Honza Volf - Martina McLenehan: Každému sluníčku předchází noc

Rubrika: Publicistika – Rozhovory

„Když člověk strádá, tak se duše aktivizuje a víc se i srdce probouzí a má blíž k lidem, nezavírá se a snaží se. I podle mé zkušenosti buď mám možnost se jít zabít, nebo s tím něco jít dělat, přehodnotit a jet dál, vydržet. A on se pak i ten nový svět začne objevovat. Já myslím, že to je vždycky o postoji člověka, jak smýšlí a že na tom je to celé postavené,“ říká Honza Volf.

Honza Volf. Má okamžitá konotace: sluníčko v kalendáři. Básničky o slunci v duši, rozdávání radosti, o lásce jednoho k druhému, o potěšení ze světa, na kterém je přece tak krásně. A pro mě nezapomenutelná fotka rozesmátého štěnátka s názvem Sluníčko František. Na náš sraz přišli spolu. Honza v pletené fialové radiovce, pruhovaných kraťasích, batikovaném tričku a kostkovaném saku s dřevěnou figurkou medvídka na klopě. Štěnátko František, už dávno dorostlé do dospělého psa Fandy, na pestrobarevném vodítku. Honza byl příjemný a přátelský a přesto působil smutně. Když jsem odcházela, měla jsem nutkání ho obejmout. V duchu jsem mu přála, aby ho provázelo to nejhřejivější sluníčko na světě. Protože jeho sluníčka, milá, krásná a usměvavá, se rodí z temnot, na které je každý sám.
Setkala jsem se s Honzou se záměrem udělat rozhovor o tvoření, inspiraci a pozitivních stránkách života. Místo toho jsem se poučila o osamělosti, o překonávání sebe sama a každodenní statečnosti. Odcházela jsem s materiálem nejen k psaní, ale také přemýšlení. Honza drží zrcadlo. Odráží se z něj naděje. Jako sluníčko.

•  Vy se podepisujete jako Honza Volf, co neumí hrát golf. To je definice?

Ale né, já tomu říkám slovní hříčka od sluníčka, protože lidi to občas zkomolí, jako Honza Volf, co nechce hrát golf, nebo co mu vadí golf, já říkám, že nemám proti golfu nic, že je mi to jedno v podstatě, ať si každý dělá co chce, mě se to akorát hodilo do rýmovačky. To Honza Volf se mi zdálo málo a tohle mi přišlo trochu vtipný a teď, jak to všude používám, to na mně ulpělo, i když jsem si vymyslel spoustu jiných, během těch patnácti let, co píšu, třeba Hans Chrisa Handersen a různé jiné pseudonymy, ale vždycky to sklouzne na to Honza Volf, co neumí hrát golf.

•  Ale stejně, ten golf k Vám moc nesedí. Jaký na ten sport máte názor? Mě třeba připadá dost snobský...

Mně ne, já nevím, ono asi jak kde, záleží na lidech, jakou měrou se to hraje, jak to člověk prožívá, a slyšel jsem, byla tady nějaká čechoameričanka a říkala, že v Americe běžně hrála golf, že to tam bylo normální, že tady jí to zošklivili, že tady je to opravdu snobárna, že je to o penězích, ale v Americe to prý je lidový sport. Vyloženě že si jdou zapinkat.

•  A co děláte Vy rád?

Já docela rád nedělám nic. Nebo maluju a píšu a tak se vypisuju z těch svých stavů. Říkám tomu podpůrné texty, že se mi neděje něco dobře vevnitř, v duši, tak se vypisuju, ale tím obráceným způsobem.

•  Co to znamená obráceným způsobem?

Když někdo tvoří a je mu zle, tak píše o těch svých smutcích a já píšu pravý opak. Když je mi zle, tak si maluju ta veselá, nadějná a radostná sluníčka a tím si kompenzuju svůj vnitřní svět. Vím, že ne všem lidem je dobře, a každý má v sobě určitou míru temnoty, která ho skličuje a sžírá třeba, tak se o ty texty dělím, pouštím je dál. Píšu básničky a maluju veselý obrázky, aby svět byl radostnější.

