Literatura – Na pokračování

Sloupky Jiřího Menzela (36)

Ve chvílích, kdy jsem psal tyto řádky, zbývalo pár hodin do konce roku. Navzdory silvestrovskému veselí se člověk nemohl zbavit blbé nálady. Prezident je zhnusený a my občané jsme bez iluzí. Politika se proměnila v handrkování, slovní šarvátky, osobní útoky, pavlačové hašteření. Co se nám to stalo, komu se to podařilo optimismus a naděje listopadových dní proměnit v blbou náladu?

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (7) Jazyková bariéra, první část

Život někdy přivede člověka do situací, kdy trpce lituje onoho dávno minulého času promrhaného kdysi, v dobách školní docházky, čmáráním různých duchaplných sdělení a obrázků na desky školních lavic namísto toho, aby svou pozornost soustředil na marné úsilí pedagoga rozšířit duševní obzory svých zabedněných svěřenců. Ten poctivý a moudrý pán vyššího středního věku, kdysi dávno na naší malebné, vesnické škole pověřený výukou všech cizích jazyků, byl už v té době dostatečně zkušený, aby věděl, že je nad síly obyčejného smrtelníka nalít za jediný rok do hlav rozjívených puberťáků základy jakéhokoli jazyka.

Iveta Kollertová: Když mne opět navštívil strach

Měl tik ve tváři, byl to jak klasický roztržitý pan profesor ze starých filmů, držící kladívko na zkoušení reflexů. Působil uklidňujícím dojmem, a i když jsme se my pacientky culily do polštářů, zůstal mi ve vzpomínkách jako jeden z těch milých a hodných lékařů, kteří prošli mým životem i nemocemi. Prohlídky nic nového nepřinášely a doktor "Tik", jak jsme mu tajně říkaly, si se mnou nevěděl rady.

Sloupky Jiřího Menzela (18)

Jak se věci někdy opakují. Byly doby, kdy jsem nesměl veřejně vyjadřovat, co si myslím. Domácí novináři se mi vyhýbali, nicméně ti zahraniční do cizích novin čas od času udělali se mnou rozhovor a já jim odpovídal podle svého svědomí. Snažil jsem se v míře své odvahy být co nejupřímnější. Stávalo se potom, že ten rozhovor vyšťoural nějaký soudruh, nechal si ho přeložit a dělal mi pak za to u nás v Čechách dusno.

Iveta Kollertová: Blízká setkání nechtěného druhu

Pan hrabě, paní Kuchařová, která u mne proseděla celou noc, když jsem jen chrčela při zápalu plic. Dodnes mne mrzí, že jsem jí dostatečně nepoděkovala za veškerou péči. Další pacientka, stará paní, kterou ke mně dali po ablaci prsa. Ve dvě ráno na mne chtěla zaútočit holí a křičela, že mne spráská.

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (6) Každodenní život na palubě

Posledním členem posádky, o kterém dosud nebyla řeč, je radista. Vlastně byl, protože v dnešní době už tato profese téměř zanikla. V názvosloví oné doby byl nazýván radiodůstojníkem, ale v běžné mluvě námořníků to byl prostě „radiák“. Ze všech profesí na palubách námořních lodí to byl právě on, kdo byl odjakživa v mých představách obestřen tím fantazii jitřícím, tajemným závojem romantiky, uchovaným z dětství. Nevím, kdo přesně to způsobil.

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (5) Každodenní život na palubě

Dalšími nepostradatelnými pracovníky hotelového oddělení jsou stewardi. Nevím, jak to na palubách obchodních lodí chodí dnes, ale za časů mé aktivní služby byli tři. První a služebně nejstarší byl steward kapitánův. Ten pečoval o pohodlí a spokojenost našeho velitele a zajišťoval obsluhu osazenstva důstojnické jídelny. K tomu nemám co dodat, do styku jsem s ním nikdy moc nepřišel. Druhý steward, kterého jsme jako posádka měli víc na očích, měl na starosti jídelnu mužstva včetně obsluhy jejího osazenstva a úklidu v jejich prostorách. Každý z nich k tomu vždycky přistupoval zodpovědně, a tak kultura stolování, obsluha i čistota byly na všech lodích na velmi vysoké úrovni.

