Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (10)

Rubrika: Literatura – Na pokračování

Ve třídě byl rachot. Venca Šašek vzal Pepíčkovi Růžičkovi bačkoru a s Vaňousem si s ní házeli. Lítali při tom po lavicích, přičemž Šáša rozšlápnul Janďurce pero. Ta začala nepříčetně ječet. Do hry, která se postupně měnila ve vybíjenou, se vložil i Krejčík a Brďa. Šplh Veselý, který měl službu, začal na tabuli zapisovat jména kluků, kteří blbli. Za to slíznul od Krejčíka buchanec.
Do nejlepšího vešla do třídy kulhavá Mery, teda zástupkyně ředitele soudružka Marie Bártová, jinak taky zvaná Pajda nebo Kulhavka. Bačkora jí profrčela kolem hlavy a Vaňous, který ji hodil, zůstal s napřaženou rukou jako Diskobolos z obrázku v učebnici dějepisu.
Většina ostatních si ale vůbec nevšimla, že učitelka přišla. Řvali dál. Došla ke stolku, vzala ukazovátko a třískla do desky. Třída ztichla. Honem jsme se soukali do lavic a Pajda držela řeč, že jako my, mladá generace, naděje svých rodičů, si nevážíme odkazu velkého učitele národů Jana Ámose a že pohrdáme autoritami a mluvit do nás horem dolem není nic platné a tím pádem zrajeme pro polepšovnu, to v tom lepším případě, jinak pro kriminál.
"Co tady dělá? Dyť máme mít Taťánu..." zeptal se nahlas Peťan. Při projevu Vaňous seskočil a jakoby nic si sedl.
"Soudružkó, my máme ale ruštinu!" zatřepala rukou Olina. Pajda se postavila za katedru jako bůh pomsty a zakrákala:
"Soudružka Smrčková je nemocná, tak si zopakujeme něco ze zeměpisu. Mistr Vaňous má hodně energie, tak nám půjde říci, jaké má přítoky naše největší česká řeka Labe," namířila ukazovátko na svoji první nebohou oběť.
"To sem si moh myslet!" vyprskl Jarda a loudal se k tabuli.
"Nediskutuj a vyjmenuj přítoky Labe!" práskla znova dřevěnou tyčkou do stolu. Vaňous s rukou v kapse žvejkal a dělal ksichty.
"Vltava, Mrdlina... Cidlina.... jo a taky Vejrovka, v Hradci Vorlice... pak taky Votava..."
"Já ti dám Votavu! Votava chodí do devítky, křestním jménem se jmenuje František, je z Bobnic a na zeměpis je kádr! Na rozdíl od tebe. Ty myslíš jen na lumpárny. Píšu ti ne-dos-ta-teč-ně!" slabikovala s rozkoší.
Vaňous si šel se šoupáním bačkor sednout, bavil třídu jako obvykle opičkama a polohlasně prohodil:
"Je to kráva, vzpoměl sem si na pět přítoků, měl sem dostat čtyráka!"
"Co jsi to řekl?" zakvičela úča, dokulhala k němu a za vlasy ho vyzdvihla z lavice.
"Au! Nic sem neřek... že ste nic neslyšeli!?" dovolával se naší loajality. "A netahejte mě za vlasy! Jau, jau! Fyzický tresty sou zakázaný!" křičel.
Zástupkyně Vaňouse pustila a hystericky pobíhala po třídě. Vždycky když pajdala kolem něj, zatahala ho za vlasy a ječela:
"To není fyzický trest. To bych tě musela uhodit. A já jsem tě neuhodila!" Vypadala, že se zhroutí a Vaňousovi, který mával rukama, kroutil se a řval, vyškube všechny vlasy. Naštěstí zazvonilo.

