Jitka Dolejšová: Fráňa Šrámek aneb Jak jsem podváděla

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

Bylo to ve třetím ročníku střední školy. Naše profesorka na češtinu byla vyhlášená nejen svou přísností, ale především svou důkladnou znalostí jazyka českého a literatury. Znala do detailů životopisy každého spisovatele, každého básníka, a co hůř, všechna jejich díla, všechny básně, a to snad i zpaměti. Těžko, přetěžko nám bývalo při zkoušení, profesorka svými encyklopedickými znalostmi odhalila každou nepřesnost, kterou pak nemilosrdně zhodnocovala ve svém černém učitelském notýsku.
 
Od této profesorky jsem dostala za úkol vypracovat referát o životě Fráni Šrámka. Jak jsem se tak doma připravovala a pročítala jeho básně, napadla mě hříšná myšlenka. Šrámek je mým oblíbeným básníkem, co kdybych zkusila napsat něco podobného a podvrhla to jako Šrámkovu básničku z dětství ? Vymyšleno, vykonáno.
 
Ten den jsem šla do školy s malou dušičkou. A to jsem ještě netušila, že profesorka mě vyzve, abych referát četla před celou třídou. Stála jsem, červená až za ušima, před třiatřiceti spolužačkami, sledována ostřížím zrakem profesorky, a četla:
 
 „Fráňa Šrámek  zaslechl v jarním větru onen jasný, stříbrný tón, kterým mluvil k živým bytostem sám jarem probuzený Život. Tato skutečnost je dobře patrná v básni ZVONKY, kterou Šrámek napsal ještě za svých studií:

Stříbrný větře, se mnou pluj,
vlaštovko, doma pozdravuj !
Ach, jak se mi hlava točí,
větře, jaké ty máš oči
a hlas, jak zvonků král,
stříbrným srdcem svým
zpívá a hrá.
Zpívá a hrá -  divná to věc,
já slyším zvonky dva,
jeden se nese stříbrným větrem,
druhý si v mém srdci zpívá“.

„Stop!“, přeťala můj projev řízným povelem profesorka.
 
Teď, teď to praskne, pomyslela jsem si a moje dušička, dosud malá, se zcela vytratila. Očekávala jsem svůj ortel. Poznámka ? Snížená známka z chování ? Nebo dokonce pohovor u ředitelky na koberečku?
 
A profesorka pokračovala: „Tady vidíte, děvčata, že u Fráni Šrámka se jeho geniální talent projevoval už ve studentských letech. Báseň má své charakteristické rysy, Šrámek slyší stříbrný vítr a popisuje své vnitřní pocity...“
 
Z toho referátu jsem dostala jedničku. Ale mnohem větší radost jsem měla, že Šrámkův geniální talent se zkrátka nedá přehlédnout.

Promiňte, paní profesorko, odpusť, Fráňo, ale tenhle malý podvůdek mě těší dodnes.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 19. 01. 2005.