•  Ale to by znamenalo, že Vaše pozitivní obrázky právě pochází z toho, kdy Vám není úplně nejveseleji, je to tak?

No, když je mizerně, tak je maluju, a když je mi potom dobře, tak nedělám nic.

•  Jestliže se Vaše kresby rodí z těžkostí, z jakého impulzu potom vznikají Vaše fotografie?

S fotkama je to zase úplně jinak. Tam vždycky byla nějaká euforie, nebo radost z těch krásných věcí co jsem viděl a co jsou na světě, že to oko vidí, že to srdce vnímá, jinou realitu, než běžně lidi, kteří mají klapky na očích, takže to bylo spíš vytržení. Přišlo jaro a najednou kvetly kytky, běhal jsem s foťákem a byl jsem v proudu života. Při malování olejů je to u mě ještě úplně jinak, protože já jsem salonní malíř, musím sedět doma zavřený a vysedět to. Nedokážu být někde v plenéru, to mě ruší. Takže tam je to úplně jiný způsob života. Ve focení byla radost, že jdu, vidím, jsem v tom proudu, kdežto při malování jsem úplně stranou jako bych byl nemocný nebo postižený, to je úplně jiný svět. Já nedokážu malovat třeba od rána do večera. Když je venku hezky, to začnu trpět, to se nesoustředím, malovat pak můžu až když je večer tma, když je ticho a město spí.

•  Jakým způsobem Vám vznikají texty?

Já jsem se kdysi rozváděl a ještě v manželství se mi stala taková věc, že jsem se ve tři ráno vzbudil a ten přetlak duše, která trpěla, a žila v něčem, co bylo špatně, neupřímně, tak se ozval. Vzbudil jsem se a v hlavě se mi odvíjely kilometry textu. Nevěděl jsem co se děje, tak jsem šel do kuchyně a tam jsem to zapisoval na papír, na dlouhý camfrňousy papíru. Akorát jsem věděl, že mi to dělalo strašně dobře a že najednou přišlo něco nového. Pak jsem odešel od ženy a začal jsem psát víc a to už mě úplně pohltilo, to byla hotová grafomanie, očista duše. Nejdřív jsem se vypisoval z těch špatných věcí, a pak se to dostalo ke sluníčkům a radostným stavům.

•  Píšete i prózu?

Psal jsem povídky ze svého života, udělal jsem z toho dvě knížky Být či nebýt, být či nesnít a potom Život je krásnej, i když stojíš jednou nohou v lejně. Těch povídek jsem měl hrozné množství, psal jsem je ručně a k tomu jsem si dělal obrázky, ale pak jsem to vyházel. Byly to takové spíš veselé povídky, aspoň lidi říkali, že se tomu smějou, že je to baví.

•  Ve vašem nejnovějším stolním Sluníčkovém kalendáři na rok 2010 se hodně vyskytuje pejsek. To je asi František, že?

To je František, to je můj parťák, už sedm let. Já maluju to, co se mi líbí, to co se mi líbí nemaluju, a protože nejblíž je mi právě Fanda, a ještě teda ta sluníčka, tak se furt opakuju: maluju Fandu v různých pozicích a akcích a dávám k tomu ty optimistické básničky. Nadějné, já říkám.

•  Docela často se v nich objevuje slovo bůh. Jaký Vy máte přístup k bohu?

Když jsem se rozvedl, tak jsem byl nějakou dobu sám a všelijak jsem se v tom motal. Pak jsem zjistil, že mi vlastně malování nestačí. A jak jsem psal, tak jsem viděl tamhle starou babičku, tamhle dítě, tak jsem jim rozdával své obrázky a básničky a zjistil jsem, že jim to dělá radost. Na tom jsem viděl, že když mám co nabídnout a dávám a není to negativní, je to dobrý přístup k životu. K tomu bohu: mě ty básničky samy vyjížděly z duše a já jsem si je četl a ne že bych nevěděl, o co jde, ale spíš mě udivovalo, co tam dělá slovo láska a bůh a tak. Pak utekl zase nějaký rok a před sedmi osmi lety jsem se nechal pokřtít od Sváti Karáska v evangelickém kostele.

•  Vyhledáváte společenství věřících?

