Příhody strýce Františka - Dvojníci (4/4)
Rubrika: Literatura – Povídky
Kapitola 4 František se z anglického zajetí vrátil. Bylo po válce a rozstřílené těšínské nádraží už bylo opraveno. Ve své staré šedivé uniformě bez výložek, s teletinou na zádech vystoupil z vlaku a vešel do budovy nádraží. Zkoumal černou tabuli s odjezdy vlaků, napsanými křídou na tabuli, která nejspíš stávala před pohostinstvím, a škrábal se na hlavě. Ale pak si přehodil teletinu přes rameno a vydal se k řece. A tam, podél řeky Olše, která rozděluje jedno město na dva, odlišné jak vzhledem, tak jazykem, byla dobře mu známá ulice a v ní stál domek, ve kterém bydlíval Mirek s matkou. S každým krokem zpomaloval chůzi, až zůstal stát před brankou Mirkova domu. Zprvu jej těšil každý kámen, každý strom a keř. Ale teď se díval do oken a nevstupoval do zahrádky. V domku se nic nehýbalo. Když kolem něj prošel pán s pejskem na kousku prádelní šňůry a zvědavě se na něj podíval, ruka se sama zvedla a sáhla po klice. Mirkova maminka ležela v posteli, ruce na květinách povlaku peřiny. Vlasy, bílé jako polštář na kterém ležely, vytvářely kolem její hlavy svatozář. Stál u dveří, kterými jej dovnitř strčili, a v dlaních svíral lodičku. „Mireczku?“ řekla. Pohlédl na její tvář, ale uviděl jen bělmo očí, upřených do stropu. Ohlédl se, ale dveře byly zavřené. „Já...“ řekl. ![]() Přešlápl z nohy na nohu. „Mireczku,“ zaprosila ještě jednou a zvedla ruku. František udělal krok vpřed, a když ruka nepřestávala naléhat, přistoupil až k ní. Dotkla se jeho kabátu. „Mireczku, pochyl się,” sehni se, řekla, a František si sedl na okraj židle. Zaváhal, ale pak se k ruce naklonil, a ona se dotkla jeho tváře. Oči zůstaly upřené na strop, když se její prsty dotýkaly brady, tváří, nosu, obočí a čela. Pohladila jej po vlasech a řekla: „Ale schudłeś, Mireczku.” Zhubl jsi. Když se její prsty dotkly rtů, pocítil vůni levného mýdla. Položila mu svou dlaň s vystouplými žilami na ruku a lehce ji stiskla. „A mówili, że umarłeś,” říkali, že jsi zemřel. Seděl a neodvažoval se pohnout. Mirkova matka držela jeho ruku a usmívala se. A když se začalo stmívat, sevřela jeho ruku pevněji, až to zabolelo, a pak ji pustila. |
Konec příběhu
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 05. 04. 2007.