Literatura – Povídky

Jan Jurek: Vižule

Jednoho dne, bylo léto a prázdniny na dosah, si ho Vižule pozvala na kobereček. Dělala to pravidelně, když ji někdo jakýmkoliv způsobem vyvedl z míry. Jemu se to dařilo celkem pravidelně. Tentokrát jí řekl, ať si strčí své poznámky, jimiž útočila na jeho údajně chabý intelekt, do prdele. Řekl jí to bez obalu, dívaje se jí přímo do očí.

Jitka Dolejšová: Záda

Kristýna s manželem Liborem se věkem již blížili k šedesátce, ale svůj vztah si stále ještě s radostí zpestřovali intimními chvilkami. Pravda, už ne tak často, tak bouřlivě a na tak rozmanitých místech, ale to jim tolik nevadilo. Jejich zamčená ložnice se stala dostatečně diskrétním a příjemným ostrůvkem pro něžná slůvka, tiché vzdechy i zrychlený tlukot dvou srdcí. Oba byli poměrně zdraví a fyzicky zdatní, a tak jim nic nebránilo střídat různé polohy. Až jednou…

Jan Jurek: Lenka

V sobotu ráno prostě vyrazí a stráví s Lenkou jedno odpoledne. Pro začátek by to mělo stačit. Ať konečně oba ví, na čem jsou. Ať konečně zjistí, jestli jim je spolu dobře, jestli mají budoucnost nebo je to všechno jeden velký omyl, ze kterého by měli oba co možná nejdůstojněji vycouvat a vrátit se zpátky na zem.

Kamila Urbanová: Kocour mého dědečka

Děda poslechl babičku, strčil kocoura do kabele, nasedl na kolo a jel do  lesa, vzdáleného asi deset kilometrů. Když se blížil k lesu, cestou z  kopce najel na kámen a spadl z kola. Strašně se polekal, po těle měl z  toho pádu spoustu odřenin a ještě ke všemu si rozrhnul kalhoty. Jeho prohnuté kolo nebylo schopno další jízdy. Děda nakouknul do kabele na  kocoura. Kocour se nehýbal.

Lucie Frejková: Italské kouzlo

Bylo mi čerstvých 18 let a měla jsem sen. Tajně jsem o něm snila před spaním, představovala jsem si život takový, jaký jsem chtěla. Zatím jsem do mého snu nedala žádného muže, protože jsem chtěla být svobodná a rozhodovat se sama. Odložila jsem další výkres do mé složky a šla jsem se umýt od barev a zároveň si i odpočinout od tříhodinové práce. Napustila jsem si vanu plnou horké vody, přidala jsem pěnu a ponořila jsem se do vody. Tak uklidňující.. taková úleva…

Jitka Dolejšová: Lepší straka v hrsti...

Bartákovi žili ve vesničce nedaleko od hlavního města Vilému Bartákovi říkali Vilda Dobrotivý. Příroda byla pro něj posvátná. Uctíval vše, co vytvořila – stromy i docela malé rostliny, zvířata všeho druhu, všech velikostí i počtu nohou. Každý z ptáků navštěvujících Bartákovic zahradu měl své jméno: drozd Pepík, kos Vašek, konipas Franta, červenka Majka… Velké ropuše, sídlící v jezírku, říkali Princezna, a ohromnému pavoukovi, který tkal svá mistrná díla v rohu dílny, zase Karel Veliký.

Anna Malchárková: Neznalost neomlouvá

O první zájezd na západ byl velký zájem. Přihlásili se účastníci všech věkových kategorií, kteří chtěli vidět Paříž. Vybaveni paštikami Majka, vepřovým ve vlastní šťávě a vajíčky se pod narvanými taškami s pivem prohýbala kola autobusu. Po probdělé noci byla první naše zastávka hned za hranicemi v nějakém motorestu.

Antonín Suk: Pernatí od Kamýka

Pernatce malé i větší, pestré i obyčejné, jsem měl rád od mládí. Zasloužil se o to kamýcký děda. Ten dokonce jejich švitoření a křik překládal do naší řeči. U Kamýka nad Vltavou byly běžně ke spatření žluvy. Žily v korunách vysokých topolů na břehu mlýnské strouhy Borečky a děda si notečku těchto žlutavých parádníků překládal jako –„Chytila’s Pepíku?“ Ale mně se zdálo, že ti červenozobí pokřikovali – „Ahój Toníku!“

František Mendlík: Koncertmajstr

Pan Květoslav Podsedník, nový učitel matematiky na železniční průmyslovce ve Valticích, stal se sbormistrem svazáckého souboru. Soubor byl zlatým hřebem všech slavnostních akademií, pořádaných v kinosále k různým výročím. Akademie měly pořád stejný průběh. Celý večer zahájil místní bard soudruh Kališ. Užíval archaické výrazy táborových řečníků devatenáctého století a oznamoval všem přítomným, že Sovětský svaz, toť záruka světového míru.

Casting / Klinec

Aladár ostal najprv prekvapený, akože, čo im urobil, no keď sa mu ušlo zopár kopancov a boxerských úderov, spamätal sa a uplatnil svoje bojové umenie. Jednému natrhol ucho, druhému vybil zub, iný mal zlomené zápästie, ďalší ležal v bezvedomí. Nato sa otvorili dvere a objavil sa v nich policajt. „Čo sa to tu robí?“ spýtal sa a vytiahol pelendrek.„Máme medzi sebou jedného protivného provokatéra,“ ponáhľal sa vysvetliť nosatý sused.

A slunce zase vyjde

Martin nespokojeně mlaskne. „Já nevim, prostě ženská. Co chceš slyšet?“ Jeho tón mi dává najevo, že nemám důvod k žárlivosti. V době, kdy jsem přestala chodit do práce, jsme prožili pár nepříjemných situací. To už mě ale přešlo. Přestala jsem na ženy v Martinově okruhu pohlížet se záští. Tuhle jsem ještě neznala. „Prostě, co tě na ní zaujalo?“ vyzvídala jsem dál.

František Mendlík: Vánoční jízda oklikou | Návrat ošklivých ptáků

Osmnáctiletý výpravčí Fanouš Rendl slouží svoji první noční směnu na Štědrý večer. Je to první z četných Štědrých večerů budoucnosti. Po létech se mu slijí svátky a pátky do jedné masy. Služba na Štědrý večer nebude už tak nepříjemnou záležitostí. Na této šichtě by nebylo vůbec nic divného, kdyby na ni nenastupoval už ve čtrnáct hodin! Slouží se šestnáctky.

Antonín Suk: Dobráci

Při jednom trochu okázalejším zakončení porady prohlásil veselskej hajnej: „Máma má svátek. Koupil jsem jí lahvičku vína.“ Byla to od něj samozřejmě neprozřetelnost. Ještě nám ale stačil pořádně vyhubovat, že když on koupí ryzlink, tak to není žádný důvod k tomu, abychom jej štandopede museli v hospodě všichni pít!

Ivan Kraus: Konec zen budhizmu

Jsou okamžiky, které mohou změnit náš celý dosavadní život. Prožil jsem takové pocity, když se mi dostaly do rukou knihy o reinkarnaci, meditací a józe. Když jsem se dočetl, že náš duch je vlastně věčný, že se stále vracíme na zem v nových podobách, užasl jsem. S něčím takovým jsem prostě nepočítal.

strana 1 / 26

Další strana »