Petra Haasová: Udělej něco pro sebe!

Rubrika: Literatura – Zbývá dodat...

     Nemýlila jsem se. Budík na stole řádil jako tornádo, ačkoli při pohledu z okna mi připadalo, že je něco málo přes půlnoc. Bylo načase vstávat. Žádné teplé letní paprsky, žádné švitoření ptáčků, a při pohledu do zrcadla jsem spatřila něco jako vlnitý plech (a stejně tak to na mojí straně nešlo nijak narovnat).
 
     Jakmile jsem otevřela dveře do kanceláře, bylo mi hned jasné, že ostatní kolegyně prožívají víceméně stejné pocity jako já. Zatímco jsem přemlouvala svoje končetiny zkroucené půlhodinovou jízdou v přeplněné tramvaji, že teď už to bude jen lepší, přiřítila se málem zavřenými dveřmi první nešťastnice a naříkala:
„Holky, včera večer jsem ji zase chytla! Zase ta moje podzimní deprese. Blíží se Vánoce, a tak jsem se rozhodla, že naloupu kilo vlašských ořechů, ať se aspoň zabavím. A dneska ráno tam nebylo NIC! Oni to prostě zdlábli!“
„Kdo oni?“ zeptala jsem se účastně a uvolnila jí židli.
„No, manžel, syn a…křeček!“
Ještě že nemám doma žádné zvíře, pomyslela jsem si a zaměřila pozornost na hluk ze sousední kanceláře. Vzápětí toporně přikráčela další oběť  „podzimní depky“ a obsadila psací stůl.
„Víte, co mi ta bestie udělala? Myslím počítač, ne manžela,“ doplnila narychlo, když viděla zděšení v našich tvářích. „Právě mi zčistajasna oznámil: ZFEJME SI PFEJETE VYPNOUT POFITAF a fakt se vypnul. Tu tabulku jsem dělala hodinu.“
Nastala chvilka ticha, ve které jsem si vybavila včerejší scénku u nás doma, když jsem vsedě na zemi postupně vylévala tři litry guláše do záchodu, protože se mi podařilo jej vylepšit  jedlou sodou namísto soli.
„To chce KADEŘNÍKA….NOVÉ BOTY….KOLEČKOVÉ BRUSLE!“ vykřikly jsme unisono, a kdoví proč se veškeré pohledy soustředily na mě.
„No co koukáte? Zatímco vy sáhnete pro uklidnění mysli hluboko do peněženky, já si užiji čerstvého vzduchu a pohybu,“ koktala jsem nepřesvědčivě a přemýšlela, kde se ve mně vzala ta drzost. Se slovy „nezapomeň, že už ti není šestnáct“ se kolegyně odebraly osladit si život po svém.
 
     Šestnáct – v šestnácti jsem se do kolečkových bruslí doslova zbláznila.
Představa sebe samé, jak blbnu klukům hlavy, když v krátké sukýnce a tričku jako dech opisuji ladné obloučky a smyčky, mě inspirovala k těm nejrafinovanějším pokusům o útok na rodičovské peněženky.
A nebyla jsem sama. V kinech totiž v tu dobu běžel trhák XANADU, kdo měl nohy, ten chtěl  brusle, a jelikož se mi blížily šestnáctiny, naznačovala jsem při každé příležitosti rodičům své velké přání. Počínala jsem si přitom velmi rafinovaně, takže jsem je dvakrát přinutila jít do kina na onen báječný film, a propadala jsem hlasitému záchvatu nadšení, kdykoli nás cestou  minul obrovskou rychlostí nějaký můj šťastnější vrstevník na kolečkách. To by bylo, aby je to netrklo.
 
