O Sedlčansku nad Démonem - a možná přežiju i bizona…

Rubrika: Publicistika – Víte, že...?

„Mám výborný nápad na reportáž,“ hulákal nadšeně do telefonu můj parťák, fotograf Milan Richtermoc. Ten dobře ví, jak na mě. Poslední dobou strkám diktafon před nos každému, kdo je ochoten se mnou něco probrat, ve snaze získat image reportérky.
„V sobotu 29. 7. se konají ve Vysokém Chlumci slavnosti piva Lobkowicz a Honza Kuthan tam bude mít autogramiádu své nové knížky Vltava v proudu času.“
Nejsem pivní typ, ale v letošních úmorných vedrech ta nabídka zazněla tak lahodně oroseně, že jsem bez rozmýšlení souhlasila. A konečně se zase také, po dlouhé době, uvidím s úspěšným spisovatelem Honzou Kuthanem, který je jedním z autorů Pozitivních novin. 

Ihned po příjezdu do Chlumce jsme si na památku pořídili originální pivní sklenice Lobkowicz. Tedy – Milan půllitr a já třetinku. Ale slíbil, že mi jej někdy půjčí.
„Doufám, že o nás napíšete něco POZITIVNÍHO,“ usmívá se na nás u vchodu ředitel pivovaru a nám se otvírá pohled na místo slavnosti. Jak jinak!
Je ještě brzy, ale u dřevěných stolků na pivovarském nádvoří se již shromažďují postavičky a vychutnávají si zlatý Lobkowiczký mok. Kapela ladí, organizátor organizuje a halasně upozorňuje návštěvníky na soutěž v „rajtování“.
Vydáváme se směrem, který naznačuje, a už to monstrum vidíme. Na obrovském nafukovacím čtverci je umístěna maketa bizona, která se každou chvíli dává prudce do pohybu, otáčí se rychle kolem dokola a nebo jankovitě vyhazuje – podle toho, jak jí poručí páčkami a knoflíky opodál stojící technik-manipulátor. Omlouvám se zasvěceným – v biologii pokulhávám, rozeznám hada od nosorožce, ale jestli to monstrum znázorňovalo bejka nebo bizona, nevím. Každopádně, parťák mi dvorně nabídl, že mě tam s radostí „vysadí“ a já se raději rychle odporoučela na opačný konec nádvoří. ANI ZA NIC!!!
 
Jan KuthanZachránil mě příchod Honzy Kuthana a jeho sympatické manželky Dity. Ani jednomu z nich po celou dobu našeho společného pobytu nezmizel úsměv z tváře. Honza se vyptává Milana, jestli už se naučil pít „krvesaj“ a ten si okamžitě vzpomíná, jak tento magický nápoj poprvé, v Honzově přítomnosti, ochutnal.
Mezi námi – ten mok bych klidně zařadila na první místo středověkého mučení pitím: První místo: „krvesaj“, druhé rozpálený olej atd.
Milan se mnou souhlasí a tvrdí Honzovi, že mu po oné ochutnávce trvalo čtrnáct dní, než se mu vrátily oči zpět do důlků. Nechávám pány nostalgickým vzpomínkám a vyzvídám na Ditě, kdyže u nich nastane „radostná událost“. Mladí manželé Kuthanovi totiž očekávají v nejbližší době narození prvního potomka. Na moji všetečnou otázku, jestli vědí, co to bude, se budoucí maminka culí, že ví, ale nepoví. Nevadí – nechme se překvapit – hlavně, ať je zdravé! Mezitím už přichází první zájemci o vlastnoručně podepsanou knížku, a že je z čeho vybírat. Čtenáři si mohou vybrat z pěti titulů. Kromě Vltavy v proudu času bylo možno zakoupit a nechat si podepsat knížky Sedlčanskem po stopách Jakuba Krčína, Staletí pod hradními okny, Jedna kachna za druhou a Příběh naší vesnice. V přestávkách, kdy spisovatel nepodepisuje, se od něj snažím vyzvědět něco o jeho tvorbě.
 
