Dobromila Lebrová: Alexandra David-Néel, cestovatelka a spisovatelka - 140. výročí narození

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Alexandra David - Néelová byla francouzská cestovatelka známá především svými cestami po Tibetu, ale i svědectvím o mnohých, běžně nevysvětlitelných příhodách. Leckdy se můžeme ptát, do jaké míry je to, o čem tvrdí, že se skutečně stalo, pravda.
Byla to velice obdivuhodná žena, která, přesto, že byla skvělou pěvkyní, obětovala kariéru pěvkyně své touze po poznání umění východních jogínů, fakírů a mágů, po poznání Indie, Himalájí a Tibetu. Zcela využila všech možností, které se jí na cestě hledání vyskytly. Alexandra David - Néelová
Velice často se o ní traduje historka, jak se jí při oslavě jejích stých narozenin kdosi zeptal, jak dokázala procestovat celý Tibet. Odpověděla, že velmi jednoduše, že zkrátka kladla jednu nohu před druhou.
Narodila se jako Louise Eugénie Alexandrine Marie Davidová 24. října 1868 v Saint-Mandé, což je dnešní východní předměstí Paříže.
Atmosféra jejího domova během jejího dětství byla doslova sparťanská a její rodiče přísní. Tatínek, který poznal osobně při revoluci v r. 1848 Victora Huga, byl Francouz hugenotského náboženského zaměření, maminka byla katolička skandinávského původu. V dětství a mládí Alexandra často utíkala z domova. Prvním takovým úkazem její touhy po svobodě byl její útěk z domova ve věku pěti let, v době, kdy se její rodina měla stěhovat do Ixelles nedaleko Bruselu. Po dosti rozsáhlém pátrání byla nalezena a přivedena policistou, kterého poškrábala. Ve věku patnácti let začala se studiem hudby a také získala první okultní četbu, kterou jí poslala jakási Elisabeth Morganová. Četba byla z časopisu, který vydávala Society of Supreme Gnosis (Společnost nejvyššího poznání). Toho roku trávila její rodina prázdniny v Oostendu na pobřeží Atlantiku, ale Alexandra bažila po něčem zajímavějším, a tak odjela na kole do Holandska, Holandsko procestovala a dostala se do Anglie, kde vyhledala paní Morganovou, která ji pochopitelně přemluvila k okamžitému návratu domů.
V r. 1885, kdy jí bylo sedmnáct let, Alexandra znovu odešla z domova - tentokrát odjela vlakem z Bruselu do Švýcarska. Pak putovala sama přes svatogotthardský průsmyk přes Alpy k italským jezerům. Její na smrt vyděšená matka musela cestovat až na pobřeží jezera Lago di Maggiore a nalezla ji zde zcela bez peněz.
Následujícího roku nastoupila na Královskou konzervatoř v Bruselu a třetí rok nato vyhrála první cenu ve zpěvu jako sopranistka. V r. 1888 odešla na studia do Londýna a stala se členkou Společnosti nejvyššího poznání. Zde ji Elizabeth Morganová představila Jeleně Petrovně Blavatské (1831 - 1891), zakladatelce Theosofické společnosti, jejíž ezoterické myšlenky měly na Alexandru velký vliv. Příštího roku se Alexandra vrátila do Bruselu a pokračovala ve studiích hudby a zpěvu. V okamžiku své plnoletosti v říjnu 1889 opustila své rodiče a usadila se v Paříži. Studovala na Sorbonně východní učení a stala se stoupenkyní politického radikalismu až do té míry, že dokonce skrývala ve svém pokoji pistoli a munici. Zároveň získala vysoký stupeň zasvěcení ve skotské odnoži zednářského řádu, přesto, že byla žena. V r. 1891, když jí bylo 23 let, se oblékala jako muž, připojila se ke kultu, jenž vedl Ánanda Sarasvatí, který požíval k tomu, aby dosáhl vizí, hašiš. Zpívala v opeře úlohy jako Markétku z Gounodova Fausta, Massenetovu Manon, ba i Bizetovu Carmen.
