Publicistika – Zajímavosti

Ivo Fencl: Doktor Jekyll ve filmu

Dvojroli hrál poprvé v Londýně Richard Mansfield (1887), ale teprve americká dramatizace dala vzniknout prvnímu ze 120 filmů. V Anglii prvně Jekyll vstoupil na plátno roku 1913, tedy ještě za Fannina života. K raným parafrázím náleží Slečna Jekyllová a paní Hydová (1915) a v Německu téma uchopil expresionista Murnau s Lugosim a Conradem Veidtem jako Janusovu hlavu (1920), ale film… se ztratil. (Ianus, připomeňme, je římský bůh vchodu a východu s párem tváří hledících opačnými směry.)

Miroslav Sígl: Moje útroby jsou nyčkonc vniveč

Prosím, neberte tu větu v titulku vážně, ta má spíše demonstrovat zapeklité vazby, slova, spojky, podměty a přísudky či příslovce naší češtiny. Nám připadají běžné, ale co má s nimi dělat chudák překladatel, ale nehleďme zas tak vysoko, stačí je použít jen tak mimoděk v rozhovoru s cizincem, naším přítelem ze zahraničí. Zpozorní, napíná sluch a smysly svoje a hledá vhodný ekvivalent do svého rodného jazyka. Ó, jak to mnohdy těžké bývá! My máme v české řeči tolik původních slov, jak málokterý jazyk ve světě.

Jan Řehounek: Nymburská Mateřinka

„Půvab Mateřinky, který mě fascinuje, je v tom, že je to přehlídka nesoutěžní. Proto na ni děti jezdí s chutí a na jeviště vstupují s nezměrným nadšením. To je důvod, proč sem jezdím velice rád,“ řekl mi televizní moderátor Honza Kovařík, který festival několik let moderuje. Mně osobně festival mateřinka, u jehož zrodu jsem před čtrnácti lety stál a v roli dramaturga na něm působím doposud (a letos i v roli moderátora dopoledního programu), nesmírně obohacuje.

Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (19)

Dálnice D – 9, důležitý dubnový den. Dálniční doprava duněla, defilé devastace, dokonalá demonstrace debility! Důvtipná Dana, dcera Davidova, dýchá děsně dálniční dým, dálnici dozoruje dalekohledem. Drahý dalekohled, dar dědy, dělal dojem danajského daru. Deset dědků – dalších diváků – dodává divokému dálničnímu divadlu docela dramatickou dimenzi.

Miroslav Sígl: Setkání s kritikem Janem Lopatkou

Pracovali jsme spolu sedm let v době totalitní normalizace v jednom pražském informačním ústavu jako režiséři (1971 – 1977), nad námi pravicovými oportunisty a extrémisty bděl ministerský kádr, s dělnickým původem z brněnské Zbrojovky. Byla to prazvláštní situace – zahraniční tisk nám překládali externě jazykoví odborníci, kdysi profesionální zahraniční novináři většinou z ČTK ...

Pavel Pávek: Bauerova vila v Libodřicích

O kubizmu, přesněji rondokubizmu, se často říká, že je snad jediným typicky českým výtvarným a architektonickým směrem. O architektovi Josefu Gočárovi, že je jeho nejvýznačnějším představitelem. Josef Gočár byl snad nejvýznamnějším představitelem autorů českého kubizmu, směrem, který byl výrazným hlavně v architektuře.

Slavomír Pejčoch-Ravik: Nejstarší náměstí

Vůbec nejstarší náměstí Říma nalezneme přirozeně mezi bělavou „remingtonkou“ a mezi Koloseem. Vydáte-li se od psacího stroje ke Koloseu, objevíte vlevo fóra císařské, určené spíše pro reprezentaci, jakési „pěší zóny“ antického Říma. Zato vpravo je fórum římské, Forum Romanum, kde kypěl život snad od nepaměti.

Vladimír Kulíček: Na výletech s Tokem po českých tocích

Na sklonku čtyřicátých let měl Tělovýchovný otužilecký klub (TOK) sedm členů, a to včetně vedoucího Oldřicha Lišky. Ten vykonával funkci mistra všeobecné údržby v nedávno znárodněném podniku TOS Hostivař. V rámci své funkce pochodoval po celém podniku a samozřejmě při té příležitosti prováděl nábor do klubu. Tak jsem se do TOK dostal i já a také ostatní členové byli zaměstnanci téhož podniku.

Ivana Zapletalová: Setkání s legendou české jógy

Když před někým z Hodslavic vzpomenete jméno Milady Bartoňové, tak jen souhlasně přikyvuje, že ji zná. Je pro zdejší vesnici pojmem. Troufám si říct, že skoro stejně tak velkým jakým je zdejší slavný rodák František Palacký. Proto jsem velice šťastná, že jsem ji mohla dvakrát osobně u ní doma navštívit. V době mého týdenního pobytu v Hodslavicích byla vážně nemocná, a tak se nemohla cvičení jógy účastnit, i když před rokem tomu tak ještě bylo.

Karla Klusoňová – Jitka Dolejšová: Krajkové dostaveníčko s paní Karlou a jejím přítelem B.

Já jsem tady u paničky na webce. Mám ji moc rád, ale někdy mě štve. Sedává u takového stojánku a má na něm nějaké ostré barevné jehličky, ty mě píchly. Ale v ruce drží nějaká dřívka, hezky to klape. Někdy jí to dřívko upadne, a protože má plné ruce těch dalších, tak to hned nezvedne.

Slavomír Pejčoch-Ravik: Andělská pevnost / Římská náměstí / O svaté Anežce

Tady, před Andělským hradem dal do rukou desíti andělů symboly tragického Ježíšova ukřižování. Jeden z nich drží v rukou kříž, jiný hřeby, další palici, jeden ukazuje roušku sv. Veroniky, do níž Ježíš otíral a otiskl svou tvář. Neschází tu ani kopí, jímž probodli mrtvé tělo, ani tyč s houbou, kterou, namočenou octem, přiložili k Ježíšovým rtům.

Josef Krám: Ztracený svět komunismu

Televizní štáb BBC hledal a nacházel v postkomunistických zemích zajímavé osobnosti, které autentickým a originálním způsobem nastavovaly zrcadlo tehdejší společnosti. V naší republice na doporučení Národního filmového archivu pak natáčel 22. května minulého roku s proslulým a neustále aktivním tvůrcem amatérského filmu Jaroslavem Dolečkem u něj doma v Dlouhé Vsi nejen kvůli němu, ale především pro jeho neopakovatelný záznam komunistické každodennosti s typickou dolečkovskou nadsázkou a humorem.

Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (12)

Ale nejen přeponami a příponami živ je náš rodný jazyk. Čeština se velmi často vyřádí i na vlastním základu některých slov. A tak se často mění kmenové samohlásky nebo se měkčí kmenové souhlásky a v některých případech se dočkáme obou změn najednou, zejména při tvoření zdrobnělin. My Češi to samozřejmě opět vůbec nevnímáme, ale co chudáci cizinci, kteří se to mají učit.

Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (11)

A nyní obraťme svou pozornost do říše živočišné. I zde lze češtině vytýkat kde co. Zejména opět zaráží nedůslednost při pojmenovávání partnerů a partnerek jednotlivých tvorů. Tak máme sice lva i lvici, tygra i tygřici, ale partnerkou psa není psice, i když ji počítač uznal, ale fena nebo fenka, která by přece měla patřit k fenkovi.

strana 1 / 29

Další strana »