Literatura – Na pokračování

Luděk Ťopka: Výlet do Novohradských hor

Můj průvodce odstavil tu motorovou plechovku na kraji polní cesty, přešli jsme silnici a usedli na lavici z dubového půlkuláče, kterou na břehu, právě proti částečně zalesněnému ostrůvku, postavil nějaký dobrodinec, nebo možná rybář. Jarda si zapálil cigaretu, a já uchvácen tou scenérií, jen zíral mlčky na tu hladinu, jemně čeřenou lehkým vánkem, a na několik kačen šmátrajících zobáčky pod vodou, zdvíhajíce přitom své zadečky v komických stojkách.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (2)

Naše rodina žila dosti skrovně. Táta pracoval jako elektrikář v místním Multiplexu, maminka prodávala v zelenině. Bydleli jsme v činžovním domě za rybníkem zvaným Hrušovák. Byt v prvním patře byl malý, jen 2+1. za jedničkou se skrývala úzká kuchyňka s jedním oknem, pod kterým rodiče umístili dosti nepohodlnou válendu.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (1)

A už ji měla! Vystřihla jsem jí takovou facku, že se zapotácela až ke dveřím. – Tohle si ke mně dovolovat nebudeš! přidala jsem navíc a bylo mi jedno, že vzbudím Patrika i malou Lindu, která spí vedle v ložnici. Moje dcera se chytla za levou tvář, úkosem se na mne zadívala a nenávistně štěkla: – Peníze mi snad můžeš dát! Chci si koupit brýle!

Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (2)

"Jde se na Políčka!" zavelel Brďa, když se doloudali ještě další kamarádi. Nacvičenou trasou přes popelnice, betonovou zeď, sousední "ohradu" stavebního podniku a plechová vrata vyrazila partička kluků v modrých a hnědých teplákách na smetiště u dráhy, kterému se říká Políčka. Tady je naše eldorádo, ale patří nám "Vodtraťákům" celá čtvrť od trati až ke škole a ke starýmu hřbitovu, jejíž spojnicí je dlouhá ulice, která se ke Komendě jmenuje Šafaříkova a dál Purkyňova

Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (3)

Zatímco ty dva dny po bombardování Prahy s cestou na Vysočinu setrvaly v paměti takřka minutu po minutě, vzpomínky na probouzení v babiččině posteli už hodně vymazal čas a pokračování oněch chvilek pětačtyřicátého roku se mi slévají do střepin. Patrně mě tehdy probudil tříletý bratránek Jaroušek a cosi žvatlal, jenže pro mé vidění her byl příliš malý, ale možná mě z postele vyhnala vidina zasněžené radňovské krajiny a zamrzlý dědečkův rybník, jejž jsem do té doby neznal.

Sloupky Jiřího Menzela (20)

Nevěděl jsem, že budu mít tolik známých a přátel, kteří mají dost prostředků i snobských tužeb, a kteří by si podobný přepych - mít vlastního komorníka, sluhu, majordoma, či jak by ho pojmenovali - rádi dovolili. Telefonovali mi kamarádi, kteří to vzali jako recesi, ale taky mi volali a vyhledali mne lidé, do kterých bych to nikdy neřekl, ale kteří opravdu projevili vážný zájem mít někoho takového, kdo by jim podával poštu, ošetřoval šatstvo, uváděl hosty, naléval drinky a já nevím co všechno musí takový správný komorník dělat.

