„Haló, dovolali jsme se k vám správně?“ zaskřehotal mi do ucha naléhavý ženský hlas a já si asi po stopadesáté uvědomila, že to nebyl až tak dobrý nápad pořídit si domů „pevnou linku“. Navíc, otázky tohoto typu řadím zásadně do kategorie těch, na které je lépe neodpovídat, pokud následujících pár měsíců nechcete vést vleklé soudní spory za urážku na cti.
„Samozřejmě, pokud chcete mluvit se mnou...“ odpověděla jsem inteligentně a očekávala věci příští.
„Věnujte nám deset minut času, jenom čtyři otázky…“ bombardoval mě skřehoták a já jsem rezignovaně zapadla do ušáku. Celý den mě někdo zlobil, honil, v tramvaji se lidi mačkali, do ucha mi funěl opilý santusák, tak co bych neudělala někomu radost.
„Tak se ptejte...“ odhodila jsem papuče, zavřela oči a připravila se pokud možno co nejpříjemněji reprezentovat svoji osobnost u nějaké firmy MIKOKO.
„Jak často vaříte?“ zazněla první otázka, která mě zvedla z pohodlné polohy a do tváře vložila ukřivděný výraz.
„Já jsem zaměstnaná ženská, takže tak často, jak to jde!“ vylévala jsem si poctivě svůj pocit ublíženosti na skřehotákovi a v duchu zažehnávala vidinu mého nešťastného přítele křoupajícího třikrát týdně topinky s kečupem.
„Děkuji. Kolik lidí je ve vaší domácnosti?“
Na zádech se mi zničehožnic objevila rota mravenců a dala se do pochodu.
„Pokud provádíte sčítání lidu, pošlete mi formulář. Jinak je to moje osobní věc.“ Funěla jsem do sluchátka a doufala, že úroveň otázek bude stoupat. Marně.
„Jaký je váš měsíční příjem?“ vhodil skřehoták do mého rozpolceného nitra další šrapnel a mravenci se zvesela pustili do kankánu.
„To už považuji za velmi intimní otázku, a pokud mi nechcete nabídnout zaměstnání se stotisícem měsíčně a dvakrát ročně dovolenou zdarma na Havaji, prosím poslední otázku z jiného soudku.“
Skřípala jsem zuby a pohrávala jsem si s myšlenkou utopit sluchátko v akváriu.
„Děkuji mnohokrát. Jaký je váš názor na zdravou výživu a relaxaci?“
Mravenci zahájili ofenzívu a zvesela se mi rozutíkali po celém těle.
„Poslouchejte, mám za sebou devět hodin pobíhání, roznášení, psaní, kopírování, vaření kafe, panáčkování a přikyvování. K obědu jsem měla patnáct deka vlašáku v papíru. Teď sedím v ušáku, nohy hore, a snažím se relaxovat, ale nějak mi to s těmi vašimi otázkami nejde!!!“ hulákala jsem už z plna hrdla a mlátila rukou do zdi tak vehementně, že mi to sousedka odvedle dvojnásobně oplatila.
„Děkuji vám za ochotu. Právě jsme zjistili, že jste přesně padesátá osoba, která nám nepoložila sluchátko hned po první otázce. Vyhráváte hodnotný dárek. Kdy vám jej můžeme doručit?“ zaskřehotalo to ze sluchátka sladce. Mravenci se dali na ústup a já jsem, podstatně mírnějším tónem, oznámila skřehotákovi, že budu na druhý den stoprocentně v sedm hodin večer doma.
„No neblázni!“ vyjela na mě kamarádka, sousedka odnaproti, jakmile jsem se jí pochlubila nečekaným překvapením.
„Přece si jen tak nepustíš někoho do bytu, jako bys nevěděla, co je dnes všude kolem za lumpy!“ kohoutila se a já musela uznat, že má pravdu.
„Tak víš co?“ smlouvala jsem. Zastav se u mě zítra kolem půl sedmé. Klíče máš, schováš se do vedlejšího pokoje, stejně o nic nepřijdeš, tady jsou zdi jako papír, a kdyby něco, tak vystartuješ a spasíš mě. Slzný plyn dodám.“ Doplnila jsem rychle, abych ji uklidnila. Domluveno, ujednáno.

