Kladenské dvorky trochu jinak… …z po(d)hledu jednoho z mnoha účastníků, tedy mého…
Vlastně nevím, jak začít, moje pocity z téhle (no, nakonec přece jen asi fajn) akce byly od začátku dost rozporuplné, od euforie k naprosté beznaději a zase nazpátek… Od přihlášení se přes úředníky kladenského magistrátu, se kterými se vídáme každý rok na veletrzích cestovního ruchu (euforie), přes rozdání mapek s umístěním dvorků a časový rozvrh (totální beznaděj), po seznámení se s paní a panem domácích (příjemné) po první (romské) návštěvníky…
Ale od začátku: V kladenských materiálech mě, jako amatérskou fotografku, vždycky zaujaly fotografie z Kladenských dvorků. Vypadalo to jako idylka. Na dvorcích v křivolakých uličkách jsou o červnovém víkendu rozvěšena, postavena i položena díla i dílka těch, kteří chtějí být viděni. Bůhvíproč jsem si představovala, že tam svoje fotky přivezu, nainstaluju a někdo jiný je ohlídá. Ne právě příjemnou pravdu jsem se dozvěděla na schůzce týden před zahájením - svá dílka si musím ohlídat po oba dva dny sama. Pro Kladeňáky vcelku pohoda, pro mimoně pak třikrát tam a zpět. Díky letním cenám benzínu se nádrž zdála být nenasytnou… Při pohledu na mapu města s vyznačenými dvorky jsem propadla další depresi, tohle v životě nemůžeme najít, vždyť díky nesmyslnému značení jsme se horko těžko prokousávali i k radnici… „Nebojte,“ chlácholila nás Míša z magistrátu, „to najdete snadno, vlastně je to támhle“, mávla rukou někam přes hlavní silnici pod zámeckou zahradou, „tak ahoj v sobotu v deset na Bukovce!“ Do soboty to nevydržím. Pokud je sraz ráno v deset, museli bychom vyjíždět nejpozději v sedm, abychom našli „náš“ dvorek. A tak to jdeme omrknout ještě teď večer, je něco málo po osmé a majitelé prý jsou fajn, tak snad na nás psy nepustí… Havířskou ulici jsme nakonec našli snadno a uvedené číslo popisné taky. Zjišťujeme, že tato čtvrť je převážně romská a jsme z toho trochu rozpačití a možná i trochu vystrašení. Zvoníme. Bílý pan domácí je opravdu bodrý, zve nás dál, přestože jsme přijeli nevhod - na třípatrovém dvorku mu právě obkládají schody. I tak nám ale rád ukáže, kam se co může dát a ještě s námi dlouho halasí u vrátek.
V den D bez problémů dojedeme podle pokynů pana domácího až pod kaštan na zahradu. V nejspodnějším podlaží dvorku už instaluje malířka, která je tu každoročně, a mladičký fotograf s dvaceti fotkami velikosti á pět. Čtvrtý do party, Jan M., tu ještě se svými akty není. Čekám tedy, až dorazí, abychom se dohodli, jak se kdo pověsíme, přestože od první návštěvy už mám v podstatě jasno. Dorazí s asi půlhodinovým zpožděním, vyndá šest aktů a nenaloženě je rozvěsí v prostředním patře dvorku, takže mám pro sebe celý vršek. Z minulých dvorků tu jsou natlučené hřebíky, většina se dá použít, a kde to nejde, tluču se svolením majitele další. Nakonec všech skoro dvacet muzikantů visí. Je něco ke dvanácté a dvorky se pro návštěvníky otevřou až ve dvě. Sluníčko pálí, pan domácí od rána srší vtipy a bonmoty a nabízí všem vínečko, lze si vybrat červené, bílé i růžové pro nerozhodné. A protože jsme národ pivíků dvoulaločných (tento druh popsal kdysi už kreslíř Jaroslav Kerles), tak také pivo. Paní domácí nabízí nealko od limonády po kávu. Dám si s mlékem, děkuji bohu, že jsme na tak příjemném dvorku a říkám si, že to snad nějak do večera přežijeme. Koneckonců, náplastí bude večerní koncert Mišíka a kapely Neřež, hřiště Bukovka je pár desítek metrů odtud, nebude problém si odskočit.
