Renata Šindelářová: Příběh lidstva v dopisech

Rubrika: Publicistika – Doporučení

Kniha Bronislavy Janečkové ROK V DOPISECH 2 je velice atypickým představitelem nabídky knižních pultů. Jedná se o druhou část tištěné podoby vysílání Českého rozhlasu 3 – Vltava, k jehož vysílání seskupili redaktoři množství různorodých dopisů, úředních či osobních, historicky vzácných či zcela současných, psaných těmi nejvýznamnějšími osobnostmi českého národa (Vladislav Jagellonský, Jan Amos Komenský), spisovateli (K. H. Mácha, Božena Němcová), malíři (Mikoláš Aleš, Karel Purkyně), hudebníky (Antonín Dvořák, Josef Suk), ale také lidmi, kteří sice nijak nezasáhli do vývoje českého kultury, přesto jsou její součástí a jejich dopisy nám poodhalují jejich niterní svět, související často velmi úzce s dobou, v jaké žili a se sociálním prostředím, ze kterého vzešli.
Jednotlivé dopisy jsou v knize seřazené podle dne a měsíce vzniku, nikoliv však podle roku. Za sebou tak máte příspěvek z 20. července z 19. století, načež se pokračuje 21. červencem ve 20. století. Pro rozhlasové vysílání naprosto ideální, v tištěné podobě si člověk musí najít svůj vlastní způsob čtení, jinak se v tom začne ztrácet. Nejlepší zřejmě bude si čtení nadávkovat po co nejmenších kouskách, podobně jako u vysílání. Nebo číst na přeskáčku tak, abychom přečetli např. všechny dopisy týkající se jedné významné osobnosti, ať už jej píše sám či se jedná o dopis pro něj, nebo všechna psaní z nějakého určitého období, národního obrození či první světové války. K takovému utřídění a pochopení souvislostí nám naštěstí pomáhají doprovodné komentáře, jež dotvářejí atmosféru doby či nás blíže seznámí s osudem pisatele a dopisu.

Přes tento malý organizační zádrhel věřím, že každého čtenáře kniha vyloženě strhne, protože obsahuje vše, co správná kniha dokumentárního charakteru obsahovat má, a ještě něco navíc. Informuje nás o mnoha událostech z pohledů různých osob a tomuto sepjetí s dějinami přitom nechybí citové zaujetí. Z jednotlivých lidských příběhů, které škvírkou v dopisech sledujeme, se tak před námi pozvolna jednotlivé střípky slepují v ucelený a zároveň rozháraný „příběh lidstva“, ten koloběh událostí a pocitů, které se nás více či méně dotýkají, na které zapomínáme a které podceňujeme, jestliže jsme je neprožili my sami, ale někdo jiný. ROK V DOPISECH nám odhaluje starosti typické pro tu kterou dobu a pomáhá nám si uvědomit, nakolik jsou podobné těm, jež prožíváme dnes. Že lidé před mnoha stoletími se strachovali, stejně jako my, o zdraví své a svých bližních, o šťastný osud dětí, o lásku, ale také o mír, který my považujeme za samozřejmost a pokud by některý z nás takovou obavu spontánně vyslovil, snad by to vzbudilo i posměch.

          

V knize si jistě také povšimneme očividných rozdílů ve vyjadřování. Kromě samotného vývoje jazyka se významně mění i zdvořilostní formality, dříve tak typické svou květnatostí a vyslovení úcty ke druhému. ROK V DOPISECH nostalgií po tomhle umírajícím způsobu komunikace, jež jsme vyměnili za dnešní zkratkovité a neosobní ťukání do klávesnice, vyloženě voní.

