Jiří Suchý: PERPLEX aneb Praktický průvodce od ničeho k ničemu (1)

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

Někdy mívám i dobré nápady, například ten s tím Semaforem - založil jsem divadlo, které funguje celá desítiletí, ačkoliv je to kupodivu. Horší to je s filmovou společností Perplex. Astrolog by mi možná řekl, že je to nápad, zplozený ve znamení vola. Já se zas přikláním k názoru, že je to spíš nápad odchovance naivního socialismu. Nejspíš se oba tyto názory nevylučují. Přidržme se faktu, že PERPLEX, společnost pro film a video, existuje a akceptujme, že jsem dostal další nápad - zmocnil se mě totiž naléhavý pocit, že je třeba napsat příručku, která by dovedla potenciálního diváka k poznání, co si má o této zvláštní firmě myslet. A tak jsem ji napsal.

Motto
Slyšte píseň na prastaré téma
Co si člověk nevysní to nemá
Kdo to umí ten si asi vysní ráj a lepší časy
A v tom ráji všechno to co nemá
J.S.: Splnit si sen píseň ze hry Pré

ÚVOD

V roce 1990, krátce po převratu, jsem se dověděl, že každý kdo chce, může se státi podnikatelem. Tedy i já. A že si mohu založit třeba i filmovou společnost.
Tak jsem šel a založil jsem ji. Neuvažoval jsem ani chvíli, k čemu mi bude, film byl odjakživa mou velkou láskou a to, že dělám divadlo, jsem vždycky považoval spíš za křivdu, kterou na mě páše pošetilý osud, za křivdu, kterou jsem teď najednou mohl vyradýrovat se svého života.
Známí mě varovali, že existuje slavná kapitalistická poučka, že totiž vyrobit je snadné, ale vyrobené prodat, že je těžké.
Dneska, po zkušenostech, které jsem získal, mohu prohlásit, že poučka není pravdivá: Vyrobit film, byť jen krátký, není vůbec snadné. A prodat ho? To už snad nepřichází v úvahu vůbec.

Nás, podnikatele, lze zařadit do tří skupin: Jsme-li v té první, můžete nám gratulovat. Měli jsme do začátku určitý kapitál, úspory nebo dědictví, a nám už jen zbývá ho rozfofrovat.
Zařadíme-li se do skupiny druhé, je to horší. Počáteční kapitál jsme si půjčili od banky a ta nám dá brzy poznat, že to s těmi splátkami myslí smrtelně vážně. To, že nám tím působí problémy, je jí jedno.
Jsme-li podnikatelé, zařazení do skupiny třetí, je to zlé: vypůjčili jsme si peníze od soukromé osoby, nejspíš na lichvářský úrok a dříve nebo později zjistíme, že ať se nám to líbí, nebo ne, musíme lichváře zabít. A to není zadarmo. (Při najímání vraha se prý doporučuje, dát si pozor, aby částka, kterou si za svou práci řekne, nebyla vyšší, než je ta, kterou jsme dlužili).
Já sám patřím do skupiny druhé. Ačkoliv jsem podnikatel, nikoho jsem nezabil, ani neokradl, a nic takového dokonce ani nemám v plánu. Peníze jsem si poctivě vypůjčil od banky, nějakým záhadným způsobem se mi podařilo nakonec půjčku splatit a vyrobit určité množství zboží.

Co vám mám k tomu dál říct? Snad to, že moje filmová společnost má řadu konkurentů, které je třeba zlikvidovat. Mezi ty největší patří Hollywood. Původně jsem měl za to, že s ním budu hotov poměrně rychle. Vymyslel jsem si docela zajímavou metodu, kterou se tu hned pokusím nastínit.

SOUMRAK NAD HOLLYWOODEM?

90% amerických filmů jsou filmy akční. Z nich 63% obsahuje scénu, v níž se auto řítí ze skály a nakonec vybuchne. Odhaduji, že průměrný český divák vidí takovouto scénu asi 80 x do roka. Nabídnu-li mu místo téhle okoukané podívané něco nového, nevídaného, mám vyhráno. Jsem si myslel.
To jsem ještě netušil, že náš člověk chce zásadně vidět jen to, co už někdy viděl, a že sebekrásnější poetický bonmot, jakých jsem měl v zásobě tucty, ho nezajímá, pokud není pronesen v autě padajícím ze skály.
Takhle selhávala jedna má teorie za druhou, zatímco filmů ve skladu přibývalo.
A tak jsem se jednou rozhodl a zašel jsem za jedním svým starým přítelem, který je tč. velmi úspěšným podnikatelem, že ho požádám o radu.
Když jsem mu dopodrobna vylíčil situaci své neprosperující firmy, zeptal jsem se ho zcela otevřeně, co by na mém místě dělal. Zamyslel se a pak řekl: Oběsil bych se.
Tak jsem poděkoval a šel jsem domů, aniž bych si jeho radu vzal k srdci. Nemám ve zvyku se věšet kvůli každému nezdaru.
Doma pak ve mně uzrála myšlenka: svůj příští zamýšlený projekt - lyrickou grotesku Plachá dívka z Nekázanky přepracuji na akční film.
Děj jsem výrazně pozměnil, připsal jsem pár tvrdších scén a v závěru jsem po zralé úvaze přidal i auto padající ze skály. V touze zavděčit se našemu člověku, vyměnil jsem i název: Nikoliv Plachá dívka z Nekázanky, ale Rozbij mu držku, Same!
V závěru filmu jsem vymyslel scénu, jak Sam ujíždí v autě, pronásledovaném helikoptérou. Helikoptéra ho drží v šachu a jeho auto se posléze zřítí ze skály a vybuchne, tak jak to má být.
Když jsem udělal aproximativní rozpočet, zjistil jsem, že tato scéna mi vyjde dráž než celá má dosavadní filmová produkce, a tak jsem začal redukovat. A došel jsem k názoru, že helikoptéra není zase tak moc nutná - auto by mohlo být pronásledováno policistou na kole. A nezřítí se ze skály, ale dojde mu benzín. Vyjde to o dva a půl miliónu levněji.
Z původního záměru zlikvidovat Hollywood jsem samozřejmě nakonec slevil, ale chtěl bych ho aspoň srazit na kolena.

Pokračování příště...

Foto © archiv autora, kresba © Jiří Suchý

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 11. 2007.