Stejného roku zdědila nějaké peníze po své kmotře, což jí umožnilo cestovat déle než jeden rok po Ceylonu a Indii. Byla okouzlena tajemností a kouzlem Indie a poutavými a tajemnými melodiemi tibetské hudby, že si byla jistá, že se jednoho dne vrátí. V Adyaru nedaleko Madrásu se připojila k tamnímu sídlu Theosofické společnosti, vedenému Annie Besantovou (1847 - 1933) a s Annie studovala sanskrt. V posvátném městě Benáresu studovala jógu u učitele Svámího Bhaskaránandy, který žil po celý rok v růžovém sadu. Byla velice okouzlena Indiíí a tibetskou hudbou, kterou zde slyšela, ale byla nucela vrátit se do Evropy, protože už všechny peníze utratila. Indii projela od východu k západu i od jihu k severu.Vracela se přes severní Afriku, kde studovala korán.
V r. 1898 napsala svou první duchovně zaměřenou knihu nazvanou „Pour la vie“ (Pro život). Tehdy užívala pseudonymu Alexandra Myrial.
V r. 1899 napsala odborné anarchistické pojednání, k němuž předmluvu napsal francouzský zeměpisec a významný teoretik anarchismu Eliséé Reclus (1820 - 1905). Vydavatelé se velice obávali tuto knihu vydat, proto její tehdejší přítel, klavírista Jean Haustont, vytiskl kopie, a ačkoliv práce sice veřejnost nezaujala, avšak anarchisty ano, byla přeložena do pěti jazyků.
V letech 1894 až 1900 žila Alexandra Davidová jako nadějná herečka a zpěvačka, ale v r. 1900 najednou s kariérou ve Francii skončila a přijala místo v městské opeře v Tunisu. Zde potkala Philipa Néela, devětatřicetiletého starého mládence, který pracoval jako železniční inženýr. Vzali se 4. srpna 1904 a bydleli ve vile v La Goulette blízko Středozemního moře. Protože stále toužila cestovat, umožnil jí manžel cesty po moři, ale jí to nestačilo. Dovolil jí tedy odjet na cestu na Dálný východ s tím, že se vrátí za 18 měsíců. Z domova ale zůstala čtrnáct let. Odjela v r. 1911 nejdříve do Belgie rozloučit se s matkou a navštívit otcův hrob.
Pak nastoupila svou druhou cestu do Indie a dostala se do Pondicherry v Tamilnádu na jihovýchodě Indie, což byla tehdy část francouzské Indie, kde ji policie hlídala vzhledem k jejím anarchistickým sklonům. V r. 1912 žila Alexandra v Kalkatě, kde předváděla užaslým anglickým turistům, sama ležíc na loži z hřebů, že se takto cítí znamenitě. Studovala různé druhy východních učení, jakmile se k nim dostala. V tomto roce napsala první pojednání o buddhismu „Le modernisme bouddhhiste et le boudhisme du Bouddha“ (Moderní buddhismus a buddhismus Buddhy).
Rychle také pokračovala ve svém studiu sanskrtu a byla tak známou osobou v posvátném Benáresu, že na tamější vysoké škole sanskrtu obdržela jako první Evropanka doktorát z filozofie.
Když se dostala do malého himalájského státu Sikkim, sousedícího s Bhútánem, okamžitě se cítila jako doma a nabývala vědomostí o buddhismu návštěvou zdejších buddhistických klášterů. Potkala zde sikkimského prince Sidkeonga a byla první Evropankou, která se setkala s tehdejším dalajlámou, který byl v té době ve vyhnanství. Ten jí poradil, aby se učila tibetsky.
Za dva roky poté se setkala s patnáctiletým chlapcem, jménem Aphur Jongdän, který byl lámou a se kterým ji spojilo velké přátelství. Později se stal jejím adoptivním synem. Oba se přestěhovali do jeskynní poustevny v horách severního Sikkimu ve výšce 3.900 m, téměř na hranicích Tibetu. Žili zde v letech 1914 až 1916.Jejich hlavním cílem bylo vkročit do pověstného posvátného města Lhasy.
V jeskyni vysoko v horách se učila tibetsky, meditovala, studovala možnosti telepatie. V knize „Mystikové a mágové Tibetu“ se o životě v takové jeskyni zmiňuje jen tak jako mimochodem. Rovněž se pokoušela o umění „tumo“, což je tibetský způsob, jak ve svém těle vytvořit takový stav, aby se udrželo teplé v mrazivých podmínkách a studovala umění telepatie.Jeskyně Alexandry David NeelDvakrát byla v tehdy „zakázaném“ Tibetu, poznala mnohé z jeho podoby jak vnější, tak duchovní. Byla dokonce i v Žikace, ale stále toužila poznat Lhasu. Její tajné cesty po Tibetu měly ale za následek vyhoštění ze Sikkimu v r. 1916, protože Sikkim byl v té době pod anglickou nadvládou.
