Publicistika – Co je psáno...

Blanka Kubešová: Novinářská a vydavatelská činnost Mirko Janečka v Kanadě končí...

Česko-anglické Kanadské Listy začaly vycházet v 66. roce zprvu cyklostylovaně pod názvem Hlas nových a o pár let později už v podobě, jak je známe dnes. Od počátku archivovaly a mapovaly činy a osudy hrdinů protinacistického odboje a veteránů 2. světové války. Informovaly pravidelně jak o životě vojáků, letců a parašutistů, tak i o krajanech, kteří svou prací a úspěchy dosáhli uznání za hranicemi vlasti.

Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Vyprávění o trpaslících a kýči vůbec

Vůbec mi nevadí sádroví trpaslíci na zahradách. Jsou to absurdní, stupidní a tím krásné bytosti. Pohádkové bytosti, které se líbí dětem, aniž by pokazily jejich vývoj a charakter. Jsou kýčem dávno z módy vyšlým a už jejich stáří je úctyhodné. A stářím získávají věci na hodnotě. Ovšemže je obrovskou pitomostí mít na zahradě trpaslíka na zahradě padesát let - dávno už vyšel z módy.

Renata Šindelářová: Rozhovor s Jitkou Molavcovou

Už když studovala na střední průmyslové škole grafické, rýsovala si svou budoucnost hereckým směrem. Nevěděla jak by svého snu měla docílit, ale nakonec ještě před maturitou vyhrála celostátní pěveckou soutěž Talent 70, což záhy odstartovalo i její divadelní kariéru. Jitka začala působit v divadle Semafor, kam přišla zpívat šansóny, než se ve hře Kytice naplno projevil její komediální talent. V Semaforu již zůstala a působí v něm dodnes po boku Jiřího Suchého.

Pavel Pávek: Občas dělal i hlídače, ale stále kreslil a kreslil

Zšeřelý atelier, stěny pokryté trampskými trofejemi, kšiltovka a kraťasy jsou charakteristickými znaky pro výtvarníka Jiřího Filípka z Olešky. Pro jeho kresbu stylizovaná a pevná linka, úsporná práce s barvami a co největší zjednodušení námětu. Po třinácti letech, kdy se věnuje kreslení profesionálně, má za sebou televizní reklamu, detektivní a dobrodružné seriály, několik autorských výstav.

Michal Dlouhý: Páté přikázání

Strážmistr vyzval kolemjdoucího muže, dělníka Antonína Šrubaře, aby mu pomohl chytit muže za ruku a nasadit mu řetízky, jež se snažil vyndat ze služební brašny. Po chvíli přišel k zápasící trojici další dělník Alois Štabla, který ve snaze pomoci četníkovi při služebním zákroku, se ke vší smůle vrhl místo na zloděje, na četníkovi pomáhajícího Antonína Šrubaře.

Miroslav Sígl: Americký prezident Barack Obama a Tomáš Garrigue Masaryk

Jsem spolu s mnoha českými demokraty a ctiteli těchto Masarykových idejí též hluboce přesvědčen o tom, že dnešní americký prezident, do jehož rukou byla vložena nesmírná důvěra nejen jeho vlastní země, ale také ostatních kontinentů a celého světa, se dokáže z vlastní vůle a podle svého rozhodnutí poklonit památce našeho prvního prezidenta, ať již před jeho pomníkem na Pražském hradě anebo u jeho hrobu v Lánech, kde odpočívá spolu se svou ženou a dalšími členy Masarykova rodu.

Václav R. Židek: Vzpomínka na Eduarda Ingriše (2)

Jsem nesmírně vděčna za to, že jste započal v Pozitivních novinách akci, aby byla umístěna pamětní deska na Smetanově nábřeží 12. Já sama jsem se o tom zmínila již před několika měsíci panu Gabrielu Goesselovi z Českého rozhlasu, který vydal CD Eduarda Ingriše "Chci věčně vzpomínat". Ten byl také pro, ale od té doby jsem už nic na tohle téma neslyšela, až jsem se vše dověděla z Vašeho článku a pak i další podrobnosti po telefonu od Vás.