Ačkoliv jsem druhý den spěchala, jak jen to šlo, objevila jsem něco málo po šesté hodině u domovních dveří netrpělivě přešlapujícího človíčka se dvěma obrovskými kufry, který se rovnou zeptal, jestli „jsem to já“.
Překousla jsem si jazyk a vlídně jej pozvala dál u vidiny velkého hodnotného dárku. Zatímco cpal svá objemná zavazadla do výtahu, stačila jsem poslat kamarádce zachránkyni SMS zprávu, aby se přesunula ke mně, jelikož dárek dorazil o něco dříve.
„NENI PROBLEM, JSEM PRIPRAVENA, NA HLIDCE“ neodpustila si kámoška a já jsem s úlevou vpravila mužíčka i s jeho bagáží do kuchyně.
„Dovolte mi, abych se představil, René Ťoupalík, zástupce firmy MIKOKO...“ hlaholil človíček, nonšalantně přehodil své kárované sako přes židli a skočil do prvního kufru. Odvedle se ozval výbuch smíchu.
„Co to bylo?“ vynořil se mužík ze zavazadla a podezřívavě se zahleděl na spojovací dveře.
„To nic, hlídám kámošce psa, tak jsem ho zavřela do vedlejšího pokoje, aby nezacláněl...“ snažila jsem se vypadat pravdomluvně.
„Pejsek...“ tetelil se Ťoupalík a nadšeně se vrhl ke dveřím.
„Miluju pejsky, mám doma ratlíka Rory, škoda, že jsem ho nevzal s sebou, třeba by se skamarádili“. Na čele mi vyvstal pot a odněkud se vrátili mravenci.
„To těžko, on totiž Bastard je irskej vlkodav a na malý pejsky si moc nepotrpí...“ střelila jsem zoufale do éteru, načež Ťoupalíkovi poklesla pravice i sanice a pokorně zase zmizel v kufru.
„S potěšením vám předávám dárek od firmy MIKOKO. Bonbony zaručeně bez cukru.“ Podával mi chvějící se rukou balíček cukrovinek a o půl tónu nejistějším hlasem dodal: „Kouše Bastard?“
Mravenci se mi na zádech rozskotačili do kvapíku.
„Nejenže kouše, pane, ale také patří k zakázaným plemenům, nesmí se držet v bytě, víte?“ vychutnávala jsem si zástupce světoznámé firmy s mrazivým pohledem upřeným na „hodnotný dárek“.
Ťoupalík však patřil k proslulým „splachovacím“ typům, takže za chvilku jako by o Bastardovi nevěděl a započal s něčím, s čím jsem v žádném případě nepočítala.
„Milá paní, určitě víte, že dnešní doba je plná karcinogenů a jiných nezdravých věcí. Zvyšují nám cholesterol, ničí játra, ledviny, ale naše firma na všechny prevíty vyzrála. Přinesl jsem vám až pod nos ten nejlepší ozdravný program.“
Bezmocně jsem přihlížela, jak mužík z kufru vyndává celozrnné těstoviny, umělá sladidla, kořenící přípravky a další potraviny. Na všech se skvěl veliký nápis MIKOKO a Ťoupalík se tetelil, jako by mě právě pozval na humra do hotelu Ritz.
„Všechno, co tady vidíte, a je to zásoba na půl roku, můžete mít za neuvěřitelných deset tisíc. Ve Zdravé výživě byste za to dala dvojnásobek.“ přesvědčoval a já jsem strnule zírala na jeho připravenou pravici.
„Milý pane Ťoupalíku. Děkuji vám za prezentaci, ale já mám ráda v jídle pestrost a navíc nejsem natolik solventní, abych vám vyklopila desetitisícovku na dlaň.“
„Bastard“ za stěnou pronikavě zavyl a človíček rychle naházel všechny zdravé potraviny zpátky do kufru.
„Nevadí, ale určitě nepohrdnete menší masáží...“ zmizel ve druhém kufru a vytáhl odtud jakési monstrum podobající se dlouhému hrbolatému černému placatému hadovi.
