Jan Řehounek: Jak probíhala okupace v Milovicích
Rubrika: Publicistika – Historie
| Již čtyřicet let uplyne od chvíle, kdy na území svrchovaného státu – Československé socialistické republiky – vstoupily ozbrojené jednotky Varšavské smlouvy. Na tragické okamžiky vzpomíná Zdeněk Řepka (*1931), plukovník v záloze, který žije v Lysé nad Labem a v roce 1968 byl v hodnosti kapitána a byl zástupcem náčelníka školního tankového praporu v Milovicích. Po roce 1989 se stal členem „Kocábovy“ parlamentní komise pro odsun sovětských vojsk.  Před půlnocí 20. srpna 1968 vjely první sovětské tanky do Milovic. K ránu už byla všechna okolní návrší plně obsazena těžkou bojovou technikou, hlavně kanónů namířeny na vojenský prostor, připraveny k okamžité střelbě. Všechny křižovatky, ulice v Milovicích, vjezdy do vojenského tábora, nádraží obsadili okupanti. „Na první pohled bylo jasné, že nemáme šanci na jakýkoliv účinný odpor. Nikdy v životě jsem neviděl tak obrovskou koncentraci bojové techniky,“ vzpomíná plukovník Zdeněk Řepka. Dnes, na základě osobních zkušeností a odtajněných archivních materiálů, je přesvědčen, že osudový jednadvacátý srpen osmašedesátého roku byl dávno pečlivě připravován. „Naše 13. tanková divize byla již dlouho před rokem 1968 trnem v oku moskevských soudruhů. Ačkoliv byla přímo podřízena velitelství Varšavské smlouvy,“ vysvětluje. „Uspořádali jsme například pedagogickou konferenci zabývající se zmodernizováním toho zažitého sovětského stylu a vnesením prvků výchovy používaných v americké armádě, například inteligenční testy. Rok 1968 byl předznamenán cvičnou mobilizací – od 4. prosince 1967 do ledna 1968. Jejím smyslem byla vlastně podpora nového vedení KSČ v čele s Alexandrem Dubčekem a Černíkovy vlády. Vzápětí, v dubnu, začalo velitelsko – štábní cvičení Varšavské smlouvy Šumava, kterého se zúčastnily sovětské, maďarské a polské jednotky a bulharští a rumunští důstojníci jako pozorovatelé. Velení naší divize, jehož jsem byl členem, velmi rychle rozpoznalo, že se vlastně jedná o nácvik na obsazení Československa. Tématem bylo přepadení naší země vojsky NATO vedenými Bundeswehrem - naše armáda se brání, ale protože svými silami nestačí, přichází jí na pomoc armáda sovětská. Obsazuje všechna strategická místa a přebírá vedení boje proti Atlantické alianci. Okamžitě jsme varovali Ústřední výbor KSČ a Ministerstvo národní obrany. Tím si ovšem naše divize vysloužila nálepku „kontrarevoluční“ a od té chvíle s námi bylo ze strany sovětských partnerů jednáno velmi obezřetně.Varšavská smlouva měla předsunuté atomové základny v Jezové a v Červeném Újezdě u Bíliny, osazené sovětským jadernými zbraněmi, ale Sověti nad nimi neměli přímou kontrolu. Oni totiž měli své jednotky v Polsku, NDR a Maďarsku, ale od nás museli po skončení druhé světové války k 31. prosinci 1945 odtáhnout. Kontrola nad naším prostorem jim velice chyběla, protože tady neměli patřičnou hustotu vojska – Československá armáda měla ve zbrani necelých 200 tisíc vojáků a to bylo pro plány Sovětského svazu na ovládnutí západní Evropy nedostačující. Proto hledali důvod a polednový politický obrodný proces pro ně, jako záminka, přišel jako na zavolanou.