Obrnit se dá ledacos, obvykle to ale patří k vojenským záležitostem. S příchodem pana Brlíka jsme pochopili, že všechno může být jinak. Pan Brlík byl dělník – univerzalista – svéráza. Byli jsme ale rádi, že ho máme.

Náš odbor na přelomu šedesátých let měl nevděčný úkol. Předvídat, jaké problémy se mohou vyskytovat v zakázkové náplni montážně-výrobního podniku v následujících obdobích a předcházet jim. Když se navíc uváží, že každá taková zakázka bylo „dílo na míru“, byla naše činnost něco mezi technikou, věštěním a reálnou prognostikou.
Vymýšleli jsme nejrůznější zařízení a přípravky, pracovní postupy i specializované nástroje. Myšlenka a nápad ovšem nestačily. Bylo nutno každý případ vykonstruovat, vyhotovit technické výkresy a potom najít někoho, kdo by zhotovil prototyp. Ten se odzkoušel, podle potřeby upravil nebo doplnil a mohla nastoupit vícenásobná výroba a praktické využití.
Právě k výrobě prototypu jsme potřebovali dělníka univerzálního zaměření, který by ovládl celou zámečnickou profesi, všechny kovozpracovatelské stroje jako soustruh, stojanovou vrtačku, frézu, brusky na plocho i do kulata, uměl svařovat plynem i elektrikou, zvládat modelářství i slévárenství, kovářství i pájení na tvrdo i na měkko, zpracování plastických hmot a řadu dalších dovedností.
Šlo o člověka, který by byl schopen uskutečnit naše někdy dost fantastické nápady v prototypu. Na inzerát se přihlásilo dost zájemců, ale když se dověděli, co všechno by měli umět a když jim šéf sdělil, kolik za to, prohlásili zpravidla, že jsme cvoci, a odešli. Někteří neřekli nic, jen si odplivli a odešli také.

Jednoho dne se dostavil pan Brlík. Byl to takový svérázný nemluva. Zdálo se, že umí jen jednu větu: „Není problém!“ Když se ozvala stejná věta i poté, co mu šéf nabídl plat, jaký jsme si mohli dovolit, byl přijat. Pak se ukázalo, že i my se musíme obrnit vůči panu Brlíkovi a přizpůsobit se jeho zvyklostem.
Pan Brlík sice rozuměl technickým výkresům, ale když jsme za ním přišli již s kompletně vykontruovanou koncepcí, zpravidla se na výkres jen zběžně podíval. Pak vytáhl nějaký starý pytlík od svačiny, vzal do ruky mohutnou tesařskou tužku, kterou měl stále za uchem, a řekl: „Skicněte mi tady, jak si to představujete a co to má dělat!“ Jakmile pochopil, o co jde, vrátil výkres a řekl: „Není problém, přijďte za týden!“ Zajímavé bylo, že týden trvalo cokoli. Zatlučení jednoho hřebíku stejně jako výroba složitého přípravku. Nebylo záhodno během uvedeného týdne pana Brlíka navštívit za účelem přesvědčení se, jak s prací pokročil. To se moc rozčílil. Nakonec to dopadlo tak, že jsme už žádné výkresy nepotřebovali, stačilo na kus papíru jen tak od ruky naznačit svoji představu. Vše ostatní jsme přenechávali na páně Brlíkově fantazii a akceptovali jeho : „Není problém, přijďte za týden!“
Je třeba říci, že pan Brlík samozřejmě neuměl všechno. Měl ale spoustu známých převážně z nejrůznějších profesí. Když se stalo, že bylo nutno znát nějakou dovednost, kterou neměl v repertoáru, neváhal navštívit z vlastní iniciativy příslušného známého a doslova ho přinutit třeba i v noci, aby mu příslušnou dovednost předvedl a jeho to naučil. Sám pak neváhal, opět třeba v noci, si to zkoušet tak dlouho, až druhý den mohl říct: „Není problém!“
Zajímavé bylo, že se za to, že se něco nového učí, jakoby styděl. Brzy jsme to měli všichni zažít na vlastní kůži. Stali jsme se jeho „vypomáhajícími známými“. Pan Brlík byl brzy zařazen jako mistr, ale neměl k tomu příslušnou mistrovskou školu a to byla podmínka. Musel ji tedy začít absolvovat a od toho jsme byli my. Pracovalo se tehdy v sobotu do oběda. V devět hodin vstoupil pan Brlík do kanceláře a řekl“ „Musím mít do poledne třicet příkladů z matematiky hotovo!“ Nezbývalo než si mezi sebou příklady rozdělit a každý počítal, jen se z něho kouřilo. Byl ale uznalý. Když ho v mistrovské škole pochválili, pochválil i on nás. Když se někdo dopustil omylu, nebo špatně příklad vypočítal, tak nám vynadal, jak si to představujeme, takhle absolvovat mistrovskou školu, vy máte vyšší vzdělání, tak to máte umět dobře! Elektronické počítačky tehdy nebyly, každý musel ovládat logaritmické pravítko. Na tom jsem učil počítat pana Brlíka já. Protože se styděl, že to neumí, musel jsem ho to učit v autě, navíc v miniaturním Fiátku 500, kde nebylo k hnutí. On papíry, já pravítko, jsme měli na kolenou.

