Vánoce v Austrálii probíhají stejně jako v každé jiné vyvinuté zemi. Lže se dětem i dospělým. Dětem, že jim dárky nadělí tlustej starej dědek v rudém kostýmu, který se k tomu účelu do jejich domu prodere komínem. Nejen, že většina domů žádný komín dnes nemá, ale velikost většiny komínů je pro takové tělo zcela nevhodná, a tak se divím, že se dětem nerozsvítí v makovičkách mnohem dříve a nepřestanou věřit už třeba v mateřské školce.
Jenže základní lidská vlastnost věřit neuvěřitelnému tu sehrává svou roli a logický argument ustupuje do pozadí. Logicky. Děti jak trochu povyrostou a později, kdy se stanou dospělými, tak se jim lže, že se o Vánocích narodil Ježíš Kristus, a to se musí oslavit. Nejlépe nákupem dárků všech pro všechny a až do úplného finančního vyčerpání celé rodiny.
Nevěřícím se pak tvrdí, že to je pohanská oslava slunovratu, nejlépe oslavovaná, stejně jako narozeniny Ježíška, tedy davovým šílenstvím a nákupní horečkou. To probíhá i v Austrálii, ač se tu o návratu slunce nedá ani mluvit, neb ten žhavej kotouč je přímo nad námi a žhne tak, že rozpaluje víc než jakýkoliv dárek.
Vánoce jsou v Austrálii ve znamení letních veder, dovolených a koupání v jakékoliv vodě, která je k mání. Naštěstí je tento ostrovní kontinent obklopen dvěma oceány a několika moři, takže koupat se je kde. Tím pádem si o Vánocích na své přijdou i jiní tvorové než homo sapiens. Nejvíce žraloci, a na severu kontinentu též krokodýlové... ovšem „nás mnógo“, takže to nevadí...

Naštěstí již nežiji v tropech, ač mě tento fakt každou zimu mírně štve, ale jen  v subtropech, a tak si nemusím dávat pozor na krokodýly. Hlídám si jen to, abych měl dárek pro každého, neboť jsem si tu za ta léta udělal mírně rozvětvenou rodinu.
Také musím připravit dům pro všechny ty mé rozvětvence, jelikož se mi dětičky sjedou z celé Austrálie i se svými partnery. A jednou vnučkou.
Také musím kuchtit, protože jsem je naučil jíst českou kuchyni, a tak v těch vedrech konzumujeme bramborový salát s řízky a české vánoční cukroví. To kupuji od jedné Češky, neb jej sám neumím. Anglosaské rodiny na tom nejsou o nic lépe, poněvadž ty mají většinou anglický roast beef a Yorkshire pudding. To jsou jídla stejně těžká, jako ta naše, dělaná na evropský studený odchov, a tak se po konzumaci všichni potíme a hekáme, ať už jsme původem odkudkoliv z Evropy.

V naší vesnici se slaví tak, že Štědrý večer si každá rodina oslaví sama, a ti, co nikoho nemají, sedí v klubu a popíjejí společně, než je po sedmé hodině večer odtud "vyhodí", neb i obsluhující personál má své rodiny, a dá rozum, že na Vánoce chtějí být mezi svými. Konec konců musí pod stromeček propašovat dárky pro děti. To někdy zabere celou noc, neboť dostat vzrušené děti do postele a hlavně je dokázat uspat, je úkol v ten čas nadlidský.

Hlavní australské oslavy následují ráno. Mnohde už ve čtyři hodiny, neboť ratolesti neberou ohled na to, že rodiče propašovali dárky pod stromeček třeba až kolem třetí. Jedinou výhodou tohoto brzkého vstávání je, že venkovní teplota je vcelku přijatelná, i když teploměr ukazuje pořád nad dvacet. 