“ Cvičení Šumava bylo neustále prodlužováno. Hlavní jádro „cvičících“ sovětských jednotek zůstávalo ve vojenských prostorech na Libavé, v Mimoni a na Slovensku. Sovětští velitelé odjezd oddalovali s tvrzením, že je třeba opravit bojovou techniku a udělat rozbor cvičení. Od 12. července se odsun vojáků táhl až do začátku srpna. Všechny jednotky ale potom zůstaly soustředěny v bezprostřední blízkosti českých a slovenských hranic. Po nezdařených politických jednáních v Bratislavě a v Čierné nad Tisou došlo k přímému vpádu vojsk. Je překvapivé, že někteří straničtí funkcionáři byli až neskutečně zaskočeni, zatímco jiní věděli, oč běží a dokonce pomáhali svým sovětským soudruhům s přípravou. Vždyť už v květnu t. r. citoval pařížský deník Le Mond nejvyššího sovětského politruka generála Jepišova, který řekl: „Je možné, že se skupina věrných československých komunistů obrátí na Sovětský svaz a na ostatní socialistické země se žádostí o pomoc při záchraně socialismu v Československu. V takovém případě je Sovětská armáda připravena splnit svou internacionální povinnost.“ Tuto zprávu otiskly i některé naše noviny, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Zdálo se to být naprosto nevěrohodné. „Samotný vojenský vpád započal už 20. srpna v pozdních nočních hodinách. Hoffmannovo ministerstvo spojů vypnulo rozhlasové a televizní vysílače i telefony. Jenže železniční telefonní linky, aby nedošlo ke katastrofám na dráze, fungovaly, a tak jsme od železničářů už ve 22 hodin věděli, že ze strany Polska překračuje sovětská armáda hranice. Okamžitě byl vyhlášen bojový poplach, svoláni velitelé, připraven nejvyšší stupeň bojové pohotovosti. O tom, že byl vpád armád pečlivě připravován, svědčí i to, že právě v této době byla milovická posádka významně oslabena. Právě na 21. srpen byla u naší divize naplánována ukázka výcviku vojáků základní služby pro důstojníky Varšavské smlouvy. Školní tankový prapor, v němž jsem působil, měl demonstrovat jízdu tanků pod vodou u čelákovického mostu, kam už byla přepravena bojová technika. Náš 103. tankový pluk měl na programu nácviky střelby na cvičišti Balonka a 15. tankový pluk byl odvelen do výcvikového prostoru Doupov, kde měl předvádět bojové střelby pluku s plnou ráží. To byla vlastně jakási „asijská lest“, jak oslabit naši tankovou divizi přímo v den okupace,“ pokyvuje hlavou plukovník Řepka. Armáda dostala rozkaz vyvarovat se jakékoliv otevřené vojenské činnosti. Není divu, vždyť na Ministerstvu národní obrany byli stálí sovětští poradci z KGB a samozřejmě celá řada vysoce postavených lidí, ochotných ke spolupráci. Příkladem je náměstek ministra vnitra generál Viliam Šalgovič, který řídil Státní bezpečnost. U něj se již odpoledne 20. srpna sešla tajná porada, které se zúčastnili vysocí důstojníci KGB, kteří přiletěli do Prahy 17. srpna. Právě na ní se rozdělovaly úkoly a bezprostředně nato byla vyhlášena pohotovost pro Státní bezpečnost.„Otázka mnohokrát prodiskutovávaná byla, co bychom mohli dělat. Naivně jsme se domnívali, že se náš 15. tankový pluk na Doupově připojí k Američanům, kteří obsadí americkou okupační zónu a společně pak půjdou osvobodit Prahu a napadnou Milovice. Což ovšem byl předpoklad naivní. Za prvé tady, v Československu, proti naší dvousettisícové armádě stálo půl milionu plně vyzbrojených a ideologicky zmanipulovaných vojáků – dvacet devět divizí, tisíce tanků, stovky letadel, a potom také z toho důvodu, že státy Severoatlantické aliance proklamovaly, že si Československo musí své problémy se Sovětským svazem vyřešit samo,“ konstatuje zkušený voják a navazuje na začátek svého vyprávění o ataku sovětských vojsk na Milovice. „Většina našich důstojníků si pamatovala už německou okupaci a věděla, že v takové situaci je proti obrovské přesile jakýkoliv odpor marný. I když některé jednotky byly připraveny k okamžitým