 Knihu spisovatele indiánského původu, který dobrovolně zvolil život v rezervaci vydalo nakladatelství Signeta, které se věnuje převážně literatuře národnostních a etnických menšin. Gordon Johnson se narodil 26. září 1951 v Albuquerque v Novém Mexiku v USA jako nejstarší z osmi dětí. Žije v indiánské rezervaci Pala, odkud pochází jeho matka. Indiánská rezervace Pala leží asi hodinu cesty na sever od San Diega v jižní Kalifornii. Z matčiny strany jsou jeho předky Indiáni kmene Cupeňo, Cahuilla a Luiseňo, ale také irský prapradědeček, který přišel spolu s prvními kalifornskými přistěhovalci. Otcova strana rodiny je z Oregonu a je velšsko-anglicko-irského původu a do Oregonu se dostala po známé Oregonské stezce ve voze krytém plachtou. V indiánské rezervaci Pala se Gordon Johnson natrvalo usadil v roce 1973. Na otázku, proč se k tomu rozhodl, odpovídá: „Prostě jsem do rezervace zamilovanej. Miluju ten prach, ten otevřenej prostor, ty lidi ... nikdy mě ani nenapadlo, abych žil někde jinde.“ Gordon začínal jako konsultant pro indiánské projekty a později se přes indiánské noviny Nockma (v jazyce Luiseňo Poslouchej) dostal k novinářské práci. Zabýval se potom jak reportérskou, tak i redaktorskou činností v různých periodikách až do roku 2001, kdy se začal naplno věnovat psaní. Gordon Johnson má čtyři dospělé děti a čtyři vnoučata. Jeho dlouhodobým cílem je psát detektivní příběhy a, jak sám říká, stát se „indiánským Tonym Hillermanem.“ Skousni to, jde vo indiánskej čas Na rozdíl vod filmovejch stereotypů – němejch Indiánů s kamennou tváří zabalenejch do pokrývek a podpírajících zeď pevnosti – jsou Indiáni ve skutečnosti družný lidi, co milujou smích. Zajděte si k Indiánům domů na rodinnou sešlost a zjistíte, že se tam Indiáni smějou, dělaj vtipy a vůbec si ze sebe utahujou. Víte, utahovat si jeden z druhýho, to je skoro takovej indiánskej národní sport. Indiánskej humor je komplexní kulturní jev. Nechci tu psát sociologickou studii, ale myslel jsem, že by mohlo bejt zábavný se tu s váma podělit o svůj pohled na indiánskej humor. Například je tu ten koncept indiánskýho času. Indiánskýmu času se ostatní Indiáni smějou vždycky. Funguje to nějak takhle: Indiáni nahlížej na svět bílejch jako na puntičkářskej. Vidí, jak si muži z majoritní společnosti kupujou drahý hodinky s budíkem, tenký jako voplatka, aby si byli jistý, že nepřijdou pozdě. A ženy z většinový společnosti, v kostýmkách a na vysokých podpatcích, spěchaj po chodníku s opakovanými pohledy na svý náramkový hodinky, aby nepřišly pozdě. Avšak Indiáni choděj pozdě ze zvyku. Možná se ta náklonnost k opožďování mění, teď, když se Indiáni víc asimilujou do mocenskejch struktur, ale tradičně bylo pro Indiány těžký, aby chodili včas. Počítám, že se věci moc nezměnily vod tý doby, co jsem před pětadvaceti lety dělal v indiánským byznysu. Například, řekněme, že máš být ve dvě vodpoledne na indiánský schůzi s nějakejma byrokratama z vodařský společnosti, co nechtěj platit tvýmu kmeni za práva k využívání vody dole po proudu. Aby ses dostal na tu schůzi, musíš nejdřív nakopnout starýho válečnýho oře, svýho Buicka Electru z roku 1973 s nálepkou „Indiánský auto“ na nárazníku. Víš, že auto potřebuje baterii, ale nová stojí šedesát dolarů a ty jsi zrovna utratil svý poslední peníze za to, abys vzal tu krásnou indiánskou holku na koncert skupiny Redbone. Co je důležitější, nová baterie anebo „Pojď a vezmi si svou lásku“, hit Redbone ze sedmdesátejch let? To je jednoduchý. Láska je vždycky lepší než baterie. Tak vlezeš do auta, podržíš si palce a otočíš klíčkem v zapalování. No jistě, nenaskakuje. Zatraceně. Projdeš se po prašný cestě, abys našel svýho strejdu, co ti pomůže nastartovat auto. Ačkoliv žádnej problém. Soudě podle sklonu slunce, do začátku schůze máš dvě hodiny. Tvoji tři psi vyrazej za tebou. Kousek dál po cestě na ně skočí čtyři cizí psi a nastane rvačka. Křičíš a snažíš se vytáhnout svý psy z tý mely a přitom tě nějakej pes kousne do ruky. Teď máš prokousnutou ruku mezi palcem a ukazovákem. Obrátíš se a jdeš domů. Naleješ si na to psí kousnutí alkohol a vono to pálí jako čert. Nemáš žádnou náplast a tak si přes tu krvavou díru přilepíš izolepou toaletní papír. Bude to držet, aspoň než ta krev zaschne. Vyrazíš zpátky ke strejdovi. Žádnej problém. Pořád spousta času. Najdeš ho, jak pleje zahrádku vzadu za domem a říká, jasně, že ti motor nahodí. Naskočíš do jeho modrýho náklaďáčku Chevy z roku 1956 a jedete. Ve svým autě sáhneš pod přední sedadlo a vytáhneš šroubovák. Plochým koncem otevřeš kufr a vytáhneš startovací kabely. Dráty jsou místama vodřený, ale zatím vždycky fungovaly. Připojíš je k pozitivnímu a negativnímu konci a mezitím tvůj strejda udělá to samý se svou baterií. Zkusíš votočit klíčkem. Nestartuje. Vomotáš izolačku kolem kabelů. A tentokrát fungujou. Vodpojíte kabely a tvůj strejda vodjede. Běžíš si domů pro čistý triko. Jdeš pozdě, ale soudě podle slunce, zase ne tak pozdě. Jedeš těch padesát mil do města a čas vod času se zasta víš, abys dolil další čtvrtku levnýho voleje do skříně. No a co, že buick spálí trochu voleje. Pořád chodí, ne? Parkování v garáži stojí sedum dolarů a ty máš jenom čtyry. Tak zaparkuješ vo šest bloků dál a šlapeš to. Jdeš kolem hodin ve výkladní skříni a je na nich dvě třicet. Zatraceně. Schůze začala před půl hodinou. Jdeš kolem další výlohy a na stěně vidíš plakát Redbone. Panejo. A stojí jenom tři dolary. Jdeš dovnitř a koupíš ho. Je dvě čtyřicet pět, když vcházíš dovnitř s plakátem v podpaží. „Sorry, myslím, že jdu podle indiánskýho času,“ řekneš. Všichni Indiáni se smějou. Vědí, co je to indiánskej čas. Taky přišli pozdě. |