Dosud opojena tím parfémem sklouznou mé ruce na ten ďáblův stroj a nacvakají mailovou adresu autorky knihy Rok v dopisech Bronislavy Janečkové, abych se jí zeptala na pár detailů o knize a pořadu, ze kterého vyšla…
•  Rok v dopisech byl původně rozhlasovým pořadem. Jedná se však o rozsáhlou sbírku materiálů, které se navíc musely zpracovat do zvukové podoby. Kolik lidí na tomto pořadu pracovalo a jakou dobu trval celý ten proces? 

Každý rozhlasový pořad má svého autora, režiséra, dramaturga a technika. Autorsky to bylo z devadesáti procent na mně, což mi, musím přiznat, v určitých chvílích přivozovalo stres. To především v momentě, kdy mne honil čas. V té době jsem navíc podstatně změnila svůj pracovní režim, protože z rozhlasové externistky, která se věnovala především tvůrčí práci, jsem se stala šéfredaktorkou Českého rozhlasu 2 Praha, což je pořádný záběr.
Pořady jsme začali natáčet čtvrt roku před zahájením vysílání, měla jsem tedy přibližně dva měsíce předstih před vysíláním. Najít dopisy příslušné ke každému dni roku není legrace, ale ještě obtížnější je vyhledat k nim fakta. Něco o člověku, který je píše, případně o adresátovi a objasnit kontext situace, ve kterém byl psán. To vyžaduje hodně studovat, hledat, zkoumat. Místy to byla doslova detektivka. V druhé části cyklu mi začal autorsky pomáhat můj manžel, zkušený rozhlasák – Vladimír Príkazský. Režijně jsem si většinu pořadů připravovala sama, s některými nahrávkami pomáhala režisérka Markéta Jahodová. Do týmu tvůrců pak neodmyslitelně patřila i dramaturgyně Jarmila Konrádová, produkční Martina Němcová, technici a samozřejmě ti, kteří dopisy četli – těch herců, a často velmi věhlasných, bylo kolem padesátky. Tým to byl tedy poměrně velký.

•  Jakým způsobem jste sháněli materiály pro rozhlasový pořad Rok v dopisech?

Korespondence je můj koníček už léta. Ještě před tím, než vznikla myšlenka na tento cyklus, měla jsem už doma hodně knížek s publikovanými dopisy. Ale to nestačilo. Další dopisy bylo třeba hledat v archívech, v Památníku národního písemnictví, v muzeích, ale pak spontánně začali otevírat své rodinné archívy i posluchači pořadu a posílali nám kopie rodinné korespondence, čímž se stal cyklus ještě víc unikátní. Vedle známých osobností, jejichž dopisy se dochovaly v archívech, se tu objevují zcela neznámí lidé – dědečkové píšící z první světové války, krajané, kteří odešli za oceán, synové a dcery (dnes dědové a babičky) píšící z cest a podobně. Šlo výhradně o české nebo slovenské dopisy.

•  Slovenské?

Je jich tam pár – například dopisy slovenského spisovatele Ivana Kadlečíka Ludvíku Vaculíkovi. V knize jsou dopisy, které jsou příslušné prostoru někdejšího Československa.

•  Stávalo se Vám, že nešlo některé pasáže rozluštit?

Většinu dopisů jsem četla už přepsaných z rukopisů, ale rukama mi prošlo i mnoho originálů. Téměř nerozluštitelné je například písmo Viléma Mrštíka. S tím si neporadili ani odborníci. Ale většinou to bylo naopak, byla jsem překvapená, jak nádherné písmo naši předkové měli a jak dobře se to čte. Například Vítězslav Náprstek nebo Otokar Březina. To jsou i nádherné dopisy na pohled. Nebo vzpomínám na krásné obrázky, které do dopisů kreslil Josef Aleš Lyžec – bratranec věhlasného Mikoláše Alše a otec Josefa Váchala. Malované mapy, kterými doprovázel své dopisy z cest Vítězslav Lambl, nezapomenu na písmo Antonína Chitussiho pokapané slzami, když psal Zdence Braunerové vzápětí, co mu řekla své ne… To jsou silné vjemy a v tu chvíli máte pocit, že jste lidem, kteří ty dopisy psali a dostávali, velmi nablízku.

