Publicistika – Zajímavosti
T.B. - Vlastimil Marek: Delfíni
Na Novém Zélandu se nedávno stal zvláštní případ. Čtyři delfíni kroužili asi čtyřicet minut kolem čtyřech lidí, kteří se koupali v moři, a zachránili jim tak asi život. Teprve po chvíli totiž ti lidé zjistili, že je poblíž s velkým zájmem pozoruje veliký žralok. Delfíni žádnému z lidí nedovolili opustit kruh, a odplavali až poté, co odplaval i žralok.
Neuvěřitelné! Bezplatný lesní bar
Vypadá to opravdu neuvěřitelně, skoro jako sci-fi. Kdo tam nebyl, neuvěří. Asi 1,3 km nad Lipovou-lázně je na kopci v lese tento lesní bar. Je zde vše, na co si vzpomenete: nealko pití, oplatky, kafe s vařičem, klobásky a špekáčky v chladícím boxu, pivo, slivovice, rum, je zde také zapálený krb, ve kterém si můžete špekáčky opéct. Za barem je dřevo, sekera, chrastí, pití je krásně chlazeno protékající vodou a to vše bez jakékoli obsluhy barmana. Prostě tu nikdo není! Platí se do kasičky a je možné si zpětně vrátit mince /rozměnit/. Vše je jen na poctivosti nás návštěvníků!
Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (7)
Dílem bohužel, dílem bohudík jsem nikdy nepřišel do bližšího styku s někým, kdo chová koně nebo dokonce nějaká větší či menší exotická zvířata. Chovatele koní velmi obdivuji, o chovu různých exotických šelem nebo velkých plazů si pak myslím, že patří spíše do zoologických zahrad. Faktem ale je, že i v naší vsi, která je na dohled od Orlického zámku, choval jeden soused nejen smečku psů brakýřů, ale několik let i černá prasata – divočáky.
Jitka Dolejšová: O krásné krajkářce Karle Klusoňové
To se tak někdy povede – Příroda, Pán Bůh, sudičky nebo někdo docela jiný vytvoří krásného člověka, kterého obdaří talentem ve více oblastech. Tak byla obdarována i paní Karla Klusoňová. Kromě talentu dostala do vínku i šikovné ruce...
Klapy klap... aneb rozjímání nejen o Jarošově mlýně
Na začátku léta jsme si s mojí skvělou přítelkyní Aničkou udělaly výlet do Jarošova mlýna ve Veverské Bitýšce. Jednak mě inspirovaly přátelské e-maily, které ve mně vzbudily zvědavost na pana mlynáře, jednak moje přítelkyně-iniciátorka obdivovala ....
Miroslav Sígl: Lidské soužití (i soužení) s naší Vltavou
Tolikrát opěvovaná pro svou ozdobu v naší krajině, pro blahodárné zavlažovací účinky a životadárné působení v našem hospodářství, stejně tolikrát zatracovaná pro ničivou sílu, když se její tok vylije z břehů a zaplaví například kraj pod Řípem až k soutoku Labe pod Mělníkem a dál na Litoměřicko – taková je naše Vltava, Vltavěnka.
Josef Krám: Tajemný hrad v Karpatech na rychnovském zámku
Když jsme knížky odnášeli do auta, měli jsme špinavé ruce a kabáty. Ještě že jsem mohl být při tom a že město pomohlo k návratu skvostů na zámek. Ty knihy jsem společně s tehdejším správcem rychnovského zámku Vlastimilem Borůvkou odvážel městským autem z Národního muzea zpět do Rychnova. Když si na to nyní vzpomenu, tak si říkám, jaká to byla drzost, takovou hodnotu převážet Škodou 105.
Jarmila Kocourková: Zajatci vlastního nitra
Zpočátku bylo hodně bezmoci a zoufalství. Jazyková bariéra, moje jinakost, těhotnost, čerstvé mateřství a švédská rezervovanost vůči cizincům obtočily naši samotu ostnatým drátem. Moje bohaté černé vlasy, na které jsem byla vždy tak hrdá, posunuly místo mého narození ze střední Evropy dále na jih, někdy se mě ptali zaměstnanci našeho supermarketu ICA, když jsem chtěla odeslat dopis do Čech: „Česká republika, to je někde v Africe, že?“
Jitka Dolejšová: Světlo na cestách
Byla jsem pozvána na křtiny. Na pozvánce stálo: Srdečně vás zveme na prezentaci a křest nově vydané knihy Jana Amose Komenského: Cesta Světla. Křest se koná 24. září 2009 od 19 hodin v Galerii Cesty ke světlu a je zároveň příležitostí k oslavě 15. výročí vzniku galerie. S radostí jsem svoji účast potvrdila a začala se těšit na další zajímavou akci a setkání s milými lidmi v duchovních prostorách galerie.
Barbara Semenov: Vím, dnes jsem Australan spíš...
Časy, kdy nebylo na návrat do rodné země ani pomyšlení jsou zaplaťpánbů dávno za námi. Tehdy si člověk nechal zajít chutě na procházky Kampou a po starých Zámeckých schodech, na nějakou nostalgii a stesk po domově neměl emigrant nárok. Bylo věcí principu neupravovat si vztah, - jaképak upravování jakéhopak vztahu?
Josef Krám: Professor s hlavou hadrem ovázanou
1898 měl TGM poprvé přijet do Rychnova: Zamýšleli ho pozvati zdejší akademikové, ale mezi zdejšími lživlastenci roznítila se veliká bouře a „Posel z podhoří“ přinesl lokálku ,,Co to na nás leze“? Akademické mládeži spíláno nevlastencův, vlastizrádcův, a prof. Masarykovi hrozeno i fysickým násilím.
Josef Krám: Marka za tři kačky
Řekněme podle pravdy, že to bylo to v šedesátých letech, kdy byla platným československým platidlem tříkoruna. Ta měla stejnou velikost a váhu jako západoněmecká marka, a tak si ji nejen naši, co dostali výjezdní doložku, ale i ti z tzv. socialistických zemí (pro zápaďáky to bylo nemyslitelné) prostě sehnali ve velkém množství u nás a pak jí platili v tehdejších západoněmeckých prodejních automatech. Holt, už tenkrát byli šikulové.
Václav R.Židek: Mrož z Prahy
Před více jak 35 lety jsem téměř pravidelně o vánocích odjížděl se svou ženou Elžbětou k jejím rodičům, kteří žili ve Varšavě. Stejně tak tomu bylo i v roce 1971. Ale! Já ve Varšavě, pražští i jiní otužilci ve Vltavě!
Martina Fialková: Naděje, o níž se říká, že umírá poslední
Oba rodiče absolvovali desetimesícní kurz placený státem a pak byli hozeni do švédské reality, která, ač jinak dosti přívětivá, ani jednomu z nich neuznala vysokoškolská studia. Začali tedy studovat znovu, ale někdo musel také vydělávat! Takže první studoval – opět pedagogiku, obor tělesná výchova a zdravověda, táta Jindra.
strana 1 / 29