„Je to nejnovější vynález, úžasná technologie, výjimečná úleva pro všechno svalstvo. Chtělo by to ale odložit alespoň halenečku, aby účinek masáže byl…“
Zatímco já jsem udělala jen tiché odmítavé gesto, „Bastard“ za zdí zřejmě válel sudy, soudě podle tupých ran a tlumených skřeků ozývajících se z vedlejšího pokoje.
Vypadalo to, že záchrana ještě není na programu, takže jsem se slzou v oku vydyndala na mužíkovi možnost být při prezentaci onoho masážního zázraku úplně oblečená. Ulehla jsem odevzdaně na monstrum, které Ťoupalík nějakým knoflíkem rozvibroval tak, že jsem si po chvíli připadala jako na horské dráze po pěti rumech.
„Tato technologie jako jediná na světě promasíruje všechno svalstvo, ačkoli se vám jeví, že vám masíruje jenom záda. Jak se cítíte???“ snažil se mužík přehlušit řev přístroje a zvýšil kmitočet na takové obrátky, že jsem pomalu zapomínala, jak se jmenuju.
„ Supe…r … pros… vyp…stač…“ snažila jsem se přerušit prezentaci, ale marně. Mužík byl ve svém živlu, „Bastard“ ve vedlejším pokoji vyl jako šakal a já se propracovávala, pomalu ale jistě, ke své první mořské nemoci v životě. Konečně Ťoupalík otočil knoflíkem a hrdě prohlásil.
„MIKOKO MASAGE můžete mít za pouhých osmnáct tisíc korun, když si jej koupíte ihned, jinak stojí dvakrát tolik.“ Prohlásil človíček s opět napřaženou pravicí.
„He?“ zmohla jsem se na chabou odezvu a třaslavě zaměnila polohu horizontální za vertikální. Ťoupalíka jsem viděla dvakrát a ještě ke všemu tak nějak divně vibroval. Určitě na mně bylo vidět, že nehodlám utratit ani těch osmnáct tisíc, a tak mužík rezignovaně strčil zákeřného hada do kufru a obrátil se k odchodu. V duchu jsem hlasitě jásala, že konečně dosáhnu kýženého klidu, když tu človíček opět oživl a se zářícíma očkama se ke mně obrátil.
„Máte moc hezký byt, nechtěla byste ho prodat? Já mám třiplusjedna, ale určitě bychom se dohodli na nějaké výměně…“
To už bylo i na mou roztřesenou trpělivost hodně. Vydala jsem se mlčky k vedlejšímu pokoji, za jehož dveřmi se ozývalo již nepřetržité vytí a tupé rány. Jestli si kámoška představuje záchranu tímhle způsobem, tak jí ten slzný plyn seberu a MIKOKO NEMIKOKO, Ťoupalík popluje mou vlastní nepevnou rukou.
„Nenene, to jste mě špatně pochopila… já to tak nemyslel… nechte pejska ještě chvilku zavřeného, je zvyklý na vás, já bych se mu třeba nemusel líbit…“ zablekotal hrdý majitel ratlíka a zástupce firmy MIKOKO a neuvěřitelnou rychlostí sešupajdil po schodech i s oběma velkými kufry.

Kamarádka se s obrovským řehotem vykutálela z vedlejšího pokoje a povykovala:
„Škoda, že nemáš skrytou kameru, jéžišku, já bych tě chtěla vidět na tom masážním udělátoru. To musela být bžunda…“
Není nad pocit, že někomu svým dvouhodinovým utrpením uděláte takovou radost. Nicméně…
„Já nevím, drahouši, ale nechtěla jsi náhodou větší byt? Ťoupalík nabízel 3+1 na Praze 1. To ti nedošlo?“
Smích ustal. Kámoška těkala pohledem ze mě na pytlík bonbonů a očividně se jí v mysli odehrál celý dosavadní ceremoniál, který podstoupila, aby sehnala větší byt. Zachovala jsem kamennou tvář a vsunula jí do ruky vizitku.
„Díky za podporu a záchranu – a jestli chceš udělat štěstí, uháněj za Ťoupalíkem...“ odtušila jsem hrdě.
Kamarádka se bryskně vydala po schodech dolů a já jsem s úlevou ulehla na gauč.

Deset minut klidu, když tu zazvonil telefon….