Michal Čagánek: Malá (2)

Chodím za maminkou každý den, když je to jenom trochu možné. A to je téměř vždy. Jedině tehdy nejdu, když mě tatínek zamkne v pokoji, protože dostane vztek, že jsem tak malá a všechno můžu. Kamkoliv jít, kohokoliv navštívit, vůbec se nebát a klidně vidět anděly, dobro a lásku. On nemůže nic. „Tak řekni, můžu ovlivnit krizi? Děcka v Africe brečí hlady a já můžu co?! Akorát houby! Všecko je to byznys! Prachy, prachy, prachy!“ křičí sám na sebe, bouchá do stolu.

Iveta Kollertová: Bolestivý verdikt

Po další půlhodině se konečně dovnitř vřítil zřízenec.„Tak jdeme na to, paninko!" zahulákal na mne, jako bych byla hluchá. Vyjeli jsme směrem k operačním sálům. Přede mnou stály další dvě postele. Jedna prázdná, druhá s pacientkou. Šlo to jak na drátku, odhadla bych tak deset minut na jeden výkon.

Iveta Kollertová: Proměněná jistota

Pozorovala jsem pukliny ve zdi, velké tmavé mapy, které se vytvořily na stěnách v době dešťů, a prostě jsem nemyslela na nic. Venku zakokrhal kohout a na okno ze zahrady skočila moje kočička. Nazývala jsem jí láskyplně "Budibudi". Nevím, proč mne napadlo tohle jméno, byla to obyčejná kočka domácí, ale pokaždé, když se přiběhla pomazlit, navodila mi takový klid na duši, že oslovit ji jednoduše Micko prostě nešlo.

Iveta Kollertová: Se sklopenou hlavou

Moje hrdost mi nedovolila, abych se vrátila zpátky tam, odkud mne vyhodili. Trpěla jsem jak zvíře, duševně jsem trpěla. Ponížení a nepochopení mne bolelo víc než ta zatracená jizva. Objeli jsme ještě dvě lékařky, které mne nevzaly jen proto, že jsem byla nad stav nebo mimo jejich působiště. Ženy mi dají jistě za pravdu, jak nepříjemná jsou jen slova: "Vyskočte si nahoru", natož doprošování o znovupřijetí tam, kde vás "vykopnou".

Ludvík Ťopka: Příběh lesní lavičky

Když mi bylo asi sedmnáct a zuřila už válka, stalo se, že v jeho revíru začal řádit pytlák. Oba jeho hajní i on sám, nalézali v lese často vývrhy a strýček Heini, jak jsem mu říkal, si zpočátku myslel, že pachatelem je někdo z chudých dřevařů z okolních vesnic. Pak se ale náhodou našla postřelená laň, která pytlákovi unikla a později uhynula.V jejím těle byla nalezena střela, která nemohla být vypálena ze žádné pytlácké pušky.

Sloupky Jiřího Menzela (35)

Rozpoutala se novinová bitva o lidská práva kuřáků a o lidská práva nekuřáků. Charta lidských práv se stala na všech stranách oblíbeným klackem. Trochu zbytečně robustním, myslím si. Existovala kdysi pravidla slušného chování. Podle nich si kuřák nesměl ve společnosti zapálit bez toho, aby požádal přítomné o dovolení.

Sloupky Jiřího Menzela (10)

Jezdíval jsem často do Kerska k Hrabalům v jejich lesním útulku a bylo mi s nimi dobře. Jednoho krásného jarního dopoledne, plného teplého slunečního svitu jsem tam zastihl pana Hrabala samotného. Paní byla u sousedů na kanastě. Bylo krásně, oba jsme byli naladěni lyricky, schylovalo se k obědu, dostali jsme hlad a chyběla nám ženská bytost. Nabídl jsem se, že panu Hrabalovi mu jeho paní přinesu. Ne že pro ní doběhnu. Že jí přinesu.

strana 1 / 20

Další strana »