Pojem emigrace chápeme v jeho užším slova smyslu jako dobrovolné nebo nucené vystěhování do ciziny a pobyt v cizině po tomto vystěhování. Důvody bývají nejčastěji skutečné nebo domnělé omezení svobody ve vlastní zemi, skutečné nebo domnělé pronásledování vlastní osoby nebo rodiny, ale konečně i touha po lepší životní úrovni nebo dokonce blahobytu. Často jde o směsici několika nebo všech důvodů.
Náš stát má s hojností emigrace historické zkušenosti, připomeňme alespoň namátkovou emigraci pobělohorskou, v roce 1939, 1948, 1968, ale konečně vyskytující se téměř průběžně. Za samozřejmé lze pokládat, že takové, řekněme fyzické emigrování, se projevuje i na duševní stránce emigrujícího – zatímco jeden emigrant bez větších problémů splyne s novým prostředím a zvyklostmi, doslova asimiluje, aniž by mu to dělalo větší problémy a na zemi, odkud přišel, se vzpomínky rozplývají v mlze minulosti, jiný udržuje alespoň z nostalgie nebo z úcty ke svému původu styk s krajany stejného smýšlení. Neměli bychom zapomenout ani na třetí skupinu, postiženou syndromem „Heimweh“, lítostí a stesku po domově, po prostředí, ze kterého jednotliví emigranti vzešli.

K životní úspěšnosti jednotlivých skupin emigrantů asi nelze stanovit jednoznačné pravidlo, i když se dá očekávat, že emigranti skupiny první budou úspěšnější než ze skupiny třetí. Faktem zůstává, že mnozí z našich emigrantů byli mimořádně úspěšní a zastávali a zastávají dále vysoká postavení ve světě vědy, umění, politiky a v dalších oblastech. Jiní, po zklamání a také neschopnosti se přizpůsobit, se mohou dostat až na okraj společnosti, jiní se vracejí zase domů. Je bohužel škoda, že vlivem emigrace přišel náš stát v mnoha případech o lidi vysokých kvalit, o lidi, kteří doma mohli být ať již v jakékoli oblasti mimořádným přínosem pro stát, ze kterého vzešli.
Vše, co výše uvedeno, je ale dostatečně známo, popsáno v mnoha pracích, a tak je zřejmé, že další rozmělňování tématu by bylo jen dalším nošením dříví do lesa. Proto si raděj všimněme toho širšího významu slova emigrace, ve smyslu uprchlictví, opuštění něčeho, třeba ve smyslu duševním. A tady vzniká představa, jak je možno emigrovat, aniž bych třeba po celý život opustil rodný dům. Emigrovat duševně z jedné přesně definované oblasti někam úplně jinam – do duševní ciziny. Následující příběh je stejně skutečný, jako pro našince těžko uvěřitelný.

Znal jsem tu paní spíše okrajově, ale v celém okolí měla tu nejlepší pověst. Milá, vstřícná, sympatická, obětavá. Známá byla také další její vlastnost – vše, čemu různým způsobem uvěřila a přijala za své, zastávala s neutuchající horlivostí a s krajním postojem, zatímco její okolí, zastávající v podstatě stejné zásady, se chovalo spíše vlažně. Během dospívání se jí dostalo toho, čemu poněkud eufemisticky říkáme „dar víry“ a to v dobrém slova smyslu. Její postoj k životu se stabilizoval do pozice, která byla stejně těžko uvěřitelná jako důsledná: Celý můj život je řízen přáním vyšší vůle, mnou neovlivnitelné, a co ta činí, dobře činí. Vše, čím žiji a co mě teprve čeká, je nebo bude předem dáno a já se nemusím tedy o nic starat, nad mojí bezpečností a způsobem života bdí vyšší moc, a pokud budu něčím postižena nebo potrestána, bude to jedině spravedlivé a není rozhodující, jestli pochopím, proč jsem se toho postižení dočkala.
Uvedený postoj, neochvějně realizovaný v praxi, měl otřesné následky. Vidět tu paní, jak přecházela ulici, byl pohledem hororovým. Vstupovala do jízdní dráhy bez rozhlédnutí, někdy téměř pod přijíždějící auta. Řidiči museli někdy dělat možné i nemožné, aby zabránili hrozícímu střetu a minimálně vážnému zranění. Že dotyčnou paní častovali nevybíravými slovy, lze snadno pochopit. Nikdy se nebránila, neoplácela stejně tvrdými slovy, reagovala vždy vstřícným úsměvem, čímž řidiče ještě více popudila a řadili ji do kategorie bláznů. To je jen příklad. Stejně si počínala i v jiných činnostech. Až jednou!
Při ždímání prádla v odstředivce vstrčila při své bohorovnosti, jak bylo obvyklé, ruku do roztočeného bubnu s prádlem. Prádlo ruku zachytilo a než mohla jakýmkoli způsobem zareagovat, ukroutilo jí celou paži v ramenním kloubu. Stalo se tak způsobem, který nedával jakoukoli naději na chirurgickou nápravu osobní tragedie. Paní zůstala bez ruky. Bylo zajímavé sledovat, jaký vliv bude mít její neštěstí na osobní postoj. Nezměnil se ani v nejmenším: Co se stalo, muselo se stát, asi moje víra nebyla dost pevná, ale to mi nepřísluší soudit, byla jsem potrestána právem a mým údělem je se s tím v plném rozsahu smířit.
Osobně zažitá tragedie vůbec nenarušila její psychický postoj. Naučila se žít s jednou rukou, ponožky spravovala tím způsobem, že hříbek svírala mezi koleny a jednou rukou „štupovala“. Stejně se naučila háčkovat, plést, vařit, uklízet a to často svérázným způsobem, který obsahoval až neuvěřitelný rozsah vynalézavosti. Jistě obdivuhodný přístup k vlastní tragedii, při které by někdo jiný propadl beznaději spojené s depresí. Přece však – kdybych si měl vybrat, dal bych přednost respektování přírodních zákonů a zachoval přiměřenou opatrnost. Považuji za lepší zachovat si zdravé ruce, než se, třeba výjimečným způsobem, smiřovat s vlastním neštěstím, zaviněným konec konců vlastní neopatrností.

