Lanzarote není název nového speciálního prostředku na praní červeného prádla, jak by se na první pohled či poslech zdálo, ale název nejsevernějšího z Kanárských ostrovů.
Různé cestovní bedekry představují tento ostrov jako Země ohně a vody. Přiznám se, že i nás tento slogan nalákal a rozhodli jsme se, že to musíme vidět a jednou začátkem října jsme se tam s manželkou rozletěli. Je tomu sice už téměř 15 let, ale přes to bych se rád o své dojmy z fantastické dovolené, o jaké se nám ještě před několika lety ani nesnilo, rozdělil se všemi, kteří zatím nemohli anebo si netroufají rozletět se tak daleko na jih, přesněji na jihozápad.
Hned na začátku bych chtěl opravit výše uvedený slogan o ohni a vodě, neboť je značně zavádějící. Oheň jako takový na tomto sopečném ostrově Lanzarote vůbec nespatříte, je totiž ukryt pod povrchem Země a v podobě vřelé lávy vyrazil naposled v roce 1824. Vodu, tedy sladkou vodu, spatříte pouze v krásných koupelnách a je pouze na mytí, voda pitná je pak v kanistrech a lahvích a je v obchodech levnější, než naše Dobrá voda. Jinak samozřejmě všude vůkol je slané vody naprostý přebytek, prakticky celý Atlantický oceán. Já osobně bych nazval Lanzarote ostrovem lávy, nájemných aut a snad nejpříjemnějšího klimatu na světě!
Tím jsem teď vlastně prozradil svou profesi a tak v následujících řádcích, pokud jsem vás svým úvodem neodradil, budete v rámci mých výrazových možností sledovat Lanzarote očima meteorologa. Začnu ale pěkně popořádku.

Každý ze středoevropanů, který poprvé navštíví jižní kraje jako svůj první zážitek uvádí, jak na něj dýchl vlhký tropický vzduch ihned po výstupu z letadla. Náš Boeing 737-30 přistál po více než čtyřhodinovém letu po 22. hodině místního času a dech tropického vzduchu o teplotě 22 st.C. /ó – jak stylové/ byl vyloženě velmi příjemný, i když jsme neocitli v tropech, ale pouze v subtropech! Většina pasažérů možná během letu zažila první přelet nultého, tedy Greenwichského poledníku a poprvé přelétla z východní na západní polokouli. Maně jsem si vzpomněl, jak se v různých cestopisech popisují oslavy při překročení rovníku na moři za účasti bájného boha Neptuna. Bylo by jistě hezké, kdyby v letadle kromě běžných údajů o letu posádka upozornila na to, že právě přelétáváme nultý poledník, kterážto pomyslná křivka sice nemůže konkurovat rovníku, ale přece jen je to nejdůležitější polední! A protože nejsem abstinent, možná by neškodilo oslavit tento přelet kapkou něčeho ostřejšího nebo sklenkou vína.
Když už jsme v těch zeměpisných údajích, Lanzarote je nevelký ostrov s rozlohou jen o málo větší, než je katastr hlavního města Prahy. Leží asi 5 st. a 30 min. severně od obratníku Raka a asi 13 st. a 30 min. západně od Geenwiche, v pásu severovýchodních pasátů, což jsou nejpravidelnější větry na naší matičce Zemi. Ty také "vyrábějí" podnebí, které určitě musí vyhovovat doslova každému. Přesné klimatické údaje o teplotě vzduchu i vody v moři i o počtu deštivých dnů v roce najdete v každém katalogu cestovních kanceláří a já mohu potvrdit, že jako meteorologický prognostik bych se na Kanárských ostrovech určitě neuživil. Klimatická data totiž téměř stoprocentně nahrazují krátkodobou a zejména dlouhodobou předpověď.

       

Příroda byla ke mně a také k ostrovu tak štědrá, že jsem zažil i inzerovaný jediný den s dešťovými srážkami. Dostavily se jednou ráno po sedmé hodině, začaly nepostřehnutelným jemným mrholením, které přešlo v asi pětiminutový deštík a skončilo to opět jemným mrholením. Samozřejmě jsem neměl k disposici srážkoměr, ale množství spadlých srážek odhaduji tak na 1 mm. Na každý čtvereční metr půdy tady na jihu ostrova spadl pouze 1 litr vody, což by asi ani nestačilo na spláchnutí prachu, kdyby nějaký na zemi byl.
Že si z deště na Lanzarote nic nedělají, dokumentuje fakt, že hned při ubytování v krásných nových bungalovech objevíte venku u bazénu s mořskou vodou kulečník, jehož plátno je sice vybledlé od Slunce, ale každopádně je téměř po celý rok nezakryté.
Tady bych měl dodat, že dva nejvýchodnější ostrovy - Lanzarote a větší Fuerteventura jsou vzdálené jen asi 100 km od pobřeží západní Afriky a jsou mnohem sušší, než ostrovy západní, tedy zejména Tenerife a La Palma, ale i než nejznámější Gran Canaria. Bude to zejména tím, že na dvou východních ostrovech jsou nejvyšší hory vysoké jen několik stovek metrů, zatímco na západních ostrovech dosahují výšky až 3700 m. A jak známo, proudění přes horské hřebeny a kopce přispívá na návětrné straně podstatnou měrou k tvoření t.zv. konvektivní oblačnosti, tedy přeháňkových a bouřkových mraků.
Asi jsem příliš zabředl do meteorologie, za což se omlouvám, ale je opravdu těžké seřadit tolik úžasných dojmů z krásného ostrova. Ti, kteří očekávají na Lanzarote bujnou tropickou vegetaci budou asi zklamáni. Ostrov je velmi chudý na flóru i faunu. Prý je to ostrov králíků, ale já nespatřil ani jednoho. Kromě mořských racků jsem objevil teprve po několika dnech mezi kameny malé ještěrky. Ani mušliček na pobřeží není mnoho, zato je najdete i v kráteru malé sopky pár set metrů nad mořem. Nenajdete téměř žádnou trávu, většina zeleně, tedy palmy, kaktusy a krásné ibišky vyžadují celoroční péči Lanzaroťanů.

