá využívat metodu čípkového a hlenového zhodnocení plodných a neplodných dní. I zde při porodu jsem byla pyšná, že své tělo znám a sebekontrola mi dávala příjemný pocit důstojnosti a vlastní důležitosti.
S postupujícím otevíráním a bolestí jsem se propadala jakoby do jiného světa, sestřička, která mne hladila, říkala, že to se v mém těle produkuje hodně hormonů, které působí podobně jako drogy a částečně tlumí i bolest. Ptala jsem se, proč mi tedy ty hormony ještě nedodá kapačkou, aby jich bylo víc, ona však řekla, že si musím hlavně věřit, protože nejlepší porodní hormony produkuje za přirozeného průběhu porodu samo lidské tělo a zdravá sebedůvěra.

A pak přišel největší šok! Připadala jsem si vysílená, manželovo hlazení spíš vadilo a já chtěla vše "přirozené" vzdát a toužila jsem po něčem od bolesti a pro urychlení toho nekonečného otevírání. A sestra se zeptala, jestli nemám hlad a nechci se napít a z kapsy vytáhla tabulku čokolády!
Ohromeně jsem se zeptala, jak je to možné, při minulém porodu jsem to přece nesměla a dostávala jsem kapačkou glukózu, ona mě však ujistila, že je to v pořádku, a porod není operace, takže není důvod, proč se neposilnit.
Pořádně jsem se napila a při vychutnávání slaďoučkého čtverečku čokolády jsem si ani neuvědomila, jak krásně se zase rozběhlo otevírání a najednou jsem měla velkou potřebu tlačit. '
Sestra stále říkala jen pomalu, pomalu a tak jsem tlačila pomalu. Mezitím tam jedna další sestra přinesla nějaké roušky a přikrývky a i přes bolesti jsem s povděkem vnímala, že nejprve tiše zaklepala a velmi slušně se zeptala, jestli smí vstoupit.

A to už byl na světě můj syn, obě mi ho vrnícího položily na břicho a vzdálily se, abychom měli tuto krásnou chvíli s manželem jen pro sebe. Můj pocit v této chvíli mohu popsat pouze jediným slovem - totální ORGASMUS!
Oba jsme s manželem plakali a smáli se a já jsem si až po chvíli uvědomila, že jsem nedostala vůbec žádné léky a kapačky, nebyla jsem nastřižená a porod v poloze, jakou jsem si mohla vybrat sama byl mnohem příjemnější a také kratší, než ten první, medicínský.
Placentu mi nevyndávali uměle, počkali jsme další hodinu a půl na její vypuzení a také nám nechali dostatek času, abychom si ten úžasný "polštář", na kterém můj syn devět měsíců odpočíval, dobře prohlédli. Sestra mi později řekla, že vlivem vysoké hormonální hladiny mají ženy při takto vedených porodech opravdu pocity orgasmu, něžné milování i porod prý pocházejí ze stejného soudku a zaslouží i podobné prostředí - klid, přítmí a nevyrušování. A co se nástřihu hráze týče, u nich je to skutečně nutné udělat tak u tří žen ze sta.
 
Na pokoj jsem došla po svých a vůbec jsem si nepřipadala jako "po operaci", tedy tak, jak jsem se cítila při minulém porodu, kdy mě zpola omámenou léky museli na pokoj odvézt. Teď jsem se cítila jako po namáhavé, ale dobře vykonané práci.

Byla už hodně hluboká noc, když se mně, synovi i manželovi podařilo trochu usnout. Říkala jsem si, že se moc nevyspím, protože tam nad ránem nejprve doběhnou sestry s teploměry, pak uklizečky, pak bude bouchání dveří a vyřvávání na snídani, pak ženská vizita (ze které jsem měla trochu obavy stran svého studu), pak dětská vizita, pak zase uklizečky?
Ale nestalo se nic z toho.
Nad ránem nikdo nerušil, snídani mi přinesl manžel do postele a tolik obávaná vizita probíhala formou individuálních konzultací s asi dvěma sestřičkami, na nichž jsem nepoznala, jestli jsou kojenecké, nebo ženské, protože uměly poradit úplně se vším (lékař přišel ve vší úctě a slušnosti jen dvakrát, víc nebylo potřeba).
Opět mne velmi potěšilo, když mne ani tolik neprohlížely samy, jako spíše velmi dobře instruovaly, jak se mám prohlížet sama ("to abyste i doma věděla, co máte se sebou dělat"), na co si mám dát pozor, jakou barvu a intenzitu mají mít očistky a za jakých okolností vyhledat lékaře.
Ještě komplexnější mi připadalo poučení o správném kojení včetně letáčků, kterými mne ze svých "výletů"po porodnici zásoboval manžel.
 
