Miroslav Sígl: Za Mladým světem a Josefem Hollerem
Rubrika: Publicistika – Komentáře
 Spolu s mnoha dalšími pravidelnými čtenáři týdeníku Mladý svět mohu už jen vzpomínat na vynikající český týdeník, jehož první číslo vyšlo v lednu 1959 a poslední – žel – v květnu 2005. V nových ekonomických podmínkách jeho značku a archiv sloučil vydavatel Sebastian Pawlowski se společenským týdeníkem Instinkt. Budiž, ale už to není a nebude náš oblíbený Mladý svět.Nuže tedy – alespoň pár vzpomínek pamětníka. Jsou spojeny se jménem šéfredaktora Josefa Hollera, kterého jsem kdysi zaškoloval do práce na filiální redakci v Kladně, odkud denně posílal „nádražní dopis“ s obsahem mutační středočeské stránky Mladé fronty. V letech 1946 – 1950 byl to svědomitý žák, začátečník a zakrátko zkušený redaktor našeho deníku mladých lidí. Letos 27.října si můžeme připomenout jeho výročí, kdy se před 80 lety v roce 1927 narodil a opustil nás ve stejném měsíci 6. října 1985. S jeho manželkou jsem připravoval po listopadu 1989 příspěvek do sborníku Generace 45, který jsme sestavili s prvním šéfredaktorem MF Jaromírem Hořcem a který vydalo nakladatelství Riopress a jeho ředitel také bývalý „mladofronťák“ Jaroslav Kalát. Kniha se týká právě období let 1945 – 50, s nimiž jsou spojena jména téměř 200 redaktorů a z nich nás z té doby zůstalo dodnes naživu kolem padesáti. Politické poměry let padesátých se na životech, osudech a práci podepsaly u mnoha z nás. Josef Holler nastoupil do Mladého světa v tzv. letech politického oteplení a celkového částečného uvolnění, spojeného s odhalením kultu Stalinovy osobnosti a vývojem poměrů v Sovětském svazu a tedy i u nás. Pepík – jinak jsem mu nikdy neřekl – byl skutečným představitelem naší generace, plné poválečného elánu a chuti do nového života a práce. Vyzrál v člověka, obdařeného vůdčím uměním, získávat lidi, vytvářet z nich tvůrčí tým, pochopit dějinné události, využít je pro publicitu mnohdy ještě choulostivých a tabuizovaných problémů. V té době získával Mladý svět rychle na své popularitě, nebýt nesmyslných přídělů papíru a omezování růstu předplatitelů (politická místa záhy poznala jistá úskalí „uvolnění“ a byrokratickou cestou zabraňovala rozmachu našich médií, až na svůj stranický tisk) byl by jeho růst doslova raketový. Své by o tom mohli vyprávět tehdejší vedoucí pracovníci Poštovní novinové služby, kteří museli čelit nátlakům stovek žádostí o odběr a předplácení Mladého světa. Samozřejmě, že na čtivém a přitažlivém obsahu měli svůj podíl všichni jeho redaktoři a kvalifikovaní spolupracovníci, na něž se redakce obracela. Nezapomenutelné budou navždy poslední stránky karikaturistů a kreslířů vtipů (Holý, Vyčítal, Matuška, Pálka, Jakub, Linek, Vaněk…). Nejčastěji vzpomínám zejména na velice úspěšný seriál, do něhož byla zapojena doslova celá redakce. Šlo o nové pověsti české. Co je pravdy na tom, že došlo k událostem, o nichž se jen do té doby hovořilo mezi lidmi, ale chyběly důkazy? „Hledejme pamětníky či přímo účastníky těch událostí, těch pověstí…“, taková byla výzva šéfredaktora. Lovím ve své paměti, prosím o omluvu nepřesností. Tak byli například objeveni: • svědkové události, při níž došlo k zvláštní doslova kuriózní automobilové nehodě: nepozorný motocyklista přehlédl červený praporek u nákladu ocelového plechu, který vezl nákladní automobil před ním – prudkým nárazem ulétla přeseknutá hlava a motocykl ještě několik desítek metrů pokračoval s bezhlavým jezdcem, • v klatovském církevním archívu účet malíře sakrálního obrazu, který předložil za restaurátorské práce, vyvolávající nakažlivý smích doslova literárním humorným podáním. Tak mj. uváděl, že „Desatero Boží změnil a páté přikázání obnovil… že Maří Magdaleně falešné slzy do očí zasadil… čertovi ocas prodloužil a smrti dva nové zuby vysadil… Jidášovi pleť obarvil a pytlík pozlatil… tři sta nemluvňat Herodesových z prachu utřel a všechny umyl… Evě fíkový list o pět centimetrů níže posadil… sedm moudrých panen prohlédl, kde co na nich scházelo, opravil… • staří manželé, kteří chovali doma letitou husu (lidé s gustem mluvili o husákovi), která se přizpůsobila jejich rituálům a pravidelně s nimi usedala před 19. hodinou, sotvaže slyšela znělku Televizních novin. Nakonec ji bylo nutno přece jenom zabít, nikomu ze stařečků se do toho nechtělo, ale přece jen došlo k zabití, opaření, oškubání a uložení na studenou podlážku předsíně. Stařečkové div neupadli do mdlob, když večer při znělce Televizních novin se přikolébala oškubaná husa a klidně se vedle nich usadila… • skupinku Romů, která za deštivého počasí stopla pohřební vůz a ukryla se před lijákem do prázdných rakví a zakryla víkem. Řidič zastavil ještě jednomu stopaři, ale ten se usadil vedle převážených rakví. Přestalo pršet, v rakvích ustalo bubnování kapek, takže Romové vystrčili zpod víka ruce, aby se ujistili, že je opravdu po dešti. Další stopař se natolik vyděsil, že vyskočil za jízdy z náklaďáku a skončil na úrazovce nejbližší nemocnice. Historka se lékařům zalíbila a začali ji šířit… Snad někdo z přímých pamětníků a tehdejších pracovníků redakce vydá daleko přesnější svědectví, stálo by za to vydat podobné historky ze života a kolem Mladého světa. Miroslav Sígl www.volny.cz/ |
| OHLASY NA ČLÁNEK |
| Dobrý den pane Sígle, |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 03. 2007.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Karel Šíp |
 |
Blanka Kubešová |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
PhDr. Ing. Zdeněk Hajný |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jaroslav Vízner |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Ondřej Suchý |