Publicistika – Rozhovory

Báječné perníkové setkání ve Křenku

Malá vesnička Křenek u Staré Boleslavi se může právem pyšnit, že má svoji legendu – Jindřišku Dvořákovou, mistryni lidové umělecké výroby v oboru zhotovování perníků. Domluvená hodina setkání byla ještě daleko ...

Vladimír Červenka - Jitka Dolejšová: Jsem v jádru pořád ten obyčejný kluk

Pozitivní noviny znám, ale, jak už jsem říkal, nemám bohužel moc času. Ale moje žena nebo dcery, které s počítačem pracují, si na stránky Pozitivních novin občas chodí pro pohlazení po dušičce. A podávají mi zprávy. Takže vím, kdy jsi co pěkného zase napsala. Jo, jak ses zmínila o tom rozhlase, tak před časem na stanici Praha 2 někdo vzpomínal, že když je otrávený a smutný ze všech těch zpráv a bulvárů, otevře si internetové Pozitivní noviny – a hned je mu dobře.

Stanislav Moc - Renata Šindelářová: Člověk je atomická částice (2/2)

Jistě všichni dobře znáte zábavný pořad Zlatíčka. Mnou zpovídaný Čechoaustralan Stanislav Moc ho neznal, to však již neplatí v tuto chvíli. Pan Stanislav Moc se totiž stal obětí mého nápadu, zrealizovat Zlatíčka žurnalistická. Mezi pečlivě nachystané otázky jsem nakladla několik zlatíčkovských pastiček, souvisejících s texty pana Moce. Výsledek je o to originálnější, že si pan Moc své zlatíčkovské komentáře vlastně nevědomky napsal sám, mj. jako příspěvky do Pozitivních novin.

Alfredo Sábat – Peter Závacký: Boli to tri nádherne dni v Prahe

Alfredo Sábat (1966), narodený v Montevideu (Uruguaj), žije a pracuje v Buenos Aires. Všestranný výtvarník – ilustrátor a sochár, sa venuje predovšetkým žánru zvanému novinová karikatúra, rovnako ako jeho otec Hermenegildo, či pradedo Hermenegildo, na ktorých je veľmi pyšný, ich mená majú dodnes v Argentíne a na kontinente svoj veľký kredit. Jeho dnes už kultová kresba "Mlčiace cunami" pre La Nación (reakcia na bezmocnosť ľudstva pred obrovskými prílivovými vlnami a odvahu pred vodným živlom ), obehla celý svet v roku 2005, priam rovnakou rýchlosťou, s akou ničivé cunami ráno 26. decembra 2004 nečakane dosiahlo pobrežie juhovýchodnej Ázie. Okamžite mu pootvorila dvere do veľkého sveta súčasnej kartún. Odniesla si aj jednoznačné prvenstvo z prestížnej súťaže.

Milan Turek: Dvě flétničky

Studentky Tereza Himmelová z Nového Města pod Smrkem a Kateřina Vanerová z Českého Dubu, první devatenáctiletá v prvém ročníku Finských a Dánských studií na Karlově Univerzitě, druhá dvaadvacetiletá ve čtvrtém ročníku Ekonomické a třetím ročníku Pedagogické fakulty Technické univerzity v Liberci, ač tak odlišné v životních drahách, spojily se jako přítelkyně v nepříliš běžném hudebním tělese zobcových fléten.

Honza Volf - Martina McLenehan: Každému sluníčku předchází noc

„Když člověk strádá, tak se duše aktivizuje a víc se i srdce probouzí a má blíž k lidem, nezavírá se a snaží se. I podle mé zkušenosti buď mám možnost se jít zabít, nebo s tím něco jít dělat, přehodnotit a jet dál, vydržet. A on se pak i ten nový svět začne objevovat. Já myslím, že to je vždycky o postoji člověka, jak smýšlí a že na tom je to celé postavené,“ říká Honza Volf.

Dr. Volker Dudeck - Milan Turek: Poklad nejen německý

Nemálo památek v Lužici má své původce z dob českého království. Nemálo vesnic zde založili Čechové. Nejsou významné jenom pro naše německé sousedy, ale patří i do našich českých dějin. Znaky českého království nese i v poslední době objevená, nově restaurovaná a veřejnosti zpřístupněná památka světového významu velké žitavské postní plátno – velum quadragesimale z roku 1472. Byla instalována v nádherném prostředí barokního hřbitova a gotického kostela sv. Kříže v centru Žitavy. Se zatajeným dechem, v chrámovém prostoru ticha a vznešené velebnosti, prožije návštěvník zážitek zcela nevšední a hluboce duchovní, vnoří se do dějin lidstva, když naslouchá vyprávění ředitele Muzea Kostela svatého Kříže Dr. Volkera Dudecka.