Jak popsaný příběh souvisí s emigrací? I tady šlo v širším slova smyslu o emigraci. Z oblasti reality a racionálního myšlení do sféry iracionality až imaginarity. Je případ takové emigrace výjimečný? Zdaleka ne! Doslova potopa iracionality, přicházející zpravidla ze Západu, nekriticky obdivovaná právě proto, že je ze Západu, způsobuje v psychice a jednání lidí neméně škod, než samotný odchod kvalitních lidí do emigrace. Do myšlenkové iracionality lze totiž poměrně rychle zabřednout.

„Musí to být pravda, vždyť to všichni říkají!“ jak často jsme takový výrok již slyšeli! Běžně si ten, kdo se takovým způsobem ohání, vůbec neuvědomuje, že jde o tautologii: v matematice důležitý pojem v oblasti matematické logiky znamená v tradiční logice jen důkaz kruhem, dokazování dokazovaným. Běžně tu „pravdu“ ne všichni vymysleli, ostatní „všichni“ jen bezhlavě opakují, co někde slyšeli a co jim pouze připadá jako pravdivé. O pravdu však již vůbec nemusí jít. O tom by mohli, pokud by žili, vyprávět Giordano Bruno, Galileo Galilei, Mikuláš Koperník, Johannes Kepler – pokud mám jmenovat alespoň z jedné oblasti vědy – astronomie. Mohli by osvědčit svoje zkušenosti. Stádnost se však nevyhýbá ani nadnesenému pojmu „homo sapiens“ a lze uvést ze zkušenosti nesčetně příkladů, kdy jeden beran zavede stádo lidských ovcí do záhuby. Namyšlenost na lidské duševní kvality stále není na místě, vyloučíme-li výjimečné jedince. Ani těch není málo, ale ztrácejí se v množství jako příslovečná jehla v kupě sena. I mistr tesař se může snadno utnout. Profesor říká: Musí to být pravda, protože to je logické! Zapomněl, že mnoho logických věcí je nepravdivých – z různých důvodů. Ostatně vazba pravda – nepravda – lež by si zasloužila zvláštní pojednání.

V prosazování iracionality do života se můžeme setkat s větou: Já sice nemohu prokázat, že tomu tak je, ale ty nemůžeš prokázat, že to tak není! Jak absurdní představa, že by přišel Euklides blahé paměti a řekl: „Vymyslel jsem jakousi větu o pravoúhlém trojúhelníku, dokonce dvě věty, a vy mi dokazujete, že neplatí, já nevím, jestli platí. Pokud mi to nedokážete, budou platit!“
Jak téměř klasický únik, emigrace duševna.
Za ocitování rozhodně stojí výrok Alana Haleho, objevitele komety Hale–Bopp v červenci 1995: „Břemeno důkazů leží na straně „objevitele“. Jestliže tvrdíte něco zcela mimořádného, pak je na vás, abyste dokázali mimořádnými důkazy, že máte pravdu. Není mou úlohou dokázat, že se mýlíte. Musíte navíc přinést přímé a jednoznačné důkazy pro vaše tvrzení. Nemůžete vyloučit několik běžných možných výkladů a pak propagovat ten váš s výkřikem: Co jiného by to tedy mohlo být?“
„Něco přece musí být mezi nebem a zemí!“ vykřikují často emigranti do iracionálna. Neví, co vlastně mezi tím nebem a zemí hledají, kde by to mělo být a co by to mělo dělat. Připomínají již stářím téměř omšelý výrok“ „Ženy nevědí, co chtějí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou!“

