Literatura – Povídky

Antonín Suk: Natěrači

V rámci opravy naší hájenky bylo rozhodnuto, že dostane nový kabát. Ten drobný šindel ve tvaru rybích šupin se bude natírat. Jak jinak než na zeleno! Jenže ten šindel sahal až do štítu. Baráček nebyl ani nijak vysoký, ale přesto bylo potřeba dost dlouhý žebřík. I ten tady byl. Práce měla být provedena odborně. Zadali jsme ji „nátěrkům“ z Ledče.

František Mendlík: Pozor, nepřítel naslouchá

Desetkrát deset dírek.Třetí dírka v šesté řadě je major Skála a osmá dírka v sedmé řadě je plukovník Kocbaba.Tohle pexeso si musí vojenský spojovatel vojín Rendl pamatovat. Je to nutné. Nad dírkami jsou utajené nápisy jako Keřík 88, nebo Javor 33. Největší průšvih by nastal, kdyby dotyčného důstojníka spojovatel neupozornil, že volá meziměsto. To by se pak místo „tady Kocbaba“ ozvalo „tady Keřík 88“. Špion v telefonní budce na rohu by si určitě zamnul ruce.

Luděk Ťopka: Drazí pstruzi

Bylo dost sychravo a vlhko, a tak jsem si obul gumové holínky a vydal se přes Stropník a lesem kolem Dlouhé Louky k vyhlédnutému lovišti. Břehy rybníčka byly ale porostlé dosti vysokým orobincem a keři černého bezu a hlohu, takže nezbylo, než se s prutem, splávkem a žížalkou na háčku postavit pěkně rozkročmo na kuláčky, které držely čap.

Ivan Kraus: Otec jde do školy

Do školy chodívala vždycky matka. Byla dokonce členkou několika rodičovských organizací, chodila na schůzky a porady, pomáhala učitelům i rodičům, čeho bylo zrovna zapotřebí. Ale stávalo se také, že musela jít do školy kvůli někomu z nás. Jednou například protestovala sestra Kateřina proti čemusi tím, že si položila nohy před sebe na lavici a odmítla se chovat jako slušná žákyně přes opětovné povely i prosby třídní učitelky, která dala nakonec do třídy zavolat bratra Jana, aby své mladší sestře domluvil.

Zdislav Wegner: Odvaha

„Co budeme dělat?“ promluvila do tmy pokoje. „Marku, co budeme dělat?“ Odpovědělo jí jen jeho pravidelné oddychování. Nahmatala Markovu tvář, dotkla se zubů v otevřených ústech a ucukla. Zachroptěl, otočil se na záda a ze spánku řekl: „Co je?“ Ruku položil na její břicho. Byla těžká jako kláda. Nechala ji tam. Ulehla na polštář a obě ruce si zasunula pod hlavu.

Emília Molčániová: Svadobná cesta / Ako Kramlička k peniazom prišiel

Mladomanželia Pampúchovci vystupovali z lode spolu s ďalšími pármi, ktorí využili služby cestovnej kancelárie Amore tour, čo sľubovala nezabudnuteľné zážitky na svadobnej ceste okolo sveta. Opálení, šťastní, neustále sa objímajúci, posadili sa všetci do prístavnej krčmičky, aby tu vyčkali na autobus, ktorý ich mal odviesť na letisko.

Zdislav Wegner: Kuřačka

„To bylo tak,“ řekla, „jednoho dne k nám přišel na návštěvu kluk se svojí rodinkou. Nestihla jsem se připravit, a když zazvonil, tak jsem ho nechala dlouho čekat a on si otevřel vlastníma klíčema. Když vešel ke mně do kuchyně, tak já měla ruce v těstě a byl na mě špatnej pohled. Já byla z toho těsta nešťastná, už mělo bejt dávno hotový, ale ať jsem hnětla sebevíc, pořád se nechtělo odlepit od stěn mísy.

Stanislav Moc: Healthy diesel knock

Já jsem vlastně vždycky byl takový malý český šetřílek. Koupit raději šmejd, ale za málo! Však proč kupovat třeba BMW, když se dá jezdit za zlomek ceny se starším Nissanem, ne? A ono mi to celkem vycházelo, dokud technologie všech aut byla celkem stejná. Ach Bože, jak ta technologie bývala jednoduchá!

Emília Molčániová: Nedorozumenie / Pomsta / Veľmi úzka spolupráca

Práve som vychádzal z cukrárne, keď som uvidel pri aute mladú policajtku, ako vypisuje pokutu. Pristúpil som k nej, reku, stratím slovo a možno ju presvedčím. „Pekný deň, pani nadstrážmajsterka, máme pekné počasie, však?“ „Komu aký,“ ďalej sústredene vypisovala pokutový blok. „Taká pekná dáma a taká nahnevaná, nože sa trochu usmejte,“ pokúšal som sa jej opraviť náladu.

Jan Jurek: Nezbedný Tomáš

Ten kluk to vážně neměl jednoduché. A možná právě proto se choval, jako by mu patřil svět a on byl nade vším povznesený. Ve skutečnosti si jen nikoho a nic nechtěl pustit k tělu. Bál se. Toho, že by mu někdo ublížil, že by zranil jeho důstojnost, že by někdo zpochybnil jeho roli kluka s nevalnou pověstí, které se zhostil, jak nejlíp uměl. Neměl moc na výběr. Klukem byl a přál si jím, jak jen to bude možné, zůstat. A pověst, která ho provázela a na níž stavěl svou nejbližší budoucnost chlapeckého bytí, ta tu zkrátka z nějakého důvodu byla a on ji nehodlal měnit.

Antonín Suk: Každý má v životě své místečko

Každý snad má v životě své místečko, kterému se nikdy nic nevyrovná. Pro nás, schválně píšu pro nás, tedy nyní už dědka s babičkou, to byly Vickovice. Vesnička nalepená na lesy, které už nahlížely do Čáslavské doliny. Bylo odtud málo kdy, ale přece jen, vidět až na Sněžku! I když jsem tomu nevěřil, viděl jsem ten zázrak také. Právě od plotu té pro nás nejkrásnější hájenky.

Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (2)

V průběhu těch let začaly nové chalupníky navštěvovat dvě kočky. Obě hubené, ale jedna hezčí než druhá. Mourovatá a černá, obě krasavice. Patrně byly zvědavé, co se tu s tím starým stavením děje. Pokud uvažovaly (a já věřím, že ano), byla naděje, že u lidí se najde něco na zub i pro ně. Uvažovaly správně.

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (2) O kamarádství

Kamarád. Těch, které jsem tak v různých etapách svého života oslovoval, bylo poměrně dost, ale většinou to byl omyl. Ty, kteří omylem nebyli, bych určitě spočítal na prstech. Když nad tím vším dnes, s odstupem času, přemýšlím, nejpozoruhodnější byli právě ti nejméně nápadní. Jedním z těch, kteří mi v paměti zanechali stopu nejvýraznější, byl vzrůstem malý, ale sukovitý a po všech stránkách neuvěřitelně odolný pořízek, kterému všichni z jeho okolí říkali Johny. Poznal jsem ho na moři. Po svém prvním nalodění na nákladní loď převzal jsem po něm jednu špinavou a páchnoucí skříň se smetákem a kupou hadrů na podlahu, rozhrkaný vysavač a titul rajonisty palubní posádky.

Luděk Ťopka: Mlsný Jasík

Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí.

strana 1 / 26

Další strana »