Jaroslav Vízner: Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku (6)

Rubrika: Publicistika – Letem-světem


Požádat tě o ruku mě napadlo v Thajsku
aneb
Jak bych se jinak tak šťastně oženil? 

(6)


4.03. « … už 40 minut dřepím na Nádraží v Pennangu a tenhle vlak ještě stále stojí... už je 15 h...
Fotografie ti tentokrát neposílám. Kamera je zapakovaná jak se patří a nechce se mi ji vytahovat. Stejně bude brzo tma… A už toho začínám litovat. Pokusím se něco z cesty pro tebe nakreslit v drncajícím vlaku. Troufám si, co? Tobě, kdo to umí, opravdu!
Ale! Že by se konečně rozjel, ano, konečně jedeme...
Objevil jsem také restaurační vagón... chutný sandwitch, dobré pití a k mému překvapení «pâtes de fruits » jak je mám rád ... V každém vagónu je reprodukovaná hudba a je dobrá, kdybys tu byla, rád bych tě zvedl k tanci; je tu tolik místa, že francouzské TGV je jen uskřípnutý koutek...
Jak to je vidět na některých obrázcích, co přikládám místo fotografií, špatně se mi píše a na kreslení zrovna nadán nejsem, vlak děsně drncá.



Připomíná mi to vtip o švýcarském kantonu Appenzel: "Proč tu tak ten vlak drncá a jinde ve Švýcarsku ne? To aby alespoň něco naši občané občas z okna zahlédli..." (Obyvatelé Appenzelu jsou známi i malým vzrůstem.)
Žije se nám ve Švýcarsku slušně, dobře si vydělám na živobytí..., ale je tolik hezčích koutů na téhle zeměkouli a hlavně lidé jsou často daleko milejší, ne takoví studení čumáci... a ať si nikdo nemyslí, že se jinde krade víc nebo podvádí... Švýcaři mají jen dobře zorganizovanou společnost a efektivněji se s přestupky vyrovnávají. I to se ovšem pomalu kazí. Lidé jsou všude stejní. Jsou ale místa, kde si váží skromných věcí a umějí se v životě poradovat. Takoví se v Ženevě lehce nehledají…
Jo, koupil jsem si v Pennangu nové brýle na čtení a ten velmi kompetentní optik mi poradil také brýle na dálku ... nevěděl jsem, že bych je potřeboval; prý když řídím nebo v kině a tak... A to jsem si pro takové moudro musel zajet až do Malaisie. Nově obrýlený se dívám na ubíhající krajinu a nechce se mi věřit, ze jsem mohl nechat dříve utéct tolik zajímavých detailů. Je to docela těžké připustit, že se „věci mění“...
Vlak se zrovna zastavil a já mohu obdivovat ohromný strom… Tyčí se přímo u kolejí; takové u nás nemáme; a všude je vidět tolik květů... Natočit je nemohu, tak tady máš něco „sušených“.



Už delší dobu okolní krajina vypadá jak velký talíř, je plochá do nedohledna… najednou je tu vysoký kopec ve formě klobouku; Jako zjevení...
Restaurační vagón je teď zavřený, už se žádná hudba nevysílá... blížíme se k thajské hranici... a hele, ještě dva klobouky... a stádo krav; jsou menší, tmavě okrové barvy a zdají se elegantnější než ty "naše"...
Immigration malaisien - immigration thai; mezi "nimi" jsem nakoupil ovoce a pití a musel přestoupit do jiného vlaku. To už není ten pohodlný vagón ... Teď je 19:15, o hodinu méně. V Thajsku je jiný čas...
Musím si pospíšit, abych tenhle dopis dopsal než se setmí... ale vlak se otřásá čím dál tím víc a už žádný klobouk v dohledu. Slunce se už schovalo a panuje takové magické světlo, Francouzi mu říkají « čas mezi psem a vlkem », je to moc pěkné... A psát se nedá, navíc vlak opravdu moc skáče. Počkám na příští zastávku...
Cesta vlakem bude trvat ještě do 23 h a pak na loď a spát jako jedna z mnohých sardinek, s ruksakem připevněným k zápěstí... jeden nikdy neví.
Příští stanici jsem zmeškal, jako ty tři další; dal jsem se do řeči s jedním Kanaďanem... ta jejich francouzština je lahodná. Už je na cestě 6tý měsíc. Je inženýr jakéhosi technického oboru a zařídil si to v práci tak, že pracuje jen půl roku. Dále cestuje. Zdá se perfektně spokojený. Way not folow it ? Proč ne...
Je už 21 h, podle všeho zmeškám loď. Budu muset hledat hotel, protože další loď jede v 8 h ráno ... je to pěkně dlouhá cesta. Venku je tma, nemohu ti říct, zda tu je ještě nějaký klobouk… právě přeběhl po podlaze obrovský šváb. Asi tu bydlí. Vagón je zřejmě jeho domov. Na hmyz se dá postupně zvyknout, nebo lépe řečeno, respektovat ho...