Chvíli jsem chodil do katolického kostela, chvíli do evangelického, teď už zase nechodím nikam, sedím doma. Pár věřících známých mám, ale takhle to nevyhledávám, protože věřící jsou zase jenom lidi a někdo tam chodí ze zvyku, pro někoho je to společenská akce, nebo tradice, nebo jsem i slyšel, že tam chodí kvůli dětem, aby děti viděly něco jiného. Já to kastování stejně nemám rád, věřící, nevěřící, katolík, evangelík, z toho vždycky vznikly akorát nějaké boje, třenice.
Za sebe vím, že víru potřebuju, protože jsem v mládí chodil po psychiatriích a nikdo mně nepomohl, z lidí mi nikdo nepomůže, aby to za mě řešili, že si to musím sám. Občas mi pomůže nějaká literatura, pak si třeba já něco objevím, někam mě to posune dál nebo se mi něco ujasní. Vždycky když hodně naléhám, nějakou pravdu zase odkrýt, nějaký problém vyřešit, tak to nejde a když se na to vykašlu, samo se to najednou ukáže. Prostě když něco chci vědět, je potřeba moc se nevzpěčovat, nebýt urputný.
Já vždycky když se něco děje, tak si říkám: to je zkouška, to je zkouška zase nějaká, nechtěl jsem ji, ale to si člověk nevybírá, nebo nehrne se do toho. Život je jako škola. Mám takovouhle představu: když to člověk zvládne, tak postoupí. Když to nezvládne, tak ho to třeba rok dva nechá a zase mu to přijde, zase se mu to objeví, jak to zpracoval a jestli je schopen tím projít bez strachu a obav a neví kde ho to čeká, neví ani v čem, jestli ve vztazích nebo s prací. Takhle nějak to podle mě funguje.
Jak jednou mluvil jeden pán, starý už, a říkal: ty strachy pořád přichází a já už to nechávám být, protože to už bylo v životě tolik strachů, že to by se člověk zbláznil. Tak si prochází tím strachem a on zase odejde, nebo na to nedbá, a já taky: teď leden, únor, vůbec se to nehýbalo, vůbec ani pes po mě neštěk, nic. Ještě jsem dělal, když dělám, tak se to dá líp snášet. Horší je období, kdy netvořím, nepracuju, tak má člověk čas jenom na to a ještě víc ho to spaluje až do momentu, kdy už je člověk tak vyflusanej, že si řeknu: tak co, holt chcípnu nebo půjdu někam uklízet, a vlastně to v tu chvíli zmizí. Najednou to zmizí. Nebo si pak říkám: jestli mě ten pán bůh miluje, tak mě tak nenechá, abych duševně zahynul. Chvíli to trvá a pak to nějak odezní.
V mládí jsem si s tím nevěděl rady, to se člověk věšel nebo se opíjel alkoholem, na beznaděj a trýzeň vždycky alkohol chvilkově pomůže, že se člověk ztupí, ale to nebylo řešení. To dělá spousta lidí do teďka, ale tím to jenom tlačí před sebou. Také je potřeba si přiznat na co člověk má a na co nemá, na spoustu věcí nemá, a to je důležité, ne že to nějak zvládne, nebo že za to může okolí, tam jde o něj samotného. Prostě když na tohle nemám, tak se do toho nepouštět, nedokazovat si něco za každou cenu. Také rozlišovat co je zbytečné a co je podstatné. Já bych bez víry tohle nemohl dělat, nebo bych to vzdal.

•  Máte někdy chuť toho nechat?

