Literatura – Povídky

Antonín Suk: Ramlice | Bezpracný pych

„Tak a teď si ty ramlice remlujte sami! Já už sem starej!“ Takto se jednou moc a moc rozčiloval ve strojetické hospodě malý, rtuťovitý děda. Byl myslivec tělem i duší. Jen někdy mu flinta vhledem k jeho postavě byla trochu delší. To byly laufy nad hlavou a pažba skoro na zemi. Nemělo to ale vůbec vliv na jeho mysliveckou důstojnost. Ale k věci. Na Strojeticku se chytali zajíci do sítí a v té době to tvořilo nezanedbatelnou položku příjmu do státního rozpočtu, a to v tvrdých valutách.

Monika Petrlová: Bílosrstým ploutvonožcům v patách

Ostré polární slunce nedovolilo Atuat delší dobu koukat týmž směrem. Sluneční paprsky bezostyšně vypalovaly její siluetu na zeď jednoho z ledových domů inuitské vesnice. Byl to tentýž dům, v němž před sedmi slunovraty v bolestech přivedla na svět malého Okiho. Dům, který s Maem a jeho bratrem holýma rukama po dlouhé týdny stavěli.

Jan Jurek: Kateřina

Ten den šel jako obvykle do práce. Příliš se mu nechtělo. Přestože ve vzduchu už bylo cítit jaro a slunce hřálo víc než kdy dřív toho roku, neměl nikterak povznášející náladu. Po pravdě. Čím starší byl, tím více si liboval v deštivém pošmourném počasí. Snad že se více podobalo jeho vnitřnímu vybavení. Už když se probudil, nabyl dojmu, že celý den nebude stát za nic.

Ivo Fencl: Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů

„Dobrý den!" pozdravil jsem chirurga. Vynořoval se z temné hlubiny chodby, ale nebyl jenom chirurg, byl i čerstvý právník, obojí v jediné osobě. Plzeňský diplom ještě nezaschl, IQ 152 a přicházel. Kroky jako střely dum-dum se rozléhaly prastarou budovou Divadla plzeňské komedie, a když se tento "double doktor", známý jako QQ přiblížil, podal mi ruku teatrálně jak nějaký herec: "Netěší mě."

Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (28)

Nejraději jsem měl večery, kdy jsme seděli kolem ohně už vykoupaní a jen kecali, pili pivo nebo hráli na kytaru a zpívali. Pili jsme celkem střídmě, nikdo nechtěl druhý den jít na lajnu s bolehlavem, ale vynahrazovali jsme si to v sobotu. V neděli jsme nepracovali, nýbrž chodili na lov nebo psali dopisy domů, takže případný bolehlav ze sobotního večera měl větší šanci na pořádnou léčbu.

František Mendlík: Znesvěcená modlitebna

Fanouš Pecháček zblbnul na stará kolena. Statný šedesátník dostal druhou mízu. Zamiloval se. Dopracoval se důchodového věku po dvou nezdařených manželstvích. Sběratel všeho, vášnivý čtenář, poučený samouk. Obě postupně za sebou jdoucí ženy neměly pražádné pochopení pro jeho neklidnou sběratelskou letoru. V prvním manželství se dal na letecké modelářství. Lepil letadýlka. Protože se v běžných obchodech dostaly koupit pouze stavebnice dopravních letadel z NDR, bylo třeba shánět tuzexové bony. Vytoužené stavebnice zahraničních firem bylo možno koupit pouze v Tuzexu.

František Mendlík: Něhoslav Podborský

Železniční důchodce Vendelín Ohnoutka nemá jenom průpravu z dopisovatelských kurzů. Má spisovatelství v genech. Literární činnost projevoval už pradědeček Valerián, který coby student sepsal sbírku básní Srdce v tunelu. Tu vydal vlastním nákladem a probendil tak věno prababičky Hermíny. Prodal jen pár knih prostřednictvím knihkupce pana Pospíšila. Kupoval si je sám v přestrojení. Něco rozdal a zbytek nákladu sežraly myši.

Zdislav Wegner: Kaliště (2/2)

Jarda naladil na jinou stanici, a když šumění téměř zmizelo a slova hlasatele byla zřetelná, pootočil ještě knoflíkem zesilovače a vrátil se do své lavice. „Hlásí se vám Svobodná Evropa...“ uslyšeli jsme. Ustalo šeptání a pošťuchování. Učitel stál jako při zjevení a nehýbal se. A pak skočil k Láďově lavici a smetl krystalku ze stolu. Aparát škvrčel i na podlaze, a tak na něj ještě dupl.

Kamila Urbanová: Strýčkovi motýli

"Strýčku, kolik ženských jsi sbalil na ty své motýly?" "A víš, že ani jednu? Zatím to žádnou nezajímalo." "Ale neboj, strejdo, ještě určitě potkáš takovou, kterou to jistě zajímat bude," povídám a můj zrak mi sjel na toho nejvzácnějšího motýla z amazonského pralesa. Byl překrásný. Barvy, které zdobily jeho velká křídla, byly úchvatné.

Michal Čagánek: Sumec v trenýrkách

Chytil jsem sumce. Dobrý metr sedmdesát, osmdesát kilo živé váhy. Jak? No, docela jednoduše, za límec. Abyste tomu rozuměli. Původně jsme se s dědečkem vypravili k Olšavě nachytat drobné rybky, abychom mohli políčit na štiku. Jednou kdosi dědovi řekl, že čas strávený u vody se nepočítá, snad proto tak rád chodil na ryby.

Stanislav Moc: Na Marhounka rád vzpomínám

Navíc Marhounek naháněl hrůzu řvaním. Řval tak, že praskalo sklo a třásla se nejen okna, ale především kolena nešťastníků, na které se rozeřval. Jeho řvaní bylo proslulé nejen svou silou, ale i výhružkami, že dotyčného zavře, až zčerná. „Do Sabinova tě pošlu, tam tě naučej makat!“ řval na nešťastné maníky, kteří nedokázali pracovat rychle, čistě a k jeho plné spokojenosti.

Luděk Ťopka: Divokým Kurdistánem

Mezitím se na druhém břehu shromáždilo několik dětí, většinou kluků, kteří na mne volají a ukazují na něco na mé straně. Nerozumím, tak na ně jen zamávám, ale najednou slyším, že ryby ve vezírku sebou poplašeně mrskají, až se čeří bahno. Dojdu k nim, vytáhnu síťku a v tu chvíli chápu, co na mne ti kluci volali. Na vezírku visí dva krabi, kteří dostali na můj úlovek chuť.

Ivo Fencl: (Ne)ztracena v Německu

Vysoké škole, na které jsem byla zaměstnána, ubývaly finance. Na katedře chemie vládl ostrý konkurenční boj. V některých případech nekráčelo jen o posty, ale o setrvání na fakultě. Důsledkem války se stala rivalita mezi profesory. Jsem žena a nevím, nakolik jsem se v jejich očích vymykala šedému průměru, nicméně jsem se stala objektem závisti, mimo jiné asi pro svobodomyslnost a zřetelnou inteligenci.

Antonín Suk: Sázka

Když jsem nastoupil do Vickovic, vedla v našem souboji dlouho prasata. Bylo jich zde dost, ale já byl natolik nezkušený, že jsem na ně nestačil. Tak jsem se učil litry a litry potu, nespočetnými kilometry našlapanými ve sněhu a nocemi bez postele. Jak se ukázalo jen trošku sněhu, doběhl jsem po jejich stopách z Bludova do Třebětína několikrát za odpoledne. A to ne po cestách!

strana 1 / 26

Další strana »