Literatura – Povídky
Luděk Ťopka: Konec myslivce
Těsně před odjezdem otevřel dveře kupé muž, tak asi šedesátiletý, o francouzských holích a s batůžkem ne zádech. Pozdravil a zeptal se zdvořile, zda může přistoupit. Po mém „Prosím, beze všeho“ poděkoval a usedl na místo naproti mně. Po chvíli se vlak rozjel, pán svlékl sako, otevřel batůžek a pustil se do jídla.
Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (3) Každodenní život na palubě
Život námořníka je tím nejpohodlnějším životem, jaký si vůbec dovedu představit. Je to existence tak pohodlná, že je to až nebezpečné. Pokud to člověk přežene a žije tímto životním stylem přílš dlouho, vypěstuje si návyky tak zhoubné, že potom udělá nejlíp, když zůstane u této profese už napořád. Ono je tam totiž všechno blízko, o všechno, co souvisí s běžným režimem dne se tam člověku stará někdo, kdo to má zakotveno ve svých pracovních povinnostech, takže je to tam všechno vlastně velmi jednoduché. A taková přílišná jednoduchost a pohodlnost, ta je ve svých důsledcích vždycky velmi ošidná.
Anastázia Mahovská: Matrtaj
Už mali v sebe nejeden poldecák a začínalo to s nimi šiť, keď v tom prišiel aj Ďuro. „Ááááá, prišiel Matrtaj, náš vychýrený milovník! Ďuri, daj si a povedz, ktorú si zasa vytrtkal?“ Ďurko sa už nerozčuľoval nad tou prezývkou od papučiarov, vedel svoje a nebál sa, užívať si. Býval na najvyššom kopci nad Ochodnicou. Jeho žena do dediny nechodila, musela sa starať o kopu detí.
František Mendlík: Nepostradatelnost figuranta
Železniční důchodce Fanouš Hovorka si našel přivýdělek. Stal se ostrahou v prodejně s drahými parfémy. Prodejna je to značková a voda po holení stojí pět stovek. Nekalý úmysl zákazníka se dá odhadnout. Po několika razantních akcích přestali do prodejny chodit nepřizpůsobiví jedinci. Bývalý výpravčí si je vědom, že nemá žádné pravomoci a že v prodejně je něco jako figurant. Je však vyzbrojen zasmušilým výrazem ve tváři a vysokou postavou. Jednou svým výrazem vyplašil i mladého zlodějíčka. Ten proti němu začal používat cviky karate. Hoch se kopal i za ušima.
Barbora Kozáková: Dřevěná loďka
Dřevěná loďka se pohupovala v mírném zářijovém větru. Slizké, tmavě zelené řasy, jimiž byla omotaná, prozrazovaly, že je tu, u kamenné zdi dlouhého kanálu vedoucího do moře, ukotvená již hodně dlouho. S každým rozbouřením vody, když kolem projela nějaká jiná loď, divoce narážela svým bokem do tvrdé stěny a v ozvěně se rozplýval zvuk drhnoucího, rezavého řetězu, jímž byla loďka upevněna.
Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (2)
V průběhu těch let začaly nové chalupníky navštěvovat dvě kočky. Obě hubené, ale jedna hezčí než druhá. Mourovatá a černá, obě krasavice. Patrně byly zvědavé, co se tu s tím starým stavením děje. Pokud uvažovaly (a já věřím, že ano), byla naděje, že u lidí se najde něco na zub i pro ně. Uvažovaly správně.
Jitka Krpensky: Vyrovnaný účet
Pohledná padesátnice, samostatná, milovnice dětí a psů, vášnivá houbařka – tak by mohl znít inzerát, kdyby - kdyby někoho hledala. Jenže – po několika ztroskotaných vztazích to už dávno vzdala. Má psa, příbuzné, přátele a známé. Je jí dobře, jak říká, i když své sny samozřejmě pořád má. Malý domek ze zahrádkou, jen pro ni a jejího psa, to je to největší přání, bohužel těžko dosažitelné.