Na druhém konci vagónu zpívá a sní o domově jeden Birman. Vrací se ke své rodině po 2 letech, která strávil na práci v Malaisii. Má šest obrovských kufrů a v nich hlavně šaty pro svou rodinu a přátele ... Uff, ten šváb. co tu bydlí, mi přeběhl pod nohama. Dost mě vylekal. Když jsem se před chvílí zmínil o respektu, nechtěl jsem tím říct, že jsem se naučil hmyz milovat. Ale už je nezabíjím kdykoliv se objeví, jako jsem to dělal na začátku v bungalovu. Stejně ho je všude spousta a vždycky se objeví nějaký nový. Je opravdu nasnadě si říct, že jsou tu vlastně doma, bydlí tu déle než já. Nechávám je na pokoji a zdá se, že to berou. Skutečně mě obtěžují mnohem méně. Už pro ně zkrátka nejsem nepřítel, ale jiný z obyvatel společného prostoru. A tak se dívám kam šlapu a před šestou večer, jak už jsem ti psal, se podívám pod matraci, protřepu prostěradla a polštář, uzavřu síť a je klid. Oni se nám radši vyhnou. Jak říkal Horst v té své hadí svatyni. Had tě vidí, jsi mnohokrát větší než on. Proto se ti raději vyhne. Pokud ovšem na něj šlápneš, nebo ho zaženeš do kouta, pak se bude bránit… Vzpomeň si, jak jsem „zachraňoval“ bloudícího střevlíka. Vysvětlil si to jinak, a když jsem ho nenechal na pokoji, zvedl zadeček a poslal mi do obličeje jakousi tekutinu. Děsně to pálilo.
Než jsem jel pro vízum, vracel jsem se zase jednou nocí do bungalovu palmovým hájem ... uprostřed cestičky ležel had. Tentokrát to nebyla hadice …Vyhnul jsem se mu doprava, on odlezl doleva a bylo…
Nevím už jak bych si sedl, jsem z té cesty pěkně znavený; a to za mnou není ještě ani polovička. Přestanu také psát, myslím, že mi to půjde líp po ránu... Chce se mi strašně spát, ale nemůžu, zaspal bych stanici SURATHANI, kde musím vystoupit ve 23 h. Nerad bych přejel…
Nezaspal, vystoupil a zjistil, že cestující co přede mnou také slezli z vlaku, najednou zmizeli. Zůstali jsme tam jen dva, tedy já a jedna Australanka. Objevil se taxík. Že prý nás sveze do hotelu za 200 Bathů. Australanka: « 60 Bath for both no more». « NO », odpověděl. A tak jsme se pohnuli do noci. Náhle se za námi ozve: « O.K., sixty, O.K… Je třeba říct, že to nejsou taxíky jako v Evropě. Oni se snaží ty náklaďáčky zaplnit, anebo usmlouvat vyšší cenu ... Ale o tom jsem už psal... Řídil jako by to auto ukradl. Drncali jsme se na korbě a bylo to sakramentsky daleko...
Ta Australanka je sympatická a já se divím, jak dobře se mi s ní povídá... A tak říkám, to je zvláštní, já vám rozumím líp než Angličanům či Američanům. «Protože mluvím naschvál jednoduchou angličtinou. Kdo si myslíte, že by mi tu rozuměl? Ten náš australský přízvuk je nemožný»... No a já si myslel jaký jsem udělal v angličtině pokrok...
Po půlhodině taxík zastavil před hotelem, který se nám nelíbil a tři další také ne... Šofér už z toho byl na "hlavu", že se mu to za tu usmlouvanou cenu nevyplatí. Něco jsme přidali a konečně nás vysadil před značně luxusním hotelem. «Vezmete-li si pokoj společně, cena bude zajímavější» radil šofér. Vzali jsme si každý svůj. Šofér odcházel k taxíku a nechápavě kroutil hlavou... Ulehl jsem v pokoji. Je velký jako náš obývák v St.-Léger, ale hučí tu l'air-conditioné... i tak usnu.

