Dobromila Lebrová: Otakar Feistmantel - geolog, paleontolog a cestovatel

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Otakar Feistmantel - geolog, paleontolog a cestovatel - 160. výročí narození
 
Otakar Feistmantel, někdy bývá rovněž psáno jeho křestní jméno Otokar nebo i Ottakar, pocházel z rodiny významného českého geologa a paleontologa Karla Feistmantela (1819 - 1885), který byl vysokým úředníkem křivoklátských fürstenberských hutí. Narodil se 20. listopadu 1848 v Hýskově na Berounsku. Jeho otec vedle svých úřednických povinností sepsal řadu odborných pojednání o geologii, s ohledem na místní uhelné zdroje, ale i o průmyslu v okolí Radnic. Tvrdilo se o něm, že byl "velmi v geologii sběhlý a vůbec i starožitností milovný". Měl velký vliv na svého syna Otakara, ale i na svého synovce, geologa Otomara Pravoslava Nováka (1851 - 1892), který byl žákem Joachima Barranda (1799 - 1883) a jeho pokračovatelem.
Otakar Feistmantel vystudoval sice medicínu, ale od počátku tíhnul k povolání svého otce. Už při studiích medicíny přijal r. 1872 místo v geologickém ústavu ve Vídni a připravil geologickou expozici uhelných ložisek pro vídeňskou Světovou výstavu v r. 1873.
Promoval sice na lékařské fakultě v r. 1873, ale lékařství se nikdy nevěnoval, přijal hned po studiích místo univerzitního asistenta na katedře geologie na Pruské univerzitě ve Vratislavi v Polsku.
Roku 1874 byl zvolen dopisujícím členem Královské české společnosti nauk a zároveň v tomto roce dostal nabídku pracovat v Geologickém ústavu v bengálské Kalkatě (Geological Survey of India), který existoval od r. 1851 a existuje dodnes jako vědecké geologické pracoviště. Stalo se tak po předčasné smrti význačného Moravana, geologa a paleontologa Ferdinanda Stoličky (1838 - 1874), který v tomto ústavu pracoval, prováděl výzkum v pohořích Himaláj a Karakoram. Náročné cesty a pobyt ve vysokohorských oblastech natolik zničily jeho zdraví, že předčasně zemřel.


Do Indie přijel Feistmantel v březnu roku 1875 a musel se naučit domorodé jazyky a složit z nich zkoušku, aby mohl cestovat po celé Indii. Zkoušku složil do pěti měsíců.
Je zajímavé, že existuje zpráva z tohoto ústavu z r. 1876, kde Feistmantel propaguje jako jeden mezi prvními používání jména Gondvana pro prvotní rozsáhlý světadíl v období prvohor. Ovšem o něco zábavnější je, že citace Feistmantelových slov o Gondvaně vychází ze současné úvahy (březen 2008) od Angličana Craiga Robertsona, který usuzuje, že i když to tak podle jména nevypadá, že Ottakar Feistmantel byl Brit!
V Indii působil Feistmantel osm roků. Vzhledem k tomu, že účelem jeho cest nebyla turistika, ale výzkum, dostal se do míst i velmi obtížně dostupných. O jeho bádání svědčí čtyřdílné „Fossil Flora of the Gondwana System“ (Fosilní flóra gondvanského systému), vydávané postupně Geologickým ústavem v letech 1880 - 1886 v Kalkatě.
Na svých cestách sbíral vedle etnografických předmětů horniny, zkameněliny a zvířata. Etnografické a jiné kulturní předměty byly určeny pro tehdejší České průmyslové muzeum V. Náprstka (nynější Náprstkovo muzeum) v Praze. Náprstkovu muzeu věnoval skoro 500 velice dobře popsaných předmětů a stal se tak vlastně zakladatelem indické sbírky.
Své zážitky začal popisovat při své cestě z Kalkaty do Bombaje v r. 1881. Své dílo nazval „Osm let ve východní Indii“. Do tohoto cestopisu přidal mnohé rady pro své následovníky. Vedle zeměpisných, kulturních a odborných poznatků popisoval i fyziognomii obyvatel, ba i tance chrámových tanečnic. Své popisy doplnil i vlastnoručními kresbami a náčrtky. Cestopis vyšel až po jeho návratu do Prahy v r. 1884 jeho vlastním nákladem.
Nejsevernějším bodem Feistmantelovy cesty se stal Amritsar severozápadně od Dillí pod Himálajemi.
Východiskem jeho výletu pod vrcholky Himálaje bylo město Moradábád, severovýchodně od Dillí, odkud se vydal vysokohorskou cestou do Nainítálu.

