Od roku 1999 rozšířila GZS činnost z Litomyšle do Prahy: osud přivedl galeristu Z. Sklenáře na Smetanovo nábřeží, pár bloků od místa, kde si jeho strýc půl století předtím pronajal první pražský ateliér. Za dobu existence se galerie systematicky věnuje prezentaci českého u nás.
V Litomyšli proběhly výstavy Z Národní klasiky, Perly Orientu, Klenoty Českého umění, Ohňostroj krásy a další, výjimečná byla o Zdeňku Sýkorovi. V Praze to byly například:  Skupina 42, Malich 80, Federico Diaz-Rezonance, A.Giaccometti-Jean Dubuffet-Joseph Beuys a Thomas M. Mener aj., tématické: Čchi Pajš a jeho slavní žáci, M. Grygar-Akustické kresby a partitury, Blízké světy, výjimečné byly čínské motivy v díle Františka Kupky, Zdeněk Sklenář - Zpěvy staré Číny aj.
Samozřejmostí je nejedna výstava děl Zdeňka Sýkory, naposledy nyní k 90. výročí narození. Galerie soustřeďuje nejvýznamnější hodnoty českého umění na domácí půdě a prezentuje je v zahraničí: například kolekce Čína Zdeňka Sklenáře (Peking 2009), o Františku Kupkovi (2006 – Mongolsko, Thajsko, Kambodža). Věnuje se autorům od konce 19. století až k nejmladší generaci: V. Boudník, J. Čapek, F. Kaván, B. Kubišta, M. Medek, J. Křížek, L. Rittstein a další.
Při výběru děl klade důraz na kvalitu, výjimečnost a hloubku z prožitku děl: V. Boštík, Yun Osi, F. Diaz, J. Kolář, F. Kupka, K. Malich, B. Reynek, Z. Sýkora, J. Šíma, L. Zívr a mnozí jiní. Galerie vydává grafická alba a jednotlivé listy předních českých výtvarníků, monografie a katalogy. Věnuje se realizaci projektů a filmů. Špičkoví umělci a péče o ně jsou silné devízy GZS.

ZDENĚK SKLENÁŘ 

 

Zdeněk Sklenář, absolvent VŠUP v Praze, byl zde od roku 1968 profesorem, členem SVU Mánes. Založením romantik, zároveň zvídavý intelektuál, přísný na sebe v každodenní práci. Své racio uplatnil v knižní grafice, ilustracích a plakátové tvorbě. Tvůrce velmi původní: nechal se vést programy a vlnami, ale vymykal se celkovému směřování své generace i celého českého moderního umění. Osobitý solitér, souzněl s aktuálními proudy umění světového. Jeho dílo se napájelo ze skrytých pramenů minulosti často mnohem dříve, nežli se samy staly uznávanými zdroji. U Sklenáře mají čestné místo malíři M. Ernst, F. Muzika, J. Dubuffet a básníci K. H. Mácha, Ch. Baudelaire, G. Apollinaire.
Jeho díla jsou však výrazem vlastního básnického vidění a mimořádného kreslířského a koloristického nadání, které kultivoval až k rafinované dokonalosti. V zátiších uplatnil princip dvojího obrazu: především v cyklu lunatických Umělých květin, pučících v dusných sklenících dekadentní imaginace. Po cestě do Paříže (1946) se flóra přestěhovala na hlavy fantomatických obludně krásných žen, jejichž podoby si vysnil při četbě francouzské poezie.
Přišlo období hybridních bytostí a snových přízraků, doutnajících barev a snivých přísvitů v magických prostorách vidin: reminiscence na M. Ernsta a na skládané obrazy G. Arcimbolda – jako by probuzený horor, zaplňující plochu propletencem ženských těl, ryb, hadů, monster zvířat, spoutávaných obrysem krajiny, stromu, motýla. Roku 1955 došlo pod vlivem cesty do Číny ke Sklenářovu obratu: byl plně zaujat principem východoasijské kaligrafie. Později ji vystřídala latinská abeceda s dalšími prvky v krajinách a zátiších, v cyklu portrétů (pod vlivem Arcimbolda) s vegetabilními úponky a ornamentálními rozvilinami, s impulsy výtvarné řeči.

Jsou zde vedle sebe strukturální práce šedesátých let a pozdější liniové obrazy na principu náhodnosti. Instalace z prestižních zahraničních a domácích sbírek ukazuje celoživotní dílo v soudržném celku, který bez ohledu na používání technik či výtvarné metody vždy vyjadřuje úžas svého tvůrce z přírody a radost ze života. Na rozdíl od retrospektivy Z. Sýkory (1995) je současná výstava zaměřena na určitá základní témata a na objasnění pojmů struktura, systém, náhoda. Originálnost je důvodem, proč je autorova tvorba již od šedesátých let trvalou součástí proudu světového umění.

Expozice ukazuje v první části práce chronologicky od konce padesátých let po současnost. Objasňuje vnitřní logiku posledního půlstoletí tvorby s důrazem na její konsekventnost. Dle umělcových slov každý obraz „vyrůstá z toho předchozího, podobně jako v přírodě“. V portrétním cyklu Zahrady krok za krokem odkrýváme cílevědomé výtvarné tvarosloví a snahu o malířskou objektivní výpověď. Vrcholí programovanými strukturami, založenými na kombinatorickém základu: do procesu vzniku Sýkora zapojil jako jeden z prvních počítač. Od poloviny sedmdesátých let rozvíjel myšlenku, inspirovanou makrostrukturou: detail strukturu starší – s výraznou linií, vznikající na hranici spojení dvou elementů – zvětšit. Vlastní systém soustavy rozvíjel plných čtyřicet let a zapojil do něj náhodnost jako prostředek k dosažení „vyššího řádu“. Vytvářel i velkorozměrné realizace shrnující dosavadní postupy, kterým vévodí jedno z nejrozměrnějších pláten Linie č. 24. tzv. Poslední soud – vystaveno (ze sbírek Centre Pompidou v Paříži).

Druhá část navazuje na chronologický přístup a soustřeďuje některá samostatná témata a charakteristické rysy umělcovy práce. Na sérii počítačových struktur a na lineárních obrazech ze stejného zadání ukazuje odlišnost mezi náhodností a mezi vědomým užitím odlišných kombinatorních pravidel. Nabízí srovnání barevně plošných obrazů z konce padesátých let se strukturami, liniemi a intuitivně malovanými obrazy let devadesátých, a to v celistvosti.

Výstava zahrnuje i realizace umělce v architektuře a bohatou dokumentaci z jeho archivu.

Poutavý text a archivní materiály obsahuje katalog. Hodnotný doprovodný program je samozřejmostí.

Výstava „ZDENĚK SÝKORA 90“ v Městské knihovně v Praze (19. 2. – 2. 5. 2010)