Druhý den jsme se ve tři čtvrtě na osm s Jardou Vaňousem potkali před školou. Na hlavě měl narvanou čepici. "Co blbneš, ti šibe, néé?" pozvedl obočí Peťan. Jarda sundal rádionku a povídá:
"Přece se nenechám furt tahat za vlasy!" Hlavu měl dohladka vyholenou. "Heppner čuměl, když sem řek, že chci dohola. A když sem vysvětlil proč, tak mi celej krám zatleskal a von mě vostříhal zadarmo. Čtyry chlapi, co tam byli, říkali, že je ta kráva učila už před pětatřiceti lety, že už je stará jak černý uhlí a vodjaktěživa pitomá."
Pohladil si lebku a dodal: "Až mě uvidí, tak se svalí!" Natáhl si znova modrou rádionku a šli jsme do třídy.

První hodinu jsme měli fyziku s velkým Oldou, ten si ani nevšimnul. Pak byla čeština a Rýcka jen mezi výkladem nedokonavých sloves pronesla: "Jardo, co se ti to stalo?"
Po velké přestávce vpajdala se srolovanou mapou Mery. Udiveně si posunula brejle na špičku nosu a zírala na nás - takový klid na začátku hodiny ještě nezažila.
Zapsala do třídnice, pověsila mapu Evropy a začala vykládat cosi o rozvodí. My se ale nemohli soustředit. Čekali jsme, co se stane. Venca Šašek, který sedí s Jardou v lavici, začal na sebe upozorňovat, šoupal židlí a klapal tužkou, aby přilákal její pozornost. Teprve když shodil na zem atlas, Kulhavka se otočila a přes brejle koukla, co se děje.
"Šašku! Okamžitě se uklidni!" zavelela. Pak zamrkala a nevěříc svým očím došla až k Vaňousovi. "Okamžitě si sundej tu čapku! Tvoje chování už přesahuje všecky meze!" Jarda ochotně smekl a jeden kantorský a všech třicet žákovských pohledů se vpilo do lesknoucí se lebky.
"Co to... Va... Vaňousi! To je... to je provokace! To jsi mi udělal naschvál!" sípala.
Odkulhala ke stupínku, zase se vrátila a nevěřícně si prohlížela Vaňousovu šišatou hlavu. Pak došla ke dveřím, otočila se a hrozivým hlasem prohlásila:
"Ale se mnou orat nebudete! To já si nenechám líbit! Nemám to zapotřebí!" Práskla dveřma a za několik okamžiků přivlekla pana ředitele Holečka.
Ríša, jak jsme říďu nazývali, míval k pokleskům žactva velmi shovívaný postoj, to bylo o něm známo, a když už se jednalo o nějakou velkou lumpárnu, raději to vyřešil fackou za dveřmi ředitelny, nežli vyšetřováním a aférami.
Teď stál na stupínku, pobaveně se koukal na vyholenou Vaňousovu hlavu a snad ani lamentování své zástupkyně neposlouchal. Když skončila, zatvářil se přísně, a pravil k Vaňousovi:
"Nevím, co tě vedlo k této trochu nezvyklé úpravě účesu, ale měl bys své chování trochu usměrňovat. Vždyť to s vámi paní učitelka myslí dobře."
Došel k Jardovi, zvedl ruku - už už jsme čekali, že mu jednu vlepí - a pohladil ho po hladkém temeni.
"Na shledanou, děti!" usmál se do třídy.

