Mário Perták: Madona s Jezulátkem
Rubrika: Literatura – Povídky
| Je tady překrásný západ slunce... Touhle větou začala moje povídka, no povídka, spíš taková imprese, jíž jsem - tenkrát před lety čtyřiceti - chtěl, se snažil, se trapně snažil zachytit, nastavit zrcadlo mým pocitům, mé melancholii, mé depkoidní melanšce v těch letních měsících roku devětašedesátýho. Zatímco - jak jsem se mnohem později dozvěděl - mí vrstevníci i o generaci starší vrstevníci a vrstevnice se v tý době připravovali na střetnutí s tehdejší politickou mocí na základě svýho odporu vůči sovětským, bíle pomalovaným tankům, a na základě svý nespokojenosti s politickým vývojem po srpnu šedesát osm, já jsem zažíval horký peklo poddůstojnický školy v Klecanech. Dneska tam ta kasárna už nejsou. Dneska tam jsou nějaký firmy. Když někdy po těch letech čtyřiceti projíždím těmi místy na kole, protože má předsmrtná, vysokým tlakem a tělesnou váhou a cukrovkou zkrušená skorošedesátka si žádá dělat něco se svým tělem, vzpomínám, jak a jaké to tehdy bylo. ´ Tak tadyhle je zámeček, a v tom zámečku byl tenkrát vojenský bar, protože tenkrát v té době se chlast na vojně ještě oficiálně směl, a v tom baru se ožírali zelenou a vodkou mazáci, co si pak svou nasranost z nucenýho dvouletýho - někdy i kvůli vojenské base o dva měsíce prodlouženýho - pobytu na vojně vylévali na ubohých bažantech u svých praporů. Museli prý ti ptáci jako holubové vrkat na skříni a kartáčkem na zuby drhnout dlaždičky na chodbách - prý to museli dělat, no, já to nikdy neviděl, ale vůbec bych se tomu nedivil, protože ti mazáci, aspoň některý z nich, to byly skutečný hovada. Já jsem se potil ve třídě v péešce a učil se pípat a chytat morseovku, protože jsem se měl stát, a taky jsem se později stal, radistou. Prvotřídním radistou, dokonce jsem mohl dosáhnout mistrovský třídy, kdyby si mě fabrika nevyreklamovala z vojny o půl roku před koncem vojny, protože se dělaly zakázky pro Sovětský svaz a lidí nebylo. Kapitán Chybka, to už jsem byl zpátky na rotě v Pardubicích a spadali jsme pod vojenské letiště, mi tenkrát vyhrožoval, že jestliže fabrika se mnou nebude spokojena nebo až bude mít lidí zase dost, tak že se na vojnu vrátím a ten půlrok dosloužím. Ale mně to v tu chvíli bylo jedno a radostně jsem zvolil náhradní vojenskou službu, jen abych nemusel trčet v tý vojenský pakárně. Tenkrát byl - kvůli přítomnosti sovětských vojsk - pro radisty stanoven zákaz oboustranného vysílání, takže coby řídící stanice jsme jednou za čtvrt hodiny vyslali svým podřízeným stanicím cvičný telegram a jinak jsme měli na hlásce nedaleko Bohdanče klid. Pozri se, Pišta, oni tu prcajú, vykřikl tenkrát zděšený major Durďák směrem k majoru Kosovi, náčelníkovi nad spojením, pod dojmem, který na něj udělaly prošívaný, ušmudlaný, sedlákama zasviněný deky, na nichž jsme v tý krásný a venkoncem zbytečný službě chrápali, a on nás při tom načapal. Jen vojenskej Pámbů tehdá věděl, kdo ty deky tak zasvinil, protože v těch chatách se každej půlrok konalo štábní cvičení. Taky já jsem si tam jednou zaved jednu paničku, ale to až když jsem odcházel do civilu. Seznámil jsem se s ní ve vlaku, když jsem jel za svou dívkou z dopisů do Banský Bystrice. Tehdy jsem někde u Český Třebový blbě ve vlaku přišel o Škvoreckýho Lvíče, protože jsem ho nechal ležet na sedadle, když jsme šli s Vendulou do jídelního vozu na kafe a vodku, a když jsem se vrátil, Lvíče bylo pryč. Neměl jsem Lvíče, ale dostal jsem Vendulu, jejíž šťavnaté šestky byly pro mě v tu dobu mnohem výživnější. A místo Škvoreckýho Lvíčete mě mnohem spíš zajímala tahle sexuální tygřice. Lvíče se mi pak po vojně stalo na pár let literární ikonou, dokud jsem neprokouk, že jde o literární kýč. Řeknu vám, větší svině jsem v životě nezažil, než na vojně.  