Publicistika – Komentáře

Vlastimil Marek: Kdo nás s naší povahou stvořil

První vteřiny a minuty života totiž každého člověka zásadně programují na celý život také tím, s jakou základní emocí začíná fungovat mozek novorozence. Pokud je čerstvě a přirozeně, ideálně porozený človíček na bříšku maminky, v šeru a teple, v bezpečí, instinktivně se umí doplazit k prsu a zdroji potravy – a je mu fajn. Je v bezpečí a obklopen péčí.

Dagmar Slivinská: Má strach opravdu tak velké oči?

Dnes ráno, jsem si otevřela počítač, mrkla na Facebook a vidím, že se mi tam hlásí nějaký chlap a chce si povídat. Bylo asi pět hodin a mně se ještě nechtělo vstát a jít si udělat snídani, když tu vidím jak píše: "Dobré ráno Dášenko, jaké máte dnes kalhotky"? Odpověděla jsem bezmyšlenkovitě že žádné, protože jsem byla ještě v posteli. Ale on pokračoval. " To jste tedy naostro?"

Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (4)

Karel Čapek: Kam jde Československo? Této otázce lze rozumět dvojím způsobem: buď do jaké budoucnosti jde náš stát s námi všemi, nebo za čím jde a jaký cíl klade sobě i nám všem. Na tu první otázku nemohu odpovídat, nejsa prorokem z povolání; ale odpověď na otázku, za čím jdeme, zahrnuje do jisté míry také odpověď na otázku, co s námi bude.

Adela Muchová: Skutečně nevěřící?

Jsme prý Češi národ bezbožný, praví statistiky. Ale mně se to nějak nezdá. Během posledních týdnů jsem se setkala s tolika náboženskými (přesněji křesťanskými) projevy, až se mi hlava zatočila. A to jsem jen brázdila ulice hlavního, údajně tak nevěřícího, města. Koneckonců, posuďte sami.

Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (3)

Nové, skutečně nové ve světě je jen to, v čem pokračuje dál ten starý a neustálý vývoj; co se staví proti němu, není nové; je to jen anachronismus, úchylka a dočasné zvrhnutí. Nevíme ještě, bude-li to vůbec k něčemu dobré; ale pokud se opravdu ptáme, kam směřuje vývoj, najdeme v tom, co se dnes nejvíce snaží vtisknout svět a dějinám svou značku, horečnou aktuálnost něčeho, co je předem odsouzeno být jenom episodou, kterou dřív nebo později vezme čert.

Eva Rydrychová: Zlá matka cenzorka

Je sobota odpoledne. Po dobrém obědě se celá rodinka sejde na gauči před televizním přijímačem. Tupě zíráme do svítícího obdélníku a sotva vnímáme děj. Když tu nás na veřejnoprávním kanále vytrhne z myšlenkového vzduchoprázdna reklama. Reklama na zvýšení erotického prožitku pomocí jakýchsi pilulek. Spadne mi čelist v údivu na prsa, která si podle následující reklamy mám potírat přípravkem na zpevnění.

Egon Wiener: Stalo se u nás doma

Albrecht z Valdštejna byl důsledný a brzy z Jičína dorazil ferman i jistý farář Andreas Stomaeus, který si nijak nezadal s knížetem sedícím v Jičíně a v Praze, pokud zrovna nebojoval jinde. Tak tenhle farář se pochlubil obecenstvu při kázání, že vybral už přes 2000 zlatých. A to neměl dělat…

Lukáš Berný: KONEC SEMAFORU?! Petice na záchranu divadel

Asi většina lidí slyšela v posledních týdnech něco o tom, jak se řeší přidělování dotací na kulturu v Praze. Situace je mnohem závažnější než vypadá, díky reformě, kterou prosadili lidé jako Milan Richter a Ondřej Pecha, bude divadlo Semafor (a nejen to) pravděpodobně muset z finančních důvodů ukončit svou činnost

Z Klubu novinářů Pražského jara - Jan Petránek

Jan Petránek pracoval v Československém rozhlase v letech 1951-1968. Po invazi cizích vojsk v srpnu 1968 se zúčastnil vysílání rozhlasu proti této invazi. A tak dopadl jako mnozí, o nichž je zmínka nahoře. Pracoval jako topič v gumárně Mitas ve Strašnicích. Novinařiny nenechal, ale publikovat mohl pouze v samizdatových lidovkách a tam, kde mu jeho články tiskli.

Vlastimil Marek: O jiných

Kritizovat, hodnotit, srovnávat, komentovat, to jsou naprosto běžné a při našem způsobu vnímání reality nepostradatelné a jaksi nenahraditelné metody mysli – zvláště v rámci vizuálního (očního) programu našeho mozku. Když člověk otevře oči a podívá se na něco, nebo na někoho (či na výsledky něčí aktivity), automaticky kritizuje.

Vlastimil Marek: NIKDY NENÍ POZDĚ

Nikdy není pozdě navázat hlubší vztah s dětmi, se kterými si (a kterým) jako rodiče nerozumíte. Vážené a nedoceněné ženy - matky, které dnes, když čtete o přirozených porodech, máte tendenci přece jen se v hloubi duše vinit za to, že jste při porodu svých dětí před deseti, dvaceti či třiceti a více lety více nebojovaly za lidštější a přirozenější přístup k porodu a svému děťátku, vy jste bez viny.

Ivan Kolařík: Australské peklo - Očité svěděctví našeho krajana

Většina požárů buše končí lidmi vyhranou bitvou nad neúprosným živlem. Zůstane ohořelý buš, pole a louky. Málokdy dojde ke ztrátě obydlí nebo dokonce ke ztrátě na životech. Vyčerpaní požárníci se šťastně usmívají a komunita je jim, zrovna tak jako ostatním složkám podílejícím se na boji s požárem, neskonale vděčná.

Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (15)

Člověk si ledacos myslí o národech, a nejsou to vždycky věci, které by si ten národ mohl dát za rámeček; to už je takový zvyk, že člověk jaksi ztotožňuje zemi a národ s jeho politikou, režimem, vládou, veřejným míněním nebo jak se tomu říká. Ale něco jiného je si ten národ nějak názorně představit; to si nemůžete nikterak vymyslet nebo umínit; sama od sebe se nám vynoří vzpomínka na něco, co jste viděli, na něco docela nahodilého a všedního.

Eliška Peroutková: O jednom stoletém divadle (ohlas)

Dovolte prosím, abych Vám při příležitosti významného 100. výročí napsala pár slov, protože toto divadlo skutečně leží v mém srdci hluboko uložené. Známe se už příliš dlouho na to, abychom se vzájemně nemuseli přesvědčovat o tom, že divadlo je naše vášeň, pro kterou - i když ji tisíckrát zatracujeme a říkáme „nikdy už“ - jsme schopni vrátit se, třeba po kolenou.

strana 1 / 9

Další strana »