Já to kolikrát vzdávám, že už nemůžu, protože se mi do toho plete ekonomika a já nejsem obchodník. Když jsem začínal s nakladatelstvím a dokud to bylo jako hra, tak mě to bavilo. V momentě, kdy byla účetní a začal jsem s dépéháčkama a tak, začalo mě to zkrušovat a mordovat, protože to mě nebaví. Čísla a podobně to je pro mě něco hrozného, ale člověk to nemůže úplně pustit, vykašlat se na to. Nějakou měrou se tomu věnuju, ale to je asi daň za to, že si jinak dělám, co já chci. Nedělám ani nikomu na kšeft. Občas se naskytne, že chtějí ilustrace nebo něco takového, ale já říkám nezlobte se, ale já vám to neudělám. Ne že bych nechtěl, ale já k tomu textu nic necítím, když si ho čtu, a pak tam nabírám zodpovědnost, že za gáži musím něco namalovat. Tady mám úplnou volnost. Maluju, co chci, jenom pro radost, vyloženě je to jenom moje radost, a pak se třeba najde někdo, komu se to také líbí. Na ilustrace bych si netroufl, protože vím, že platí a chtějí to mít takhle a takhle a mají podmínky. Jakmile je v tom podmínka, tak já jdu od toho pryč. Rád udělám radost, ale jenom z toho, co mám. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně, ale jakmile mě začne někdo žádat o něco, co není v mých silách, tak už je to laxní.

•  A kdyby vás příběh oslovil?

Když já mám svých vlastních příběhů tolik, nezpracovaných, že život je na to krátký to vůbec vytvořit. A já navíc věčně nejsem při smyslech, celý rok mám různé propady, kdy nemám chuť, trpím nechutenstvím a nedokážu to zvládnout, tak to prospím nebo prosním nebo vůbec nic nedělám. Pak když mi to zase nastartuje, tak dělám jenom to, co nezbytně potřebuju na tom svém. Občas mi lidi posílají rukopisy, že by byli rádi, abych to vydal, a já jim rovnou říkám, že jsem nakladatelství jednoho autora, že nejsem obchodník, který pracuje s knížkama, že jsem výtvarník a z nouze obchodník. Tak to tak na koleně nějak slepuju.

•  Mně je sympatické, že umíte říct ne, že si uhájíte svoje. Já s tím mám trochu problém, takže vím, kam až to může dovést. Zajímalo by mě ale, co vám naopak dělá radost, z čeho se těšíte?

Měl jsem dlouhé období, teď mě to nějak pustilo, s knížkama. Třeba když mi tiskárna dala první výtisk nebo když jsem shledával chyby v tisku, tak s tím jsem se mazlil; ty knížky byly jako moje děti. Teď to trochu povolilo a zápasím s malováním. Večer si něco tvořím, ráno vstanu a rozlepím oči, a když se na to podívám, tak mě to někdy udělá radost. Někdy mě to ale spíš zamrzí, nebo zklame, že to bylo energie a výsledek je nijaký, nebo žádný. Ale ono nejde ani o ty výsledky, spíš o snahu. Já myslím, že toho talentu zase tolik nemám, když budu upřímný, a že je to spíš tou snahou že se člověk tak morduje, a nejde to, jako když třeba píšu básničky. Básničky jdou úplně samy, to je nádherný stav to co cítím uvnitř, to je taková lehkost...

•  Kresby Vám vznikají také tak lehce?

No, už to není takové, u psaní je to nejvíc. Večer třeba, když texty přepisuju, to už je řehole: přepisuju načisto, stínkuju je, ale vím, že to musím udělat, když je nechci vyhodit. Co se týče toho malování, nemám to v ruce, nejsem malíř, jsem spíš kreslíř. Tam mi přišly ohromně vhod pastelky a mám z nich obrovskou radost, protože jsem před tím celý život dělal grafiku, tisk, čárkový lepty a to je řemeslo. Taky mě to bavilo, ale nějak to odeznělo, a u kreslení se mi líbí, že mám pastelky a čistý ruce, něco si šmudlám pastelkama, asi jako ženy když pletou, spadne ze mě neuróza, dostanu se do klidu, potom pastelky odložím, umyju si ruce a můžu jít spát. Kdežto u grafiky byla fůra procedur: desky, slít kyseliny a všechno zdlouhavé. Tohle je rychlé a navíc mi to přijde dětské. Líbí se mi, že to není všeobecně nebo umělci uznávaná technika, pastelky, že to je jakoby podřadné, a to mě na tom láká. Navíc na pastelky se chytnou zase lidi, kteří jsou mi blízcí. Nebudou to pitvat jako umění, jak by to mělo být proporčně a tady že by měl být jiný odstín. Takové ty filozofie kolem umění já nemám rád.

•  Navíc o tohle asi na Vašich kresbách ani nejde, o perspektivy a podobně, že?

