Literatura – Povídky

Kamila Urbanová: Strýčkovi motýli

"Strýčku, kolik ženských jsi sbalil na ty své motýly?" "A víš, že ani jednu? Zatím to žádnou nezajímalo." "Ale neboj, strejdo, ještě určitě potkáš takovou, kterou to jistě zajímat bude," povídám a můj zrak mi sjel na toho nejvzácnějšího motýla z amazonského pralesa. Byl překrásný. Barvy, které zdobily jeho velká křídla, byly úchvatné.

Miroslav Vejlupek: Balada o servírce Hance (5/5)

Kdyby se měl člověk poučit, naučil by se především mlčet. Vždycky a všude. Tedy odbourat svou přirozenost. A ten papiňák potom v něm! Nevím, mám-li si zoufat, nebo se smát. Velký Poříčí má totiž skandál. „Dvacet deka šunky,“ objednala nejsádelnatější z vážených zákaznic. Nakupuje obden a jen málokdy míň než do třech tašek.

Luděk Ťopka: Jezinka

Měl jsem kdysi dávno, ještě ve válečných letech, spolužáka Oldu Nikodýma, který podobně jako já, miloval přírodu, zvířata a les a byl rozhodnut pro kariéru lesáka. Mnohokrát jsme spolu prochodili celé oujezdské polesí, které se svými dvanácti sty hektary nebylo sice velké, ale pro nás, kluky z přilehlých vesnic, jediné.

Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (25)

Vzali jsme auto a sekery, pušku neměl nikdo, a vyjeli. Řídil jsem a brzy jsme objevili buffala a začali je honit. Oddělil jsem mladého býka od stáda a kluci na korbě se jej snažili praštit sekerou, ale tak blízko jsem se k němu nedokázal dostat, býk vždy uskočil. Tyhle jízdy byly nebezpečné, protože se většinou odehrávaly mezi stromy a vzalo to určitou zručnost se všemu vyhnout a auto nepřeklopit.

Ivan Kraus: Kdo má pravdu

Kdykoli se podívám po neobvyklé krajině svého dětství, uvidím otce s matkou, jak někomu něco vyprávějí, jak si skáčou do řeči, přou se a dohadují, a to jen proto, že oba chtějí říci, jak co vlastně bylo. „Jednou jsme spolu zabloudili v zimě v lese …,“ slyším matku a hned poté otce, který jí skočí do řeči a říká: „To se přece pleteš!“ „Jak to?“ diví se matka. „V zimě to nebylo,“ řekne otec a začne vyprávět sám, jsa přesvědčen, že historku vypráví správně. „To není pravda!“ řekne matka po chvíli a otce znovu přeruší.

Ivan Kraus: Houser

Mechanik seděl u okna a hleděl na liduprázdné náměstí. Jeho dopolední svačina sestávala jako obvykle z černé kávy a několika cigaret. Hostinský obsloužil dva zamlklé muže v rohu místnosti, přehlédl prázdnou hospodu a krátce bojoval se svým svědomím. Už tři dny dodržoval své předsevzetí, že se ničeho nenapije až do šesti hodin do večera. Teď stál za výčepem a cítil jak se ho zmocňuje zvolna deprese.

Stanislav Moc: Ulévat bohům se musí!

Já, který mám už z třetí třídy základní školy „U Nádraží“ ve Vršovicích posudek od pí učitelky Zděnkovské, rok nato soudružky Hnězdovské, protože se změnil její status svobodné, jakož, bohužel i režimu, že jsem rozený rebel a nenapravitelný „ring leader“, jsem to měl s úřady vždy těžké.

Český triathlon

Člověk si má užít dokud to jde. Říkal mi kluk ze Dvora Králové, že „v našem lese se už kácí“. A je to pravda, naše generace dorostla a v nekonečném pochodu všech generací je na řadě. Pohnut touto radou, jakož i touhou mé rodiny ....

Zbyněk Slavětínský: Maruška

Auto sjelo na štěrk krajnice a tiše zastavilo u laťkového plotu. Na udusané hlíně a kočičích hlavách dláždění dvorku si hrálo pár polonahých romských dětí. Dveře patrového domu byly doširoka otevřené, na schodech před nimi seděl stařec, s cigaretou ubalenou z novinového papíru. Plnovous až na prsa, nažloutlý kolem úst, se mu třásl. Pohleděl na mě lesklýma očima.

Ivo Fencl: (Ne)ztracena v Německu

Vysoké škole, na které jsem byla zaměstnána, ubývaly finance. Na katedře chemie vládl ostrý konkurenční boj. V některých případech nekráčelo jen o posty, ale o setrvání na fakultě. Důsledkem války se stala rivalita mezi profesory. Jsem žena a nevím, nakolik jsem se v jejich očích vymykala šedému průměru, nicméně jsem se stala objektem závisti, mimo jiné asi pro svobodomyslnost a zřetelnou inteligenci.

Antonín Suk: Přesná malorážka

„Táto, vstávej! Co to tam je?“ Nemilosrdně burcuje maminka. Je desátého ledna, půl sedmé ráno. Den se rodí velmi pomalu. Vše je zastřeno šerem. Skrz okno pokojíku, které tvoří nevýslovně ostrou hranici mezi pohodou vytopené světnice a slotou venku, je vidět vzadu u Prosovic lesíka míhání neurčitých, šedých stínů.

Jan Jurek: Lekce (z) lásky

Konečně byli sami. Seděli proti sobě a jen tak se na sebe dívali. To ticho pro ně bylo osvobozením. Nikdo je nenutil o čemkoliv mluvit. Nikdo je nenutil před sebou a před okolním světem cokoliv předstírat. Zase mohli být jeden před druhým sami sebou. Moc se mu líbila, víc než kdy před tím. A neskutečně ho přitahovala.

Helena Dohnalová: Děvče v kanoi (2/3) - Když ještě nebyly mobily

Hanka se neochotně probudila do nového dne. Čekala je kličkovaná mezi balvany. Hlas Xenie zanikl v hučení řeky, když křičela: „Jedeme vlevo!“ Hanka nezareagovala, a náhle byly jednomu balvanu nebezpečně blízko. V poslední chvíli s nimi smýkla jakási náhodná vlna, takže loď přežila bez úhony. Xenie si neodpustila vodopád výčitek.

Luděk Ťopka: Pruhovaný uprchlík

Pomalu odložím ruksak a dalekohled na klády, opatrně se zvednu, obejdu skládku dříví a blížím se k plotu. Najednou se tráva rozhrne a na cestě stojí malý černožlutý markazínek, tak dva týdny starý. Spatřil mne a utíkal podél plotu dolů po cestě. Došlo mi, že bachyně nemůže být vně obory a že ten malý bez mámy uhyne, nebo padne za oběť nějakému predátorovi.

strana 1 / 26

Další strana »