Ráno po porodu jsem se bavila s ženou z vedlejšího pokoje a poprvé jsem se dozvěděla, že existují i mezinárodní doporučení WHO pro vedení porodu, které mi okopírované dala.
Dozvěděla jsem se například, že mezi neefektivní praktiky, které by se neměly rutinně podporovat patří vyholování přirození a klystýr, nástřih hráze, rození "do kopce" s nohama ve třmenech, když to žena sama nechce a skutečně škodlivé je třeba zavádění kapaček ženě, u které porod postupuje normálně, namísto toho, aby ji nechali svobodně se napít, nebo i sníst třeba kousek ovoce.
Rovněž položení dítěte na bříško matky, co nejdelší pobyt dítěte s matkou a vůbec rodiči a podporování včasného kojení patří k praktikám, jež se mají upřednostňovat.
Procedury, které jsou hned po porodu prakticky zbytečné jsou například i okamžité vážení a měření dítěte (zbytečně se násilně natahuje do té doby sbalené tělíčko), jakož i manévr, při kterém se dítě pověsí hlavou dolů, aby "odtekla plodová voda".
Uvědomila jsem si, že vše toto se dělo při porodu mého prvního dítěte!

Když přišel na pokoj manžel se synem v náručí, vzteky jsem brečela a třískala polštáři o postel. Na otázku, co se stalo, jsem jen pořád křičela:"Ukradli mi porod, ukradli mi první porod!"
A vyhrožovala jsem, že až se mi dostane do ruky ten povedený pražský personál, otluču jim zásady WHO o hlavu a pak je tím polštářem udusím, aby už nikomu nemohli porod ukrást a dělat si jej podle svého bez ohledu na přání ženy!
"Počkej a copak sis tak moc v Praze přála, že ti tam nevyhověli?" mírnil mne manžel. "Pokud vím, říkala jsi, že byli velmi příjemní a dokonce sis tam vydobyla, že tě prohlížely jen sestry a ne celá vizita. Copak jsi protestovala proti něčemu jinému? Jediné v čem nevyhověli bylo, že na příjmu vykázali z porodnice mne, ale s tebou přece zacházeli hodně vlídně, při porodu dokonce s úsměvem, jen si vzpomeň, přesně tohle jsi mi říkala!"
"Jo, jenže to jsem nečetla zásady WHO a oni je určitě četli, ale kašlali na ně. A s úsměvem ti někdo může klidně i uříznout ruku a ještě řekne, že je to pro tebe výhodné!" brečela a vztekala jsem se dál.

Teprve po chvíli mne manžel logickými argumenty uklidnil a já si uvědomila, že proti tomu, co se se mnou dělo při prvním porodu, jsem opravdu neprotestovala. Personál byl příjemný a já měla pocit, že dělají jen to nejlepší?!!
 
Co dodat? Za čtyři dny mne z Vrchlabí propustili a z dobrých rad, které jsem zde získala, jsem žila celé šestinedělí. Malé oděrky hráze pobolívaly jen v porodnici a do týdne se krásně zahojily.
Milovala jsem se už za tři týdny po porodu a nebýt malého synka a jemného hnědavého výtoku, ani bych neřekla, že jsem nedávno porodila, tak neporaněné jsem měla z pobytu ve Vrchlabí tělo i duši.

A pokud se prostředí pražských porodnic nezmění, nebo do té doby nebude stát nějaký vhodný porodní dům, půjdu rodit opět tam, budu-li mít i třetí dítě. Zatím jsme s manželem poděkovali Pánubohu, že máme dvě krásné děti a alespoň narození toho druhého jsme si prožili tak nejpřirozeněji, jak to jen bylo vzhledem k mému bezproblémovému těhotenství možné. Bezproblémová těhotenství však nejsou ojedinělá, naopak - šanci na ně má většina žen!
 
A proč Vám to všechno píšu? Chci se o tyto zážitky podělit a popsat jak medicínský, tak přirozený porod, které jsem oba zažila na vlastní kůži. A možná i apelovat na ženy, aby se skutečně dobře rozmyslely, kde porodí své dítě.
Ne každá žena je připravena na aktivní porod a ne u každé ženy je možný, zrovna tak, jako ne v každé porodnici se dodržují doporučení WHO, byť by se personál jinak choval bezvadně.
Já však věřím, že když si ženy samy budou asertivně schopné říct, co vlastně od porodnice očekávají, bude jim vyhověno a prostředí všech porodnic se jejich požadavkům časem přizpůsobí.

na serveru www.rodina.cz pro vás vybral © Vlastimil Marek
 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 01. 2005.