Josef Krám: Bourá se "rodný" domek Kocourkovských učitelů
Rubrika: Publicistika – Co je psáno...
 V této teď už zchátralé chaloupce v soukromém držení, která nebyla chráněnou kulturní památkou, v místní rázovité části Láň na jaře 1914 gymnazisté, bydlící zde u Čermáků na privátě – nazývali ho katovna v pustém lese, parodovali tehdy populární učitelská pěvecká tělesa. Už za tři týdny secvičování podnikalo dvanáctičlenné studentské pěvecké sdružení tournées po okolních vesnicích. Teprve však po 1. světové válce vystupovali dva z těchto studentů Josef Káš a Svatopluk Venta v kabaretu Červená sedma jako členové Pěveckého sdružení učitelů kocourkovských (PSUK) čili Kocourkovští učitelé. Největší sláva později osmičlenného kabaretu Kocourkovští učitelé - jejich výrazem řečeno představitelů popukalistiky - vrcholila ve 30. letech 20. století. Do roku 1958 měli 1390 veřejných vystoupení (mj. v Rychnově nad Kněžnou devětkrát, v Dobrušce sedmkrát a v roce 1947 vystupovali i na Dnech československé kultury v Londýně), zpívali v šesti filmech, např. Kariéra Pavla Čamrdy (1931), U nás v Kocourkově (1934), Katakomby (1940) a Z českých mlýnů (1941), vytvořili 150 původních skladeb, natočili 18 gramofonových desek a na rozdíl od V+W byli nepolitičtí. Z jejich repertoáru: Otoman a lesní panna, Balada o hřídeli osmkrát zalomené a Balada na váhu. Abychom si udělali trochu představu, pak např. Balada na váhu byla parodií na stejnojmenný sbor Vítězslava Nováka v podání Pěveckého sdružení moravských učitelů; zatímco Novák apoteozoval slovenskou řeku Váh, Kocourkovští učitelé pěli o obyčejné decimálce. Asi překvapí, že až na Miroslava Zápala, který s nimi ostatně působil jen krátce, nebyli učiteli, jejich vedoucím byl lékař Josef KÁŠ (1897–1960, který později vydal i lékařské anekdoty pod pseudonymem Jan z Kocourkova) a že je k řediteli Červené sedmy Jiřímu Červenému přivedl jejich kamarád Karel Poláček. A jak to mělo být? Přišli jednoho dne s dlouhým hubeným mladíkem Josefem Kášem, zazpívali Baladu na váhu a Oslavný sbor, který končil apotheosou „Budiž oslaven“, při čemž se poslední slovo opakovalo zpěvně několikrát, takže se správným akcentem bylo slyšet osla ven, a jeden ze sboru opustil samojediný se smutkem v tváři jeviště. Někdy s nimi zpíval Vlasta Burian, který byl sice ve fraku jako ostatní, ale s nahou hrudí a místo not si držel náprsenku. Kolem roku 1930 angažoval Kocourkovské učitele i původní Radiojournal, kde působil v hudební sekci Anatol Provazník, zase Rychnovák. Tímto technickým prostředkem stali se Kocourkovští učitelé známými po vlastech českých. Drželi se až do let padesátých, kdy jim byly zakázány černé fraky a mohli zpívat jen v civilním obleku. To jsme se volně přidržovali vzpomínek Václava Koláčka, maturitní ročník 1922. Buďme názorní a ocitujme z první republiky dopis poslaný do Radiojournalu učitelským sborem Obecné školy v Kostomlatech u Nymburka, který reagoval na recesistické užití nominativu místo akuzativu v „Receptu na trampskou píseň“ Vezmi vášeň krásných retů / vraž do toho Margaretu … zapal ohně táborové / a máš píseň pro trampové: “Protestujeme, aby byly vysílány písně od takových pochybných individuí, která se vydávají za učitele a zdiskriditovávají tak dobré jméno české učitelstva, a nevědí ani, že 4. pád množného čísla od slova tramp je trampy a ne trampové.“ – „Balada o hřídeli osmkrát zalomené“ připomínala nacistické cenzuře narážky na hákový kříž i osu Berlín–Řím-Tokio, a musela se proto uvádět jako „Balada automobilistická“. - Kvůli jejich písni „Život je pes“, napsané na konci 2. světové války, měli problém po roce 1945 s ministrem školství Zdeňkem Nejedlým, který se jí cítil dotčen a cítil v ní narážku na svou osobu (Protože co snědla a po čem tak zbledla / to byla známá bedla jedlá / místo jedlá byla nejedlá / už za ní nechodím na špacír / do lesa zelenýho). Dodejme ze vzpomínek Josefa Káše: „První koncert byl 7. srpna 1926 v našem rodákově v Rychnově nad Kněžnou a poslední řízením osudu také v Rychnově, a to 28. června 1958… Do politiky jsme se mnoho nemíchali, ale přece ty malé výlety do politické satiry nám nakonec zlomily vaz, takže jsme v roce 1958 byli odepsáni z našeho veřejného života.“ Dokumentaci Kocourkovských učitelů předal syn jejich zakladatele Svatopluk Káš městu Rychnovu nad Kněžnou v únoru 2003, ale slova, co mu jeho tatínek řekl, v onom odkazu nejsou, a tak cituji Svatopluka Káše: „Víš, Vlastíku, byl jsem dost dobrý doktor, ale takových je mnoho. Byl jsem i slušný muzikant, ale takových je spousta. Ale založil jsem Kocourkovské učitele a to nedokázal nikdo jiný.“ Co závěrem? Snad to není jen nostalgie – v 70. letech 20. století byl zbourán rodný domek Karla Poláčka v souvislosti s výstavbou nového sídla Okresní správy SNB (bourali ho shodou okolností sovětští vojáci) a v prosinci 1996 vyhořel a následně byl zbourán Romy „vybydlený“ dražácký chudobinec. Tento dům, v němž žil Josef Zilvar z chudobince, postavička z Poláčkova Bylo nás pět, také nebyl kulturní památkou. Na jeho místě byly postaveny atriové domky. Text pochází z autorova DVD průvodce Rychnovem nad Kněžnou. |
| Související článek uveřejněný v Pozitivních novinách - Jiří Vlastník: Kocourkovští |
Foto © PhDr. Josef Krám
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 08. 2007.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Helena Štáchová |
 |
Rudolf Křesťan |
 |
Jiří Menzel |
 |
Ondřej Suchý |
 |
Stanislav Motl |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Ladislav Gerendáš |
 |
Milan Lasica |