Obvykle nikdo z nás svůj prototyp, který pan Brlík vyrobil, nepoznal. Zpravidla to bylo něco jiného, ale kupodivu, funkci to vždycky plnilo. Nejlépe situaci vystihoval modelový příklad, který jsme si vymyslili: ...kdyby někdo přišel, že potřebuje postavit na Cyrilometodějském náměstí Svatovítský chrám, řekl by pan Brlík: „Není problém, přijďte za týden!“ Za týden by stála na Cyrilometodějském náměstí jakási plechová kůlna. Na dotaz, jestli to má být Svatovítský chrám, by pan Brlík odpověděl: „No co, modlit se v tom dá!“

Jednou se vyskytl problém, jak v omezených prostorách dílny, nebo na dvoře, vytavit hliník a odlít požadovaný tvar. Neměli jsme představu, jak to zařídit, neměli jsme tehdy k tomu vůbec nic. Jít s tím na pana Brlíka se nám zdálo troufalé, ale nakonec nám nic jiného nezbylo. Reakce byla podle pravidelného schématu: „Přijďte za týden!“ Po celý týden si nikdo netroufl pana Brlíka navštívit, zato po uplynulém týdnu jsme do dílny šli všichni, naplněni sžíravou zvědavostí, jak se s tím problémem vypořádal. Pak jsme zůstali stát jako pověstná Lotova žena.
Tehdy se konaly „železné neděle“ – každý vyhodil do železa, co nepotřeboval, a zvláštní vozy svážely všechno do šrotu. Hromady starého a vyhozeného železa před domy, ještě než přijely svážecí vozy, byly nepřeberným zdrojem cenností, které pan Brlík dovedně používal jak pro svoji oficiální pracovní činnost, tak pro svoje soukromé práce. Ve šrotu našel starý kuchyňský sporáček. Na místo roštu umístil masivní klenuté dno, pod kterým topil vysokopecní koks. Samotná kamínka by ovšem takový žár nevydržela, a proto je opanceřoval plechy o tloušťce 25 mm! Takto vylepšená kamínka působila dojmem čehosi předpotopního. Kolega, který první byl schopen promluvit, řekl jenom: „Obrněná kamna!“

Kamna měla asi 600 kilogramů, k tomu, abychom je přepravili na dvůr, bylo třeba nejméně osmi silných chlapů a ti ještě tvrdili, že se tak nikdy nenadřeli. Ale na dvoře jsme pak tavili hliník podle potřeby, obrněná kamna fungovala tak, jak to bylo možné u pana Brlíka předpokládat.

Pojem „obrněná kamna“ potom vstoupil natrvalo do našeho slovníku jako označení pro všechno, co svojí masivností přesahovalo rozumnou míru, ale přesto to bylo plně funkční. Obrněná kamna se stala hitem, škoda, že ten pojem po zrušení odboru nepřešel do dalších generací.