Ne, ne, já jak to tam dám, tak to tam je.

•  Máte hodně zpětných vazeb od lidí, že by Vám psali, že jste je povzbudil nebo potěšil?

Jo, jo, to mě drží nad vodou, jinak bych to dělat nemohl. Protože sice z toho nějaké peníze mám, že třeba pak můžu vydat knížku, ale to není úplně ten hlavní důvod. Já jsem s psaním kdysi začal a na veřejnost se odvážil, protože jsem si říkal, že je možná víc lidí, kterým je mizerně a milé slovo je třeba povzbudí. Takže když dostanu smsku nebo dopis a vidím, že je veskrze otevřený a lidi se mi tam dávají v plén, že to není jenom formální dopis, tak to mi vydá za všechno. Nebo když někoho potkám, třeba když mám někde výstavu, a řekne, že to těm lidem pomohlo nebo udělalo radost, tak je to asi nejvyšší ocenění. Jinak bych to asi nedělal. I když nevím, co bych dělal. Nic jinýho taky neumím.

•  Kreslit, malovat, básnit a psát zase ale neumí každý. Máte nadání po rodičích?

Já jsem to asi zdědil po dědečkovi, on byl sochař z Kladna, má tam dvě busty Dvořáka a Smetanu a táta byl taky něco se sochařinou, ale on byl spíš technik. Dělal hořickou školu a jednou mi říkal, že ho nebavilo lézt po čtyřech na hroby s dlátem. Nevím, jestli studoval nebo ne, ale dotáhl to na vedoucího vědeckotechnického rozvoje kamenoprůmyslu, nakonec byl spíš jako ouřada. Takže ta špetka talentu byla spíš po dědečkovi. V tomto ohledu musím vděčit mámě, hodně mě podporovala, sice tlačila, ale chtěla aby všechno šlo stranou a bylo jen malování a malování.

•  Tíhl jste ještě k něčemu jinému?

Já jsem dlouho, snad do třiceti, tápal. Maloval jsem, měl jsem výtvarnou školu, pak mě ale nevzali na akademii k Čepelákovi. Zkoušky jsem udělal, ale asi politicky jsem neprošel, já jsem nebyl ani v SSM, kašlal jsem na nějakou angažovanost, mně to bylo jedno. Nemám v sobě takovou tu ctižádost, jak se říká. To je mi cizí. Nebo soupeření, to jsou pro mě nesmyslné věci. Nerozumím ani fotbalu, jak můžou mít radost, že vyhráli, když ti druzí chudáci zase prohráli. Vždycky je to na úkor něčeho a moje myšlení tady ty věci nějak nebere. Co jste to říkala, já jsem to zapomněl...?

•  Jestli jste tíhl ještě k něčemu jinému?

No do těch třiceti let jsem ještě bojoval, máma byla kadeřnice a já jsem jí v dětství pomáhal a já žiju spíš v ženském než v mužském světě, tak jsem chtěl být také kadeřník. Dost dlouho jsem s tím koketoval. Ale neměl jsem v sobě: já budu malíř nebo něco. Tohle v sobě nemám a ani nemám rád, když se třeba někde o mně píše: přijel k nám vystavovat básník, malíř, spisovatel...

•  Jak byste teda představil Vy sám sebe?

Já bych to nechal Honza Volf, co neumí hrát golf.

•  Vy ze sebe dáváte lidem něco, co je těší, oslovuje, dělá jim radost. Existuje ale někdo, kdo dává něco podobného vám?

Jo, to je dost lidí. To byl třeba, on mi už umřel, ale často na něho myslím, Vladimír Komárek. Před lety, když jsem byl v nějakém srabu, když mi bylo špatně, tak jsem obeslal asi deseti známým malířům dopisy a něco jsem jim posílal, a dva lidi se na to chytli, byl to Anderle a Komárek. Anderlovi jsem nerozuměl, to nebyla moje krev, ale Komárek byl hodně lidský, úžasný tím, že si na nic nehrál. To je pro mě víc, než jestli je známý v tom nebo v tom. S ním jsem si hodně psal a ten mě tehdy hodně podpořil, pak mi navrhl tykání a odkrýval svoje slabiny, takže jsem měl radost, že to nebyly oficiální dopisy. Nemám pocit, že by rozlišoval, neměl předsudky, a jenom svým chováním a přístupem člověka neuvěřitelně dobíjel. On byl ke všem lidem takový. Za ním táhla procesí, autobusy důchodců za ním jezdily, a on seděl na zahrádce a já nevím, kdy ten chlap maloval, malování bylo snad až druhořadé a lidi byli na prvním místě. To se mně hrozně líbilo. Často na něj vzpomínám a občas si ještě dopisuju s jeho paní Růženkou.