■ Honzo, všeobecně se o tobě ví, přiložené tituly to dokazují, že hodně píšeš o Jakubu Krčínovi z Jelčan a Sedlčan. Co tě inspirovalo k napsání knížky o Vltavě?
Já se ve své tvorbě specializuji výhradně na region Sedlčanska. S panem Martinem Steckerem jsem spolupracoval i na publikaci o Krčínovi. Spolupracujeme se Sdružením obcí Sedlčanska, připravujeme prospekty na různé akce. Tak vznikl i kalendář s tematikou Vltavy. Pana Steckera to přímo pohltilo a projevil zájem, abychom téma vydali knižně. Samozřejmě, knížek o Vltavě je spousta, ale my jsme tu naši chtěli pojmout trochu jinak. Zaměřili jsme se na oblast nám nejbližší, vydali jsme se od zámku Orlíku k Živohošti s tím, že sledujeme i tok času – od pravěku až po současnost. Jak se stavěly hrady, ze kterých jsou dnes již zříceniny, vznikaly přehrady… to vše je v knížce zachyceno. Bylo těžké vybrat z  množství fotografií, které jsme nasbírali, těch výsledných 380. Ale myslím, že výsledkem je zajímavé dílko a ten, kdo má k Vltavě a Sedlčansku vztah, bude jistě spokojený.
 
■ Máš ty osobně k Vltavě nějaký zvláštní vztah?
Vltava tvoří hranici mezi Sedlčanskem a Příbramskem. Někdy mi připadá, že se k ní nehlásí ani jeden z regionů, je v této části svého toku dost opomíjená. Lidé ji přejedou autem po mostě a málokdo si všimne, jaký v ní vlastně máme poklad. Tím, že jsme navštívili spoustu míst pro ni charakteristických, ale i objevovali málo známá zákoutí, jsme se ji snažili lidem více přiblížit.
 
■ Kde proběhl křest knížky?
Stylově – na parníku. A jsem tomu moc rád, protože to byl můj sen. Křest proběhl v pátek 21. července. Kmotrou byla paní Jiřina Pospíšilová – radní Středočeského kraje, který náš projekt společně s Povltavskými mlékárnami finančně podpořil. Dalším kmotrem byl starosta města Sedlčan, pan Jiří Burian, neboť knihu vydalo Městské muzeum Sedlčany a město Sedlčany je jeho zřizovatelem. A třetím kmotrem byl kormidelník lodi, pan Jan Svatoň.
 
■ Tvoje knížka Jedna kachna za druhou je plná novinářských povídek. Který styl psaní je ti bližší – fakta o historii, nebo bys raději tvořil své příběhy?
Je to spíše o tom, jak se člověk autorsky vyvíjí. „Kachny“ vznikly v časech mých studentských let, kdy jsem měl k tomuto žánru velice blízko. Postupem času, když jsem stále více propadal kouzlu Sedlčanska, jsem zjistil, kolik je témat, které si zaslouží přiblížit nějakým způsobem jeho obyvatelům, i ostatním. Že je škoda, když lidé nevědí, kde vlastně žijí. Svými pracemi se jim jejich kraj zkouším přiblížit. Dá se říci, že jsem se tím tematicky zaměřil, byť jsem jeden čas koketoval i s divadelními aktovkami, hudebními texty – a bavilo mě to. Třeba se k tomu ještě někdy dostanu, až si budu chtít „odpočinout“ od tématu Sedlčanska. Když o tom mluvíme, mám napsaný román, ale někdy před rokem jsem utnul dokončovací práce a těch pár měsíců, které potřebuji k jeho finalizaci, se mi jaksi nedostává. V současné době však mám rozpracováno několik dalších titulů, které by ve finále měly tvořit jakousi knižní řadu, takovou „Sedlčanskou edici“. Uvidíme, budoucnost ukáže.
 
■ Až se bojím zeptat, jak trávíš svůj volný čas. Podle toho, co od tebe slyším, snad ani žádný nemáš. Co takhle třeba dovolená u moře?
To je těžký, pro mě je u moře zábava první dva tři dny, potom se už začínám nudit. Navíc jsem workholik, což samo o sobě vypovídá, jak vypadá moje volno. Pro mě je oddech třeba to, že si jednou za deset dní odpočinu od psaní. Pokud se ptáš na relax – tím je pro mě úspěšné dokončení naplánované práce. Já vím, máš pravdu, není to odpočinek v pravém slova smyslu – ten tělesný. Určitě jsem moc rád, když se můžu více věnovat manželce, to bude ono.
 
