Literatura – Na pokračování

Sloupky Jiřího Menzela (34)

Na koncertech, rautech, vernisážích, při udělování cen i při jiných slavnostních příležitostech, mezi slušně oblečeným lidmi, způsobně sedícími v hledišti a elegantními róbami na pódiu, vidíte pořád pobíhat chlapíky s aparáty na krku, v záplatovaných vestách a špinavých texaskách s vytahanými zadky.

Josef Blažek: Existuje ostrov (8)

Šli jsme sotva kousek. Muž se navzdory své protéze pohyboval tak rychle, že jsem mu nestačil. Supěl sice a funěl, při každém kroku zmítal celým tělem, ale odrážel se berlou tak silně, že osvětlený ostrůvek zastávky zmizel za moment za námi. Musel jsem ho dohánět mírným poklusem. Když měl jednu chvíli zase o pár metrů náskok, otočil se na mě a sípavě se zasmál: „Tak mladej a nestačí starýmu Silverovi? Jime, bývals rychlejší.“

Pavel Kovář: Otec kulak, syn zelený baron (14)

Když v sobotu 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání proti německým okupantům, vyhlásila jednotka Železo pohotovost. Roty v obcích držely hlídky a někde odzbrojily menší německé oddíly. Ten den dopoledne se to podařilo členům úhonické, drahelčické a hořelické roty: zajali třicet Němců střežících vojenskou vysílačku na dvoře v Drahelčicích.

Josef Blažek: Existuje ostrov (5)

Dick vstoupil do světla svíčky z tmavého koutu. „Jdou po nás,“ řekl klidně, ale rozhodně. „Kdo?“ „Nevím víc než ty. Jen to, že někomu o tebe moc jde. O tebe. O to, aby ses vrátil.“ „Kam?“ „Do chvíle před návštěvou knihkupectví. Aby ti bylo jedno, že existuje ostrov.“ „A existuje? To, co o něm vím a co jsem ti řekl, to je hodně málo. Skoro nic. Žádný důkaz…“ „Podívej,“ řekl Dick, „tady máš odpověď.“

Sloupky Jiřího Menzela (28)

Jezdíval jsem často do Kerska k Hrabalům v jejich lesním útulku a bylo mi s nimi dobře. Jednoho krásného jarního dopoledne, plného teplého slunečního svitu jsem tam zastihl pana Hrabala samotného. Paní byla u sousedů na kanastě. Bylo krásně, oba jsme byli naladěni lyricky, schylovalo se k obědu, dostali jsme hlad a chyběla nám ženská bytost.

Sloupky Jiřího Menzela (32)

Zvykli jsme si na výstavách a galeriích vidět podivuhodné věci. Plátna, v záchvatu šílenství jen tak pocákaná, hromady železného šrotu, artefakty složené ze zvířecích vnitřností a podobně. Umělecké dílo už nemusí být výsledkem zápasu o tvar. Bývá spíše výsledkem umění přesvědčit diváka, že jakýkoli nesouhlas, nepřijetí, neporozumění, by bylo projevem kulturního barbarství.

Ivo Fencl: Sněžná pohádka (5)

Kteroukoli chodbičku tatínek vybral pro další postup, vždycky se ukázala po pár zákrutech slepá. S lákavými bočními tunýlky to vycházelo zrovna tak. Jako by náhle všechny stezky ústily jen do propastné nicoty starého zákona a ani bílí "strážníci" jim neporadili. Mlčeli. Usmívali se. Čekali. A paúsměvy těch bílých paňáců z ledu a bez srdcí byly na každé další křižovatce. Úplně stejné. Desítky a možná stovky Lorenců se na maminku s tatínkem usmívaly strnule trčícími uhlíky koksu a stěny bludiště zářily do tmy hlaďounkým ledem. Jako skluzavky kluzké klouzačky pod botami zlolajně podkluzovaly a rychle, ba ďábelsky rychle přituhovalo.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (36)

