V datu narození jsou osobní vlastnosti umocněny opakujícími se číslicemi od jedné do devítky. Jejich součtem dostáváme životní číslo, které nemusí být shodné s číslicemi narození. Přesto se vzájemně doplňují – nejlépe charakterizují zrozence, jeho vlohy a vlastnosti. Zdvojená čísla navíc ukazují i ohraničují hranice jednotlivých časových úseků, které byly či jsou důležité pro život. Tato charakteristika se týká i osobnosti, o které chci napsat. Již proto, že by se v květnu tohoto roku dožila sedmdesáti devíti let a v roce 2009 významného výročí.

ČÍSLA

Vladimír Preclík se narodil 23. května 1929. Dvě dvojky umocnily družnost a komunikaci, zdvojené devítky znásobily zájem o objevování a duchovnost. Pravidelné časové úseky života se sedmičkou poznamenaly nemoc i uzdravení: první příznaky kolem 1947, zdárné překonání 1957, zhoršení a zlepšení kolem 1997, krize 2007. Přinesly střídání životních úspěchů a hrozeb: 1967 zvolení jako jediného domácího sochaře pro Mezinárodní výstavu současného sochařství na EXPO ´67 v Montrealu, 1977 po morální podpoře Charty 77 vyloučení ze Svazu českých výtvarných umělců, 1987 po knižním vydání korespondence s M. Horníčkem a I. Hurníkem Trojhlas psaní první Dřevěné knížky. S devítkou přelom roku 1949 přinesl zakončení studia na Vyšší průmyslové škole kamenické a sochařské v Hořicích v Podkrkonoší a vstup na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do sochařského ateliéru vynikajícího profesora Josefa Wagnera. Rok 1959 první samostatnou výstavu v Divadle D34 E. F. Buriana, členství v legendární Skupině Trasa a tvorbu hlavně významné a odvážné řady portrétů české Avantgardy. Rok 1969 účast na důležitých domácích výstavách a výzvu k vystavování na L´Art Tchéque Actuel v Paříži, prohloubení přátelství s M. Horníčkem při pobytu v Provence. Autorsky silný 3. ročník Mezinárodního sochařského sympozia v Hořicích v Podkrkonoší (poté zakázaný). Nabídnutí azylu v zahraničí, stejně jako pozdější výzvu k emigraci, které autor, silně spjatý s rodnou zemí, nikdy nevyužil. Rok 1979 rozsáhlý cyklus Vlastností, uchvácení barvou a ne-sochařskými materiály v téměř bezbřehém tvorbě nových soch a hlavní zákaz vystavovat. S rokem 1989 činnost a účast v obnoveném Mezinárodním sochařském sympoziu v Hořicích (1999 oficiální ukončení sympozia), vstup do OF a zaštítění oblasti kulturní politiky. Vydání známého titulu Tiše se přemísťovati a dokončení prvního dílu Smírčích kamenů a odvahu k dalším autorským knihám (celkem třináct). Od roku 1999 v novém Muzeu V. P. v Bechyni realizaci výměnných a škálu autorských výstav po ČR, rozvinutí témat geometrizujícího sochařství, dřevěných plastik a malby, tvorby objektů a kovových plastik v novodobých podobách a souvislostech. Portréty přátel: Milana Kundery, Jiřího Koláře, Zdeňka Svěráka, Jana Vodňanského, Marka Ebena aj. Cenu města Brna.

POETIKA

Povahu životní cesty vyjevuje i uplývající čas. „Preclíku, vy nikdy nebudete typický sochař“, řekl prof. Wagner mladému sochařovi již na škole, neboť dobře věděl o jeho zvládnutí řemesla dřevořezby a pozlacovačství a o průpravě v kameni. Vedl ho ke zvládnutí základů sochařství, ale velkoryse ponechával svobodnou vůli k výtvarnému vyjadřování. Trojjediný kamenosochař, řezbář a modelér Preclík si od počátku vymezil, co pro něj socha všechno je. Rozsochou – rozštěpem pro uložení břevna, balvanem –  pradávným výrazem pro břevno i kmen, stodem – sloupem a kůlem, přeneseně i idolem, staročeským stlpem – odumřelým stromem, tedy i lidskou postavou, karyatidou – xbokým sloupem s hlavicí, tedy i trupem s hlavou, statuou – sloupem-sochou, plnou i dutou. Socha se stala tedy pro umělce promítnutím představ o světě a o jeho vlastním lidsky osudovém místě v něm, vlastních představ o životě a o jeho smyslu. V odkrývání záhadného průběhu tvoření dokázal Preclík sloučit michelangelovský důraz na myšlenku a představu jako prvotní sílu, jež do hmoty vtiskává tvar, s leonardovským důrazem na řemeslo, z něhož duchovnost tvorby vychází a které myšlenku a představivost rozněcuje.  „Odpovědi na otázky trojrozměrnosti, objemu, světla a stínu, vlastního rukopisu, detailů, pohledových úhlů, velikostí, umístění, hmoty, materiálu, statičnosti či pohyblivosti sochy je možné dosáhnout jen nejobyčejnější prací, která až nakonec může vyústit v dílo,… splynou-li v něm řecké techné a poiesis.“ (Jan Baleka). Trojrozměrná díla, zvláště dřevěná, vytvořená prací nejobyčejnější, zanechala z pohledové strany stopy, které mohla zakrýt barva. Ale barva v autorově pojetí velmi umocnila jeho sochařský názor, který v jednotném akordu souzněl s názorem osobním a dobovým. Barva a barevnost plastik, s nimiž dokázal propojovat i souhru čísel a jejich funkčnost, je pro tohoto sochaře podstatnou hodnotou sochy i její reálnosti jako sochy v současném světě. A barvy nejsou k tvaru pouze přidávány a tvar nekopírují, ale tvoří s ním vzácnou jednotu – vytvářejí jedinečnou fantazii a poetiku v dvojjedinosti barevného tvaru.

Neopakovatelnou devízou Vladimíra Preclíka – sochaře, jenž se zrodí jedenkrát za sto let – je kromě zmíněné poetiky a fantazie zároveň HRA DUCHA. Hra, která však vědomě ukrývá poznanou vážnost života s jeho plnou vzácností a křehkostí. 

(pro druhou část článku: i z textu J. Baleky - z monografie „Vladimír Preclík“, 2004)