Také jsem se nedávno seznámil se Štěpánem Rakem, to je muzikant, profesor, virtuóz, učí na kytaru. Asi čte to, co píšu, protože zjevil prosbu, jestli bychom se mohli vidět a že by mi zahrál na kytaru na vernisáži ve Vodňanech. Sice tam bohužel přišlo málo lidí, bylo to vyloženě komorní, čekalo se, že návštěvníků bude víc, ale říkal, že bychom spolu mohli udělat nějakou další akci, že já bych povídal a on by hrál. To jsou nečekané momenty, které mě fakt potěší. Já tomu říkám skoro zázraky.

Nebo tuhle jsem byl v trafice koupit si doutníky, povídám si s prodavačkou a přišel tam nějaký pán. Začali jsme se chvilku bavit a on byl takový podivný, roztržitý, říkal, že je malíř a že jede do Anglie, že mu tady pšenka nekvete a že by mi prodal malířské potřeby, že se toho potřebuje zbavit. A odešel. No a paní trafikantka říkala: k němu nechoďte, on se mi nějak nelíbí, ještě vám něco udělá. Také jsem se z toho cítil tak nějak, ale pak říkám ne, to je výzva, to se má stát. Měl jsem na něho telefon, tak jsem mu zavolal a večer jsem tam jel. Ptal se, co všechno chci, barvy a plátna, že to potřebuje rychle zlikvidovat. Říkal jsem mu, že u sebe mám jenom tři tisíce. No a on mi do auta nabalil pláten podle mě snad za patnáct tisíc. Já si říkám no toto je zázrak, to si člověk nevymyslí. Jsem na takové věci, takové výzvy ve střehu, protože to není samo sebou. Já vůbec považuju za zázrak, že žiju.

•  Proč vůbec myslíte, že jsme tady? Jaká je Vaše filozofie?

Dlouho jsem nevěděl, proč jsem tady, člověk to nechtěl přijmout, ale já myslím, že lidi jsou tady vlastně jeden pro druhého. Že tady nikdy nikdo není jenom sám pro sebe nebo samoúčelně, že dokud to jde a dokud má tu potřebu nebo pocit, že je někde nějakým dílem potřebný, tak na tom záleží, to je důležité.
Říkala mi jedna známá, která dělá ve věznici v Ruzyni psycholožku, že kdyby už tam nemohla pomáhat, že by šla dělat do domova důchodců nebo jinam, ale že pořád má v sobě potřebu být užitečná, že jinak jí život připadá marný.
Já si to myslím taky. Jakmile člověk ztratí pocit, že může někomu prospět, tak je to špatné. Aspoň nějakým dílem. A v podstatě každý může pomoct, každý do jednoho. I když neumí třeba nic, ale umí upéct koláče, tak může upéct koláče a donést je sousedovi, který nemá nic.
A tohle se děje, já si myslím, že tyhle nitky fungují, i když to lidi nevidí a někdy si myslí, včetně mě, že svět je zkažený a že to nemá cenu. Já ale věřím, že různé formy lásky jsou, existují, a jsem rád, když to někde zahlídnu, a to mi zase dodá radost, chuť to podpořit a víru, že život má smysl.

OHLASY NA ČLÁNEK

Velice pěkný rozhovor se spoustou chytrých myšlenek a podnětů k zamyšlení. Povídání působí lehce a bezprostředně. Příjemně se to čte. Udělat takto kvalitní rozhovor, to je velké umění. Díky oběma protagonistům.
Jitka Dolejšová, 11.10.2009

Foto © archiv autorky

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 11. 10. 2009.