- Pes je zvíře,
a v tom je taková nějaká jistota. - Lidské city jsou takové nestálé…
- Lásku, jakou umí projevit pes,
- vám žádný člověk dát nedokáže.
- Vlastimil Brodský
- Můra, Bubák a ti ostatní
- Jana Kopecká
-
- Prvního psa jsem si přinesla domů zabaleného do kabátu. Jako třináctiletá jsem našla malého voříška u kluziště, když jsem šla z bruslení. Třásl se zimou a mně ho bylo moc líto. A tak jsme od té doby měli doma psa.
- Když jsem se vdala, přivedla jsem si do manželství svého pejska Ajdina, Milda v té době žádného neměl. Jednou jsme jeli na dovolenou a zastavili se u manželova přítele Antíka, docenta Františka Červinky, který trávil prázdniny ve Stráži nad Nežárkou. Antíkova paní bytná měla zrovna nějaká štěňata. Když je Milda „zavětřil“, zbystřil a nevinně začal: „Podívej, Janičko, jsou to takové vyhublé chudinky, kdo ví, čím je tady vůbec krmí.“
- Bylo na něm znát, že by si chtěl nějaké štěně odvézt. Tenkrát jsem byla zásadně proti a namítala jsem, že už doma jednoho psa máme. Nicméně Antík nám do auta štěňátko přece jenom strčil. Byla to černá fenka a my jí dali jméno Muška, protože byla moc roztomilá, taková titěrná a malinká, opravdu jako muška, a měla na tvářičce elegantní flíček, něco jako okrasnou pihu. Půl roku jsme se z ní těšili, jenomže pak nám ji někdo ukradl.
 Její ztrátu jsme nesli těžce, byli jsme zoufalí – představovali jsme si, jak chudinka někde trpí a prožívá krušné chvíle. A tak Milda poprosil někdejšího ředitele Československé televize Jiřího Pelikána, jestli by mohli odvysílat zprávu o ztrátě naší milované Mušky. Po tom, co se její fotografie objevila na obrazovce, vypukl velký mumraj. Z různých míst se nám ozývali lidé, ale žádný z těch pejsků, které nám nabízeli, nebyl Muška. Museli jsme se zkrátka smířit s její ztrátou. - Dlouho jsme však nemohli zapomenout. Až to jednou můj muž nevydržel a povídá: „Takhle to už dál nejde, to bychom se utrápili, musíme si najít na tu naši bolest nějaký flastr.“
- Takže jsme začali shánět nového pejska. Milda měl odjakživa rád knírače. Tehdy jich moc po Praze neběhalo a já vůbec nevěděla, jak ta rasa vypadá. Dostalo se mi vysvětlení, že je takový fousatý a jakoby sražený. Nic jsem proti tomu neměla, a tak se v naší rodině objevil první knírač, osmiměsíční polobláznivá fenka Můra, o níž později manžel často mluvil i psal. Můra si užila své, než přišla k nám. Slečna, které patřila, studovala, neměla na ni čas a celé dny ji zamykala v komoře. A ještě ke všemu Můru porazilo auto! Po takovém neutěšeném mládí se stala na celý život strašnou panikářkou, takovým jankem jankovatým.
- V životě nezapomenu, jak rodila. Bylo to v sobotu 5. července 1970, a já chtěla stihnout nákup na neděli, když vtom jsem uslyšela volat babičku: „Rychle, rychle, pojď sem honem! Z Můry něco leze!“ Bylo to štěňátko. Okamžitě jsem telefonovala zvěrolékaři Stankovi, ale ten byl právě na obchůzce. Už nevím, kdo mi po telefonu poradil, co mám dělat. Nicméně jsem se do porodu pustila sama. Nad plynem jsem sterilizovala nůžky, štěňatům pak ustřihávala pupeční šňůry a vytírala hadříkem z tlamiček plodovou vodu. Když se doktor Stanko nakonec dostavil, měla již Můra jedenáct štěňat na světě. Všichni jsme si mysleli, že už je po všem. Najednou koukám – co to?! A ona se vám drala ven ještě další dvě štěňata. Těm jsem musela pomáhat na svět sama, neboť vyčerpaná Můra byla se silami u konce.