Milan Stano - Peter Závacký: Ľudia potrebujú humor, lebo im pomáha udržiavať duševné zdravie a pohodu

Čím je pre Vás kreslený humor? Slovo humor pochádza zo starogréčtiny a znamená vodu, šťavu. Starí Gréci mali teóriu, že človek má mať aj dobré šťavy, ktoré mu pomáhajú udržiavať si duševnú rovnováhu. Preto, keď chce byť človek optimistický naladený na celý deň, musí brať všetko s optimizmom. Toľko teda hovorí teória. Kreslený humor a satira nie je však pre mňa iba symbiózou výtvarného umenia, filozofie a žurnalistiky, ale i veľmi dôležitou súčasťou mojej tvorby, veď koniec koncov venujem sa jej už vyše štyridsať rokov. Je teda aj náplňou mojej doterajšej každodennej práce.

Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (7)

Moje „Zlatá kniha“ má už patinu. Zaoblené rohy a stránky svědčí o tom, že byly mnohokrát čteny. Je to malý sešitek, svou velikostí odpovídá přihrádce v taštičce na doklady. Tam jsem ji mnoho let nosila a dost často jsem ji pročítala. „Zlatou knihu“ jsme dostali spolu s diplomem při absolvování kurzu Dale Carnegie Course®, abychom se mohli snadno vracet k myšlenkám, které jsme probírali.

Pavel Matuška - Peter Závacký: Kreslený výtvarný humor pro mne znamená určitou seberealizaci

Karikaturista Pavel Matuška (1944) patrí dnes ku klasikom československej a českej karikatúry. Jeho bohaté dielo už dávno patrí do zlatého fondu českej karikatúry a výtvarného umenia. Celé desaťročie – v rokoch "gold time" českej karikatúry – formoval tvár poslednej strany popu-lárneho týždenníka Mladý svět, spolu s takými majstrami humornej výtvarnej skratky ako sú Born, Renčín, Jiří Winter Neprakta, či Pálka... Bol frontmenom aj v dnes už legendárnom humoristickom týždenníku Dikobraz a športovom týždenníku Stadion,keď svoju publikačnú premiéru si odkrútil ešte ako vojak základnej služby v Obrane lidu. Spolu s A.Bornom publikoval a v prestížnom humoristickom týždenníku Nebelspater.

Anna Neborová - Ivo Fencl: Oskar byl mé vlastní psisko...

Ovlivněna však je spíš jemně ženským neorealismem a blízka malíři amerického velkoměsta Edwardu Hopperovi (který se inspiroval filmy) a německému malíři Neo Rauchovi. Už koncem tisíciletí se proslavila cyklem Tiché útoky, jenž krásně dokládá její fotografické vidění (zparodovala kult umělé krásy modelek) a který možná i připomíná, že výtvarnice je dcerou fotografa Leoše Nebora.

Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (12)

Když pozdravila žáky, měla ke každému osobní poznámku : „Rózo, máš dnes moc pěkné šaty,“ nebo zas „Alice, slyšela jsem, že hezky kreslíš“. Když došla k Tommimu, podívala se mu zpříma do očí a řekla: „Tommi, zjistila jsem, že jsi rozený vůdce. Spoléhám na tebe, že mi pomůžeš, aby letos tahle třída byla nejlepší mezi čtvrťáky“.

Břetislav Kotyza - Vladimír Stibor: O básníku papírových vlaštovek

Moje maminka hodně četla. Podle zděděných titulů to nebyla červená knihovna. A i kdyby?! Nebyly to však nikdy žádné básně. Tehdy jsem nechápal, že poezie není výsadou jen básnického díla. Chtěl jsem vědět, proč maminka tak usilovně čte, kam se nám vzdaluje a opět přibližuje, proč se u čtení usmívá i mračí. Již se nedozvím; jen tuším...

Vlasta Korbová - Helena Procházková: Povídání u sklenice studeného čaje (5)

Nedávno jsem při úklidu zásuvky, zaplněné věcmi které by se neměly ztratit, našla povídku, kterou psal můj syn v době, kdy studoval v Olomouci a několikrát měsíčně přijížděl domů. V myšlenkách mne to vrátilo do doby kdy to psal, a zpátky do let, kdy děti dospívaly, a dál, kdy byly ještě dětičky. Až teď si dokážu uvědomit, kolik věcí bych tehdy měla dělat jinak. A dávám důraz na termín „co bych měla dělat jinak“ .

strana 1 / 15

Další strana »