Jitka Dolejšová: Diktát v 1.B

Rubrika: Literatura – Zábava

Aleš Havránek pracoval jako šéf v jednom pražském podniku. Velký podnik, velká administrativa, spousta dopisů, přípisů, předpisů, zápisů, výnosů, pokynů, směrnic, opatření, výkladů.
A taky větší než velké množství dokumentů, které pozbyly platnosti nebo se staly přebývajícími, zbytečnými či nepoužitelnými.
 
Aleš měl ženu Věru. Učila na střední škole. Byla manželkou svědomitou, pečlivou, šetřivou a uvědomělou. Zastávala názor, že vyhazovat věc je až to úplně poslední řešení. Když už vyčerpala všechny možnosti v domácnosti, vrhla své úsilí a energii na manželovo pracoviště.
„Aleši, co to tady máš za papíry?“ zeptala se jednou, když manžela navštívila v práci.
„Ále, ty jsou na vyhození…“
„Žádný „na vyhození“, vezmeš to domů a já to použiji ve škole na svoje poznámky. Druhá strana těch papírů se přece dá použít.“
Aleš nic nenamítal a přesunul několik krabic s popsanými dokumenty do auta.
 
Za pár dní rozdala paní profesorka Havránková v 1.B papíry a na kolektivní povzdech zareagovala slovy:
„No tak klid, studenti, napíšeme si jen kratičký lehoučký diktátek, který prověří vaše jistě skvělé znalosti“.
Třída těžce povzdechla. A už to jelo: Jak u vily víly vily vínky a přitom vlci vyli na měsíc, jak hodiny odbily půlnoc a děti odbyly úkoly, jak ptáci seděli na bidle a někoho pálilo dobré bydlo, povinný a dceřiný, tamní a tamější, s a z,  avšak a protože a tudíž a proto...
 
Druhý den si třída vyslechla profesorčin rozsudek:
„Mládeži, sedm kulí jak v  Sarajevu, ostatní čtyřky, dva za tři. Jediná dvojka – tu má Svoboda. Svobodo, taková hloupá chyba, já se vám divím. Jak můžete napsat slovo dceřiný s dvěma en?“
Štěpán Svoboda pokrčil rameny. Neřešil to.  Hlavně, že diktát uhrál na dvojáka.
 
Profesorka Havránková pokračovala ve svém monologu: „...To jste si ze základních škol moc vědomostí neodnesli. Nebo možná odnesli, ale zapomněli jste si je přinést sem, na střední školu. Diktáty si vezměte domů, ať se vaši rodiče taky pokochají. Za týden si napíšeme další diktátek. A ticho, žádné odmlouvání. Jste na střední škole a za necelé čtyři roky vás čeká maturita.“ Naštěstí hlasitý zvonek ohlásil konec hodiny a přerušil tak profesorčin slovopád.
 
Štěpán si večer vzpomněl: „Tati, psali jsme diktát. Máš ho na kuchyňském stole.“ 
Otec zahuhlal: „Jo, za chvíli se na to kouknu, jen co spravím tenhle vypínač. Jak jsi dopadl?“
„Za dvě, napsal jsem dceřiný s dvěma en.“
„Prosím tě, jak můžeš jako středoškolák nevědět takovou základní věc?“
Štěpán na to raději neodpověděl a takticky zmizel ve svém pokoji.
Za pár minut se otec objevil ve dveřích: „Kde je ten diktát?“
„Přece na kuchyňském stole“, nechápal Štěpán.
„Diktát tam není. Ležela tam jen kopie mého dopisu, adresovaný firmě Kovokus. Jak jsi k němu přišel?“ Otec mu podal papír s textem psaným na počítači. 
Štěpán začal pomalu a nahlas číst:

Vážený pan
Rudolf Skočdopole
vedoucí odbytu zásobování
dceřinná společnost Kovokus, a.s.
Za vinnicemi 20
Ústí nad Labem

Vážený pane vedoucí,

žádáme Vás o dodání dalších dílů pro naší firmu dle přiložené objednávky.
Objednávku přikládáme.

Zpracoval: Bc. Jan Svoboda
Odsouhlasil a podepsal: Ing. Aleš Havránek, CSc., ředitel
 
Štěpán se tázavě podíval na otce a pak zase na papír. Obrátil list na druhou stranu.
TADY byla jeho práce - jediná chyba a dvojčička...
 
Svoboda starší na to šel logicky:„Jak se vlastně jmenuje ta profesorka?“
„Havránková. Věra Havránková.“
 „Chmmm, to znamená, že tě asi učí manželka našeho ředitele. To je teda náhoda... Ale šéf se musel zbláznit. Zřejmě nechtěl vyhodit staré firemní dopisy, tak je Havránková použila ve škole na vaše diktáty. Jen doufám, že se tam nedostaly nějaké papíry s osobními údaji zaměstnanců nebo mzdové výměry, to by byl kolosální průšvih!“
Štěpán to nebral tak tragicky a jen se uchechtl: „Teda tati, jestli se konkrétně TVOJE dopisy takhle potulují po celé škole, tak budeš mít pěknou ostudu a já s tebou.“
„Co to plácáš za hlouposti?“
„No, nejenže tam máš slovo dceřiný s dvěma en, ale ještě další tři hrubky – vinice se píšou taky s jedním en, v názvu ulice je za předložkou vždycky velké písmeno, a tady má být „naši“, protože to je 4. pád. Nechci být drzý, ale na to, že jsi vysokoškolák, žádná sláva.“
Otec Jan zafuněl, poškrábal se na hlavě – a pak se ušklíbl. Teď byl z něho na chvíli zase vysokoškolský student Honza alias Dlouhej John. S  pocitem vítězství a zadostiučinění významně pronesl: „No jo, ale Havránkovou čeká JEŠTĚ VĚTŠÍ ostuda. Protože ten její je šéfem známé firmy a taky vysokoškolákem a k tomu ještě kandidátem věd. A klidně podepíše takové hrubky!“  

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 03. 2009.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.