- Tehdy byly naší dceři Barboře dva roky, a tak jsme měli doma poukázky na sunar. Tímto sušeným mlékem jsme přikrmovali všech třináct štěňat, Můra totiž neměla pro tolik dětí dostatek vlastního mléka. Takhle to nešlo dělat věčně, a proto jsem začala shánět náhradní matku. Hned první zájemce s kojící fenkou mne však pořádně znechutil. Bydlel ve Vršovicích na Bohdalci v takových domečcích pro chudé a v jeho bytě vládl nepořádek, byla tam špína i smrad. Do takového prostředí bych nikdy naše štěňata nedala. A tak jsme i nadále pečovali o všechna. Polovinu jich krmila Můra a druhou my sunarem. Když jsem začala shánět zájemce o knírače bez rodokmenu, přihlásilo se jich kupodivu dost. Po pečlivém výběru a rozdělení štěňat nám jich zbylo ještě sedm. I ta jsme však během letních měsíců rozprodali. Jedno z nich si koupil i Václav Havel, Ajdu, a jedno jsme Můře ponechali.
 Milda miloval povahu kníračů – to, že jsou stále veselí, mají rádi děti, no prostě bezvadní a až neskutečně věrní. Můru měl ale nejraději. A ona mu to oplácela stejnou měrou – milovala ho nade vše. Musím se přiznat, že jsem té její lásky k němu občas trochu zneužívala. Stávalo se, že podlehla loveckým pudům a zmizela kdesi v polích za chalupou. Když mne neposlechla, stačilo jen zavolat: „Ahoj Mildo!“ V tu ránu byla u mne zpátky. Oklamala jsem ji. A ona pak uilovně hledala Mildu po celém domě – a on nikde. Ovšemže mi jí bylo líto, jinak jsem si však nedokázala s její nekázní poradit.
- Do všech štěňat naší Můry jsem byla šíleně zamilovaná a každé, co šlo z domu, jsem obrečela. Tenkrát jsem si řekla, že než bych měla pokaždé takhle trpět, to už raději žádná štěňata mít nebudeme. Cítila jsem se, jako bych rozdávala vlastní děti. Toho psího kluka, kterého jsme si nechali, jsme pojmenovali Adam. Později jsme měli ještě Adama II. – ten ale nepocházel z téhož rodu. Zkrátka a dobře, stále jsme používali osvědčená psí jména. Bubáky jsme měli také dva, přičemž Bubák II. byl kníračem posledním.
Když Můra opouštěla tento svět, byli jsme hrozně smutní. Měla rakovinu žaludku, nejedla a zvracela krev. Museli jsme ji dát utratit. Brzy nato nám kdosi otrávil jejího synka Adama I. Dodnes to nechápu, vždyť naši psi nosili náhubky. Jak tedy mohl Adam něco špatného sežrat?
- Protože jsme si zvykli mít dva psy, tak jsme v krátké době sehnali Adama II., což byl střední knírač, pepřák. Záhy jsme mu opatřili kamaráda – černého středního knírače Bubáka I. Oba zahubila zákeřná rakovina. Když jsme na podzim roku 1993 přišli o Adama II., zařekli jsme se, že už nikdy žádného psa mít nebudeme. Pravda, přemýšlela jsem sice o nějakém pejskovi z útulku, ale nepřenesla bych přes srdce, že si jednoho odvedu a ostatní tam zůstanou. Ze stejného důvodu nemám ráda televizní pořad „Chcete mě?“, i když vím, že je potřebný a moc pomáhá opuštěným pejskům.
- Jednou takhle sedíme s mužem před chalupou, byla dovolená, srpen, krásné prázdniny. Tu najednou Milda z ničeho nic povídá: „Tohle není pořádná dovolená, žádná pohoda, vždyť my nemáme psa!“ A já mu na to: „Přece jsme se na tom domluvili!“
Muž byl již tehdy vážně nemocen, a tak vůbec nepřipadalo v úvahu, že by mohl psa venčit. Bez čtyřnohého kamaráda měl nepředstavitelný pocity prázdnoty a neustále mne přemlouval, jestli bychom si neměli přece jenom nějakého sehnat. Za týden mi vítězoslavně oznámil: „Objednal jsem velkého knírače!“ „Ty ses snad zbláznil! Vždyť je jako tele!“ opakovala jsem několikrát. Spěchala jsem zavolat paní, u níž Milda štěně zamluvil. Vymyslela jsem si, že budeme malovat, doma vládne zmatek, … Všechno zbytečně! Zkrátka to byla špatná výmluva. Štěňátku bylo šestnáct týdnů a paní chovatelka mě ujistila, že nějaké malování mu rozhodně nebude vadit. Zato že je nejvyšší čas, aby mělo pána, takže nám pejska sama přivede…
- Nepřivedla však psa jednoho, nýbrž rovnou dva. Jeden z nich se u nás okamžitě uvelebil a vzápětí usnul. A tak u nás zůstal a dostal jméno Bubák II. Dnes už vím, že jsme udělali dobře, když jsme si ho vzali. Skoro rok jsme byli bez psa a po celý ten čas, jako by nám něco scházelo. Najednou jsem zase věděla, co si počít s časem ráno, než jsem šla na zkoušky, přes den i večer. Představení pro mne začínalo procházkou s Bubákem, potom jsem se rychle dala do gala a letěla do divadla.