5.03. «The muets want me to say hello to you, and I say pusu».
Tady jsem ty "naše" racky neviděl… jsou tu docela jiní.

Vzbudil jsem se v 6:50 a nechápavě koukám na hodinky. Nevzbudili mě, jak bylo domluveno, mizerové... Byly to závody, ale v 7:30 jsem byl přece jen na lodi…

6.03. «Be careful for those big pavouky eeeeeek»
Pavouka, ani jiného spoluobyvatele jsem neviděl, spal jsem a spal a nic ti nenapsal…

Ano, zpátky v Haad Rin už jsem. Bylo to trošku jako přijet domů. Ale tys tu nebyla, abys mi dala v přístavu pusu na přivítanou...
Kameru jsem ještě nevybalil, a tak tady máš obrázek. Tohle vidím z mého „balkónu“, kde si občas pospím v hamacku.



7.03. «How is India? Was it sad to leave Marek? Are You meking lot of film? I miss You».
Ještě to nevíš, do Indie nepojedu, dopis ti teprve dojde… A jak vidíš, zase žádný obrázek, moc jsem toho nenafilmoval. Stýská se mi…

Běžím k telefonu... … … Slyšel jsem tvůj hlas, chviličku si popovídat… Bylo mi jako květině co za sucha zaliješ. Hned je mi líp. Telefon je báječný vynález…

8.03. «Kis, kiss, kiss, kiss».
Pusu, pusu, pusu, také ode mne.


Neřekl jsem ti o tom, časově ohraničený telefonní rozhovor je spíš na dobré zprávy, a tak jsem ti o tom neřekl. To moje ucho mě trápí, za celou tu dobu se ta "ranka" po zákroku MUDr. Bauquis moc nezlepšila. Mám na ni vztek, špatně to odhadla. Nehojí se to. Říkal jsem jí přece, že jedu pryč na delší dobu. (Mon cul, Beauqui)… Přemíra slunce a mořská voda tomu zrovna nepomáhá. Nakonec jsem se zastavil na ošetrovně, jsou tu ve vesničce asi čtyři, jen malá místnůstka otevřená na ulici, almárka na léky, dvě židle, malý stolek, lehátko a záclona... to je vše. Boty se nechávají, jako tady všude, venku. Moc mě potrápil, ale až na větší otevření "ranky" a desinfekci se moc nezměnilo. Není mi souzeno užívat jak se patří moře a slunce. Je to k vzteku a čert ví co to je, že se to nehojí…
Měli jsme naplánováno se jít potápět. Marek mě lákal, abychom se šli nechat povozit malým žralokem. Odpočívají v korálech, jsou prý moc malí, aby mohli ublížit. Chytíš ho, prý, následovně: nenápadně se přiblížíš, znenadání ho chytíš za ocas a on tě "proveze" směrem do moře. Musíš se ale včas pustit, tam kde končí korálový útes. Pak by to mohlo být velmi nebezpečné... Tam jsou už ti dospěláci. Ale já prý teď pod vodu nesmím, sakramentské ucho...

9.03. «I will drink a glass of milk and think of my poor Jaroslav…
XO XO ...»

