Literatura – Povídky

Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (2)

V průběhu těch let začaly nové chalupníky navštěvovat dvě kočky. Obě hubené, ale jedna hezčí než druhá. Mourovatá a černá, obě krasavice. Patrně byly zvědavé, co se tu s tím starým stavením děje. Pokud uvažovaly (a já věřím, že ano), byla naděje, že u lidí se najde něco na zub i pro ně. Uvažovaly správně.

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (2) O kamarádství

Kamarád. Těch, které jsem tak v různých etapách svého života oslovoval, bylo poměrně dost, ale většinou to byl omyl. Ty, kteří omylem nebyli, bych určitě spočítal na prstech. Když nad tím vším dnes, s odstupem času, přemýšlím, nejpozoruhodnější byli právě ti nejméně nápadní. Jedním z těch, kteří mi v paměti zanechali stopu nejvýraznější, byl vzrůstem malý, ale sukovitý a po všech stránkách neuvěřitelně odolný pořízek, kterému všichni z jeho okolí říkali Johny. Poznal jsem ho na moři. Po svém prvním nalodění na nákladní loď převzal jsem po něm jednu špinavou a páchnoucí skříň se smetákem a kupou hadrů na podlahu, rozhrkaný vysavač a titul rajonisty palubní posádky.

Luděk Ťopka: Mlsný Jasík

Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí.

Příhody strýce Františka - Dvojníci (4/4)

František se z anglického zajetí vrátil. Bylo po válce a rozstřílené těšínské nádraží už bylo opraveno. Ve své staré šedivé uniformě bez výložek, s teletinou na zádech vystoupil z vlaku a vešel do budovy nádraží. Zkoumal černou tabuli s odjezdy vlaků, napsanými křídou na tabuli, která nejspíš stávala před pohostinstvím, a škrábal se na hlavě. Ale pak si přehodil teletinu přes rameno a vydal se k řece.

Milan Prokš: Čtvrtý v háji

Přestože můj věk mě k tomu zdaleka ještě neopravňuje, i já si občas prožiju období jakési životní beznaděje a každodenní marnosti. Ne, nespletli jste se. Jsem to pořád ještě já, Tomáš Sláma, dvacet let, povoláním maturant elektrotechnické průmyslovky nepřijatý na vejšku, čekající na další přijímací zkoušky a toho času pracující (teda vlastně jen brigádnicky) jako řidič a zároveň děvečka pro všechno na soukromé klinice plastické chirurgie (PeChu).

Rosita Ciglerová: Na samotě u vody

Když se Lenka objevila na parkovišti, první, co přivábilo její pohled, byl béžový, majestátně vyhlížející poslední model Volva, za jehož volantem neseděl nikdo jiný než sám Vojtěch. Přibližovala se důstojně a beze spěchu, jako by na ní čekal bratr a ne milenec. Byla už tak blízko, že zaslechla otevřeným okénkem Vojtovo pochvalné hvízdnutí. Dveře vozu si otevřela sama, protože tolik zase na firemním parkovišti riskovat nemohla, aby dovolila galantnímu Vojtovi tento úkon. Pak se zabořila do rozpálené kůže sedačky v očekávání věcí příštích. „Ahoj,“řekla jen a nastavila tvář k přátelském líbnutí.

Příhody strýce Františka - Dvojníci (1/4)

Strýc František zvedl pušku. Byla to nová karabina K98k, jen trochu pozměněný model té, kterou měl doma táta, ještě z první světové. Cítil její hladké bukové dřevo na tváři, houpal ji jako dítě. Kdysi dokázal z osmdesáti metrů ustřelit bažantovi hlavičku. Vestoje, na povel kapitána téměř bez míření vystřelil.

Jan Jurek: Výlet lodí

Stáli jsme na molu a čekali, až loď přirazí ke břehu. Bylo časně ráno, slunce vycházelo na obzor, na plážích ještě nikdo nebyl, jen pár turistů, co si přivstali, aby si mohli dát lehátko do stinného místa. Já, můj bratr a otec. Byli jsme na dovolené v Chorvatsku a právě na ten den jsme si naplánovali výlet lodí na ostrovy Hvar a Brač. Bude to fajn, užijeme si to, řekl otec a mě i bráchu přesvědčil, že teda jo, že to zkusíme, aspoň bude nějaká změna po sedmi dnech probděných na pláži. Ukázalo se to jako dobrý nápad.

Anna Malchárková: Neznalost neomlouvá

O první zájezd na západ byl velký zájem. Přihlásili se účastníci všech věkových kategorií, kteří chtěli vidět Paříž. Vybaveni paštikami Majka, vepřovým ve vlastní šťávě a vajíčky se pod narvanými taškami s pivem prohýbala kola autobusu. Po probdělé noci byla první naše zastávka hned za hranicemi v nějakém motorestu.

Miloslav Švandrlík: Nový občan

Bůhví, odkud se přistěhoval. Ale na tom snad ani tolik nezáleží. Byl tady a muselo se s ním počítat. Dva, tři dny, než se u nás trochu rozkoukal, byl nesmělý a málomluvný. Ale potom rozvázal. Nejprve se mu znelíbila naše děvčata. Soudil je velmi přísně. „Mají krátké nohy,“ říkal „a veliké hlavy. Vlasy zřídka ondulované, takže často plihnou. U nás to bylo docela jiné!“

Ivan Kraus: Bobřík mlčení a bobřík odvahy

Do skautu jsem začal chodit po válce. Protože byl katolický, chodili jsme každou neděli, když jsme jeli na výlet, nejprve všichni na mši. Pokaždé jsem se divil, že naši vedoucí mohli jít do chrámu v krátkých kalhotách. Díval jsem se na jejich chlupaté nohy a nebyl jsem si jist, jestli takhle mohou předstoupit před Pána boha, který se měl v kostele na ty nohy dívat.

František Mendlík: Koncertmajstr

Pan Květoslav Podsedník, nový učitel matematiky na železniční průmyslovce ve Valticích, stal se sbormistrem svazáckého souboru. Soubor byl zlatým hřebem všech slavnostních akademií, pořádaných v kinosále k různým výročím. Akademie měly pořád stejný průběh. Celý večer zahájil místní bard soudruh Kališ. Užíval archaické výrazy táborových řečníků devatenáctého století a oznamoval všem přítomným, že Sovětský svaz, toť záruka světového míru.

Emília Molčaniová: Nerozumiem tomu... / Žiadosť

Upratovala som mužovi šuplíky nočného stolíka, keď mi zrak padol na hrubý zošit v modrej väzbe. Len som tak letmo prelistovala zopár stránok a zistila som, že je to jeho denník. Vôbec som netušila, že niečo také existuje. Môj muž a denník! To by skôr pristalo našej dcére, puberťáčke. Viem, že sa to nemá, ale nedalo mi, aby som si zopár stránok neprečítala.

Fialové slunce

„Platící truchlíci! Neplatící všiváci! Dohromady diváci! Což nemáte nic na práci – jen slídit po mé legraci? Jmenoval se Tonda! Tonda po nebožtíku tátovi. Po nebožtíku ujovi z tátovy partaje. Po nebožtíku strykovi z máminy partaje. Víte nejlíp: žádná díra na světě nemiluje zrcadlo. Tak i v Malém Poříčí byl Tonda jenom pitomeček, vysušený mozeček, na hřišti však pán – Antonio král!

strana 1 / 26

Další strana »