Na ostrově převládají dvě přírodní barvy - šedočerná a hnědě-rezavá. Je to zdánlivě trochu pochmurný, ale nesmírně zajímavý pohled. S těmito přírodními barvami kontrastuje zářivá běloba naprosté většiny staveb. Dá se říci, že novou architektonickou zástavbu téměř celého ostrova navrhl lanzarotský rodák, jeden z největších španělských architektů - César Manrique. Od vyhlídky Mirador del Rio na severu ostrpva přes úpravu nádherných jeskyní, od muzeí až po hotely a areály krásných bungalovů. Vše s úžasně citlivým ohledem na místní přírodu. Západní pobřeží je divoce rozeklané, Atlantik neustále příbojem narušuje lávové útesy. Poměrně malé pláže jsou pouze na jihu a jihovýchodě ostrova. Severní část ostrova je trochu vlhčí, i my jsme na vyhlídce byli střídavě v mracích, které se couraly svou
základnou ve výšce asi 400 m nad mořem. Pohledy z kopců už z výšky třeba jen 200 m na pobřeží i do vnitrozemí jsou úchvatné, na fotografiích připomínají letecké snímky. Při cestě ze severu na jih pak projíždíte jediným úrodným údolím s palmovými háji. Jedině zde lze spatřit malá políčka brambor, rajských jablíček
a malé vinohrady. A samozřejmě i kaktusy.
Na konec svého popisu jsem si nechal několik pro mne největších zážitků. Cestu krajem La Geria, Národní park Timanfaya a cestu na pláže Papagayo. První dvě cesty patří k těm pochmurnějším, kraj připomíná měsíční krajinu. Cesty jsou sice asfaltové, ale úzké a napravo i nalevo od silnice se válí různě velké balvany většinou černé lávy na tmavě-šedém písku. A právě v kraji La Geria se místní lidé v této kamenné poušti doslova perou s krutou přírodou. Neustále zúrodňují po metrech malá políčka, na kterých zídkami z lávových balvanů chrání kousky úrodné půdy. Pěstují zde zejména vinou révu a víno z ní je výborné. Maně se vám vybaví v mysli "potíže" našich vinařů a zemědělců vůbec. Projevy sopečné činnosti předvádějí místní domorodci v Národním parku Timanfaza, kde pro turisty grilují maso na kamenech rozpálených sopečnou činností, která je ukryta v nitru Země. A abych nezapomněl, také se zde můžete svést na velbloudech!
Z jiného soudku jsou pak dojmy z cesty na pláže Papagayo. Ty jsou vzdáleny východně jen asi 7 km od rychle rostoucího rekreačního střediska Playa Blanca na jihu ostrova, ale polovinu této vzdálenosti musíte autem zdolávat rychlostí maximálně 10 až 20 km za hodinu. Ne že by zde byla rychlost omezena nějakou dopravní značkou, naopak můžete jet doslova kudy chcete. Cest je totiž celý propletenec, jsou ovšem kamenité, vinou se nahoru i dolů různými výmoly - prostě perfektní autokros.
Dojedete-li až na pláž, při neznalosti terénu snadno zapadnete do písku, ale pak velmi nesnadno vyjedete. Bez cizí, naštěstí naprosto nezištné pomoci se pak prostě neobejdete. Naprostá většina automobilů, nejlépe terénních, které se na pláže Papahazo vydají je ovšem z nespočetných půjčoven. Pojistné je nepatrné, zřejmě i proto, že na ostrově auto prostě ukrást nejde! Už pro dvě osoby se vyplatí vypůjčit si malý vůz, neboť to přijde levněji, než organizovaný společný zájezd autobusem. Navíc jste svými pány, za tři dny se dá projet celý ostrov doslova křížem krážem a milí domorodci vám sami rádi poradí, když vidí, že někde váháte.

Pro krásy vnitrozemí jsem se vlastně téměř nezmínil o moři. Kanárské ostrovy jsou omývány Kanárským chladnějším proudem, ale přesto je to na koupání po celý rok! I v lednu má oceán teplotu podobnou, jako Balt a Severní moře v nejparnějším létě. Pro oči pak nabízí barvy od modré, přes zelenomodrou až po stříbrnou barvu příboje. Kochat se můžete doslova všude. Potěšující informaci mohu prozradit gurmánům. Stravování v jídelně Klubu Riosol mělo jen jedinou vadu – i při polopenzi jsem za týden přibral 1,5 kg!
Bohužel jsme nevyužil možnosti výletu lodí na sousední ostrovy - na severu na malou Graciozu a na jihu na velkou Fuerteventuru, kde jsou nádherné pískové duny. Není však všem dnům konec a určitě se vyplatí využít své úspory na nám tak dlouho odepírané cestování. Není totiž na Zemi mnoho míst příjemnějších a krásnějších, než jsou Kanárské ostrovy.
P.S. Budete-li mít štěstí, pak zpáteční let vám nabídne úchvatný pohled na Gibraltarský záliv s pověstnou skálou, přibližně hodinové sledování hnědého Španělska, bílých Pyrenejí a pak už zelené Francie. V našem případě jsme pak mohli sledovat i oblačné moře, vytvořené frontálním systémem, který jsme předlétli někde mezi Švýcarskem a Bavorskem. Při přistání na letišti v Praze - Ruzyni si španělská posádka letadla vysloužila náš upřímný potlesk.