- Víš to jistě?! zeptal se mě přísně při mé příští návštěvě v jeho bytě. Mlčky jsem mu předložila těhotenský průkaz. Letmo jsem mu jednu možnost navrhla: interrupci! Skoro hněvivě ji zamítl. – Nesmysl…! vykřikl a s cigaretou v ústech začal v tom panelákovém obýváku kolem mne kroužit. Pak se nade mnou zastavil a prohlásil rozhodně: - Vezmeme se, když budeš chtít! Podívala jsem se na něho vzhůru, a když jsem zachytila jeho úsměv, poznala jsem, že mě asi miluje. Přesto jsem se ho ještě opatrně zeptala: - Myslíš, že děláme dobře?!

Ivo Fencl: Sněžná pohádka (2)

Ale sníh nepřestal hustě padat ani po obědě a sotva tatínek dojedl poslední kousek zelí a knedlíku, výmluvně začal pokukovat po tepané lopatě. "Na dvě hodiny lehnout!" poručily však děti nesmlouvavě. Byly tak vycepované ze školky. "Jako obvykle!" A šly řádit. Koulování v zákrutách chodbiček ale omrzelo. "Co radši proházet spojku k Jakubovi?" navrhl Marvin s výrazem tuneláře a Klárka se pro spojku nadchla. Děti tedy vyměnily polní lopatky za velikou tátovu lopatu a odhodlaně uchopily násadu - každý z jedné strany. Na jednom Marvinem pečlivě vybraném místě zaryly ostří do stěny a mnoho následujících minut zaujatě hloubily.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (8)

Pominu-li maličkost, že chlap, jako byl Luboš, by si snad dokázal uvařit snídani sám, měla jsem to být přece já, a ne jeho matka, kdo měl brzy ráno vstát, láskyplně mu uvařit čaj a přistrčit pod nos dva včerejší rohlíky a trojúhelníček sýra! Jenže vstávat takhle brzy jen proto, aby se milovaný manžílek nemusel obtěžovat napustit do konvice vodu a zapnout sporák, jsem pokládala za jistou formu rozmazlenosti, a nikoliv lásky.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (35)

Simona mi velice usnadnila první chvíle ve fitcentru. Jak mi už cestou prozradila, bylo zřízeno v suterénu bývalého kulturního domu. Vstupovalo se do něho postranním vchodem budovy, kde byla umístěna snadno přehlédnutelná tabulka o službách, které veřejnosti majitelé nabízejí. Vedla mě nejprve do šatny, kde jsme se převlékly do cvičebních úborů, sama mi jeden v sobotu dopoledne v obchodním domě vybrala!, pak už jsme mířily do posilovny.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (5)

Rozsadili nás cik cak v lavicích, abychom neopisovali, rozdali papíry s otázkami a my pak na ně ve vymezeném čase písemně odpovídali. O týden později se objevili ve škole znovu. Naše odpovědi měli zpracované, teď už nás měli seznámit jen s výsledky měření a pořadím mezi ostatními. S naměřeným IQ 128 jsem byla třetí ve třídě.

Jan Hora: Sběratel dobrodružství (2) Ztraceni v džungli

Francouzský turista Loic Pollois měl dobrodružnou povahu. Před lety doprovázel svého známého na přírodovědné výpravě do pralesa ve Francouzské Guyaně. Sbírali hmyz do entomologických sbírek. Drželi se v blízkosti města Saulu a žádnou divokou příhodu nezažili. Loic během krátkých výletů do džungle získal přesvědčení, že má dost zkušeností na delší cestu divočinou.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (2)

Naše rodina žila dosti skrovně. Táta pracoval jako elektrikář v místním Multiplexu, maminka prodávala v zelenině. Bydleli jsme v činžovním domě za rybníkem zvaným Hrušovák. Byt v prvním patře byl malý, jen 2+1. za jedničkou se skrývala úzká kuchyňka s jedním oknem, pod kterým rodiče umístili dosti nepohodlnou válendu.

strana 1 / 20

Další strana »