Luděk Ťopka: Tajemný B. G.

Rubrika: Literatura – Zábava

Patrně řeknete, že následující příběh do tohoto jemného a ryze dámského časopisu nepatří, že není pro něj typický, a že jeho čtenářky nezaujme. Mně to ale nedá a musím ho pro poučení všem povědět tak, jak mi ho asi před měsícem vyprávěl o své ženě Pavle kamarád Karel S., člen našeho mysliveckého sdružení.

****

Když jsem si toho podzimního odpoledne otevřel počítač, našel jsem v došlé poště zprávu pro Pavlu. Přišla od Věry, její bývalé spolužačky, která žije se svým manželem Janem K. na Zbraslavi. Bylo mi divné, že se objevila v mojí schránce a ne manželčině, ale vyložil jsem si to jako omyl odesilatelky, která zná i mou internetovou dresu. Nasadil jsem si brýle a četl:
Milá Pavlo,
po Tvé poslední návštěvě, kdy jsme mluvily o našich problémech s orgasmem, jsem nečekaně našla řešení a pomoc. Jsem teď úplně šťastná, objevila jsem totiž B. G.! Že ho neznáš? Nediv se, já jsem o něm neměla taky ani páru, ale teď mne uspokojí plně, až k vrcholu a Honza netuší, že milování s ním je proti B. G. jen slabý čajíček.
Až přijedeš příště, seznámím tě s ním a poznáš, že s Tvým Karlem to je sice potřebné (už kvůli němu), ale že k tomu nejlepšímu Tě přivede jen tenhle šikovný pomocník.
Zdravím a těším se zase na společný pokec u kafíčka, čau, Věrka.
Když jsem ty šokující řádky přečetl už potřetí a přesvědčil se, že se mi to nezdá, vstal jsem, otevřel bar a nalil si plnou sklenku Jima Beama. Usedl jsem do křesla a přemýšlel: jaké s tím může mít Pavla problémy? Přece si nikdy nestěžovala! Já se vždycky snažím ze všech sil a ona taky svoji spokojenost bez rozpaků projevuje, ba občas i tak hlasitě, že se mne tuhle ten blbec od vedle ptal, jestli ji nebiju, že někdy tak naříká.
Seděl jsem tak hodnou dobu, vypil tři drinky a rozmýšlel, jak reagovat. Pavla to musela číst, protože potvrdila příjem odpovědí a pozdravem, a zprávu zřejmě zapomněla smazat. Mám se jí zeptat? Nebo mám počkat a pátrat, kdo ten tajemný B.G. je? Mám to prozradit Honzovi, abychom se spojili a našli a ztrestali toho parchanta, co nám svádí manželky? Moje úvahy ale přerušil šramot klíče ve dveřích: Pavla přišla z práce.
Nasadil jsem neutrální výraz s trochu křečovitým úsměvem a jako obvykle svou ženu objal a políbil. Pomohl jsem jí z kabátku a stáhnout kozačky, při čemž ji ovinul obláček skotské vůně.
 „Co se děje, že z tebe cítím alkohol? Na cos pil? Co slavíš?“ vklouzla do trepek a vykouzlila z kabelky tlustý kubánský doutník v hliníkovém pouzdře, „Tumáš, dostala jsem ho od zákazníka, vychutnej si ho ale brzo, nebo ti ho vykouřím já!“
Zasmál jsem se v duchu nad tou ambigvitou a zdvořile poděkoval: „Je to od tebe milé, ale nechám si ho na příhodnější dobu. Dnes jsem pil na splín!“
„Na jakej splín? Z čeho ty můžeš mít splíny? Podívej se na mne! Mám já snad stresy? A co mám ve firmě práce a starostí! Vy chlapi jste někdy padavky a furt jako kluci. Jen flintičku a do lesa, nebo s kamarády na ryby či do hospody, pouštět draky, sbírat různý blbosti, zkrátka jen samý srandičky a hračičky i v dědkovským věku a starosti na naši hlavu! A my jsme si za ta staletí musely na ten svůj úděl zvyknout a nebýt povinnosti zachování rodu, ani bychom vás nepotřebovaly. Tedy alespoň ne manželství, které nám bere svobodu a jen přidělává péči o chlapa. Dnes může mít každá ženská nějakého samce kdykoliv a bez závazků, anebo vůbec žádného, což je ještě pohodlnější!“
Poslouchal jsem to s otevřenými ústy, žasna, kde se to v ní najednou vzalo? Nikdy jsem od ní nic podobného neslyšel a náhle taková hříšná slova. Je to jasné, chystá se mi zahnout a ta mrcha Věra jí k tomu pomáhá. Ó to plémě hadí - jak praví básník.
„Víš, Pavlínko, oni totiž i muži mají svý dny, jak hlásala donedávna jedna televizní reklama. A příčinou toho jste zhusta, ne-li vždy, právě vy, naše krásný a nezbytný životní společnice, tak často nás opouštějící. Ano, vy se svou podivnou zásadou brát milenecké vztahy tak urputně žensky. Je všeobecně známo, že muži jsou v podstatě, a v základním smyslu toho slova, daleko věrnější než ženy. Chlap, svedený často i proti svý vůli, vyhoví cizí ženě jen proto, že ho k tomu přinutí ten přírodou mu vrozenej prapud. Vždy toho ale potom lituje a rád a vděčně se vrací k tý svý, kterou nepřestal milovat. Vlastně to ani nelze za nevěru považovat, neboť jestliže se muž takového činu dopustí, jde z jeho strany jen o pomíjivej fyzickej kontakt, zatímco věrnost, tedy ten duševní vztah, zůstává zachován. Ale žena? Ta se do milence naopak tvrdě zaláskuje a svýho manžela, svýho živitele a ochránce rychle zapudí. A ještě tuto svou povahovou vlastnost prohlašuje za klad. Takže se, zlato moje, nediv, že tu a tam padne chandra i na silnýho chlapa.“
Na to se mi už nedostalo od Pavly žádné slovní odpovědi. Pouze potřásla svými rusými vlasy, obrátila zelené oči k nebesům a z jejích rudých, krásně vykrojených úst splynul jen syčivý výdech. Bodejť, jak by taky mohla proti takovým pádným faktům najít byť jen jediný argument.