Luděk Ťopka: Mlsný Jasík
Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí.
Emília Molčaniová: Adrenalínový šport / Najvhodnejšia terapia
Pištík bol jednoducho trieda. Poznal ho celý svet. Filmové spoločnosti sa o neho trhali, lebo to, čo dokázal on, na to hocikto nemal. Bandy-džamping bol len slabý odvar jeho strelených kúskov. Splavovanie najdravších vôd na zemi, snowbord, ako útek pred rútiacou sa odstrelenou lavínou, vyskakovanie za jazdy z japonských magnetických rýchlikov, skoky z mosta samovrahov v San Francisku, to boli činnosti, ktoré mu udržiavali hladinu adrenalínu len mierne zvýšenú.
Luděk Ťopka: Zajíc načerno
Psal se rok 1942, zuřila druhá světová válka a nacistické armády vítězily na všech frontách. V okleštěné republice, z níž se stal po odtržení zfašizovaného Slovenska říšský Protektorát, panovaly tvrdé časy politického pronásledování a válečného přídělového systému. Nedalo se sice říct, že by byl přímo hlad, jak tomu bylo za Rakouska v té první světové, ale jen málokdo si mohl dopřát kousek masa navíc, pokud si ho nemohl vypěstovat sám.
Jan Jurek: Lenka
V sobotu ráno prostě vyrazí a stráví s Lenkou jedno odpoledne. Pro začátek by to mělo stačit. Ať konečně oba ví, na čem jsou. Ať konečně zjistí, jestli jim je spolu dobře, jestli mají budoucnost nebo je to všechno jeden velký omyl, ze kterého by měli oba co možná nejdůstojněji vycouvat a vrátit se zpátky na zem.
Divoká jízda
Pomalu jsem se loudal cestou z práce. Celodenní služby na oddělení první pomoci byly vždycky vyčerpávající. Z receptů, plných léků na právě vrcholící chřipkovou epidemii, mi šla dnes již hlava kolem. „Klídek a vana s horkou vodou únavu smyje“, na to jsem se těšil. Automaticky jsem po otevření dveří domu zamířil do poštovní schránky. Bílá obálka od neznámého odesílatele.
Jitka Dolejšová: Lepší straka v hrsti...
Bartákovi žili ve vesničce nedaleko od hlavního města Vilému Bartákovi říkali Vilda Dobrotivý. Příroda byla pro něj posvátná. Uctíval vše, co vytvořila – stromy i docela malé rostliny, zvířata všeho druhu, všech velikostí i počtu nohou. Každý z ptáků navštěvujících Bartákovic zahradu měl své jméno: drozd Pepík, kos Vašek, konipas Franta, červenka Majka… Velké ropuše, sídlící v jezírku, říkali Princezna, a ohromnému pavoukovi, který tkal svá mistrná díla v rohu dílny, zase Karel Veliký.
František Mendlík: Ozbrojený pořadatel s vlčákem | Dej si bacha, kronikáři
Návěstní dozorce Michal Tomčák byl synem sovětského vojína. Zanechalo to na něm nesmazatelné stopy. S prořídlou rusou kšticí a rudým vousem jako by vystoupil z Rjepinova obrazu. Byl to hodný kluk ale nevalný odborník. Využívali jej víceméně k jednoduchým úkonům. Měl v sobě touhu po uniformě. Chodil v jakési směsi uniformových částí a v kanadách. Nosil důstojnický opasek s řemenem přes rameno. Vlastnil i pistoli. Chlubil se spoustou odznaků a jakýchsi medailí, snad zakoupených ve vetešnictví. Na vojnu jej nevzali, a tak si na vojáka a policistu hrál. Vlastnil vlčáka, se kterým podle ústního podání sdílel stůl i lože
strana 1 / 26