Do Prahy se vrátil v dubnu 1883, hned v květnu nastoupil na místo vedoucího katedry geologie na c.k. České vysoké škole technické, které mu bylo však uděleno už v r. 1881. Stal se tak profesorem geologie a mineralogie. Dvakrát zde byl děkanem a ve školním roce 1886 - 1887 byl zvolen i rektorem.
V květnuroku 1884 pak ze svých sbírek uspořádal v nově zrekonstruované budově na Novotného lávce (dnešní Smetanovo muzeum) v Praze výstavu, na které uvedl i deník ze svých indických cest, spojený s průvodcem po výstavě. Byla to první výstava o Indii u nás.
Postupně publikoval své poznatky z indického pobytu. V r. 1887 například vydal vlastním nákladem publikace „Politické zřízení Východní Indie Britské“ a „Nástin všeobecných zeměpisných poměrů Východní Indie Britské“.
Roku 1888 se stal řádným členem sekce matematicko-přírodovědecké Královské české společnosti nauk.
Druhou význačnou činností Otakara Feistmantela byl jeho podíl na tvorbě Ottova slovníku naučného. Vydavatel Jan Otto (1841 - 1916) se začal myšlenkou encyklopedie zaobírat na začátku osmdesátých let devatenáctého století. Původně měl být šéfredaktorem spisovatel Jakub Josef Dominik Malý (1811 - 1885), historik - a už i spolupracovník na Jugmannově i Riegrově slovníku. Avšak po jeho smrti pověřil vydavatel Otto vedoucími pracemi profesora Tomáše Garrigua Masaryka (1850 - 1937), avšak již v r. 1886 se rozhořel spor o rukopisy, což rozhádalo i celou redakční radu. Nakladatel Otto byl pak Masarykovi povděčen, že s ohledem na další povinnosti na práci v redakční radě rezignoval. Znovu se stmelila užší skupina redaktorů, v níž vedle tří profesorů univerzitních - matematika a meteorologa Františka Josefa Studničky (1836 - 1903), lékaře Emericha Maixnera (1847 - 1920), historika a právníka Jaromíra Čelakovského (1846 - 1914), dvou profesorů - teologů - Klementa Borového (1838 - 1897) a Františka Borgiase Krásla (1844 - 1907), byli dva profesoři z techniky - Otakar Feistmantel a stavař Josef Šolín (1841 - 1912). Sekretářem byl spisovatel a novinář Josef Jan Kořán (1838 - 1912). Přes všechny spory nakonec první díl Ottova slovníku naučného vyšel r. 1888.
Až do r. 1890 publikoval Feistmantel své články zeměpisné, naučné i ryze odborné.
V r. 1890 vyšlo v australském Sydney jeho dílo „Geological and Palaeontological Relations of the Coal and Plant-Bearing Beds of Palaeozoic Mesozoic Age in Eastern Australia and Tasmania, with Special Reference to the Fossil Flora“ (Geologické a paleontologické poměry uhelných a rostlinných ložisek prvohor a druhohor ve východní Austrálii se zvláštním zřetelem na fosilní flóru), které mělo mimořádný ohlas.
Geologové a paleontologové hlavně oceňují jeho příspěvek k výzkumu stromovité zkamenělé kapradiny glossopteris, která je pro období prvohor typická.
V r. 1890 vyšly jeho spisy „O pohoří Himálaji“, „Uhlonosné útvary v Tasmánii“. Za druhý spis dostal cenu od Královské společnosti nauk, pravděpodobně s ohledem na mezinárodní ocenění spisu vydaného v Austrálii.
Krátce před svou smrtí byl také jmenován členem České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.
Zemřel 10. února 1891. Místo jeho posledního odpočinku jsem nevypátrala, i když se dá předpokládat, že by mohl být pohřben na Malostranském hřbitově, protože pražský Smíchov se jím pyšní jako jedním ze svých slavných obyvatelů.
Avšak nikde u nás není žádná upomínka na jeho rozsáhlou práci ve formě názvu ulice, či nějaké pamětní desky nebo pomníku. Jeho význam si uvědomují opravdu už asi jen paleontologové a Náprstkovo muzeum, které uspořádalo v r. 1991 ke stému výročí jeho úmrtí výstavu.
...Asi je to proto, že to byl „Brit“. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 20. 11. 2008.