Alena Heinová: Krásný den – až do usnutí!

Srdce je tíha. Rozum jen váha… Slova básníka Vladimíra Holana, ta z říše cest ze stínů do světel, kterou nás vedlo s pokorou i odvahou Hercovo Umění – právě ta slova mě napadla, když přišla ta zpráva, že v poledních hodinách 10.března odešel z pozemského bytí Radovan Lukavský. Bolí to. Obyčejně a hodně to bolí, protože odešel Člověk hodný obdivu i lásky v dokonalé čistotě obsahu těch slov.

Ivan Kraus slaví sedmdesátiny! Gratulujeme!

To, že se Ivanův skutečný kmotr jmenoval František, byla ovšem náhoda. Náhoda byla i to, že v roce třicet devět platily zákony, které náhodou už dnes neplatí, ale tehdy se za ně platilo životem. Zákony proměnily Ivana v I-Ivana a jeho matka proměňovala obsílky z úřadů v popel, aby se v popel neproměnil Ivan.

Happy Birthday to You, milý Ivane!

Málo se potkáváme, málo se vidíme. Občas se potkáme v Pozitivních novinách. Musím se přiznat, že mám rád tvůj humor. Snad mám i všechny tvoje knížky. Tak mě napadlo přání k tvým narozeninám. Kulatiny to nejsou, já vím. Těmi nás obšťastníš až za dva roky. Přesto mi dovol zveřejnit tvoji povídku, která původně vyšla v humoristickém občasníku TRN č.4 v roce 1968.

Faustovské obsese Josefa Váchala

„Dnes Velký pátek a po obědě jsem proklínal a zlořečíl Nazaretskému: asi proto, že vše přelidněno a že nelze tomu, kdo chud žíti svým šťastným životem o samotě, obklopen krásou Přírody. Proklínám též národ, v němž darebáci dostali se k veslům, že jsem odstaven a bez kusu zahrady a vlastního domku, kde bych bez ohledu na ostatní dvounožce nerušen své práci žíti mohl.

Ivo Fencl: Složím písničku a život ukáže, říká Jan Vodňanský

Kde podle vás leží hranice černého humoru? * To je asi u každého autora jiné. Hranice leží tam, kam si je kdo posune nebo dobrovolně zúží... Třeba dvaadvacetiletí Voskovec a Werich psali dadaistickou Vest Pocket Revue (1927) jen ku obalení svého skeče Nepřípadný zpěv o hrobce, pak se však ukázalo, že ten obal je u jejich generačního publika mnohem úspěšnější a nekrofilní humor původní Hrobky ne zcela kompatibilní, a tak asi po desáté repríze Hrobku ze scénáře vyrubli.

Milan Richtermoc: Vrátil jsem čas

„Milý Bufáku, díky za dopis. Hugo, ani nevíš, co někdy pro mne Tvé dopisy znamenají. Jednak to, že existuješ, že je dopis ve schránce, že víš, že je někdo, kdo je rád, že jsi, a kdo Ti chce také pomoci. Myslím, že již jsem Ti to napsal. Vždycky v nich něco najdu – třebas až na dvacáté nebo na třicáté, nebo na předposlední řádce – co mne povzbudí, co zrovna vystihne mou náladu, ve které se nalézám.

Jan Maruška: Hraběnka Kristina

Elegantní, vzdělaná, umělecky založená dáma, hovořící plynně pěti jazyky (ale blbě čéésky, jak sama říká), optimistická, se smyslem pro humor. Je potomkem velmi rozvětveného rodu Colloredů, jehož kořeny sahají až do 10. století. Údajně nejstarším známým předkem budoucího rodu Colloredů byl Albanus z Waldsee, jehož syn Liobard se v 10. století usadil v Itálii a stal se praotcem rodu Colloredo.

strana 1 / 42

Další strana »