Ve dvě se otevřou dveře všech jednadvaceti dvorků a dovnitř se nahrnou mraky lidí. Kolega fotograf Jan M. jen těžko rozdýchává, že tu nejsou kvůli umění, ale kvůli nalévání vína, kterým je tento dvorek za ta léta známý, a hlavně kvůli razítku. Kdo totiž má na předtištěném archu všech 21 razítek, může se zúčastnit losování o ceny. Nejzuřivěji je sbírají cikáňata a na dvorky vtrhnou ti samí až pětkrát. Bez pozdravu, bez prosím, většinou jen se zahučením „Razítko?!“ Pokud jsou opravdu cenami převážně trička s logem dvorků, budou leckde oblečené celé familie. Panu domácímu se ale z tváře neztrácí úsměv a dvorkem se celé dva dny nese „Pojďte si dát vínečko, ano nalejeme, to jsem vás, slečno, zlomil jako vzduchovku, že jo, ano, támhle na boudičce máte razítečko…“ k tomu další spousta bonmotů („Slečno, vy máte tvrdej palec, vám se chce určitě čůrat, že´jo?“). Dávám si růžové, je opravdu výborné. Kolega Jan M. zoufale šeptá, že si připadá jako Hrzán ve filmu Homolka a Tobolka. Před pátou to vzdá a odjíždí. Nedorazí ani druhý den ráno. Fotky jsou ale najednou asi okolo třetí pryč. Vůbec nevíme, kdy je sbalil, byl u toho jen pan domácí, když je narychlo naházel do auta a odjel. Kdo chce vydržet, nesmí se zkrátka brát moc vážně. Kladenské dvorky nejsou o umění, je to spíš o setkávání se a dobré náladě. Přesto se ti, kdo nejdou ulovit razítko, ale podívat se na vystavené, nakonec dostaví. Nepřijdou mezi prvními, ale až navečer, když je klidněji.
„Fotky máte pěkný, fakt jste mě potěšila“, říká padesátník s hustým šedým ohonem. Jsem opravdu ráda a taky to říkám, na otázku, jestli ho znám, ale odpovídám NE. Je trochu rozčarován, nakonec jsem ale omilostněna, protože nejsem z Kladna. Je to totiž člověk, který původně před sedmadvaceti lety tuhle příjemnou akci vymyslel. Dostávám vizitku s adresou jeho webové galerie, kam mám nahrát svoje fotky. Pozdě odpoledne nás doslova zvedne z lavičky úžasná jazzová muzika, která je sem slyšet z hlavního pódia na hřišti Bukovka. Chvíli poslouchám a potom táhnu přítele za ruku, abych se alespoň podívala, co je PJ RYBA, tedy kapela avizovaná v programu, zač. Hrajou ďábelsky dobře a skoro stejně dobře vypadají. Jdu si nakonec říct o vizitku na frontmana Pavla Jakuba Rybu, kterou hned v pondělí dám těm, kteří by tuhle partu mohli pozvat i k nám.
Vracíme se na dvorek, kde chtěl v naší nepřítomnosti kdosi koupit jednu z fotografií. Škoda. Nic ale není ztraceno, zájemce se vrací. Dohodneme se na ceně a prý přijde zítra dopoledne. V sedm hodin pomalu skládáme, kdyby přes noc pršelo, rozloučíme se a do pozdního večera vydržíme na hřišti při muzice Mišíka s Etc. a nakonec Neřež.
V neděli ráno nás na dvorku vítá převeliká vůně - to paní domácí peče koláče. Dostáváme je na talíř ještě teplé, tvarohové i makové. Povidlových je málo a jsou tedy hlavně pro pána domu, který se také svého nezadatelného práva hlasitě domáhá. Koupěchtivý pán přibíhá půl hodiny po otevření. Odnáší si Josefa Vojtka, místo něj věším Krulicha, také od Kabátů. I dnes se jdeme podívat na program, je to ale převážně o folku a to pro nás není. Zajímavý je jen Radim Zenkl, světová jednička ve hře na mandolínu. Tento původem Ostravák, dnes kalifornský občan, je hostem J. Samsona Lenka. Na mandolínu opravdu hrát umí, válí i na píšťalu a na nástroj podobný nejvíce volskému rohu.
Den uteče poměrně rychle a najednou je šest večer a balí se. Loučíme se, pan domácí mě přimáčkne na svůj širokánský hrudník a po polibku hlaholí: „Tak doufám, že příští rok se zase nahlásíte k nám!“ Dilema za mě vyřeší přítel. „Samozřejmě, pane domácí, moc rádi!“. A resumé? Budete-li chtít vystavovat na Kladenských dvorcích, udělejte to. Pokud máte rádi příjemná setkání a muziku, nebudete zklamaní… Navíc se tu dá potkat spousta zajímavých lidí, třeba režisér F. A. Brabec, o jehož filmu Kytice jsme si moc příjemně popovídali. Na mou chválu ohledně zvolení barevného podání jednotlivých balad se potěšeně usmíval, děkoval za slova chvály a nakonec jen pronesl: „To jsem zvědav, jak se vám bude líbit Máj, co jsem teď dodělal… Tam jsou ty barvy jó ujetý…“ |