Miroslav Sígl: Pohřební veselice v Domečku pod skalou
Rubrika: Publicistika – Zajímavosti
| V prostředí hlubočepských skal Prokopského údolí u jedné takové skály najdeme domek – domeček, který se dnes už vyjímá svou originální pohádkově barevnou fasádou, jakoby vás zdáli vítal. V domečku pod skálou v údolí /nikoho srdce nebolí,/ plní se zde všechna přání,/ nebolí tě duše ani...  A je tomu tak již po 11 let, kdy se zde konají veselosti, sešlosti a zábavy příbuzných, přátel a známých muzikanta Jana, tanečnice a výtvarnice Lenky Střížovských. Všechny prostory domku, velké plató pro stanové přístřeší hudebníků a rozlehlé hlediště či taneční prostor, nad tím přímo ve skále, opevněné kamennými bloky, jsou tři patra piedestálů, k nimž vedou kamenné andělské schody se zábradlím a z nichž se vám naskytne překrásný pohled směrem k Barrandovu, anebo hned naproti kolem vás asi tak šestkrát za den projede vláček na trati Praha-Nučice po světoznámém semmeringu nad celým tímto kouzelným údolím. Letošní 11.veselice měla přívlastek „pohřební“. Inu, proč? Nápad se zrodil - jak jinak – v tvůrčím zápalu manažerky a producentky Lenky (to jsou její další vedlejší povolání) nad knihou Co víme o smrti (nakladatelství Epocha, 416 stran), na jejímž vydání má rovněž svůj velký podíl, vyjádřený ostatně v souhrnném poděkování v jejím závěru. Snad ji přitom vedla slova paní profesorky dr. Heleny Haškovcové, naší přední thanatoložky, která o knize ve svém pochvalném vyjádření napsala: „V každém případě se mně celkově kniha líbí a myslím, že pomůže v procesu detabuizace citlivého problému. Já ji rozhodně budu doporučovat svým studentům, z řad mediků i ostatních pomáhajících profesí na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy...“  Zrodila se pohřební veselice se vším všudy. Každého návštěvníka vítala dvojice v černém - farář Leopold (alias Honza Stříža) a povadlá vdova (jeho žena Lenka), a to u zpovědnice, na níž se do knihy zapisovali postupně přicházející se smyslem pro celkovou atmosféru a výjimečnou událost – v černém nebo bílém oblečení s originálnímí dary – smutečními nápoji a jídlem, pohřebními věnci, úmrtními  oznámeními a artefakty k této pietě patřícími. V knize návštěvníků vedle civilních jmen lze číst názvy postav, za něž dotyční v náležitém zevnějšku přišli: vedle několika veselých, zasešťastných a pozůstalých vdov, jsou zde vdova samotného Pána, plačky, mrtvé spermie, duše číslo jako z koncentráku, nosiči věnců, truchlící, pozůstalí věčného mládí, lovci lebek, hodně smuteční hosté, ještě živí členové smutečního průvodu, odkopané mrtvoly, mafiáni, záhadné postavy H+V+J (Hynek, Vilém, Jarmila z poémy K. H. Máchy Máj), lovci duší, též truchlící Flamengo nebo veselá smutná dívka z pohraničí. Rozhlédnete-li se kolem vedle laviček z arestů je tu elektrické křeslo, kámen z Mauthausenu, máry, márnice, rakev, pohřební špalek, zeď nářků, andělské schody krypta, hrobka, věčné světlo, pitevna, katakomby, obřadní síň, umrlčí komora, peklo, šibeniční vrch, boží muka a neuvěřitelné množství dalších pojmenovaných objektů a místností včetně smutečního toaletního papíru na WC a mrtvé vody.   Bohatý je program – jak jinak. Kromě křestu knihy Co víme o smrti a dotazů na autora včetně jeho stručného výkladu následuje soutěžení skupin (Duchové, Hrobaříci, Mordparta, Kati, Kostlivci, Havrani, Nebožtíci, Lazaři, Funebráci a Mumie) o správné uhádnutí vysvětlovaného pojmu (něco na způsob  televizní hry Kufr), hod kostí do rakve, hodnocení úmrtních oznámení a věnců. Na oznámeních umíralo „věčné mládí“, „naše sny“, „naši politici“, „minulý režim“, a to s polibkem smrti od milenek, nevěrných i věrných manželek nebo také manželů. Následovalo společné fotografování, kde kdo fotil, filmoval a taky sám sebe v té obrovské skupině. Mezitím hráli muzikanti smuteční písně, ale také country skladby, žalozpěvy, lidové písničky, veselé písně se smutnými konci Suchého & Šlitra, Josefa Fouska a dalších současných autorů. Na prostřených stolech bohatá pohřební krmě mnohdy s názvy nahánějícími hrůzu a děs: červi z hrobu, uzená zdechlina, ostatky, večeře Páně, kůže z umrlce – k pití mrtvá a živá voda, krev, andělská voda, pohřební pivo...    Loutkoherci se svým minidivadélkem zaujali vyprávěním o putování po Mexiku, kde smrt a dušičky jsou slaveny více než vánoce či velikonoce. Jejich hra se týkala vzniku fenoménu smrti, protože nebýt smrti, lidstvo by se množilo a množilo – a tudíž musela se zrodit smrt. Přijela i skupina vozíčkářů, kteří táhnou své divadelní náčiní každým rokem o dovolené nějakým českým krajem, hrají zde divadlo a muzicírují. Na pohřební veselici přivezli rakev a na ní se odehrávalo seznámení s novou agenturou Cestovní klid, která obstarává v klidu a pohodě všechno, co souvisí s odchodem našich nejbližších na věčnost. Pohřební služba nového stylu bez funerálních makléřů – čili jak říkali „pohoda až k smrti“. Zahráli i něco ze svého repertoáru „Zasviť mi ty slunko zlaté ..“, „Stará, rozsviť lucernu...“ anebo „Škoda lásky...“ A to všechno na počest dnešní veselice, povzbuzeni nápadem, jaký tu ještě nebyl!   Stmívalo se, rozhořely se svíčky nad tím krásným údolíčkem a Marie Štrýbrová s Markem Střížovským předvedli tanec s oslnivými efekty. V té černé tmě se míhal jeden obrazec za druhým, ozývalo se bouřlivé „bravo“, jak umělkyně prudce míhala rukama nad hlavou a kolem sebe tím věčným ohněm v zapálených miskách. Do naprostého ticha po zklidnění přečetl ponurý hlas poselství příštím věkům, o tom jak jsme tu žili na počátku 21. století. Bude uloženo ve zvláštní schránce poblíž Domečku pod skalou hluboko v zemi. Vzájemné kondolence, veselý pláč při loučení nenechal nikoho na pochybách, že v příštím roce se tu sejdou účastníci znovu na 12. veselici, neméně originální, jaké byly dosud všechny předcházející. |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 15. 06. 2007.
Další články autora
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
JUDr. Ivo Jahelka |
 |
Stanislav Motl |
 |
Jiří Suchý |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Milan Lasica |
 |
Ivo Šmoldas |