Literatura – Na pokračování

Iveta Kollertová: Proměněná jistota

Pozorovala jsem pukliny ve zdi, velké tmavé mapy, které se vytvořily na stěnách v době dešťů, a prostě jsem nemyslela na nic. Venku zakokrhal kohout a na okno ze zahrady skočila moje kočička. Nazývala jsem jí láskyplně "Budibudi". Nevím, proč mne napadlo tohle jméno, byla to obyčejná kočka domácí, ale pokaždé, když se přiběhla pomazlit, navodila mi takový klid na duši, že oslovit ji jednoduše Micko prostě nešlo.

Iveta Kollertová: Se sklopenou hlavou

Moje hrdost mi nedovolila, abych se vrátila zpátky tam, odkud mne vyhodili. Trpěla jsem jak zvíře, duševně jsem trpěla. Ponížení a nepochopení mne bolelo víc než ta zatracená jizva. Objeli jsme ještě dvě lékařky, které mne nevzaly jen proto, že jsem byla nad stav nebo mimo jejich působiště. Ženy mi dají jistě za pravdu, jak nepříjemná jsou jen slova: "Vyskočte si nahoru", natož doprošování o znovupřijetí tam, kde vás "vykopnou".

Ludvík Ťopka: Příběh lesní lavičky

Když mi bylo asi sedmnáct a zuřila už válka, stalo se, že v jeho revíru začal řádit pytlák. Oba jeho hajní i on sám, nalézali v lese často vývrhy a strýček Heini, jak jsem mu říkal, si zpočátku myslel, že pachatelem je někdo z chudých dřevařů z okolních vesnic. Pak se ale náhodou našla postřelená laň, která pytlákovi unikla a později uhynula.V jejím těle byla nalezena střela, která nemohla být vypálena ze žádné pytlácké pušky.

Sloupky Jiřího Menzela (35)

Rozpoutala se novinová bitva o lidská práva kuřáků a o lidská práva nekuřáků. Charta lidských práv se stala na všech stranách oblíbeným klackem. Trochu zbytečně robustním, myslím si. Existovala kdysi pravidla slušného chování. Podle nich si kuřák nesměl ve společnosti zapálit bez toho, aby požádal přítomné o dovolení.

Sloupky Jiřího Menzela (10)

Jezdíval jsem často do Kerska k Hrabalům v jejich lesním útulku a bylo mi s nimi dobře. Jednoho krásného jarního dopoledne, plného teplého slunečního svitu jsem tam zastihl pana Hrabala samotného. Paní byla u sousedů na kanastě. Bylo krásně, oba jsme byli naladěni lyricky, schylovalo se k obědu, dostali jsme hlad a chyběla nám ženská bytost. Nabídl jsem se, že panu Hrabalovi mu jeho paní přinesu. Ne že pro ní doběhnu. Že jí přinesu.

Luděk Ťopka: Fantastická shoda náhod nebo... co?

Když totiž v srpnu 2007 uveřejnily Osecké noviny, na mou prosbu, výzvu pamětníkům, podařilo se tímto způsobem získat informace od jedné paní, která po válce na Rýznburku žila a rodinu Ing. Serjogina znala. Krátce nato jsem se s ní a jejím manželem v Oseku sešel, ale ani ona o jeho osudu nevěděla nic víc než že celá tato rodina v roce 1948 ze dne na den zmizela.

Sloupky Jiřího Menzela (9)

Architekt Albert Speer byl Hitlerův ministr, který se zachránil svým rozumným jednáním a inteligentní obhajobou v Norimberském procesu před šibenicí. Dostal jen dvacet let, ty si odseděl a vydal pak své paměti. Na počátku sedmdesátých let se britský producent David Puttnam pokoušel přemluvit barrandovské direktory, aby mne pustili natočit o Speerovi film.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (21)

Rok, který se přehoupl přes silvestrovskou laťku času, překvapoval všechny občany země, tedy i nás, každým novým dnem. Většina lidí prožívala závrať z nabyté svobody a volnosti, ale setkávala jsem se i s těmi, co jim v duši hryzal nevyléčitelný pocit křivdy. Dokázala jsem ocenit, že když musel Luboš uvolnit funkci vedoucího konstrukčního oddělení starému panu inženýrovi, který v uplynulých dvaceti letech pracoval za trest jako pomocný dělník ve stavební četě, vzal to statečně.

Sloupky Jiřího Menzela (8)

Někdy mi i televizní obrazovka udělá radost. Uviděl jsem na ní a dokonce několikrát dva potentáty, presidenty dvou největších supervelmocí, jak se drželi kolem ramen a řehtali se na celé kolo. Jeden z nich se smál trochu zdrženlivě, jako by se trochu divil, co to vlastně vtipného řekl, za to ten druhý se smál až se svíjel, zrudl v obličeji a plácal rozjařeně druhého po ramenou.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (20)

Vypnula jsem pračku a chvatně se oblékala. Přitom jsem na ní vyzvídala podrobnosti. Moc mi toho neřekla! V letu jsem tedy na kousek papírku načmárala vzkaz dětem, nebo Lubošovi, pokud bychom se zdržely, a pak běžela k autu, které stálo před našimi vrátky. Máma už seděla uvnitř. Celou cestu do nemocnice jsem ji utěšovala, že to nic není, jistě jen taková drobná příhoda, jaká se stává silnějším chlapům.

Sloupky Jiřího Menzela (34)

Na koncertech, rautech, vernisážích, při udělování cen i při jiných slavnostních příležitostech, mezi slušně oblečeným lidmi, způsobně sedícími v hledišti a elegantními róbami na pódiu, vidíte pořád pobíhat chlapíky s aparáty na krku, v záplatovaných vestách a špinavých texaskách s vytahanými zadky.

Christian Heinrich Spiess: Krásná Olivie aneb Strašidlo z bílé věže (4)

Loupežníci leželi nyní v svých jeskyních a léčili sobě rány, jichž sobě onehdy od Mamertových a Vilibaldových bojovníků drahně uhonili. Vilibald na ten čas, nemaje s kým zápasiti, s vlky a medvědy se potýkal. Mamert, přijda na hrad, nalezne Olivii o samotě. Zarděla se, když spatřila krásného Mamerta, an draze odín k ní vchází. Jakž Zeno radil, s větší smělostí počal k ní mluviti a vyjevil, jak ji nesmírnou láskou miluje.

Sloupky Jiřího Menzela (4)

Pozvali mne do poroty nějaké soutěže Miss bůhvíco, to jest soutěže o titul královny krásy. Nechtělo se mi a tak jsem to odmítl. Ale přivedlo mne to k úvahám o smyslu takových soutěží vůbec. Je jich teď u nás dvanáct do tuctu. Bývaly takové přehlídky hospodářských zvířat, chovných klisen, plemenných bejčků a podobně.

Josef Blažek: Existuje ostrov (8)

Šli jsme sotva kousek. Muž se navzdory své protéze pohyboval tak rychle, že jsem mu nestačil. Supěl sice a funěl, při každém kroku zmítal celým tělem, ale odrážel se berlou tak silně, že osvětlený ostrůvek zastávky zmizel za moment za námi. Musel jsem ho dohánět mírným poklusem. Když měl jednu chvíli zase o pár metrů náskok, otočil se na mě a sípavě se zasmál: „Tak mladej a nestačí starýmu Silverovi? Jime, bývals rychlejší.“

strana 1 / 20

Další strana »