Literatura – Na pokračování
Iveta Kollertová: Já věděla, že jsem prozatím zvítězila
Pak jsem dostala „andělíčka“, punčochy na nohy i injekci a jediné, co si pamatuji, je moment, kdy jsem vyjížděla ze dveří. Nebála jsem se, bylo mi to jedno. Myslela jsem si, že je to banální operativní zákrok, kterých dělají dvanáct do tuctu. Odvoz na operační sál se rozplynul až do doby, kdy jsem se probírala a kdosi mi říkal: "Paní Kollertová, vytáhneme vám podpůrné dýchání.“
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (31)
Smuteční rozloučení s Lubošem se konalo o deset dní později v místním krematoriu. Seděla jsem se svými dětmi uprostřed první řady, přímo proti vystavené rakvi s tělesnými pozůstatky svého manžela a jejich otce. Nikdo z nás tří neplakal. Pouze po mé levé straně nepřetržitě vzlykala Lubošova matka. Chápala jsem její bolest. Ztratila jediného syna, kterého přímo neskutečně milovala.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (2)
Z řeky se ozval skřek. Když se Velš ozval takhle poprvé, pořádně mě vyděsil a málem jsem po něm vystřelil. Teď mě potěšilo, že ho vidím, přestože mě vyrušil z docela příjemného přemítání. „Já vezu ti kůži!“ ozvalo se z hladiny. S tímhle pohanem jsem neměl žádné potíže. Možná to byl i jeden z důvodů, proč jsem se posunul opět o něco dál do vršků až sem. Tady byl docela klid. Zpočátku mi unikalo, proč si lesní lidé na mně nevybíjeli obvyklé bojovnické choutky. Jenomže oni se před křesťany raději skrývali.
Iveta Kollertová: Obyčejná ženská, které se chtělo hrozně žít
Vzpomínám na večer, kdy mne poprvé zasáhlo vědomí, že jsem nemocná, vážně nemocná. Večer jsem si šla jako pokaždé zakouřit do kuřárny. Celý den nestál za nic a moje poslední cigareta byla posledním spojením se světem těch venku. Můžu kouřit, tedy mi nic není. Jak je človíček ve své velikosti maličký.
Michal Čagánek: Malá (2)
Chodím za maminkou každý den, když je to jenom trochu možné. A to je téměř vždy. Jedině tehdy nejdu, když mě tatínek zamkne v pokoji, protože dostane vztek, že jsem tak malá a všechno můžu. Kamkoliv jít, kohokoliv navštívit, vůbec se nebát a klidně vidět anděly, dobro a lásku. On nemůže nic. „Tak řekni, můžu ovlivnit krizi? Děcka v Africe brečí hlady a já můžu co?! Akorát houby! Všecko je to byznys! Prachy, prachy, prachy!“ křičí sám na sebe, bouchá do stolu.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (26)
V pondělí odpoledne jsme v Ruzyni usedli do obrovského boeingu. Čekal nás jedenáctihodinový let, než přistaneme na Kennedyho letišti v New Yorku. Těšila jsem se, že budu sedět vedle Luboše, chlapi se však uvelebili na sedadle za námi, potřebovali si prý ještě spolu o něčem promluvit. Zbyla tedy na mne Simona, která toho nikdy moc nenapovídala.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (20) Závod se smrtí
V červnu roku 1924 se Murray Stuart utábořil na břehu řeky Kongo. Když se setmělo, vystoupil z temnoty k rozdělanému ohni posel a podal cestovateli dopis. Stuart se z řádků roztřeseného písma dověděl, že necelou míli odtud táboří těžce nemocný prospektor, neschopný pohybu. Následovala prosba, aby se rychle vypravil do jeho tábora, protože mu zbývá jen krátká doba pro život. Stuart se nechal odvést poslem, mladým domorodcem, k prospektorovu ležení.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (19) Skok přes propast
U pramenů řeky Chubut na východní straně And založili přistěhovalci z Walesu zemědělskou osadu. V roce 1883 je postihla strašná neúroda způsobená dlouhotrvajícím suchem. Kolonisty pronásledoval neustálý pocit hladu způsobený strašnou bídou. V té době kolovaly v okolí pověsti, že se v Andách nacházejí zlaté doly, ve kterých kdysi dávní Inkové dobývali vzácný kov a přepravovali ho po stezkách na sever do svých podivuhodných měst.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (22)
V autobusu mě napadla, myslím, vynikající věc! (IQ 128, ne?!!!) Takže když jsem z něho po dvou hodinách drkotavé jízdy na Florenci vystoupila, nehnala jsem se rovnou do Kotvy a Bílé labuti, abych co nejdřív měla tento úkol za sebou, ale vydala jsem se do centra města a vcházela do různých bank a peněžních ústavů, kde jsem si důkladně obhlížela, jak tam jsou jejich zaměstnankyně oblečeny, jak chodí, jak jednají s klienty.
Luděk Ťopka: Lankasterka
Ačkoliv jsem se ve svém životě nemohl plně věnovat této své lásce ani jako lesník, ani jako právoplatný myslivec, přesto, anebo právě proto, pokládám les a vody za neocenitelný dar přírody lidem. Díky svému povolání a práci v zahraničním obchodě jsem totiž poznal některé nehostinné, pusté horské kraje a pouště Středního Východu a Afriky, a tak vzdávám v duchu tisíceré díky tomu, kdo naše dávné předky přivedl do tohoto požehnaného dolíčku mezi Krkonošemi a Alpami.
Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (15)
A najednou to začalo. Zvedl se tak silný vítr, že vzduchem létaly celé větve, mračna písku, papíry a desky čehosi. Některé stromy začaly praskat. Cítil jsem se slaboučký, bezbranný, a vysílenost pořád narůstala. Ano, byla to opravdová vichřice, která se vřítila do Prahy a brala s sebou všechno, co nebylo pevně přibité.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (19)
A hotovo! V sobotu, brzy ráno, jsme odjeli ve škodovce na hrad. Než přijel první zájezd, měli jsme ve stánku všechno připravené. Voda v hrnci vřela, jehla ohřívače byla nažhavená, v dřevěné krabici na peníze leželo, možná pro štěstí, pár drobných mincí. Za půl hodiny už vycházeli z brány naši potenciální zákazníci, nabaženi sice historie a kultury, leč hladoví.
Josef Blažek: Existuje ostrov (9)
Oči jsem otevřel do naprosté tmy. Hlava mě nebolela. Únava příjemně vyprchávala z unavených údů. Lůžko se se mnou lehce houpalo. Slyšel jsem pleskání vln. Cítil jsem se osvěžen a klidný. Vedle sebe jsem nahmatal svůj nůž. Zároveň jsem zjistil, že můj oděv je poničený, většina kapes utržených a podšívka vesty vypáraná. Peněženka chyběla, ale nějak mi to bylo jedno.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (15) Trosečníci na ledové kře
V říjnu roku 1872 přepadla americkou loď Polaris u grónských břehů strašná bouře. Ostré úlomky mohutných ledových ker prorazily loď pod čarou ponoru na několika místech a do podpalubí proudila voda. Pumpy pracovaly bez přestání, ale bylo jasné, že pokud se Polaris nepodaří přistát u nedalekých grónských břehů, určitě se potopí. Část posádky, několik amerických vojáků a část Eskymáků s ženami a dětmi se uchýlila na ledovou kru připoutanou k lodi tlustými lany.
strana 1 / 20