Emigrace do iracionálna není vůbec zanedbatelná. Po objevení zmíněné komety Hale–Bopp, mimochodem velmi krásné a pozorovatelné pouhýma očima, propuklo v USA kometové šílenství. Kometu někteří považovali za kosmickou loď, prý je v ohonu komety UFO, koráb podobný Saturnu, řízený na dálku kosmickou inteligencí. Někteří se hrozili konce světa, jiní páchali sebevraždy. „Příchod Hale–Boppovy komety je pro nás velmi významný. Zdrojem radosti pro nás je, že nám náš Starší člen v evoluční úrovni nad člověkem (v Království božím) ukázal, že kometa je oním znamením, na které jsme čekali.“ Tak zněl začátek posledního poselství 39 členů náboženské sekty Nebeská brána.
I jiné sekty se v emigraci tuží. Odvádí děti od rodičů, manžely od sebe, hromadně oddávají po již fyzické emigraci v Korei. UFO dominuje ve filmech, v televizi, ve sci-fi a uvádí do zmatků nezanedbatelné množství lidí tvrdících: „Já tomu věřím.“ Příklad za mnoho dalších: Poblíže vesnice prochází babička údolím, a protože již postoupil podzim, údolí je po setmění zalité houstnoucí mlhou. Najednou se ozve hukot a mlha se rozzáří červeným světlem. Vyděšená babička oznámí svůj zážitek a již jsou zde „odborníci“ na UFO se zdiskreditovaným výrokem : „UFO, co jiného by to mělo být!“
Byl to bolid, jehož krátkovlnné záření pohltila mlha a červené světlo o větší vlnové délce zůstalo zachováno.

Horem dolem nás zásobují veškerá media astrologií. Prý je to žádáno. To, o čem bychom měli rozhodovat sami, svádíme na postavení hvězd, planet, datum narození a jeho přesný čas, na svoje znamení. Co je na tom špatné? Poslechněme si Rolanda Seidla, Australana, prezidenta sekce skeptiků: „Jedná se o způsob, jak se vyhnout odpovědnosti za vlastní chyby a obecně za celý svůj život. Dává náhodné rady, které jsou pro většinu z nás uspokojivé. I světoví státníci, včetně Regana, byli známí tím, že si vydržovali astrology. Jak má potom na základě náhodných rad vypadat jejich politika? Určité firmy odmítají pracovní místa lidem na základě jejich horoskopu, což je ta nejpitomější bigotnost. Astrologie přispívá k odrazování lidí od kritického myšlení a otevírá tak pole působnosti nejrůznějším typům bez skurpulí. Nejsmutnějším následkem jsou však miliony lidí, jejichž peníze jsou snadným ziskem astrologů výměnou za prázdné rady a kterým je tak brána příležitost převzít vlastní zodpovědnost za vlastní záležitosti. Astrologie je trochu zábavná, ale je hloupost brát ji vážně. Ti, co tvrdí „Já tomu věřím“, již emigrovali – k vlastní škodě. Příčina: Lidé nevěří sami sobě.“

Jiná forma emigrace je nenápadná, téměř latentní. Jedná se o homeopatii. Za zmínku stojí výrok lékaře nad jiné povolaného, prof.MUDr. Jiřího Heřta, DrSc.: „Účinnost homeopatik nebyla nikdy prokázána, ale stále znovu a znovu se najdou léčitelé, lékaři ale i ministerští úředníci, kteří homeopatii velebí, prosazují a snaží se ji zařadit do vědecké mediciny. Homeopatie se snažila prosadit již ve 30. letech. Stovky klinických experimentů však skončily neúspěchem a homeopatie dočasně zanikla.“
V čem lze spatřovat zdánlivý úspěch této „léčebné“ metody? Emigrace do iracionální oblasti může působit na psychický stav, pokud předpokládaným výsledkům pevně věříme a ten se zlepší. Pokud je ale organizmus skutečně vážně ohrožen a lékařské pomoci klasickými způsoby se mu nedostane, tam již jde opravdu o zdraví nebo dokonce o život. Homeopatickou léčbu tak silně zředěnými medikamenty, že jde prakticky jenom o čistou vodu, lze prakticky nahradit jakoukoli metodou, které pacient pevně věří a účinek se dostaví stejný. Lze mu třeba doporučit, aby třikrát denně olizoval kravský roh a všechno bude v pořádku.

Jaké jsou hlavní příčiny dnes tak razantní emigrace do iracionality? Prof.RNDr. Libor Pátý: „Příčinu je možno vidět hlavně z nereálných představ o vědě, která je sama o sobě automaticky spojována s racionalitou. Rychlost civilizačního a technického rozvoje předběhla možnosti vzdělání obyvatelstva. Chybí efektivita vzdělání.“
Asi by bylo možné namítnout, že použití slova emigrace v souvislosti s „uprchlictvím“ z reálného do iracionálního myšlení je neobvyklé a běžně neužívané. Souhlasím. Pojmeme-li však ono slovo v celém jeho významu a pojetí, zjistíme, že je možno jej k tomu účelu použít.
Je zřejmě opravdu účelné se myšlenkovou emigrací do nereálných a ve svém účinku často nebezpečných sfér zabývat. Přehlížení se nemusí vyplatit.