      V den svých šestnáctin jsem se nedočkavě vrhla na obrovský dárek, kterým mě rodiče přivítali hned po ránu (dodnes vědí, že by se mnou jinak nevydrželi), a připravovala si slzy radosti. Z obrovské krabice se však vyloupla červená brašna na záda od tatínka, který si v kině všiml, že hrbím záda, a brýle od maminky, která si v kině všimla, že nějak moc mhouřím oči.
Stiskla jsem zuby a šla napsat Ježíškovi. Ale Ježíšek byl praktický až běda, takže o narozeninách….. A tak to šlo čtrnáct let.
První roky jsem brečela, další nahlas mudrovala o nespravedlnosti života a nakonec jen tiše skuhrala. K třicetinám jsem od rodičů dostala pračku, definitivně se v duchu zařadila mezi seniory a po bruslích už ani neškytla. A právě proto jsem je o svých jednatřicátých narozeninách dostala. Můj tatínek mi v onen den s potutelným pomrkáváním předal velkou, těžkou krabici.
„Á, to bude určitě mikrovlnka,“ pomyslela jsem si a docela seniorsky jsem se těšila na pořádný dlabanec.
Vzápětí jsem s upřímným zděšením hleděla na pár gigantických umělohmotných kolečkových bruslí. Každá měla velikost malé kredence  a dohromady vážily jako můj měsíční nákup ze supermarketu. Navíc dávno minuly časy, kdy měli výrobci bruslaře rádi a kolečka dělali ve dvou řadách. Tento výrobek byl „IN LINE“.
Se slzami hrůzy v očích jsem děkovala tatínkovi a hlavou mi znělo Mozartovo Requiem.
 
       Půl roku jsem se na ně chodila dívat do botníku a zuřivě vzpomínala, co vzrušujícího mi připadalo na střemhlavém plápolání deset centimetrů nad chodníkem v neustálé vidině potupného pádu. A nyní měla nastat ta chvíle, kdy to vyzkouším.
Hned z práce jsem utíkala shánět příručky o bruslení a zastavovala kdejakého „inlajnistu“ v Praze s dotazem na recept, jak si na těch věcech zajezdit a nepřijít k úrazu. A tak jsem zjistila, že návod k použití neexistuje, pouze v jedné prodejně využili hrůzy v mých očích a vnutili mi hokejové chrániče.
Na optimismu mi nepřidalo ani zjištění, že většině mnou dotázaných bruslařů nechybí nadšený výraz ve tváři, ale dva nebo tři zuby. Doma jsem pak hlasitě vychvalovala kolegyni, která se rozhodla řešit krizi kadeřníkem, z čehož mě však rázně vytrhl můj přítel, který si hbitě vypůjčil od známého notně zaježděné „inlajny“.  Vypadaly jako vojenské „kanady“ a roztékaly se do všech stran tak, že až podrobná prohlídka odhalila půl centimetru dole nesměle vykukující kolečka.
Heslo znělo: Hurá na Letnou. Přistoupila jsem na tuto akci především proto, že mě ujistil, že je na kolečkách jako doma a bude mi dělat záchranu.
 
       V tu neděli bylo tak krásně, že vylezly všechny babičky, dědečci a rodiny s dětmi ven užít si babího léta, kam jinam než na Letnou, do parku. Naprosto nevyšla předpověď televizních rosniček, které hlásily silné lijáky, ani moje modlitby, aby padaly kroupy.
Zatímco jsem se ze všech sil snažila obout si správnou brusli na správnou nohu a vypadat přitom aspoň trošku inteligentně, můj přítel si udělal zkušební jízdu a při návratu mi sdělil, že je to pohoda, že spadl jen pětkrát a že ten asfalt není tak tvrdý, jak se zdá. Pomohl mi nasadit chrániče a posléze mě držel asi pět minut za límec, zatímco já se snažila uvést obě nohy do stejného směru. Konečně jsem, s nohama do X a vytřeštěnýma očima, stála samostatně a mohla se rozhlédnout kolem po ostatních uživatelích parku. Cestičky se hemžily důchodci, maminkami s kočárky, rodinkami s třemi a více dětmi a především bruslaři všech věkových kategorií. 
Vtom těsně kolem mé zkroucené figury prosvištěla minimálně osmdesátikilometrovou rychlostí asi pětiletá holčička, pak se výskokem ve vzduchu obrátila, chvilku jela pozpátku, zamávala mi a zmizela za křovím. Toto přátelské gesto mě tak potěšilo, že jsem jí honem zamávala taky. Když jsem se posléze zvedala ze země, bylo mi řečeno základní pravidlo bruslařů: Nedělat prudké, nekoordinované pohyby.
Vyrazili jsme. Štěstí bylo, že moje první kroky či spíše přísuny vedly kolem pevného drátěného plotu, který spolehlivě bránil mým dalším pádům, které by stoprocentně následovaly, kdyby tam nebyl.
Po dvou hodinách jsem o sobě mohla tvrdit, že už nepůsobím dojmem červa na udici, ale dokážu klidně a bez křečovitého výrazu jezdit po rovince, kde nejsou děti, psi, hrbolky a čumilové. Bylo načase vyzkoušet složitější terén. Můj dobrodruh navrhnul jím probádanou plochu „pod kyvadlem“, kde údajně zas tak moc lidí není.
„No jo“, fňukala jsem, „ale když já neumím brzdit, a na ten plácek je to z kopce.“
„Ale jen trošku,“ odtušil můj ochránce a jemně mě strčil z mírného svážku směrem ke kyvadlu. Nevím, co jsem po cestě hulákala, asi něco ve smyslu „Nemám brzdy“ nebo „Pozóóór, bomba!“, protože téměř všichni mi ochotně uhýbali z cesty, tedy až na párek německých turistů. Vzápětí jsem visela pánovi kolem krku a hulákala pro změnu „Sory, ich bin stupid!“ Zatímco se jeho paní a dalších dvacet lidí kolem snažilo zachovat co nejvážnější výraz, aby neutrpělo mé sebevědomí, sympatický Němec mě se slovy „Gut, oukej, pá pá!“ vyslal přímo na plácek pod kyvadlem, kde jsem se konečně zastavila tak, že jsem objala sloup. Tady už se nikdo nesnažil zachovat dekorum a asi patnáctihlavá banda puberťáků se mohla utlouct smíchy.
 
