Literatura – Povídky

Ivan Kraus: Otec jde do školy

Do školy chodívala vždycky matka. Byla dokonce členkou několika rodičovských organizací, chodila na schůzky a porady, pomáhala učitelům i rodičům, čeho bylo zrovna zapotřebí. Ale stávalo se také, že musela jít do školy kvůli někomu z nás. Jednou například protestovala sestra Kateřina proti čemusi tím, že si položila nohy před sebe na lavici a odmítla se chovat jako slušná žákyně přes opětovné povely i prosby třídní učitelky, která dala nakonec do třídy zavolat bratra Jana, aby své mladší sestře domluvil.

Antonín Suk: Nový šéf

První cesta na motorce po mém nástupu na Vickovice vedla s novým šéfem na hráz Nového rybníka. Asi se mu to místo také líbilo! Krása to byla. Rybník uprostřed lesa. Voda, na první pohled kyselá, nahnědlá, ale čistá. Hladina se hemžila všelijakou tou mrňavou žouželí, ale pohyb ryby jsem nemohl zachytit. Ptát se, bylo mi v tu chvíli hloupé.

Zdislav Wegner: Kuřačka

„To bylo tak,“ řekla, „jednoho dne k nám přišel na návštěvu kluk se svojí rodinkou. Nestihla jsem se připravit, a když zazvonil, tak jsem ho nechala dlouho čekat a on si otevřel vlastníma klíčema. Když vešel ke mně do kuchyně, tak já měla ruce v těstě a byl na mě špatnej pohled. Já byla z toho těsta nešťastná, už mělo bejt dávno hotový, ale ať jsem hnětla sebevíc, pořád se nechtělo odlepit od stěn mísy.

Zdislav Wegner: Tváře

„Podívej, co jsem ulovil,“ řekl mi občas při snídani v kantýně. Nebo na chodbě, a jednou taky na záchodě, jak jsme tam stáli u pisoárů. Vytahoval vždy ten svůj digitální fotoaparát, co se pohodlně vejde do kapsy, a na displeji mi ukazoval svůj nejnovější snímek. Byly to jen tváře lidí, a jednou taky psa, protože mu některého z lidí připomínal.

Antonín Suk: Naše hájenka

Když se nám narodil první syn, bydleli jsme v Ledči na Sázavou. Byli jsme sice mezi hodnými lidmi, ale v bývalém magacínu. Schody jako na půdu, co se do „bytu“ přineslo, to se muselo zase odnést, záchod přes celý dvůr, hrůza, když byla námraza, a za zdí sodovkárna, kde v noci myli láhve na nějaké hrozně hulákající potvoře. V tomto prostředí vyrůstal malý Honzík a my byli rádi, že bydlíme alespoň tak. A těšili jsme se …

František Mendlík: Soumrak Casanovy

V pokročilém věku začal výpravčí a vysloužilý plejboj Bertík Lamač ve vlaku pracovat očima na překrásné blondýnce. Byla sice trochu v letech, do tuctových bramborových ksichtů vesnické populace ale jaksi nezapadala. Dlouho nedokázal Bertík ten typ nikam zařadit. Najednou mu to došlo. Sněhuročka! Dlouho se snažil o kontakt. Vyčkával, až bude dáma ve vlakovém kupé sama. Konečně nastal ten okamžik.

Luděk Ťopka: Rypouš vodní

Co tak nepohnutě stojím a civím na ty bubliny, vynoří se z vody kousek hlavičky s korálovými, nápadně blízko sebe umístěnými světly. A ták, on je to norek! Určitě utekl někomu z chovu a teď ho máme v kožichu. Jenže ono se to ponořilo a po chvíli se ukázala nad hladinou hlava znovu, tentokrát trochu blíž a celá, opatrně jistíc, a já nevěřil co vidím.

Antonín Suk: Každý má v životě své místečko

Každý snad má v životě své místečko, kterému se nikdy nic nevyrovná. Pro nás, schválně píšu pro nás, tedy nyní už dědka s babičkou, to byly Vickovice. Vesnička nalepená na lesy, které už nahlížely do Čáslavské doliny. Bylo odtud málo kdy, ale přece jen, vidět až na Sněžku! I když jsem tomu nevěřil, viděl jsem ten zázrak také. Právě od plotu té pro nás nejkrásnější hájenky.

Rosita Ciglerová: Dvojník

Adam zaplatil a zvedl se od stolku, aby pomohl Evě do kabátu. Tahle posezení po společně prožitých intimních chvilkách míval moc rád. Byla to jejich příjemná dohra. Ještě naposledy se políbili mezi dveřmi kavárny a chystali se vykročit každý jiným směrem, když Adama oslovila procházející žena. „No Adame, co to tu děláš?!“ vykřikla jeho vlastní tchýně. Adamovi se podlomila kolena a z posledních sil vyhrkl: „Pardon, to si mě asi s někým pletete, paní…“ „Jak pletu, co to tady vykládáš, přeci poznám svýho zeťáka!“

Barbora Kozáková: Dřevěná loďka

Dřevěná loďka se pohupovala v mírném zářijovém větru. Slizké, tmavě zelené řasy, jimiž byla omotaná, prozrazovaly, že je tu, u kamenné zdi dlouhého kanálu vedoucího do moře, ukotvená již hodně dlouho. S každým rozbouřením vody, když kolem projela nějaká jiná loď, divoce narážela svým bokem do tvrdé stěny a v ozvěně se rozplýval zvuk drhnoucího, rezavého řetězu, jímž byla loďka upevněna.

Jan Jurek: Kluci tohoto světa

Před pár dny opustili dětský domov. Nejprve si najdou práci na vlakovém nádraží. Dostanou i jednopokojový byt s teplou vodou. Na rozjezd mimo brány dětského domova, kde vyrostli a strávili celý svůj předešlý život, docela dobrý. Jirka a Petr. Dva kámoši. Dalo by se říct bráchové, třeba ne pokrevní. Pořád byli spolu, v děcáku, ve škole, všude. I teď. Je ráno. Mají před sebou první šichtu. Jirka se bojí, Petr mu dodává kuráž. „Ničeho se neboj, bráško, spolu zvládneme všechno. Věříš mi?“ „Jo,“ odpoví Jirka v obavě, co jim nový život přinese.

Zdislav Wegner: Příhody strýce Františka - Zvuk houslí

„Lehni si pořádně!“ řekl strýc František a podrbal Sama na zádech. Dyť už ležím, mňoukl Sam a rozložil se na strýcových kolenou, přimhouřil fialové oči a začal příst. Bylo dusno. „Franto, vodu!“ křikla teta Klára a vystrčila z okna kbelík, a hned po něm svou ostře řezanou tvář s korunou pečlivě do uzlu sčesaných vlasů.

Luděk Ťopka: Mlsný Jasík

Měl jsem za války na českobrodském gymnáziu spolužáka a kamaráda Richarda Seiferta, který, na rozdíl mne, vystudoval po válce střední lesnickou v Trutnově. Naše přátelství nám vydrželo i když se naše cesty později rozešly. Mne připoutalo moje povolání na léta v Praze, zatímco on měl to štěstí poznat několik krásných českých polesí.

Stanislav Moc: Neuvěřitelná náhoda

Český slovník anglické slovo beacon vysvětluje jako světlo, maják a světelné znamení. To všechno beacon skutečně je, i když s tím majákem to slovník trochu přehání. Klasický maják se řekne light house, který ovšem na vrcholu má ten otáčející se beacon světla. Takže bych slovo beacon překládal spíše jako majáček.

strana 1 / 26

Další strana »