Publicistika – Komentáře

Adela Muchová: Skutečně nevěřící?

Jsme prý Češi národ bezbožný, praví statistiky. Ale mně se to nějak nezdá. Během posledních týdnů jsem se setkala s tolika náboženskými (přesněji křesťanskými) projevy, až se mi hlava zatočila. A to jsem jen brázdila ulice hlavního, údajně tak nevěřícího, města. Koneckonců, posuďte sami.

Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (3)

Nové, skutečně nové ve světě je jen to, v čem pokračuje dál ten starý a neustálý vývoj; co se staví proti němu, není nové; je to jen anachronismus, úchylka a dočasné zvrhnutí. Nevíme ještě, bude-li to vůbec k něčemu dobré; ale pokud se opravdu ptáme, kam směřuje vývoj, najdeme v tom, co se dnes nejvíce snaží vtisknout svět a dějinám svou značku, horečnou aktuálnost něčeho, co je předem odsouzeno být jenom episodou, kterou dřív nebo později vezme čert.

Eva Rydrychová: Zlá matka cenzorka

Je sobota odpoledne. Po dobrém obědě se celá rodinka sejde na gauči před televizním přijímačem. Tupě zíráme do svítícího obdélníku a sotva vnímáme děj. Když tu nás na veřejnoprávním kanále vytrhne z myšlenkového vzduchoprázdna reklama. Reklama na zvýšení erotického prožitku pomocí jakýchsi pilulek. Spadne mi čelist v údivu na prsa, která si podle následující reklamy mám potírat přípravkem na zpevnění.

Egon Wiener: Stalo se u nás doma

Albrecht z Valdštejna byl důsledný a brzy z Jičína dorazil ferman i jistý farář Andreas Stomaeus, který si nijak nezadal s knížetem sedícím v Jičíně a v Praze, pokud zrovna nebojoval jinde. Tak tenhle farář se pochlubil obecenstvu při kázání, že vybral už přes 2000 zlatých. A to neměl dělat…

Lukáš Berný: KONEC SEMAFORU?! Petice na záchranu divadel

Asi většina lidí slyšela v posledních týdnech něco o tom, jak se řeší přidělování dotací na kulturu v Praze. Situace je mnohem závažnější než vypadá, díky reformě, kterou prosadili lidé jako Milan Richter a Ondřej Pecha, bude divadlo Semafor (a nejen to) pravděpodobně muset z finančních důvodů ukončit svou činnost

Z Klubu novinářů Pražského jara - Jan Petránek

Jan Petránek pracoval v Československém rozhlase v letech 1951-1968. Po invazi cizích vojsk v srpnu 1968 se zúčastnil vysílání rozhlasu proti této invazi. A tak dopadl jako mnozí, o nichž je zmínka nahoře. Pracoval jako topič v gumárně Mitas ve Strašnicích. Novinařiny nenechal, ale publikovat mohl pouze v samizdatových lidovkách a tam, kde mu jeho články tiskli.

Vlastimil Marek: O jiných

Kritizovat, hodnotit, srovnávat, komentovat, to jsou naprosto běžné a při našem způsobu vnímání reality nepostradatelné a jaksi nenahraditelné metody mysli – zvláště v rámci vizuálního (očního) programu našeho mozku. Když člověk otevře oči a podívá se na něco, nebo na někoho (či na výsledky něčí aktivity), automaticky kritizuje.

Vlastimil Marek: NIKDY NENÍ POZDĚ

Nikdy není pozdě navázat hlubší vztah s dětmi, se kterými si (a kterým) jako rodiče nerozumíte. Vážené a nedoceněné ženy - matky, které dnes, když čtete o přirozených porodech, máte tendenci přece jen se v hloubi duše vinit za to, že jste při porodu svých dětí před deseti, dvaceti či třiceti a více lety více nebojovaly za lidštější a přirozenější přístup k porodu a svému děťátku, vy jste bez viny.

Ivan Kolařík: Australské peklo - Očité svěděctví našeho krajana

Většina požárů buše končí lidmi vyhranou bitvou nad neúprosným živlem. Zůstane ohořelý buš, pole a louky. Málokdy dojde ke ztrátě obydlí nebo dokonce ke ztrátě na životech. Vyčerpaní požárníci se šťastně usmívají a komunita je jim, zrovna tak jako ostatním složkám podílejícím se na boji s požárem, neskonale vděčná.

Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (15)

Člověk si ledacos myslí o národech, a nejsou to vždycky věci, které by si ten národ mohl dát za rámeček; to už je takový zvyk, že člověk jaksi ztotožňuje zemi a národ s jeho politikou, režimem, vládou, veřejným míněním nebo jak se tomu říká. Ale něco jiného je si ten národ nějak názorně představit; to si nemůžete nikterak vymyslet nebo umínit; sama od sebe se nám vynoří vzpomínka na něco, co jste viděli, na něco docela nahodilého a všedního.

Eliška Peroutková: O jednom stoletém divadle (ohlas)

Dovolte prosím, abych Vám při příležitosti významného 100. výročí napsala pár slov, protože toto divadlo skutečně leží v mém srdci hluboko uložené. Známe se už příliš dlouho na to, abychom se vzájemně nemuseli přesvědčovat o tom, že divadlo je naše vášeň, pro kterou - i když ji tisíckrát zatracujeme a říkáme „nikdy už“ - jsme schopni vrátit se, třeba po kolenou.

Vlastímil Marek: Mediální gramotnost

Znáte to. Prolistujete noviny, a odložíte je. Pak je ve snaze najít nějaký přece jen rozumný a příjemný článek dokonce pečlivě pročtete, ale právě tak jako při stále marnějším sledování televize (co kdyby nějaký ten pořad byl přece jen alespoň ucházející?) zjistíte, že to vše byly jen neustále opakovaná, a navíc stále povrchněji a odbytěji zpracovaná témata.

Dagmar Slivinská: Má strach opravdu tak velké oči?

Dnes ráno, jsem si otevřela počítač, mrkla na Facebook a vidím, že se mi tam hlásí nějaký chlap a chce si povídat. Bylo asi pět hodin a mně se ještě nechtělo vstát a jít si udělat snídani, když tu vidím jak píše: "Dobré ráno Dášenko, jaké máte dnes kalhotky"? Odpověděla jsem bezmyšlenkovitě že žádné, protože jsem byla ještě v posteli. Ale on pokračoval. " To jste tedy naostro?"

Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (6)

Mimochodem řečeno, poznal jsem dost významných spisovatelů z těch šťastnějších zemí, jež jsou nám dávány za příklad. Řeknu vám, že jsem nepozoroval, že by nějak hltavě žili; mají na to příliš mnoho práce. Většinou jsou to samotáři... jako ti naši; a jsou uvrtáni ponejvíce k psacímu stolu jako ten průměrný český autor.

strana 1 / 9

Další strana »