 Po smrti mého muže se na mne Bubák ještě více upnul, přímo mne miloval, zbožňoval. Stala jsem se otrokem jeho lásky a on byl mým milovaným tyranem. Když jsem byla bez něho déle jak tři hodiny, už jsem nervózně sledovala čas. Bylo mi líto, že je doma sám. A Bubák, to byl panečku skvělý hlídač, s ním jsem se nikdy nebála. Jak se něco pohnulo za dveřmi, hned byl u nich a pouštěl hrůzu. - Bubák byl až do své psí puberty dosti rvavý. Nejednou jsem na to doplatila. To jakási paní vzala ze strachu před ním do náruče svého malého pejska – a to neměla dělat! Bubák na ni začal tak zuřivě skákat, až jí potrhal svrchník a udělal na ruce modřinu. Stálo mě to tenkrát tři tisíce korun. Později si již psů nevšímal, snad proto, že zmoudřel.
- Pejsci velice dobře vycítí, když je člověk nemocný nebo mu není dobře. Nijak se nevnucují, položí se v těsné blízkosti vedle něho a trpělivě vyčkávají. Stejně se choval i Bubák. Když jsem sbírala nové síly, nechal mne v klidu odpočívat. Je ale fakt, že i kdybych lezla po čtyřech, musela jsem s ním jít ven. Zažila jsem to, když mi ochrnuly nohy kvůli potížím s páteří. Přesto mu musím poděkovat. Kdyby mne „nedonutil“ k vycházkám, snad bych dnes ani nechodila a skončila na vozíčku.
- Jestliže všichni naši knírači byli značně nenasytní, Bubák představoval v tomto směru výjimku. Nikdy nesežral všechno najednou, dokázal si potravu rozdělit. Pejskaři se tomu divili. Všichni mi vyprávěli, že ten jejich si na později nic nenechá a hned všechno „schlamstne“ Bubák si však počínal jako hotový labužník, přímo noblesně.
- Někdy se mnou chodil i do divadla, jenže se mu tam moc nelíbilo. Velký počet lidí ho znervózňoval. Když jednou Milda odjel hrát s divadlem, musela jsem vzít Bubáka s sebou na zájezd s divadlem do Tábora. Sledovala jsem text za jevištěm. Vtom se přiřítila Líba Gepertová, že Bubák v šatně „straší“ neboli strašně vyvádí. Po půlhodině nápovědy jsem tedy skončila v šatně u Bubáka. A tak jsem vlastně jela do Tábora jen proto, abych proseděla představení se svým psem v šatně.
- Bubák, když chtěl, tak se přišel pomazlit sám. Choval se podobně jako kočka. Mazlení záleželo na jeho vůli – tím však nechci říci, že když jsem se s ním chtěla pomazlit já, že by nepřišel. Přišel, jenže to pěkně odbyl. Když se chtěl ale přitulit on, skočil na mne předními tlapami, div mne samou láskou nepovalil. Ostatně jsem se již zmínila, že to byl pes jako tele. Vážil bez pár kilogramů půl metráku.
- Není tomu dávno, co mne náš Bubák po těžké nemoci opustil. Ano, ten samý Bubák, kterého jsme si pořídili s Mildou před deseti lety. Dodnes to těžce nesu a nemohu se s jeho ztrátou vyrovnat, přestože jsem si záhy vzala z útulku psa nového, velmi roztomilou malou borderteriérku Báru.
- Po létech soužití s našimi psy jsem přesvědčena, že i pes má duši a stejně jako lidé cítí lásku, bolest i žal. Lidé nemají nejmenší právo ubližovat zvířatům, ani je ovládat. Měli by se k nim chovat s pokorou a láskou, protože jsme si je k sobě připoutali a vzali mezi sebe. Jsem přesvědčena, že kdo se chová špatně ke zvířatům, chová se tak i k lidem.
- A ještě dovětek na závěr: Dlouhé roky chodím venčit psy s taštičkou, mám v ní pytlíky s lopatkou, a uklízím hromádky, a to i na trávě. Přibývá nás, to je pravda, ale pořád to ještě není s čistotou pražských ulic ideální. Proto mám radost z každého uklízejícího pejskaře, kterého spatřím.
text © Jana Kopecká
v Pozitivních novinách vyšlo 12.2.2006 |
Dne 16. února 2006 uplyne 10 let od úmrtí skvělého herce a komika Miloše Kopeckého.
JANA KOPECKÁ, roz. KŘEČKOVÁ (1939)