Jediní, kdo se pořádně vyspí, jsou ti osamělci, kteří byli vyhnáni tak časně zvečera z klubu. A aby jim nebylo líto, že jsou tak sami, máme u nás ve Stuarts Pointu dvoučlenný tým, který pro ty, kteří nikoho nemají, (ale vítáni jsou všichni!) uspořádají malou hostinu na březích slepého ramene řeky Macleay. Dvoučlenný tým se skládá z Ruby a mé ženy Zany. Bohužel, kromě sice značného organizačního talentu jsou jim k dispozici jako pracanti jen jejich manželé. Tedy Leo a já.
Již na Štědrý den musím vždy zajet do 35 kilometrů vzdálené Nambuccy Heads, kde mívám dojednané zapůjčení obrovské marquee, po česku stanu bez stěn, zatímco Leo objíždí různé instituce, ze kterých naše ženy vymohly příspěvky ve formě naturálií - řezník přispěl dvěma kusy šunky, lokální potravinářství dodalo konzervy a zahradník (čerstvou) zeleninu. Tu pak doma zpracovávají další dobrovolnice, povětšinou přítelkyně našich žen (takže nemohou odmítnout) a druhý den na hostinu pro osamělé přivezou své výtvory. Různé saláty, vařenou rýži, ale i zapečenou s různými lahůdkami, bramborové saláty, coleslaw, štrůdly, pečené brambory, melouny a jiné ovoce. Jako maso je většinou podávána šunka a pečená kuřata, i když vloni byla i sekaná.
To vše se vystaví na stoly pod marquee a každý si nandá na papírový talíř sám. Ten stan stavím většinou já s Bobem (jako např.vloni), nebo ten, kdo zrovna jde okolo. Leo je přece jen už starší, ale zvládá pomoci mně a jiným dobrovolníkům navozit z lokální Community Hall stoly. Židle a sedačky si každý musí donést sám. Jakož i alkohol.

Lidé sedí porůznu okolo, většinou ve stínu stromů, kde si rozložili svůj zahradní nábytek (skládací stoly a sedačky), a hlavně eski (přenosná chladnička) s ledem a pivem. Po jídle se všichni spokojeně rozložíme a popíjíme. Každou chvíli někdo skočí do řeky a zaplave si. Teplota vzduchu stoupá. Odpoledne moje žena s Ruby shromáždí děti, které pak klackem mlátí do různých pinat visících ze stromů, a jak do nich tlučou, padají z nich bonbóny, ořechy a jiné dětské laskominy. Horko je tak velké, až jsme všichni mokří. Buď je to vodou z řeky nebo potem, ale přijde to nastejno. Pozdě odpoledne se lidé vytrousí, a já s několika dobrovolníky a s Leo za volantem vrátíme stoly do lokální Community Hall. Složíme marquee do mého auta a poklidíme vše ze země do popelnic připravených od Council. Moc toho k úklidu není, lidé jsou většinou spořádaní, a to málo, co posbíráme, je většinou nepořádek po dětech.

Pak se jede domů. Mám to sotva půl kilometru, ale řídí žena. Pro jistotu, ale na Vánoce se tu ještě nikdy policajti neukázali. Já jsem naprosto zdrchán horkem, prací a alkoholem, i když ne nutně v tomto pořadí.
Druhý den prosím ženu, aby celej ten „cirkus“ předala napřesrok někomu mladšímu, že já už nemohu, a Leo už vůbec ne. Žena mi to slíbí, a já mám celý rok klid, než potom zjistím, že nikoho s Ruby nesehnaly, kdo by to za ně vzal, a tudíž ještě letos ....

Další den odvezu marquee do L.J.Hooker, jedné realitní společnosti, která nám jej zapůjčila (mám s nimi dobré vztahy od té doby, co jsem jim nechal rozprodat svou subdivizi). Ještě ten den se sejdu s Leo v klubu, kde si lžeme, že příští rok budeme mít odvahu říci našim ženám rozhodné NE. Když k tomu připočtu všechny ty lži o Santa Clausovi i narozeninách Páně či Boha Slunce a "komerční lži", mea culpa všeobecně, tak bych  hádal, že v Austrálii jsou Vánoce jedna velká lež...

Jen mi ten dojem kazí Leova žena Ruby a moje manželka Zana. Nejen, že nelžou, ale tak nějak naplňují smysl Vánoc, že ani já ani Leo, jim nedokážeme odříci..., že by nakonec Vánoce přece jen měly něco do sebe?