Protože v důsledku války nebylo možné se do Evropy vrátit, cestovali s lámou Jongdänem do Japonska, pak do Koreje. V dopisu manželovi z té doby se Alexandra svěřuje o pocitech vůči Himalájím a Tibetu:
„Opravdu mám „domácí nemoc“ vůči zemi, která není moje. Často se proháním po stepích, v osamělosti, na věčném sněhu a s velkým modrým nebem nad tím vším. Těžké hodiny, hlad, zima, vítr bičující můj obličej, zanechávají mne ošklivou, krvácející, s oteklými rty.“
Po cestě po Koreji odjeli do Pekingu, kde byli v lámaistickém klášteře a mluvili tibetsky. Po třech letech studií se vydali na cesty. Cestovali s obtížemi od východu na západ Číny.
V té době se po dobu delší než jeden měsíc pokoušela vytvořit “tulpu“, fantoma, stvořeného intenzivní koncentrací mysli a opakováním příslušných mystických formulí. Vytvořila tlustého přízračného mnicha, jehož podoba stále více nabývala lidské formy. Zanedlouho ji přízrak začal provázet na jejích cestách a choval se jako normální člověk. Ale postupně se z tlustého, veselého mnicha stával hladový, téměř poťouchlý charakter a začínal se vymykat její kontrole. Ostatní z jejích spolucestovatelů ho pozorovali, viděli jeho objektivní existenci, nikoli výsledek vlastní mysli Alexandřiny. Tak aby se vyvarovala případných vážných problémů z jeho stvoření, rozhodla se Alexandra ho “rozpustit“. Vyžádalo si to však šesti měsíců její myšlenkové koncentrace, a vzalo jí to hodně energie a poškodilo zdraví.
O něco později, v únoru 1921, Alexandra a Jongdän opustili veškeré své věci a převlečení za žebračku a mnicha nastoupili na svou cestu do zakázaného Tibetu, která trvala po tři roky. Alexandra celou anabázi popsala ve své knize „Moje cesta do Lhasy“ (My Journey to Lhasa), která vyšla v angličtině v r. 1927. Ve francouzštině vyšla téhož roku pod názvem “Cesta Pařížanky do Lhasy“ (Voyage d´une Parisienne a Lhasa).David Neel na cestě                                                                                                                             
Přímou cestou by to bylo dvakrát kratší, ale dvakrát byli poznáni a museli své plány změnit. Cestovali pěšky, na koni, v nosítkách. Po cestě čelili nebezpečí lupičů, tygrů a leopardů.
Cestou se setkali se zvláštním jevem, nazývaným běžec „lung-gom“. Nejdříve se objevil pohybující se černý bod, který se rychle změnil na člověka blížícího se neuvěřitelnou rychlostí. Alexandru varovali, aby takového běžícího lámu nezastavovala, protože by ho to mohlo zabít.
Když ho uviděla zblízka, poznala, že jeho obličej je naprosto uvolněný a hledící upřeně na jakýsi imaginární předmět. Jeho kroky byly pravidelné jako u kyvadla, a i když vypadal, že vůbec neběží, postupoval dopředu velkými skoky. Ve své pravé ruce držel magickou dýku, která vypadala jako berla, jako by vycházela ze země. Podle všeho takoví běžci pokračovali ve svém neobvyklém konání, aniž by se zastavovali kvůli jídlu nebo pití. Alexandra připomínala, že před nastoupením na takovou cestu byly zapotřebí roky meditace.
V únoru 1924 se Alexandra a Jongdän dostali nepozorovaně až na území Lhasy, kde zůstali po dva měsíce při prohlížení města a obcházení klášterů. Jakmile se ale jednoho dne ve Lhase Alexandra pokusila po ránu umýt v řece, povšiml si někdo tohoto chování, které zde nebylo obvyklé, a oznámil to guvernérovi města.
Guvernér zřejmě okamžitě tušil, o koho se jedná. Oba cestovatelé byli v Tibetu ilegálně a mohlo by jim to tu způsobit velké potíže, naštěstí guvernér nezareagoval okamžitě a Alexandra a Jongdän byli daleko, když poplach začal. S pomocí dvou anglických obchodníků se jim podařilo získat příslušné dokumenty a vrátit se do Sikkimu.