•  Ohlas posluchačů byl zřejmě vysoký, vzhledem k tomu, že o pořadu vyšly dvě knihy…

Musím vás poopravit – ty knihy nejsou o pořadu, ale jsou knižní verzí celého 365-dílného cyklu. V tom smyslu bylo třeba přizpůsobit tištěné podobě některé části komentáře a rozhovory s odborníky (historiky, pamětníky atd.)
Ohlas na tento cyklus byl velký - i na tak exkluzivní stanici pro menší počet kulturně naladěných posluchačů v Českém rozhlase 3 Vltava. Lidi to bavilo, ty dopisy jsou totiž něčím jako dalekohledem do osobní a neoficiální české historie. Posluchači psali, že je to nesmírně zajímavý dějepis našeho státu.

•  To zajisté. Navíc podaný v podstatě zábavnou formou. Bohužel se občas do těch historických údajů může lehce vloudit nějaký ten šotek…

Víte, práce se starými texty je nesmírně těžká, zejména pokud nejste odborník na historii jazyka. Některé formulace psané původní podobou češtiny bylo třeba místy zjednodušit, aby byly srozumitelné. Tento problém byl i při natáčení starých textů. I takový profesionální interpret jako Pavel Soukup se při čtení některých složitých souvětí psaných původním jazykem ze 16. nebo 17. století pěkně zapotil. Pak je i chyba možná, protože my pro takovou češtinu nemáme cit a tento způsob vyjadřování nám není vlastní. Já mám nevýhodu, že jako rozhlasák více text slyším než vidím. Mohu stránku přečíst několikrát, ale překlepu si nevšimnu, protože vnímám spíše obsah a i v průběhu čtení slova spíše slyším – prostě mi to nějak zní. Když se dnes zpětně začtu do některých dopisů, okamžitě mi v pamětí naskočí dynamika hlasu herce, který jej četl. Korektor by ze mne nikdy nebyl. Tady svůj poctivý díl práce odvedli redigující redaktoři knihy – manželé Pokorní. Samozřejmě, že pokud se objeví v hotovém textu chyba, je to vždycky nepříjemné a mrzí nás to.

•  Na jakém pořadu pracujete nyní?

Mým úkolem není pracovat na pořadech, ale v současnosti především řídím program Českého rozhlasu 2 Praha. Je to těžší o to víc, že je to programově nejsložitější rozhlasová stanice, jakou si lze představit. Počínaje živým vysíláním s moderátory přes pohádky, četby, hudební pořady, dokumenty až po zábavu a vysílání pro děti. Jsme ta nejtradičnější rozhlasová stanice s věrnými posluchači.
Dokument v této době je pro mne spíš koníčkem, který mohu dělat po večerech nebo o víkendech. Teď takhle připravuji portrétní dokument pro cyklus Galerie 20, který na stanici rozjedeme 28. září – jde o portréty dvaceti významných osobností posledních dvaceti let. Vybrala jsem si členku starého šlechtického rodu - Mathildu Nostitzovou a podstatnou část záběrů jsem natočila o své dovolené v Itálii.

Děkuji za rozhovor.
A teď zase zpátky ke své nostalgické náladě. Asi si pustím rádio a přečtu si nějaké své staré dopisy… Podobně jako Bronislava Janečková, i já k nim mám vřelý vztah, a proto jsem si schovala milostnou korespondenci svou a svého manžela z doby před svatbou. Nyní jsem sama zvědavá, co mi tahle psaníčka řeknou zpětně o nás dvou, ale i o době, v níž jsme je psali…

Kniha ROK V DOPISECH vyšla v nakladatelství Radioservis,
kde si knihu také můžete objednat  www.radioservis-as.cz.

Foto © archiv Bronislavy Janečkové

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 25. 07. 2009.