Ano, v těch Klecanech byl skutečně překrásnej západ slunce. V tý povídce, v tý impresi, jsem ten západ, to slunce, tu krajinu s tím růžovým nebem, co končilo někde nad Kralupama, přirovnával k madoně, tedy k obrazu madony, co nám doma visel nad manželskýma postelema, a ta madona i s tím svým jezulátkem byla umístěna do krajiny s takovýma růžovými oblaky, jimž sluneční šípy dodávaly narůžovělou barvu, do krajiny, která mně, Středoevropanovi, byla naprosto neznámá a tajemná a jakýmsi hlasem na mě mluvila a zpívala, a já ten hlas nebyl schopen rozluštit, protože to byl hlas nebe toho blízkýho východu, co se to tam od konce světový války kvůli náboženství, ale hlavně kvůli tomu území, pořád řeže, protože tihle říkají, že to patří jim a tamti zase říkají, že to patří jim, protože odtamtud pocházejí, protože odtamtud museli před iksem tisíc let odejít, jinak by jako národ pošli, a tamti zase říkají, že tam tamti nikdy nebyli a že jejich prorok je ten nejprorokovatější, jinak v tý krásný krajině u nás doma nad manželskýma postelema byly takový bílý hranatý domy s plochýma střechama a bez oken, a nějaký ty tamaryšky nebo co, a jinak písek a balvany a nějaký bezlesý kopce a já si říkal, jak se v týhle krajině, jak se v tomhle divným světě, co na mě zpívá svou mně neznámou melodii, dá žít, ale asi se v tom dá žít, když se o to ty tamní lidi pořád tak řežou, ale Panenka Marie ani její Jezulátko tam už u toho nejsou... Asi tohle jsem tenkrát napsal do tý svý podvídky, tý svý imprese, dokonce mně jeden redaktor pochválil, že mám pěkný sloh, ale pak ten hadr, na kterým byla ta moje imprese napsaná rukou a perem, někam zahodil do koše, a jak jsem se později z novin dozvěděl, tak emigroval, ale ne z tý mý imprese, ale spíš z tý svý deprese ze sovětských tanků a československýho způsobu socialismu, a pak se zase po letech vrátil, protože se do český kotliny vrátil protisocialistickej zákon... A já na tom kole, co jím projíždím kvůli svý obezitě Klecany, si vybavuju, jak jsem nadporučíkovi Jarmiškinovi v jednom zápase chytil desítku, já byl vždycky dobrej fotbalovej brankář, ale nějak jsem viděl, že ti ostatní brankáři jsou lepší a měl jsem z toho depku, a tak jsem teprve až ve třiceti letech začil chytat Á třídu, ale od tý doby jsem si mockrát vybavil, jak nadporučík Jarmiškin ještě s jinejma lampasákama chlastá o sto šest, protože v srpnu šedesát devět to česká armáda zase pomohla vyhrát český politický reprezentaci a rozkopala prdel pravičácký lúze, jak se o ní psalo v Rudým právu. Ono se to snad ani nedalo nevyhrát, když mezi lampasákama byli takoví idioti, jako major Smíšek, kterej nám v tom letním čase roku šedesát devět při politickým školení mužstva předčítal z toho Rudýho práva a pěkně foneticky vykřikoval na celej kinosál, že si z toho tady nenecháme dělat »žádný hydepark«. A pak ten hydepark stejně musel absolvovat s některejma budoucíma možná disidentama v naší péešce, ale nepřesvědčil je a oni nepřesvědčili jeho, akorát Vojta Pleskal, dělník z hradeckých