Vlastimil Marek: Přejídání

Rubrika: Publicistika – Zajímavosti

Dlouho jsem to nemusel připomínat, poslední dobou si ale vzpomenu stále častěji. Přítel se totiž počátkem 80. let den ze dne přestal přejídat salámy a začal se přejídat zrním. Situaci popisují i další rčení: nevylít s vaničkou i dítě, neplést si prst ukazující na Měsíc (poznání) s Měsícem (poznáním) samotným atd.
 
Nějak se nám rozrůstá nabídka duchovních vůdců a lektorů, duchovních knih a nahrávek, meditačních a jinak exotických kurzů, ale také dobrých vegetariánských a bio restaurací.
Samozřejmě, jen ať rostou jak houby po dešti, to je v pořádku. Co ale v pořádku není, je lehkost, s jakou hledači duchovna a lovci duchovních a extatických zážitků zahýbají ze své Cesty do dalších a dalších slepých uliček. 

Jídelna harekrišnovců měla ten den zavřeno, a tak mne žena dotáhla do blízké před nedávnem s velkou slávou a luxusním marketingem (hostesky roznášely po okolních ulicích dárkové tašky se zdravým pečivem) otevřené a přepychově zdravě vybavené (mají tam i infocentrum a koutek pro děti a účet nosí a peníze odnáší ve speciálních dřevěných krabičkách se zasouvacím víkem) biorestaurace a bioprodejny.
Vybrali jsme si z překrásného jídelního lístku, nabitého těmi správnými informacemi o všech těch speciálních bio a zvláště zdravých potravinách, dali jsme si tempe a proso a podobně zdravé kousky zeleniny, pak samozřejmě ještě muselo následovat kafíčko a k tomu zvláště zdravý zákusek (pohankový dort s tvarohem a sladem a malinovým rosolem). Snědl jsem to, protože od dětství sním téměř vše zdravé, co mi dají na talíř a co je k jídlu, ale když se mne žena zeptala, jak mi chutná, a očekávala příliv chvály, překvapil jsem ji přirovnáním, že kdybych byl Ježíš a přednášel o zdravé výživě na duchovní cestě, asi bych jedl jen u harekrišnovců nebo v indické laciné restauraci dhaba, a hledače duchovnosti bych z téhle snobsky přepychové a americky konzumní biorestaurace vyhnal.
 
Vážené dámy (a manažeři a mladí otcové s vyšším než obvyklým příjmem), dejte si na takovéto velkorysé nabídky a lákadla ku rozličnému přejídání pozor. Klidně si, když budete něco oslavovat, do nejnovější biorestaurace zajděte, ale nechoďte do této a jí podobných moderních a „in“ (bio)restaurací na všední obědy a posezení. Mohli byste převrátit smysl hesla „člověk jí, aby žil“.
 
Důsledky téhle konzumní pasti (stále většího počtu stále lepších guruů, nahrávek, kurzů a restaurací) jsou samozřejmě i ekonomické, ekologické a sociální. Zatímco v dhabě vaří dva mladí Indové z českých surovin (a indického know-how a koření) a jídlo vydávají na jeden tácek tři střídající se čeští nadšenci, v módní biorestauraci kmitalo pět číšníků a dvě číšnice v jednotném oblečení a za barem se oháněli dva barmani (počet kuchařů a pomocníků jsem nezjistil). I vybavení jistě stálo tolik, že jídlo prostě musí být „in“ a stále dražší a pro oči barevnější, inzeráty dražší, propracovanější a častější a lákadla prostě neodolatelná. O kolik asi víc použijí v takhle módní a stylové (ač „zdravé“) restauraci např. saponátů na nádobí (a praní oděvů a utěrek), o kolik více elektřiny spotřebují a o kolik více barelů ropy je třeba na leteckou přepravu všech těch japonských a jinak exotických (ale když ono je to tak zdravé!) surovin? Pak je celkem jedno, že jídelní lístek je zabalen v recyklovaném papíru.
 
Opakuji: nemám nic proti existenci přepychových (bio)restaurací. Jde mi o proporce: pokud by na deset lidových jídelen typu dhaba existovala jedna tahle biorestaurace, pak by to bylo v pořádku. Jenže odolejte nabídce a reklamě a tašce s pečivem…
Mimochodem, není to jen náš současný problém: před dvěma lety jsem na tomto místě (a v Barace) popisoval, jak jsme s přítelem, ekologem a lektorem feng-šuej jeli v USA 60 km tam a 60 km zpátky pro biozeleninu (a nemohli jsme pak nenakoupit i med a džemy a náramky a biozmrzlinu atd.). Dodnes také vzpomínám na neschopnost organizátorů z ekologického Schumacher college odříci dodávky brambor z Nového Zéland, cibule z Polska a mrkve z Argentiny a začít je brát od místních biofarmářů. Atd.
 
Právě tak se mi tedy ovšem (přiznávám, tady v Praze poněkud futurologicky) nezamlouvá představa, že i my, kteří přinejmenším víme, že jsme to, co jíme, a hledáme možnost stravy přece jen lepší než obvyklé vepřo knedlo zelo či guláš,tak snadno skáčeme „na špek“ výrobcům, majitelům restaurací, číšníkům a kuchařům a všem dalším stovkám lidí, kteří se přece tak snaží, abychom jedli zdravě…(ale kterým jde především o zisk).  

Zkume si tedy, my, kteří myslíme přece jen trochu ekologicky a zodpovědně a pozitivně vůči svému tělu a mysli a dalším generacím, uvědomit, že tak jako jazyk, i reklama a trendy a módy a módní (bio)restaurace jsou z duchovního a globálního hlediska přece jen jakési pasti, a zkusme společně trénovat umění dokázat rozeznat a ocenit vytříbený vkus a možnosti přepychových biorestaurací stejně jako pestrou nabídku kurzů a guruů, ale nechtít je všechny zkonzumovat. Bylo by to zase jen a jen přejídání.

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 28. 12. 2004.