"Vyvolávejte si své filmy doma!" přečetl jsem si titulek knížky objevené v tátově knihovně. Na názorných obrázcích to vypadalo jednoduše. Jak si film vyvolat a vůbec, jak fotit. A tak jsem tajně sáhl do skříně a půjčil si dvouokou zrcadlovku značky Flexaret, kterou dostal brácha předloni pod stromeček, ale focení ho nebavilo.
V drogerii U Hladíků na náměstí jsem foťák ukázal a řekl, že chci do něj film. Krabičku za čtyři koruny jsem doma rozbalil, chvíli to trvalo, ale nakonec se mi podařilo film do přístroje navinout. A hurá za klukama na Políčka.
"Udělám vám fotky!" pravím světácky a rovnám pitvořící se kamarády do malebných skupinek. Na hromadě hlíny, před plaňkovým plotem, u kolejí, na kolejích, vedle prknového bunkru, co jsme si postavili, s Vencovým psem Punťou.
"Ty to umíš?" optal se nedůvěřivě Jirka, co nevím, jak se jmenuje, myslím, že Málek, ale říkáme mu Píseček.
"A máš v tom vůbec film?" přidal se Brďa.
"Že váháš! A mám na to knížku!"
Argument zabral a já uháněl domů. Za prvé schovat Flexaretu do skříně a za druhé vyvolat film. Podle návodu jsem si už včera za peníze na zmrzku koupil univerzální vývojku a kyselý ustalovač a rozmíchal je do flašek od octa.
Babičce jsem pustil televizi, dávali Pionýrskou vlaštovku, jeden z jejích zamilovaných pořadů - od ní se určitě třičtvrtě hodiny nezvedne. Po zatemnění okna dekou jsem nalil roztoky do hlubokých talířů, mezi ně postavil lavór s vodou na vyprání po vývojce a zhasnul. Šmátrám ve tmě, rozbalím film, utrhnu ho od papírového pásu, ale jak ho dostat do vývojky, když se furt kroutí? Tak jsem ho ponořil smotaný a potom ho roztáčel. Pak už to šlo protahovat poddajnější pás talířem.
Když mě začaly bolet ruce, řekl jsem si, že uplynulo sedm minut podle návodu, vymáchal jsem film ve vodě a zase chvíli protahoval talířem s ustalovačem. Pak jsem rozsvítil. Paráda! Na dvanácti čtvercových políčkách negativu se zubili černí kluci. Když jsem se vynadíval, opláchl film pod kohoutkem u výlevky a pověsil ho kolíčkem na šňůru v koupelně, pečlivě jsem umyl nádobí, sundal deku a utřel zabryndaný stůl. Jenže jak udělat fotky, když nemám zvětšovák? Zeptám se pana profesora!

V patře pod námi bydlí pan profesor Stanislav Kaufmann, náruživý fotograf. S nikým se ale moc nebaví, funí do schodů a je, jak říká máma, podivín. Trochu z něj mám vítr, ale snad mě nesežere.
Zvoním. Rozlítly se dveře a vykoukla plešatá hlava. "Copak chceš?" vybafl.
"Tady mám... teda... vlastně... dobrý den... já jsem vyfotil a vyvolal film..." koktám a z kapsy vytahuji ruličku. "Ty jsi začal fotit!" zatvářil se rozjásaně a vtáhl mě dovnitř. V kuchyni u okna si sedl na židli a rozmotal celuloidový proužek proti světlu.
"Exponovaný a vyvolaný to máš dobře... a to úplně sám?" mručel. Zakýval jsem hlavou a povzbuzen povídám: "Akorát nevím, jak udělat fotky... když nemám zvětšovák."
"Tak je uděláme spolu!" zvolal nadšeně pan profesor a vstrčil mě do kamrlíku vedle kuchyně, za první republiky prý určeného pro služku.
Rozsvítil červené světlo, zavřel dveře, nasoukal negativ do rámečku zvětšováku, nalil do misek vývojku a ustalovač. Ze šuplíku vyndal krabičku papírů.
"Tady si sedni a zkus si to!" poručil a diktoval, co a jak se dělá. Po půl hodině jsem si odnášel dvanáct mokrých fotografií. Svých prvních. A k tomu ještě radu a na kousku papíru načmáraný nákres, aby mi táta vyrobil kopírku.
Fotky uschnuly položené na okně a táta večer uznal, že se mi povedly. Druhý den jsem je hrdě rozdal klukům na Políčkách. A kopírku mi táta udělal. 

Z knihy "Než malej Ventil dostal rozum"

    Další díly

Foto © autor

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 08. 02. 2008.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.