závodů Vladimíra Iljiče Lenina, na světnici vykládal mně a Maďarům, co neuměli pořádně ani československy, že v osumašedesátým nešlo o žádnej socialismu s lidskou tváří, že šlo o to, aby ten socialismus nebyl vůbec. Docela mě přesvědčil, zatímco syčáka a budoucího veksláka Harnu nepřesvědčil vůbec. A já si vybavil sebe a dědka Pecolda, s kterým jsem v tom osumašedesátým dělal ve vysočanský Kolbence, jak ten Pecold, co ještě do února čtyřicet osm dělal skladníka u Mainla, ale pak musel jít do Kolbenky, jak ten dědek Pecold, příznivec sociální demokracie, v tom jaru roku osmašedesátýho ječí na frézaře a komouše Frantu, že »vás budeme věšet«, a já jsem nějak zapochyboval o tom socialismu s lidskou tváří, a zapochyboval jsem o něm i na jedné sešlosti pod koněm na Václaváku, kterou vyprovokoval nějakej kulhavec, co z podstavce vykřikoval, že už se nikdy nesmějí vrátit časy, aby vám někdo ráno zazvonil u dveří a vy jste místo mlíka za nima objevili policajta, nevzpomínám si, že by nám někdo v těch letech padesátých-šedesátých ráno za dveře nosil mlíko, ale pak se ten kulhavec nějak blbě prokec a dav ho vypískal, protože mu došlo, že je to zřejmě provokatér nastrčenej StB a kulhavec odkulhal k Muzeu, nedávno ta sešlost pod koněm byla ukázaná v televizi, a z tý sešlosti se pak vyklubala demonstrace a já taky šel s ostatníma demonstrantama s československou vlajkou na čele průvodu před Československou televizi do Vladislavky, kde měl bejt zrovna Smrkovský a ještě někdo z papalášů osumašedesátýho, a dav si Smrkovskýho vyřval, ale místo něj se na balkóně objevila subreta Herrmanová a řekla davu něco povzbudivýho a pak Smrkovský taky řekl davu něco v tom smyslu, že je všechno na dobrý cestě a pokynul davu milostivě rukou a oba zase zalezli a dav se rozešel, a tak major Smíšek a další lampasáci dál chlastali a chlastali ze špatnýho svědomí, a kapitán Budínský si mě, protože jsem byl Pražák a tudíž jsem se vyznal v hlavním městě, poslal do Československých aerolinií pro letenky do lázní Piešťany, a já ty letenky zanesl domů jeho manželce a ta manželka byla taková hodně šmrncovní panička, a tak na mě upírala svý hnědočerný oči, a vlnila svým pěkným zadkem, že mě pak řadu dní obtěžovala při onanii na kasárenským záchodě... Bylo v těch kasárnách křiváků a sviní hodně, ale byl tam taky jeden zamindrákovanej nadporučík, myslím, že se jmenoval, ani už nevím, jak se jmenoval, a ten byl hodnej, protože on vůbec nechtěl bejt blbým velitelem v péešce, ale stíhacím a později civilním pilotem, a tak to podepsal armádě na patnáct let, jenže o pár dní později se zjistilo, že má blbý oči, a tak do letadla jako pilot nemoh, ale z vojny kvůli tomu svýmu ďábelskýmu úpisu už taky nemoh, a tak dělal velitele třetí roty. A jak se na ty migy třás, a třebas moh i letět do vesmíru, kdyby neměl blbej zrak Slovák Petrák mě jednou málem dostal do basy, protože odmítl jít v pět ráno se svým družstvem škrábat brambory, a já ho, jakožto dozorce na rotě, skrz svý měkosrdcatý a mírumilovný srdce nedokázal přesvědčit, že by měl vstát a s tou svou pakáží mazat do kuchyně na brambory, a nedokázal jsem přesvědčit ani dévéťáka, že slobodníka Petráka nedokážu přesvědčit, a dévéťák mi pohrozil basou, a tak mě zachránil Venca Chudobka, kterej se po mým dlouhým prošení a přemlouvání odhodlal poručit svýmu družstvu na ty brambory jít. A pak přišel ten horkej jedenadvacátej