■ Existuje místo, které tě vyloženě okouzlilo?
Já nejsem zastáncem toho jezdit stovky kilometrů na vyhlídnuté místo, kde člověk vystoupí z autobusu a řekne – jé tady je to ale hezký. Při práci na „Vltavě“ jsem se dostal často do terénu, procházel Povltaví a objevoval podobná místa jako ta, za kterými lidi jezdí i daleko do zahraničí. Když se třeba ocitneš na skále padesát metrů nad řekou, s krásným výhledem do okolí, je to úžasný pocit – a spoustu lidí ani neví, co mají „za rohem“ za nádheru. Povltaví má spoustu krásných zákoutí, zátok, míst, která potěší oko i duši. A vrátil bych se i k mé předešlé knížce – o Jakubu Krčínovi. Díky tomu, že jsem se snažil odkrývat tajemno kolem tohoto zajímavého muže, snažil jsem si všímat detailů a věcí neznámých, díval jsem se na dříve známá místa jinýma očima. Velmi mě upoutala například vesnice Obděnice, kde má být, údajně, Jakub Krčín z Jelčan a Sedlčan, pohřben. V místním kostele je jeho náhrobek, ale chybí tam vytesané datum jeho úmrtí. Ten náhrobek si vytesal sám a snad počítal s tím, že se najde někdo, kdo na něj po jeho smrti datum jeho úmrtí doplní. Nikdo se nenašel. Dokonce se  říká, že možná v Obděnicích vůbec pohřben není, jeho tělo se nenašlo. Je to půvabná vesnička, nad kterou se tyčí krásný kostelík, je tajuplná. A možná je právě tím místem, které je mi na Sedlčansku nejbližší.
 
■ Tvé knížky jsou zvláštní svým netradičním přístupem k faktům. Co tě inspiruje?
Baví mě „nepsat tradičně“. Autorů je dnes velmi mnoho, píše spousta lidí. Mě baví právě vyplňovat ta bílá místa na mapě literatury, objevovat něco, co téměř nikdo neví, co nikdo předtím nenapsal. Zaměřuji se na témata, o nichž tuším, že je za mne nikdo jiný neudělá. Třeba o Krčínovi bylo napsáno spoustu knih, ale jsou to stále stejná fakta o „známém jihočeském rybníkáři“. Bylo mi líto, že se příliš neví a nemluví o jeho vazbách k Sedlčansku.
 
Krásně se nám povídalo nad orosenou sklenicí Lobkowiczkého DÉMONA, lahodného třináctistupňového piva, které perlilo v pohárcích a vytvářelo v duších i na tvářích uvolněnou atmosféru. Litovala jsem, že zrovna v tu chvíli nebyla možná exkurze po pivovaru. Fantazie mě však neopustila. S potěšením jsem si dala k obědu smaženého pstruha a nad druhým pohárem DÉMONA se nechala přemluvit NA BIZONA. Skutečně Ďábelský nápad – myslím, že pod společným autorstvím Milana a Honzy.
Právě skončila soutěž v rajtování a vítěz se radoval  s padesátilitrového soudku piva. Bohužel si právě udělila chvilku klidu i kapela, takže nudící se plné nádvoří rozveselených lidí bylo svědkem mého pokusu o rozšíření okruhu toreadorů. POKUSU. S úpěnlivým výrazem jsem požádala technika-manipulátora, že můj „pokus“ je na památku do archivu pro Pozitivní noviny, a tedy – ať ten kolos řídí jemnocitně. Nevím, jestli mé přání splnil. Pár vteřin jsem se zoufale zmítala na povrchu a prosila nahlas pstruha, aby mi zůstal v žaludku. Mou odvážnou jízdu zakončil technik tím, že přes bizona parádně vyhodil pozadím, v důsledku čehož jsem udělala potupný kotrmelec přes chlupatou hlavu a rozplácla se na žíněnce jako žába. Dobře mi tak.
„Paráda“ tleskal mohutně můj parťák, zatímco jsem jednou rukou konejšila pstruha a tou druhou počítala modřiny „při dalším výjezdu můžeš vyzkoušet Bungee jumping!“ ANI ZA NIC!!! (???) Doufám jen, že tam, kam vyjedeme příště, nebudou čepovat magického Démona…

foto © Milan Richtermoc

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 04. 08. 2006.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.