| Survey Parta mě přijala dobře. Kromě šesti Čechů v ní byl i Čechoslovák Vasil z Podkarpatské Rusi. Vyčítal nám, že se zbytečně rozdělujeme na Čechy a na Slováky, když jsme všichni Čechoslováky. On, který prošel se Svobodovou armádou z Buzuluku až do Prahy, věděl moc dobře, co říká. My to ovšem tenkrát nechápali, zrovna tak jako to nikdo nepochopil o třicet let později, když Československo zaniklo. Vasil to věděl perfektně, však se za svou vlast bil a to nám všem chybělo...
Dalšími členy byli dva mladí kluci z Nového Zealandu a po jednom z Ameriky a Kanady. Celému ansámblu velel sudetský Němec Rudi, který prodělal to samé co Vasil, akorát, že při tom ustupoval.
Naším úkolem bylo natáhnout „lajnu“ od Mary River, přes kterou vedl solidní most, kolem Jin Jinu a přes všechny Aligátoří řeky do budoucího národního parku Kakadu. Vyzbrojeni jsme k tomu účelu byli dobře. Měli jsme tři terénní toyoty, veliký karavan, v němž byla kuchyně i jídelna, a několik armádních stanů. Ty byly tak velké, že se v nich pohodlně stálo a sloužily nám jako ložnice. Dva stany jsme používali jako dílny, kde se brousily sekery, pily a prováděly různé opravy. Součástí výzbroje byla i aluminiová pramička s Mercury motorem a sadou rybářských prutů. 
Všichni jsme byli statní chlapíci, ale náš um natáhnout lajnu správně, aby na ní mohly za čas dělníci postavit silnici, závisel zcela na jednom jediném člověku a tím byl Čech Pepíček. Ten jediný uměl číst letecké snímky, které nám Department na cestu dal a podle nichž jsme se v bushi museli orientovat. To nebylo snadné, protože letecké snímky byly udělány před nějakým časem a mezitím se krajem přehnalo pár požárů a povodní. Zorientovat se v takové krajině podle snímků, na kterých chyběly nejen celé lesní porosty, ale kde i potoky občas změnily koryta, bylo umění. To jsem u Pepíčka obdivoval.
Dostal jsem na starost jednu z toyot, protože jsem byl přijat jako řidič. Vedle toho jsem na lajně dělal chainmana. Po našem snad figuranta, ale toho jsme dělali všichni a poctivě se na figurantské pozici střídali. Na zadní pozici figuranta si jeden i trochu odpočinul, protože ten měl na starosti povětšině jen bílení stromů barvou (kam až dosáhl), aby se lajna v bushi lépe hledala. Každých dvě stě stop se do země zatloukl železný kolík a po stranách, padesát stop přesně, se zatloukly tak zvané offsetové kolíky. Lajna se musela čistit, neboť zaměřovač potřeboval skrz přístroj vidět z centrálního kolíku padesát stop na každou stranu a dvě stě stop dopředu a dozadu. Cokoliv v zóně jeho výhledu se muselo odstranit, což znamenalo většinou pokácet. Káceli jsme vše sekerami, protože řetězová pila tu byla k ničemu. Stromy zvané „iron trees“, doslova železňáky, měly tak tvrdé dřevo, že každá pila se do nich zakousla a „zhasla“. Sekery od takového stromu odskakovaly jako paličky od bubnu. Bylo nás na kácení šest a poctivě jsme se ve dvojicích střídali. Z každé strany jeden a asi po minutě nebo po dvou nastoupila další dvojice. Sekali jsme bez ustání, až jsme strom udolali. Někdy to chvíli vzalo a byli jsme v tom vedru všichni mokří jako myši. Pot z nás jen lil, ale nikdy jsme nepovolili, dokud strom nepadl. Pracovali jsme deset hodin denně a šest dní v týdnu, takže ta výplata nebyla zadarmo. Dalo se tu ovšem ušetřit, protože peníze nebylo kde utratit...
Jednou za čtrnáct dní jsme jezdili do blízkého dolu, asi třicet kilometrů od nás, kde byla hornická kolonie, a tam, pod širým nebem promítali filmy. Rudi tohle docela rád povoloval, protože měl jistotu, že se o půlnoci vrátíme. Když jsme jednou za čas jeli na Jin Jin, tak tu jistotu neměl. Tam se prodávalo pivo a chodili tam „divocí“ domorodci a za piva půjčovali manželky. Samozřejmě, že se to oficielně nesmělo, ale vykládejte tohle mladým klukům, kteří byli věčně nadržení, protože kolem ohně se o ničem jiném nemluvilo.. Já jsem se však na Jin Jin dostal jen jednou.