srpen a do ulic a na Václavák vtrhli lidi, Rudým právem dehonestovaný na lúzu a kriminální spodinu, aby demonstrovali svou nechuť ke stávajícímu socialistikýmu pořádku a politický moci, a politická moc proti nim vyslala obrněnou vojenskou techniku a taky mimo jiný dva prapory našich nejtvrdších mazáků z Klecan, vyzbrojených bombičkama se slzným plynem. A s nima šel z naší péešky i bažant Pospíchal, kluk jak hora, jak Špilberk, zpod něhož přijel do Prahy na vojnu, a pak byla lúza vojenskýma tvrdýma mazákama i bažantem Pospíchalem rozehnaná a seřezaná a Pospíchal se svým brněnským hantecem nadšeně chlubil, jak v pasáži Koruna, kam jsem s dědou v padesátých letech chodívával na vynikající párky, jednomu tomu šmejdovi nastříkal sprej do vočí, a oba dva prapory mazáků i s obrem Pospíchalem dostaly za odměnu opušťák. A pak v Praze nastal klid, pod kterým jako pod pokličkou probublávala nenávist, my, záklaďáci, jsme nesměli do Prahy na vycházku, ale do Prahy jsme se stejně dostali, protože jsme byli vybraný, abysme s policajtama tři neděle pomáhali zachovávat pořádek v ulicích metropole. Divil jsem se, proč si před náma, vojákama-záklaďákama, fotři a dědkové na ulicích odplivujou, jenže to jsem pořádně nevěděl, co se na Můstku a v dalších ulicích toho jedenadvacátýho srpna dělo, major Smíšek nám jenom četl z Rudýho práva, že kriminální lúza dostala na pamětnou, a proto jsem se taky divil, když jeden takovej mladej příslušník Veřejné bezpečnosti, s kterým jsem držel čtyřiadvacetihodinovou službu, během který mi vykládal o autech a autíčkách a železničních modelech, najednou ve čtyři hodiny ráno hodil auta a železniční modely za hlavu a rozehnal se od Jalty přes Václavák na druhou stranu, kde před bufetem Jizerka nějakej vožralej chlap začal vykřikovat, že komouši jsou svině. A řval to ten vožrala hodně nahlas a dost dlouho, dokud k němu nepřiběhl ten můj příslušník a ještě jeden příslušník od Vodičkový ulice a nezkroutili mu ruce za záda a nevlekli ho do Krakovský ulice na služebnu, kde ho připoutali k ústřednímu topení, a když ten vožralej vůl pořád vykřikoval někým do hlavy mu infikovaný hesla vo komunistickýh sviních, tak mu vypláchli oči sprejem a chlap pak už jenom bolestivě kňučel a skučel a mě spolu s dalšíma vojákama odvážela vojenská vétřieska zpátky do Klecan do kasáren. A cestou jsme se zastavili v Holešovicích v hospodě, a já se tam s maďarským vojínem Kubálym vožral a poručík-absolvent Kolmer nám marně přikazoval, abysme koukali nasedat, ale dědkové v hospodě na něj křičeli, ať nám políbí prdel, a já pak měl na korbě vétřiesky děsnou žízeň a poručík-absolvent Kolmer mě měl od té doby za blbýho pražskýho frajera, ačkoliv jsem se v péešce snažil chovat se co nejslušněji. Akorát jsem v tý chvíli seznal, jak je to krásný bejt vožralej, když se člověk chce něčeho zevnitř zbavit, když se chce zbavit svýho depkoidního přetlaku, což mě drží dodneška. Taky jsem jednou nad rámec svých vojenskopolicejních povinností sbalil na Hlavním nádraží jednu štětku a přivedl ji na služebnu do Krakovský, když předtím se mnou odmítla jít ke mně domu, ale zkušený příslušníci tu holku pustili, protože poznali, že to neni žádná štětka, ale že je to lehce dementní blbeček a žádná protisocialistická síla, a směrem ke mně si ťukali na čelo, jako že já nejsem vůbec žádnej frajer, jak si o mně myslel poručík-absolvent Kolmer, ale taky takovej