Alexandra se vrátila do Francie r. 1925, a v Paříži zažila obrovský úspěch.
Po rozvodu s Philipem Néelem se v r. 1928 usadila i lámou Jongdänem v Provenci v Digne. Po nějaké době se manželé usmířili a on ji podporoval až do své smrti. V Digne vybudovala „Samten-Dzong“, což znamená „pevnost meditace“. O svých cestách vydala mnoho knih a rovněž uspořádala přednáškové turné po Evropě. Knížky psala často ve francouzštině i v angličtině. V r. 1929 vydala ve francouzštině i v angličtině knihu „Mágové a mystikové Tibetu“(Mystiques et magiciens du Tibet; Magic and Mystery in Tibet). V této knize popsala různá mystéria a možnosti, jak dojít k určitým jógínským a magickým schopnostem. Uvedla své zkušenosti s telepatií, poznatky ze stvoření „tulpy“, zásady umění „tumo“ a psala i o běhu „lung-gom“.
V r. 1930 následovala kniha „Lámaistické zasvěcení“ (Initiations Lamaiques; Initiations and Initiates in Tibet).
V r. 1931 vyšla její knížka o neohroženém králi Gesarovi z bájného království Ling, v němž zpracovala tibetskou, mongolskou a čínskou mytologii o stvoření světa a vyprávěla o činech tohoto božského vládce, tibetského hrdiny „Nadlidský život Gesara z Lingu“ (La vie surhumaine de Guésar de Ling le Héros Tibétain; The Superhuman Life of Gesar of Ling).
V r. 1933 vydala ve francouzštině „Velký Tibet; v zemi lupičů - kavalírů“ (Grand Tibet; Au pays des brigands-gentilhommes.
V r. 1935 vyšel její u nás pravděpodobně nejznámější román s tibetskou tématikou „Mipam láma s paterou moudrostí“ (Le lama au cinq sagesses).
V r. 1937 ve věku téměř 70 let se vydala Alexandra, doprovázená Jongdänem transsibiřskou magistrálou do Činy. Bývalý manžel ji opět podporoval. Po Číně cestovali po dobu celé války a zde dostala zprávu, že v r. 1941 Philipp Néel ve Francii zemřel. Naneštěstí se sem dostali právě v době následků války s Japonskem, v době nemocí a hladomoru, přesto ale ona psala a studovala navzdory okolnostem, kdy neměla peníze. V r. 1946 přešli do Indie.
Z té doby pochází její milostný a tajemný příběh „Bílá a černá magie“ vydaný v r. 1938 (francouzsky Magie d´amour et magic noire; Scènes du Tibet inconnu a anglicky Tibetan Tale of Love and Magic). Zároveň vyšel její spis „Pod bouřkovými mraky“ (Sous des nuées d´orag).
V r. 1939 vyložila základy budhismu v anglicky psané knížce „Budhismus: jeho učení a jeho metody“ (Buddhism:Its Doctrines and Its Methods).
Po válce se vrátila do Francie a znovu se usadila v Digne. Pokračovala v psaní o tom, co zažila, i o spisech, které studovala. Vila v DigneV r. 1947 napsala „Do divokého západu rozsáhlé Číny“ (Á l´Ouest barbare de la vaste Chine).
V r. 1949 vyšlo „Do srdce Himalájí, do Nepálu“ (Au coeur des Himalayas; Le Nepal), v r. 1951 vyšla její verze staroindické básně Aštávakragíta, což lze česky přeložit jako Aštávakrova píseň. Je to rozmluva mýtického mudrce Aštávakry s mýtickým králem a světcem Džánakou. V originále je dílo nazváno „Ashtavakra Gita; Discours sur le Vedanta Advaita“ (Aštávakragíta; rozprava o Védantě Advaitě).
Poslední dobrodružství v horách si dovolila v r. 1950 , kdy tábořila ve výšce 2.240 m u francouzského jezera Allos. Zde se jí ale zhoršil revmatismus, a tak s cestováním skončila.
Roku 1951 vydala francouzsky i anglicky knihu o způsobech předávání tajných učení „Tajemství ústní tradice v tibetských budhistických sektách“ (Les Enseignements Secrets des Bouddhistes Tibétians; The Secret oral Teachings in Tibetan Buddhist Sects) - u nás vydaná v podstatě v díle Květoslava Minaříka s názvem “Pronikavý vhled“ a dále knihu „Indie včera, dnes a zítra“ (L´Inde hier, aujourd´hui, deman).