Šetřili jsme jak se dalo. Vasil dělal kuchaře, a tak byl zodpovědný za nákup zásob. Většinou vypracoval objednávku, s kterou někdo zajel do Darwinu a objednané nakoupil ve velkoobchodě. Načež se cena vydělila naším počtem a každý jsme Vasilovi napsali šek na požadovanou sumu. Maso jsme měli zadarmo, i když jeho shánění nebylo vždy lehké. Tenkrát byla buffala chráněna zákonem a my museli vždy počkat, až Rudi odjede do Darwinu na nějakou poradu, a pak jsme mohli jít střílet. Nejlepší střelec byl Američan Eric. Ten skutečně střílet uměl. Já jsem dělal řidiče a Ericovi stačilo, když jsem jenom přibrzdil a většinou střelil mladého býka do srdce. Z jakéhokoli úhlu a jen málokdy musel střílet na dvakrát. Pušku ale neměl, tu si půjčoval od Novozélanďanů. Ti si jednu neděli vyjeli na výlet, už ani nevím, jak to Rudimu zdůvodnili, protože to nerad povoloval, a pušky vzali s sebou. Teprve po jejich odjezdu se Rudi rozhodl, že pojede do Darwinu také. Hned jak odjel, tak nám Vasil oznámil, že mrazák je skoro prázdný a je tedy na čase, abychom jej doplnili.
Vzali jsme auto a sekery, pušku neměl nikdo, a vyjeli. Řídil jsem a brzy jsme objevili buffala a začali je honit. Oddělil jsem mladého býka od stáda a kluci na korbě se jej snažili praštit sekerou, ale tak blízko jsem se k němu nedokázal dostat, býk vždy uskočil. Tyhle jízdy byly nebezpečné, protože se většinou odehrávaly mezi stromy a vzalo to určitou zručnost se všemu vyhnout a auto nepřeklopit. Pořád jsem musel mít na mysli, že mám na korbě kluky a nedělat nic náhle. Nakonec jsem udělal jedinou možnou věc a na býka narazil ze zadu bull barem (železná mříž), který mělo každé auto namontován vepředu na ochranu právě proti bufalům a jiným zvířatům. Býk se zapotácel, ale uháněl dál. Musel jsem do něj drcnout ještě dvakrát, než jsem to odhadl správně a býk udělal kotrmelec. Zastavil jsem vedle něj a kluci hned seskočili z korby a opatrně se k němu blížili. Opatrně proto, že tihle býci byli nebezpeční a dokázali rohem i proklát. Měli je dlouhé, špičaté a zahnuté do stran jako šavle, takže kluci byli kdykoli připraveni znovu vyskočit na korbu, kdyby se býk zvedl. Naštěstí měl zlomenou nohu, ležel na straně a bučel. Přesekali jsme mu sekerou šíji v záhlaví, ale nepřestával bučet. Museli jsme mu hlavu useknout úplně i s hrtanem jinak by snad nepřestal. Rozčtvrtit sekerou tělo na kusy bylo poměrně lehké, ale při stahování kůže jsme se zapotili. Buffala mají na palec silnou kůži, kterou prořízne jen nejostřejší z nožů a kůže plná tuku je dost těžká. Dva z nás ji „táhli“ přes záda zpět a dva odřezávali od masa. Pracovali jsme rychle, aby nás při pytlačení nechytili rangeři, protože nad hlavami nám tou dobou už kroužilo hejno hvízdajících orlů (whistling kites) a přesně označovalo naši pozici.
Když jsme se vrátili do tábora, čekalo nás překvapení. Rudi byl nazpět. Naštěstí jsme měli přes maso přehozenou plachtu (kvůli mouchám), a tak neviděl, co jsme do tábora přivezli. Pepíček si honem vymyslel neexistující problém a zatáhl Rudiho do stanové dílny, zatímco my rychle nanosili maso Vasilovi do kuchyně. Ten si je tam rozporcoval a uložil do mrazáku. Spěšně jsme umyli auto od krve a sebe taky.
Po téhle úspěšné akci jsme lovili buffala stejnou metodou, i když Rudi v táboře byl, protože neslyšel výstřel. Rudi byl německý puntičkář a odstřel chráněných bufalů by nám jinak určitě nepovolil, ale třeba mu křivdím. Třeba moc dobře věděl, co děláme, jen o tom nechtěl vědět, aby se kryl, a tak dělal slepého i hluchého a my se namáhali zbytečně.