A já Mékong, na tvé zdraví, ale moc zdravá míchanina to není…
XO : vzpomínám si, X je pusa a O, objetí, že? Jednou ses mě ptala, co znamená české slovo POCHOVAT. No, možná ještě milejší obejmutí než to vaše O…


Pomohl jsem Markovi připravit na dnešní večer bar a teď už zase sedím na terase "Sun Cliff", lazy večer, už je 22 h. Moře si zpívá a cikády také, a po stole se mi pod rukou procházejí mravenci. Sem a tam a zase jinam. Rád bych věděl, kdy chodí spát. Nebo je to noční směna? Nikde nikdo, kolem jen obloha plná hvězd... Dovezl jsem si z Penangu opravdu dobrý statif a tak se těším, že budu zítra ráno natáčet právě odsud... Rád sem chodím ráno, také jako dnes, pozdě večer a vlastně pořád, kdy to jde, přes den také…

11.03. I would like to sit with you ... tu me manques».
Já bych si tě také rád posadil vedle sebe a i položil… moc mi scházíš.

Ještěrka "Geckou" zpívá... co zpívá!? Řve jako tur... "ououououou a ououou a ououououou". Ale rád jí to odpustím, když mi tak vydatně hlídá obydlí. Měl bych jí dát nějaké pěkné jméno. Ale až odjedu, což se rychle blíží, nikdo ji tak volat nebude. Zůstane tedy "Gekon".

Už je tu: 10.03.93 «The grass is growing - soon the ducks wiil be in the Bastion».
Tak jaro už přichází do Ženevy? Zima mi nescházela…

Je brzo ráno a já končím další dopis, jako vždy, na terase Sun Cliff, pár kroků nad mým bungalovem. Už to tu důvěrně znám a ty vlastně také z mých dopisů, často ti tu píši, nejraději před snídaní. Právě se tu objevila rodina zdejších «vrabčáků».



Já jim tak jen říkám, protože jsou všude a chovají se jako ti naši, ale nepodobají se jim. Jsou velcí asi jako kos se stejně žlutým zobákem. Jsou také černí, ale mají na sobě bílou barvu na ocásku a na křídlech, žlutou kolem očí. Zpívají moc hezky a odváží se i do mého talíře. Hodil jsem jim kousek ananasu, ale ten jim prý nejede. Začíná být pěkně horko a to je teprve 9:30. Bude mi líp na terase mého bungalovu v Hamacku. Miluji tě.

12.03. «It‘s friday - market day at Plainpalais - do you miss your bio.bread?»
Po pravdě jsem si na bio.chléb ani nevzpoměl. Tady se jí jinak.

V 5:45 stále v Hamacku na terase bungalovu. Strávil jsem v něm noc. Je tak velký, že se dá uzavřít nade mnou a komáři se ke mě nedostanou. Čekám na nádherné «ranní hluky-zpěvy» a na východ slunce s kamerou připravenou k natáčení. Neležím, sedím a čekám, nohy ven... Najednou cítím na levé noze jakési šimráni. Aniž bych se podíval, stejně je tma, zatřásl jsem šlapkou a čekám dál... najednou mi to však došlo. Vždyť to může být cokoliv! Rozsvítím baterku… velká krásná žába se mi opírá o nohu. Nevím co mi chce, ale řekl jsem jí «Hello»…
Obrázky vstávajícího slunce jsou často nezapomenutelné, ale zvuky, co jsem dnes zase uslyšel a tentokrát i natočil, jsou prostě neslýchaně krásné. Nechápu, že řada lidí tuhle nádheru většinou prospí… (poslat ti je, žel, nemohu)

13.03. Are you eating dahl ? Is it hot there ? Its not hot enough here».
Dahl tu nedělají, ale ta ostrá jídla tě, prý, ochrání před komáry.

Od čtvrtka má Marek zase tři dny volna a my se spolu touláme po ostrově. Včera mě dovedl do palmového háje, kde není vůbec žádný turista. Jen pár thajských domů a jejich zahrady. NÁDHERA. Jestliže jednou nechá plavat svůj hudební bar, rád by se právě v tomhle koutku usadil… Roste tu všechno a velmi rychle... zasadíš a za «pár dnů» už máš zahrádku, plno ovoce, květy všech barev. Pár jsem jich pro tebe nasbíral. Ztratí jistě ty nádherné barvy, seschnou, ale já budu při tobě, abych ti tu krásu dokreslil.



Byl bych moc rád, když se sem příští rok spolu vypravíme. Marek radí, že bychom měli najmout něco k bydlení právě tady, v tom nádherném háji

                 


POKRAČOVÁNÍ ...

Foto © archiv autora

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 14. 11. 2009.