bojovým akcím. Například 103. tankový pluk byl soustředěn za Benáteckou Vruticí na kótě Dubový les a poručík Šuler byl ochoten vydat okamžité rozkazy k boji. Museli jsme pro něj dojet a přesvědčit k návratu do tábora. Vždyť jeden výstřel by ve svém důsledku mohl znamenat i rozpoutání třetí světové války. Sověti obklíčili tankový prapor. V dílnách byl rozebraný tank, u něhož vojáci okamžitě nabili kanón a namířili ho proti vjezdu, z dalších tanků vytahali kulomety a rozmístili je na půdě, ochotni okamžitě střílet, kdyby se Rusové hnuli a chtěli do parku vjíždět. Později, po letech, jsem hovořil s tehdejším ministrem zahraničí Jiřím Hájkem a řekl mu, že si stále kladu otázku, zda jsme neudělali chybu, když jsme se podřídili. A on mi odpověděl: „Nemohli jsme nic dělat, protože odmítavý postoj zahraničí a OSN nás nechal samotné. Jakákoliv obrana by znamenala katastrofu, obrovské krveprolití.“ Pro tento argument hovoří jednoznačná fakta: pouze Milovice, kde byla umístěna jedna, v té době ještě významně oslabená tanková divize, a letiště Boží Dar okupovaly čtyři sovětské a jedna polská tanková divize, tedy asi dva a půl tisíce tanků a několik set obrněných transportérů. Tak velká převaha samozřejmě na jiných místech v republice nebyla, ale v Milovicích ano. /pro zajímavost: uvádí se, že v roce 2008 má celá ruská armáda ve své výzbroji 23 tisíc tanků/. Československá armáda musela s okamžitou platností prostor opustit a předat objekty.„Od generála Rusova, náčelníka generálního štábu ČSLA, jsme dostali rozkaz vyklidit budovy školního pluku ve druhém táboře a 22. srpna je předat. Vojáci si mohli vzít pouze celty a stěhovali se do stanů a objektů prvního tábora. Když jsme si později mohli pro všechno dojít, polovička věcí byla rozkradená, protože první, co sovětští vojáci udělali, bylo, že zuráželi zámky a všechno prohledali. Dostali jsme rozkaz udělat opatření, aby tanky nemohly střílet – vymontovat úderníky. Velitelé tanků je tedy vymontovali a odevzdali – náhradní však nosili za blůzou. Zástupce velitele divize mi dal rozkaz předávat objekty, takže já jsem tu zůstal až do posledního okamžiku. Odjížděl jsem 15. září poslední vétřieskou, kterou jsem osobně řídil. Sověti si vymínili, že tanky budou odsud odjíždět speciálně určeným způsobem. První se stěhoval školní prapor. Velitel šel před tankem, řidič ho řídil, ale osádka musela být mimo, aby nebylo možné začít nějakou akci. Na nádraží se tanky navagónovaly a odsun byl organizován tak, že s železničním transportem zhruba třiceti tanků jela jen desetičlenná stráž, mužstvo se přesunovalo samostatně. Školní prapor a 15. tankový prapor odjížděly na Slovensko do Martina, 103. tankový pluk do Humenného. Tato procedura byla pro nás v budoucnu poučením – stejný systém jsme použili při odsunu sovětské armády po třiadvaceti letech, a také, když se přes naše území přesouvaly jednotky z NDR.“ V pátek 23. srpna se štáb velitele intervenčních vojsk generála I. Pavlovského přesunul z pražské budovy Generálního štábu ČSLA do Milovic. Ty se staly centrem okupačních vojsk v Československu. |
| Více o působení sovětských vojsk v Milovicích najdete v knize Jana Řehounka Osudové okamžiky (Nakladatelství Kaplanka, Nymburk, 2006) |
Foto 1 a 6 © Jiří Egert
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 08. 2008.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Vladimír Just |
 |
Zdeněk Pošíval |
 |
Stanislav Motl |
 |
Helena Štáchová |
 |
Dáša Cortésová |
 |
Jiří Menzel |
 |
Milan Markovič |
 |
Ivan Rössler |