„Končím s terapií,“ zahučela jsem ponuře a na podporu mých slov nedaleko silně zahřmělo. Začal foukat studený vítr a obloha se rychle hrozivě zatáhla.
„Tudy to bude rychlejší,“ zavelel můj doprovod a zamířil k nevinně vypadajícímu hustému křoví. To, že je to strana neprobádaná, mi došlo, až když mi zčistajasna zmizel z očí a přede mnou se svažoval KOPEC plný prasklinek, hrbolků, děr a turistů pospíchajících ven z parku před ženoucí se bouřkou. Na vteřinku se mi naskytl pohled na přítele, který seděl dole v trávě, kde nedobrovolně ukončil svoji jízdu z kopce a dělal, že na mě schválně čeká na měkkém. Vtom se zablesklo a nohy mi vyrazily vpřed. V dohledu nebyl žádný sympatický turista a sloupy také zůstaly nahoře. Nabírala jsem větší a větší rychlost a začala tušit, že tentokrát mi to prostě nevyjde. Nevydala jsem ze sebe ani hlásku, zatímco jsem cítila, že můj obličej už vystřídaly čtyři  neovladatelné grimasy, jedna zoufalejší než druhá. Poslední, na co si pamatuji, byl důchodce, který zůstal stát uprostřed mé trasy a jeho strnulý výraz vyjadřoval otázku: „Napere to do mě, nebo do toho stromu?“ Dříve než jsem mohla na vlastní zuby zkusit, jak chutná dub, mi vyletěly nohy dopředu a já se zadní části ocitla na zemi tak rychle a zprudka, až jsem vykvikla.
„Jsi oukej?!“ volal na mě přítel, zatímco si děda, kterému jsem právě ušetřila život, přeříkával nahlas už druhou modlitbičku. Seděla jsem na brnící zadní části těla, dívala se na drsnou kůru stoletého dubu a představila si, jak bych asi vypadala, kdyby mi ty nohy nepodjely a já skončila v něm. Ta představa mě vzpružila a já vypadla z bruslí bez toho, abych je rozepnula, tak rychle, že by ze mě i David Copperfield zůstal paf. Vzápětí se spustil liják, a než jsme doběhli na zastávku tramvaje, spadlo i něco krup.
 
       Doma, v teple a na pevné zemi, jsem zdálky pozorovala nevinně se tvářící brusle, a upíjejíc horký grog jsem si uvědomila, že už jsem velká a musím si najít jinou věc, kterou si zidealizuji a  kterou použiji k obveselení mysli ve špatných časech.
 
      Vtom mi zazvonil mobil. Volala kolegyně, která se právě vrátila od kadeřníka, a manžela z jejího účesu chytil amok. Druhá kolegyně zase v návalu smyslu pro rodinu koupila boty dceři, manželovi a tchýni. Prosila mě, jestli bych jí nepůjčila brusle, a chtěla vědět, jaké to je. Řekla jsem jen „super odreagování“ s tím, že  brusle jí ochotně půjčím, na jak dlouho chce. Druhý den mi v práci na stole ležel lístek:
„Super odreagování, jo? TAK TO SEŠ MASOCHISTA!!!!“

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 03. 2006.