Literatura – Na pokračování

Sloupky Jiřího Menzela (19)

Každý filmový producent, každý majitel kina vám potvrdí, že lidé chodí do biografu hlavně kvůli hercům. Ještě lépe - kvůli určitým hercům - tak řečeným hvězdám. Známá a oblíbená tvář skýtá obyčejnému divákovi aspoň minimální záruku, že to může stát za to koupit si lístek a jít na film bez rizika, že to bude zabitý večer.

Michal Čagánek: Malá (5)

Podle některých se Marek zbláznil, podle jiných konečně přišel k rozumu. To, co v poslední době provedl s obchodním domem, skutečně stojí za zvážení. V první řadě úplně zmizel dětský koutek. Místo něho je zde celé podlaží nazvané Dětský svět. Ten blázen pořádně popustil uzdu fantazie. Ty ji budeš muset také popustit, aby sis to celé dokázal představit. Malebná zákoutí plná barev. Výtvarnou dílnu, keramickou dílnu, pohádkový les. Vůni dřeva, zurčení vody, oblé tvary, čáry a máry, vše dokonale propojené.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (30)

Stav naprosté ignorace trval mezi námi přibližně dva týdny. Luboš v tu dobu pobýval doma jen velice zřídka. Z rozhovorů, které vedl občas při jídle s dětmi, jsem se dovídala, že v zájmu firmy, která neobyčejně vzkvétala, jezdí po celé republice i do zahraničí sjednávat obchody, zajišťovat přísun zboží, takže nemůže být třeba několik dní i nocí s nimi.

Iveta Kollertová: Dny utíkaly jak splašené

Otevřely se dveře do pokoje a sestřička vezla vozíček, na kterém stálo osm lahví zabalených do neprůsvitné látky. Jednu po druhé pokládala na stolek, větší i menší, průzračné barvy. „Je to dobré!" pomyslela jsem si.Na oddělení kolovalo, že kdo má chemoterapii růžové barvy, tomu vypadají vlasy hned. „Jdeme na to?" zeptala se sestřička a nasadila první láhev. Kývla jsem a natáhla ruku.

Michal Čagánek: Malá (2)

Chodím za maminkou každý den, když je to jenom trochu možné. A to je téměř vždy. Jedině tehdy nejdu, když mě tatínek zamkne v pokoji, protože dostane vztek, že jsem tak malá a všechno můžu. Kamkoliv jít, kohokoliv navštívit, vůbec se nebát a klidně vidět anděly, dobro a lásku. On nemůže nic. „Tak řekni, můžu ovlivnit krizi? Děcka v Africe brečí hlady a já můžu co?! Akorát houby! Všecko je to byznys! Prachy, prachy, prachy!“ křičí sám na sebe, bouchá do stolu.

Iveta Kollertová: Proměněná jistota

Pozorovala jsem pukliny ve zdi, velké tmavé mapy, které se vytvořily na stěnách v době dešťů, a prostě jsem nemyslela na nic. Venku zakokrhal kohout a na okno ze zahrady skočila moje kočička. Nazývala jsem jí láskyplně "Budibudi". Nevím, proč mne napadlo tohle jméno, byla to obyčejná kočka domácí, ale pokaždé, když se přiběhla pomazlit, navodila mi takový klid na duši, že oslovit ji jednoduše Micko prostě nešlo.

Iveta Kollertová: Se sklopenou hlavou

Moje hrdost mi nedovolila, abych se vrátila zpátky tam, odkud mne vyhodili. Trpěla jsem jak zvíře, duševně jsem trpěla. Ponížení a nepochopení mne bolelo víc než ta zatracená jizva. Objeli jsme ještě dvě lékařky, které mne nevzaly jen proto, že jsem byla nad stav nebo mimo jejich působiště. Ženy mi dají jistě za pravdu, jak nepříjemná jsou jen slova: "Vyskočte si nahoru", natož doprošování o znovupřijetí tam, kde vás "vykopnou".

Jan Hora: Sběratel dobrodružství (21) Ztroskotanci v poušti

Marcel Vaslin byl dvacetiletý letecký mechanik, kterého poslala cizinecká legie do Tamarassetu. Byl to nejvzdálenější francouzský opěrný bod na Sahaře. Marcel měl s několika druhy připravit letadla pro generála Laperrina, který se chystal k průzkumnému letu do sedm set mil vzdáleného a tajemstvím opředeného města Timbuktu. Krátce před startem hledal Leparrine ještě jednoho dobrovolníka do posádky a Marcel se přihlásil. Časně ráno, 18. února 1920, se vznesly do vzduchu dva stroje. Legionáři z Tamanrassetu jim zamávali a letadla zmizela za žlutavým obzorem.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (23)

Podnikání, i když zatím v malém, nás všechny bavilo. Jako obvykle jsme otevírali své stánky po deváté hodině. To už jsme s Lubošem přivezli od známého řezníka v naší ladě pytle s rohlíky a lorny s čerstvými párky. Zanedlouho potom se přiřítil ke svému alkoholickému zátiší v autě i rozespalý Viktor.

Václav R. Židek: Sám ve víru zdymadel (18)

Samotné tréninky, zvláště pak na otevřených vodách, se pro mne stávaly den ode dne obtížnější. K neustupující bolesti v rameni se vrátila i bolest v druhém, a začala zlobit i kolena. Začínal jsem si uvědomovat, že budu muset s plaváním přestat, aspoň na dobu jednoho roku. Následovala návštěva u lékaře.

Sloupky Jiřího Menzela (8)

Někdy mi i televizní obrazovka udělá radost. Uviděl jsem na ní a dokonce několikrát dva potentáty, presidenty dvou největších supervelmocí, jak se drželi kolem ramen a řehtali se na celé kolo. Jeden z nich se smál trochu zdrženlivě, jako by se trochu divil, co to vlastně vtipného řekl, za to ten druhý se smál až se svíjel, zrudl v obličeji a plácal rozjařeně druhého po ramenou.

Sloupky Jiřího Menzela (34)

Na koncertech, rautech, vernisážích, při udělování cen i při jiných slavnostních příležitostech, mezi slušně oblečeným lidmi, způsobně sedícími v hledišti a elegantními róbami na pódiu, vidíte pořád pobíhat chlapíky s aparáty na krku, v záplatovaných vestách a špinavých texaskách s vytahanými zadky.

Josef Blažek: Existuje ostrov (8)

Šli jsme sotva kousek. Muž se navzdory své protéze pohyboval tak rychle, že jsem mu nestačil. Supěl sice a funěl, při každém kroku zmítal celým tělem, ale odrážel se berlou tak silně, že osvětlený ostrůvek zastávky zmizel za moment za námi. Musel jsem ho dohánět mírným poklusem. Když měl jednu chvíli zase o pár metrů náskok, otočil se na mě a sípavě se zasmál: „Tak mladej a nestačí starýmu Silverovi? Jime, bývals rychlejší.“

Pavel Kovář: Otec kulak, syn zelený baron (14)

Když v sobotu 5. května 1945 vypuklo v Praze povstání proti německým okupantům, vyhlásila jednotka Železo pohotovost. Roty v obcích držely hlídky a někde odzbrojily menší německé oddíly. Ten den dopoledne se to podařilo členům úhonické, drahelčické a hořelické roty: zajali třicet Němců střežících vojenskou vysílačku na dvoře v Drahelčicích.

strana 1 / 20

Další strana »