V r. 1952 psala o neznámých tibetských spisech „Neznámé tibetské texty“ (Textes tibétians inédits).
V r. 1953 se pokusila srovnat současnou čínskou kulturu se starobylou tibetskou kulturou „Starý Tibet proti nové Číně“ (Le vieux Tibet face à la Chine nouvelle).
V r. 1954 vyšlo ve spoluautorství s lámou Jongdänem její dílo „Síla prázdnoty“ (La puissance de néant; The Power of Nothingness). Napsala rovněž učebnici hovorové tibetštiny „Gramatika mluvené tibetštiny“ (Grammaire de la langue tibetaine parlée).
V r. 1955 k její velké žalosti tragicky zemřel v Digne Jongdän.
Alexandra stále pracovala a psala. V r. 1958 vyšla „Avadhúta Gíta“, což znamená „Zpěv osvíceného“. Je to výklad základní staroindické filozofie o tzv. nedvojnosti - o jednotě vesmíru. Zároveň vyšel její spis „Transcendentální poznání“ (La connaissance transcendante).
V r. 1961 vydala knížku o reinkarnaci „Nesmrtelnost a reinkarnace; Učení a praktiky v Číně, v Tibetu, v Indii“ (Immortalité et reincarnation: Doctrines et pratiques en Chine, au Tibet, dans l´Inde). Zároveň popsala své zážitky z Indie „Indie, jak jsem ji zažila; před osvobozením a po osvobození“ (L´Inde ou j´ai vecu; Avant et après l´indépendanse).
V r. 1964 vyšla její knížka „Čtyřicet století čínské expanze“ (Quarante siécles d´expansion chinoise).
Česky vyšel, pokud se mi podařilo dopátrat, její popis cesty do Tibetu už před 2. světovou válkou pod názvem „O žebrácké holi do Svatého města“, pak „Mystikové a mágové Tibetu“ Mipam láma“ a „V zemi lupičů a kavalírů“. - V devadesátých letech dvacátého století vyšel popis její cesty do Lhasy pod názvem „Zakázanou zemí. Cesta Pařížanky do Lhasy“, dále vyšla znovu kniha „Mystikové a mágové Tibetu“, „Bílá a černá magie“, „V zemi lupičů a kavalírů“ a výše uvedený „Pronikavý vhled“. Několikrát byla vydána v různých nakladatelstvích kniha „Mipam láma s paterou moudrostí“.
Paní David-Néelová byla odměněna zlatou medailí Zeměpisné společností v Paříži a v r. 1969 se stala rytířkou Čestné legie. V Tibetu se stala lámou, zároveň byla v Tibetu uznávána jako naldžorpa, jak jsou nazýváni mystikové s nadpřirozenou mocí. Přesný překlad tohoto slova je „ten, který dosáhl dokonalého klidu“.
Psát přestala 18 dní před smrtí. Zemřela v Digne více jak stoletá 8. září 1969.
Dne 28. února 1973 byl její popel spolu s popelem jejího adoptivního syna rozptýlen v Benáresu do vod posvátné Gangy.
Samten-Dzong je nyní muzeum a hlavní kancelář pro Kulturní centrum Alexandry David-Néelové (Centre culturel Alexandra David-Néel).
Alexandra David-Néelová se svými více než 30 knihami, náboženstvím a filozofií a svými neobyčejnými cestami ovlivnila velké množství spisovatelů, jako Alana Wilsona Watse (1915 - 1973), také moderní radikály jako Jacka Kerouca (1922 - 1969), Allena Ginsbega (1926 - 1997), ale jistě její život a dílo ovlivnily životy mnohých bezejmených lidí. Její beletristické dílo je plné tajemnosti a dává otázky o tom, zda je možné to, co popisuje, i jak lze takových znalostí dosáhnout. Ona sama například v knížce „Bílá a černá magie“ čtenáře ujišťuje, že zcela nepravděpodobný příběh, který v knize vypravuje, je pravdivý.
Stačila ještě, než byla pod čínskou nadvládou potlačena, popsat mystiku lámaistického buddhismu spolu s bönismem, což bylo původní předbuddhistické animistické náboženství Tibetu, založené na uctívání démonů a temné magie, též plné napětí.
Velice mnoho obrázků z jejího života i její životopis v angličtině je možné najít na:

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 24. 10. 2008.