Také jsme chodili na divoká prasata, ta se lovit směla a tam jsme nic zakrývat nemuseli. Lovili jsme je nejen pro maso, ale také kvůli tesákům. Ty větší a starší jenom kvůli tesákům. Jejich maso mohlo být nakažené červy t.zv.svalovci, kteří se jim svaly provrtávali až do srdce. To mohlo být nebezpečné i lidem, pokud se maso pořádně nepropeklo. Vepřové tedy Vasil pekl vždy déle, ale stejně jsme pro jistotu brali maso jen mladých divočáků. Dělal k němu knedlíky se zelím ...
Jednou jsme pracovali na lajně a Pepíček vyčetl z fotografií, že jsme poblíž water hole (vodní proláklina). V těch se prasata ráda zdržovala. Eric s Doughem si vzali pušky, já sekeru a pomalu jsme se plížili bushí k water hole. Vítr nám byl přízniv a z okraje water hole jsme dole u vody uviděli statného kance se sviní. Leželi v bahně a odpočívali. Kluci si vyměnili pohledy, kdo si co vezme na mušku a zamířili. Zaburácely výstřely a obě zvířata se vymrštila na nohy. Kanec padl zpět a zůstal ležet na boku, ale svině vyběhla stráň na opačné straně water hole a prchala. Oba střelci se rozběhli za ní a Eric ji asi po stu metrech dobil. Já jsem mezitím sešel dolů ke kanci. Měl jsem na sobě pouze vietnamky a bořil se do bahna. Kanec nejevil známky života, ale sotva jsem byl od něj na dva metry náhle se vymrštil do vzduchu. Instinktivně jsem před sebe strčil sekeru, protože jsem vězel v bahně a nemohl se tak rychle pohnout. Kanec ji chytil do tesáků a znovu padl. Ten kovový zvuk jeho tesáků na železe mé sekery mě vyděsil natolik, že jej do smrti nezapomenu.
Prase leželo, prudce oddechovalo a z mordy se mu valila krev. Já jsem tam stál bez pohnutí a chvěl se hrůzou, dokud nedodýchal. Pak jsem mu sekerou usekal předek čumáku i s tesáky. Mezitím se vrátil Eric se zprávou, že kluci svini stahují a porcují. Když jsem mu řekl, co se stalo mně, Eric sešel dolů a společně jsme kance otevřeli, abychom se podívali, kam ho vlastně trefil. Měl čistě prostřelené srdce. Myslím, že mi tehdy Eric svým přesným střílením zachránil můj lehkomyslný život ...
Kančí čumák jsem položil do mraveniště velkých mravenců s kusadly, kterým se říká maso-mravenci. Už za týden byl čumák čistě obrán do bělosti kostí a stačilo jej vytáhnout z mraveniště lopatou a sundat mu tesáky. Byly dlouhé, zakroucené a mám je dodnes. A kdykoliv se na ně podívám, slyším ten kovový zvuk a vím, že jsem měl tenkrát hrozné štěstí ...
Trofej buffalích rohů nemám. Malé jsem nechtěl a velké byly moc těžké a nemotorné s sebou všude tahat. Měl jsem jen jeden rozdrbaný kufr a nemohl do něj vtěsnat všechno, co bych chtěl, i když jsem toho za těch 25 let svého života vlastně moc nevlastnil. Někteří kluci ale velké rohy chtěli. Čím větší, tím lepší. Stopovali jsme býky samotáře a vybírali ty s největšími rohy. Jednou se jeden z nich obrátil a zaútočil. Byl to mohutný exemplář svého plémě s rohy do široka rozevřenými. Eric mu stál ze předu a musel proto střílet na lebku. Kulky se od ní jenom odrážely a býka ty rány jen rozzuřily. Běhali jsme kolem stromů, kam za námi býk s tím rozpětím nemohl, respektive nedokázal kmen oběhnout v té samé rychlosti a těsnosti co my. Eric běhal také, ale nemohl se mu dostat do strany. Nakonec se zastavil a přesnou ranou roztříštil býkovi přední koleno. Zvíře se zastavilo, Eric ho obešel a ze strany mu prostřelil srdce. Rohy jsme opět dali na očištění maso-mravencům a myslím, že si je vzali oba Novozélanďani.
Pokračování příště… |