blbeček jako ta ušmudlaná a ubrečená kráva.... A pak jinej den jsem s jedním starým příslušníkem v tom vlahým poSrpnovým ránu zašel do Téčka na Jugmaňáku, kde se scházeli buzeranti, a on tam vyslech svý číšníky-informátory a přitom vypil flašku vermutu, a já jsem ho pak, spícího na lavičce, hlídal ve Františkánský zahradě... A ještě jinej den jsem v deset hodin večer vyšel ze služebny v Krakovské ulici s jedním docela normálním mladým příslušníkem a šli jsme Smečkama a dole v Činoherním klubu jsme slyšeli nějakej rámus, tak se příslušník rozhodl podívat se, co se tam děje za nepřístojnosti. A tam se děly ty nepřístojnosti, že se tam chlastalo po představení, a zatímco on si s ňákou herečkou zalez do nějakýho kouta, já jsem se usadil k baru a samopal s dvaatřiceti vostrejma v sumce jsem položil před sebe a barman se měl ptal, co si dám k pití, ale herec Josef Somr mu to usnadnil a řek, aby mně přines dvě deci červenýho, a pak mně, Pražákovi, herec Somr řek, že my, kluci moravský, jsme dobrý kluci, a já ho při tý Moravě nechal, protože ještě pořád jsem měl ve vzpomíkách film Žert, kterej se odehrává právě na jižní Moravě, ale pak herec Somr někam radši odešel, protože všichni ty divadelníci a jejich hosti museli bejt pěkně vykulený z tý mý uniformy a z toho mýho samopalu vzor dvacet šest se sklopnou opěrkou a z těch mých dvaatřiceti vostrejch, co jsem měl v sumce, a pak si ke mně přisedl nametenej herec Suchařípa a začal mi vykládat, jak už se dotáčí film Skřivánci na niti, ale že už se to asi nepodaří dostat do kin, a mně to bylo srdečně jedno, protože tenkrát jsem ještě Hrabala neměl zmáknutýho, a taky proto, že jsem přes ten svůj vojenskej filtr netušil, co se odehrává pod pokličkou nenávisti, a taky jsem z divadelního sálu zaslech drnkání kytary, a když už jsem byl jednou v divadle, tak jsem si řek, že bych do sebe místo chlastu mohl nasát nějakou tu kultůru, a šel jsem si sednout do hlediště do sedmý řady a před sebe jsem zase položil ten svůj samopal vzor dvacet šest se sklopnou opěrkou a sumku s dvaatřiceti vostrejma a zadíval se a zaposlouchal se do skrčka na scéně, a on, jakoby čekal, až dokončím svý ántré, až usadím tu svou nechtěně vojenskou prdel do nepohodlnýho sametovýho sedadla a udělám si to svý vojenský pohodlí, tak potom začal zpívat ty svý písničky, ty písničky s pouhou kytarou, kvůli kterým pak taky musel utéct z Československa, ty svý antimilitaristický a protiinvazní písničky, ze kterých mi utkvěl v paměti hlavně onen závěrečnej verš: Nasrat, jó nasrat!... Tak chtěl na mě ideologicky působit, ale já, blbeček, co nerozezná debilní holku vod štětky, jsem netušil, že on neví, že zpívá sice hezky, ale na špatným hrobě, že mu totiž nemůžu říct, že já tu politiku nedělám, ani když mám samopal s dvaatřiceti ostrýma, a já mu, tomu skrčkovi, tomu Krylovi Karlovi, ani nebyl schopen říct, jak je u kasáren v Klecanech nádhernej západ slunce, kterej mi připomíná růžovou zpívající krajinu s Madonou a s Jezulátkem, co visí u nás doma nad manželskou postelí... Ať se propadnu, jestli mě za mou pravdu bude chtít někdo žalovat. |
Copyright © foto převazto z internetu
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 16. 08. 2009.
OSOBNOSTI POZITIVNÍCH NOVIN
 |
Dáša Cortésová |
 |
Ivan Rössler |
 |
RNDr. Vladimír Vondráček |
 |
Helena Štáchová |
 |
Milan Lasica |
 |
Jan Vodňanský |
 |
Karel Šíp |
 |
Ivan Kraus |