****

Příští sobotu odpoledne odjela Pavla za Věrou a ještě ani v půl desáté nebyla doma. Celou dobu jsem si představoval, v čí náruči asi poznává ty kýžené slasti, a trpěl. Nakonec jsem to nevydržel a zavolal na Zbraslav.
Zvedl to Honza: „Pavla? Ne, ta tu už není, holky jely odpoledne na Dobříš na chatu a vrátily se teprve před hodinou. Pavla musí být ještě na cestě domů, odjela tím autobusem v devět čtyřicet. Chceš mluvit s Věrkou?“¨
„Ne, děkuju, měl jsem jen starost, kde je. Dík a čau!“
Deset minut po tom, co jsem položil telefon, znovu zvuk klíče v zámku a Pavlínka s chladem růžovými tvářemi a veselým pozdravem stála ve dveřích. S úlevou jsem vydechl a objal ji, ale zároveň mne bodla u srdce ta šílená představa jejího, cizím chlapem popleněného těla.
„Tak jak jste strávily den, Pavlínko? S kýmpak jste si užívaly? Kdo vás dovedl až k vrcholu rozkoše? Zapomněla jsi totiž smazat ten úterní mail od Věrky, takže vím o tom vašem B. G. a myslím, že mám právo vědět, s kým jste nám dnes, berušky, zahnuly, co?“, vychrlil jsem na ni.
Napřed na mne pár vteřin zírala s vykulenými zraky a pak se rozesmála: „Ty bláho, milenec, jo? No to se povedlo! Je to jen takovej náš společnej pomocník ke šťastnýmu a plnýmu sexu, abys věděl! A ani jsem se ho ještě nedotkla, teprve na nás oba čeká. Je sice živej, ale není to člověk. Záhada, co? Nemůžeš ho znát, protože jsem o něm donedávna nevěděla ani já a přitom ho máme oba na dosah ruky, ba dokonce jen prstu. Má totiž kouzelnou moc, dovést ženskou až na Mont Blanc nebo i Everest a bez kyslíku. Chceš vědět, kdo, nebo co to je? Prozradím ti jen to, že tu první iniciálu měla Věra napsat správně jen malým písmenem. Je to totiž „bod G!“
Tentokrát zase mně spadla čelist: „O čem to, prosím tě mluvíš? Jakej bod? A jak to, že je tak blízko a nevím o něm?“
„Víš co? Najdi si odpověď sám na netu, tam je přece, jak pořád říkáš, všechno! Zadej do vyhledavače „sexus.cz/clanek/1065“ a pak už ten článek jen otevři a čti. A poraď to i Honzovi – měli byste to vědět oba!“
Tak jsme to udělali a co jsme´viděli, vzalo nám náladu. Tak tomuhle dávají ty nevděčnice přednost před naší poctivou snahou a námahou? Před naší láskou a něhou? Spravedlivě rozhořčeni, vyhlásili jsme doma stávku na dobu neurčitou. Však se ukáže, jak dlouho těm našim Kalupinkám ta samoobsluha vydrží!
No, nebudu tě napínat, dopadlo to ostudně. Když mi po mizerných čtyřech dnech Věra po Pavle vzkázala, že „Honza včera stávku odvolal“, nechtěl jsem riskovat nějakého cizího stávkokaze na svém písečku a vzdal jsem to taky.
Možná řekneš, že jsme se zachovali jako slaboši. Jenže byla to opravdu naše slabost? Jsem přesvědčen, že ne, že jsme jen podlehli diktátu toho nekompromisního zákona přírody, který jsme my, chlapi, povinni ukázněně dodržovat. A dodržování zákonů, světských a zejména přírodních, patří mezi mé dobré zásady. Ostatně, ani Věra, ani Pavla proti tomu nebyly, tak co!

****

Když jsem tenhle příběh dopsal a přečetl, znovu jsem zapochyboval, zda někoho pobaví, ale budu rád, když se o tom panem Grafenbergem popsaném kouzelném místečku, o němž většina mužů, a zejména žen nemá ani potuchy, alespoň poučí.  

Originální ilustrace pro Pozitivní noviny © Jana Pilgrová

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 30. 04. 2009.