Stanislav Rudolf: S humorem od puberty do důchodu

Rubrika: Literatura – Doporučení

Myslím, že většina českých autorů i autorek nejen že věnuje tu největší pozornost svým literárním pracem, ale současně sleduje, jaký „fotbálek“ se hraje i na sousedním hřišti. Patřím k nim pochopitelně i já.
Takže jsem rád sáhl po více než čtyřsetstránkové novince nakladatelství AKCENT. To vydalo v loňském předvánočním období román Renaty Šindelářové a Milana Prokše nazvaný značně abstraktně Protiklady.
Než se o něm ale rozepíši podrobněji, musím se zmínit o tom, že čtenář, který je současně autorem jiných knížek, to nemá při čtení původních prací svých kolegů a kolegyň lehké. V případě Protikladů jsem musel, jako správný Čech, dlouhé hodiny tvrdě zápasit s vlastní závistí. Tento román totiž rozhodně patří mezi nejlepší literární tvorbu, kterou jsem v poslední době četl. A to ani v nejmenším nepřeháním.
V současné záplavě knižní produkce je neobvyklý i z mnoha dalších důvodů. Jeho autory jsou dva tvůrci, přesněji muž a žena. Samozřejmě že podobné „duální“ příběhy si mohl již český čtenář přečíst, obvykle v některých časopisech na pokračování. Vydavatelství AKCENT však nabízí román zcela kompletní a patřičně obsáhlý.
Autorka Renata Šindelářová, která má za sebou již osm svých vydaných próz, v Protikladech mluví za jednu ze dvou hlavních postav, tedy Marušku, Milan Prokš prezentuje zase svého hrdinu Jozífka.
Oba se pak ve svém vyprávění pravidelně střídají, takže má čtenář možnost sledovat nejen jejich “protikladné“ reakce na problémy, ať už rodinné, profesní, či vysloveně intimní, od dob jejich puberty až k hormonálnímu minirybníčku, který hlavním hrdinům, dle jejich přiznání, časem pomalu vysychá. Jinak řečeno, jde o velice věrohodné zachycení čtyřiceti let jejich života. Kulisy neobvyklých a vysloveně dramatických příběhů jim pak tvoři nejen milostné, ale i rodinné a politické proměny naší země.
Příjemným překvapením pro čtenáře budou zcela určitě i humorné situace, velice blízké těm, které jsme sami v minulosti prožívali, nebo na nás možná ještě čekají.
Při čtení románu jsem si mnohokrát uvědomil, jakým mimořádný přínosem je zmíněná „párovost“ tvůrců.
Z vlastní zkušnosti musím přiznat, jak je těžké pro autora – muže, zachytit co nejpravdivěji mnohé pocity, trápení, případně právě prožívaný pocit štěstí, jeho hrdinky.
A jistě tomu bývá i naopak, když píše o pocitech mužů žena.
V Protikladech se s nějakým povrchním popisem nesetkáváme. Naopak nás popisovaná situace přímo neskutečně zaujmou. Jako příklad bych rád upozornil na kapitolu, kdy hrdinka Maruška vypráví o svých pocitech, kdy jí v porodnici dali do náruče právě narozenou dcerku. Když si v duchu říká, že ta malá houžvička v ní rostla devět měsíců, a přesto jí teď připadala cizí. Prostě si ji představovala jinak.
Naopak autor Milan Prokš je v autorské dvojici rozhodně jedničkou, když popisuje různá sexuální vítězství nebo prohry hlavního hrdiny Jozífka.
To, co mne však na knize nejvíce překvapilo, a co si čtenář, zaujatý dramatickým dějem, třeba ani neuvědomí, nebo to pokládá, na rozdíl ode mne, za samozřejmé, je jazyk, jímž je román napsán. Přesněji: současná čeština, která vás nenápadně přesvědčuje, že stále patří k těm nejkrásnějším jazykům, které můžete slyšet, nebo si jimi při čtení knížky nenápadně pohladit své bolístky.
Stručně řečeno: rozhodně si nenechte román Renaty Šindelářové a Milana Prokše Protiklady ujít. Věřím, že zážitky, které jeho stránky nabízejí, budou i pro vás mimořádné. 
Stanislav Rudolf    

Renata Šindelářová a Milan Prokš

www.protiklady.cz
Úryvky z románu Renaty Šindelářové a Milana Prokše PROTIKLADY 

Maruška:

Ráno mi dcerku konečně přinesli a já si ji mohla prohlédnout víc, tu malou houžvičku. Zvláštní pocit. Rostla ve mně devět měsíců, cítila jsem, jak se ve mně hýbe, a přesto mi teď připadala trochu cizí. Neznala jsem ji. Neodpovídala mým představám. Její tmavé vlásky kontrastovaly s mou představou plešatého stvořeníčka. A těch pár tmavých chloupků na zádech se mi vůbec nezamlouvalo, naštěstí mě sestřička ujistila, že ty jí za pár dní vypadají. Titěrný obličejík se kroutil v podivných grimasách a tělíčko bezbranně spočívalo v bílé pleně. Takové roztomilé malé vajíčko, které bylo i nebylo mou součástí, volalo po pomoci. Přitiskla jsem si tu miniaturu človíčka k sobě a nabídla mu bradavku. Sestra mi ukázala, jak správně prs přiložit. Adélka otevírala ústa jako kapr, co marně lapá vzduch, ale ne a ne se chytit. Pak se nám to společně podařilo. Sledovala jsem to s dojetím. Mám dítě! Čím víc jsem si ji prohlížela, tím mi připadala hezčí. V porovnání s ostatními novorozenci rozhodně nejhezčí. Tvářičku pěkně vyhlazenou, tmavá očka a černé vlásky, které až se načesají do kohouta... A nakonec i to jméno, které jsem si začínala skloňovat ve všech tvarech a pádech. Adélka. Adélinka. Ádulka. Aduška. Adinka.
Moc jsem se těšila domů. Až si tu svou panenku obléknu do sněhobílé košilky a světlých dupaček, vlastnoručně pleteného svetříku a čepičky, zabalím ji do té nádherné krajkové zavinovačky, co mám od švagrové Pavly, a pak i s Pepčou vyrazíme s kočárkem po Jílovém.
V posteli se to vůbec pěkně snilo o báječné mateřské dovolené (zatímco dcerunka nejspíš zpívala sólo na kojeneckém oddělení). Idylické představy mě doma rychle přešly. Adélka žádala papat každé dvě hodinky, i v noci, odmítala dudlík a na zadečku se jí udělala opruzenina. Když měla náladičku, vydržela řvát v kuse od jednoho kojení k druhému a ani rada moudrých babiček nepřišla na to proč. Zatímco jsem se kojence snažila utišit, čekal na mě kopec dětského prádla s ohromnou čepicí špinavého sněhu z plínek. Už asi nebudu miláčka po každém ublinknutí převlíkat, plánovala jsem si, zatímco jsem se s Čumulangmou zapáchající po třech druzích exkrementů vypořádávala. Všechno důsledně vymáchat, vyždímat, zase vymáchat - no, aspoň k něčemu je to dobré, fyzická práce mi pomohla překonat krizi z nevyspání, teď už jsem zase úplně fit, tak se můžu vrhnout na zamaskování toho připáleného vepřového s mrkví, které bude mít Pepa k večeři. Do toho návštěva! A ne jedna. Vlastně to jsou nekonečné fronty příbuzných a známých, všichni toužící spatřit čisťounké, spokojené, voňavé miminko v náručí stejně spokojené a usměvavé maminky. Neměli by si radši pustit televizi?

Jozífek:

„Maru, pojď už spát, dáme si ještě jeden dárek, ano?”
„Teď mám myšlenky úplně jinde, Pepo.” Maruška se ode mne odtáhla, zachumlala se do sedačky a přes přitažená kolena se na mě usmívala. „Je mi moc fajn.”
Nedal jsem jí pokoj. Na dokonalosti celkové slavnostní atmosféry už chyběla jenom poslední ingredience, ta pověstná třešnička...
„A bude ti ještě líp, uvidíš,” zdvihl jsem ji do náručí a pomalu odnášel do ložnice.
„Pepo, ne, probudíme Adélku,” bránila se dál Maruška.
„No tak to budeme muset dokončit tady,” položil jsem ji zpátky do pohovky v obýváku a přivřel opatrně dveře do ložnice. „Spí jako dudek,” zašeptal jsem, aniž bych tušil, jak vůbec dudek vypadá, natož jak spí.
Maruška se líně protáhla, mrkla na mě a vyzývavě (aspoň mně to tak připadalo) se otočila na bok. „Dobrou noc, Škvore,” schoulila se do klubíčka a vystrčila ke mně své krásné pozadí.
„Dobrou noc, Škvorová,” zahučel jsem jí zblízka do vlasů a zmocnil se jemně obou Adélčiných zásobáren mateřského mléka.
„Nedělej to,” zavrčela a dost důrazně mě odstrčila. „Jsem utahaná, vážně dobrou...”
Já jsem se teda taky celý den nenudil, dopoledne v práci a po dvanáctý na poštu s tržbou. Neskutečná fronta. Ta stará paní, která jediná o Štědrém dnu pracovala u okénka, by možná zasloužila medaili za odvahu, ale když jsem viděl, že už popáté přepočítává stejný balíček bankovek, začínal jsem být nervózní. Zkrátím to, strávil jsem tam hodinu a půl. Pak honem do trabanta a domů, teda nejdříve k našim, vyložit věci, pak do Jílového. Na hodinách pět, tma jak v pytli, příprava naší večeře, cesta do Borku, zpátky... A ona je utahaná. Já přece taky a právě proto si chci teď odpočinout, oddychnout, odfouknout...
„Maru, neblbni, já se na tebe tolik těšil.” A už je to špatně. Jakmile dojde na konkrétní pokyny, vytrácí se kouzlo chtěného.
„Já jsem se zase těšila, až to budu mít všechno za sebou. A přines mi z ložnice deku,” odtušila Maruška už v polospánku. Zrádkyně. 

Knihu si můžete objednat zde:  http://www.protiklady.cz/objednat-knihu/

Poznámka redakce:  Renata Šindelářová je autorkou Pozitivních novin. Přehled článků.


www.stanislav-rudolf.cz

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 18. 02. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.