Iveta Kollertová: Nenadálý odchod

Občas vešel do pokoje a začal mi cloumat s chromými koleny, bolelo to, děsně. Roura z kamen, vypadlá ze zdi a kouřící do pokoje, byla doprovázena slovy: „Tobě se blbě dejchá, tak si otevři okno, ne?“ I moje prosba, jestli by nezatopil, byla komentována slovy: „Tak si dojdi do lesa a přines si dříví.“

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (32)

Ta tři slova zvládnu to sama!, která jsem jen tak nezávazně k Simoně ve Slávii prohodila, jsem si ve dnech a týdnech, které potom přicházely, musela připomínat častokrát. Zdánlivě mi začal běžný, nijak nevzrušený život. Jako obvykle jsem ráno vypravila děti do školy, trochu poklidila ten jejich úděsný binec v dětském pokoji, a pak se věnovala pochůzkám po městě. V souvislosti s Lubošovou smrtí bylo třeba zařídit spoustu věcí

Sloupky Jiřího Menzela (36)

Ve chvílích, kdy jsem psal tyto řádky, zbývalo pár hodin do konce roku. Navzdory silvestrovskému veselí se člověk nemohl zbavit blbé nálady. Prezident je zhnusený a my občané jsme bez iluzí. Politika se proměnila v handrkování, slovní šarvátky, osobní útoky, pavlačové hašteření. Co se nám to stalo, komu se to podařilo optimismus a naděje listopadových dní proměnit v blbou náladu?

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (7) Jazyková bariéra, první část

Život někdy přivede člověka do situací, kdy trpce lituje onoho dávno minulého času promrhaného kdysi, v dobách školní docházky, čmáráním různých duchaplných sdělení a obrázků na desky školních lavic namísto toho, aby svou pozornost soustředil na marné úsilí pedagoga rozšířit duševní obzory svých zabedněných svěřenců. Ten poctivý a moudrý pán vyššího středního věku, kdysi dávno na naší malebné, vesnické škole pověřený výukou všech cizích jazyků, byl už v té době dostatečně zkušený, aby věděl, že je nad síly obyčejného smrtelníka nalít za jediný rok do hlav rozjívených puberťáků základy jakéhokoli jazyka.

Iveta Kollertová: Když mne opět navštívil strach

Měl tik ve tváři, byl to jak klasický roztržitý pan profesor ze starých filmů, držící kladívko na zkoušení reflexů. Působil uklidňujícím dojmem, a i když jsme se my pacientky culily do polštářů, zůstal mi ve vzpomínkách jako jeden z těch milých a hodných lékařů, kteří prošli mým životem i nemocemi. Prohlídky nic nového nepřinášely a doktor "Tik", jak jsme mu tajně říkaly, si se mnou nevěděl rady.

Sloupky Jiřího Menzela (18)

Jak se věci někdy opakují. Byly doby, kdy jsem nesměl veřejně vyjadřovat, co si myslím. Domácí novináři se mi vyhýbali, nicméně ti zahraniční do cizích novin čas od času udělali se mnou rozhovor a já jim odpovídal podle svého svědomí. Snažil jsem se v míře své odvahy být co nejupřímnější. Stávalo se potom, že ten rozhovor vyšťoural nějaký soudruh, nechal si ho přeložit a dělal mi pak za to u nás v Čechách dusno.

Iveta Kollertová: Blízká setkání nechtěného druhu

Pan hrabě, paní Kuchařová, která u mne proseděla celou noc, když jsem jen chrčela při zápalu plic. Dodnes mne mrzí, že jsem jí dostatečně nepoděkovala za veškerou péči. Další pacientka, stará paní, kterou ke mně dali po ablaci prsa. Ve dvě ráno na mne chtěla zaútočit holí a křičela, že mne spráská.

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (6) Každodenní život na palubě

Posledním členem posádky, o kterém dosud nebyla řeč, je radista. Vlastně byl, protože v dnešní době už tato profese téměř zanikla. V názvosloví oné doby byl nazýván radiodůstojníkem, ale v běžné mluvě námořníků to byl prostě „radiák“. Ze všech profesí na palubách námořních lodí to byl právě on, kdo byl odjakživa v mých představách obestřen tím fantazii jitřícím, tajemným závojem romantiky, uchovaným z dětství. Nevím, kdo přesně to způsobil.

strana 1 / 20

Další strana »