Dobromila Lebrová: Josef Mánes, malíř

Rubrika: Publicistika – Co je psáno...

Josef Mánes, malíř 
12.5.2010 - 190. výročí narození


Josef Mánes bývá označován za zakladatele českého novodobého malířství a sice malířství zcela národního, které je jedním z pilířů naší kultury.
Mánesova rodina pocházela z Radnic u Rokycan, kde se narodil Josefův dědeček František Mánes. Vyučil se mlynářství a byl zaměstnán v Praze ve Štítkovských mlýnech, kde dnes - skoro jako žert historie - stojí výstavní síň Mánes. V r. 1777 se František Mánes oženil s Dorotou Kašparovou ze Svojšic, v pramenech není udáno ze kterých Svojšic. Ale už r. 1780 vstoupil jako světský bratr do kláštera svatého Josefa, který stál vedle kostela svatého Josefa na Novém Městě pražském, na Náměstí republiky - kde je dnes Palladium - a tam konal spíše podřadné práce, dokonce prý pro klášter žebral a sháněl milodary. Manželé měli tři děti - Annu, Antonína (1784 - 1843) a Václava (1793 - 1858). Po zrušení kláštera císařem Josefem II. (1741 - 1790) dostával František Mánes dvaačtyřicet zlatých ročně na úhradu životních potřeb. Pro srovnání: roční plat čeledína byl v r. 1790 dvanáct zlatých (údaje jsou z Moravy). Jeho dva synové začali studovat na nově vzniklé Akademii výtvarných umění v Praze, založené r. 1799 až po dvaceti letech věku, hlavně starší Antonín, otec Josefa Mánesa. Antonín Mánes studoval u malíře Karla Postla (1769 - 1818), který byl zakladatelem pražské krajinářské školy. Ta po jeho smrtí v r. 1818 zanikla a obnovil ji po r. 1836 právě Antonín Mánes. Strýc Josefa Mánesa Václav byl žákem prvního ředitele Akademie - Josefa Berglera (1753 - 1829), který byl nadšeným obdivovatelem Raffaela Santiho (1483 - 1520), což ovlivňovalo po celý život i Václava Mánesa.
Václavův starší bratr Antonín Mánes více vycházel z holandské a francouzské školy - Jacoba van Ruisdaela (asi 1628 - 1682), Meinderta Hobemy (1638 - 1709) a Francouze Caspara Poussina (asi 1600 - asi 1663).
Antonín Mánes se oženil v r. 1815 s Magdalenou Kristinou Schwindtnerovou, dcerou pražského truhláře, který pocházel ze slezského Těšína. Z manželství se narodily tři děti - nejstarší Amálie 1817 - 1883), nejmladší Quido (1828 - 1883).
Prostřední syn Josef Mánes se narodil 12. května 1820 v ulici U obecního dvora 7, podle jiných pramenů to bylo číslo 5, někdo uvádí Kozí ulici 10, na Starém Městě pražském, ale obě tato místa byla spojena dvorem mezi domy. Podle dalších pramenů v domě U obecního dvora měli Antonín a Václav ateliér. - Josefovým kmotrem byl ředitel Bergler.
Otec Antonín se živil malováním romantických krajin a vyučováním šlechtických synků malbě. Malovat byla tehdy mezi šlechtou móda. Jeho žáky byli například synové rodů Fürstenberků, Thunů, Černínů a jiní.
Za různými členy šlechtických rodů jezdíval Antonín Mánes vždy v létě a v okolí jejich sídel malovával. Tak jezdíval například k Thunům do Benešova nad Ploučnicí a do Děčína, na Hrubou Skálu k rodu Aehrentalů nebo do Újezda svatého Kříže u Bělé nad Radbuzou k rodu Kotzů (nebo také Koců) z Dobrše. Sourozenci Mánesovi tuto zvyklost po otci podle možností dodržovali i po jeho smrti.
Otec se stýkal se výkvětem tehdejší pražské vlastenecké společnosti - s Josefem Dobrovským (1753 - 1829), Františkem Palackým (1798 - 1876), přírodovědcem Josefem Svatoplukem Preslem (1791 - 1849) a lékařem Janem Nepomukem Čermákem, otcem malíře Jaroslava Čermáka. Jesef Mánes ho někdy na tyto vlastenecké akce doprovázel.
Spolu s rodinou Josefa Mánesa žil jeho bratr Václav Mánes.
V době, kdy měl jít Josef do školy, bydleli jeho rodiče v Nostické jízdárně na Malé Straně a tak začal do první třídy chodit do maltézské školy na Maltézském náměstí, ale do druhé třídy, protože se rodiče přestěhovali do Nových alejí, dnešní Národní třídy, přešel k Piaristům v Panské ulici.
V patnácti letech se stal Josef Mánes studentem Akademie výtvarných umění. Malovat ho učil otec, ale hlavně malíř František X. Tkadlík (1786 - 1840), který byl od r. 1836 ředitelem Akademie. Tkadlík byl zbožný člověk a také jeho náměty byly biblické, čímž ovlivnil tvorbu Josefa Mánesa na začátku jeho malířské kariéry. Stejně jako Václav Mánes, byl i Tkadlík Raffaelovým obdivovatelem. Dbal velmi na pečlivost provedení malby, což od něj Josef Mánes převzal.
Mánes poprvé, ještě jako student vystavoval úspěšně na výstavě „Společnosti vlasteneckých přátel“ své obrazy „Pobožnost krále Davida“ a „Gotický vchod do druhého nádvoří hradu Křivoklátu“. Dostával na Akademii ceny, pouze však v době po Tkadlíkově smrti, v r. 1840 žádnou cenu nedostal, protože nakrátko byl ředitelem Akademie jeho strýc Václav, který nechtěl, aby došlo k obviňování ze synovcova nadržování.
V r. 1840 jeli sourozenci Amálie a Josef na výlet do Krkonoš. Na výlety ale jezdíval Josef Mánes už dříve s otcem - v době, kdy otec kreslíval na zakázku a na prodej romantické krajiny se zříceninami hradů.
Konkurz na místo ředitele Akademie vyhrál v r. 1840 německý malíř Christian Ruben (1805 - 1875) z Mnichova, který měl zcela jiné názory na malbu detailů, než jeho předchůdci, chtěl mnohem rychlejší práci. Kromě toho při nástupní výstavě se Josef Mánes vyjádřil nepříliš přiíznivě k nějakému jeho dílu, což se mu doneslo. Také Ruben dobře nevycházel ani s Antonínem, ani s Václavem Mánesem. Rubenovi velice vadilo Mánesovo pečlivé propracovávání jeho prvního obrazu. Došlo to tak daleko, že spory profesora a žáka se dostaly až k jednateli „Společnosti vlasteneckých přátel umění“ - hraběti Františku Thunovi (1809 - 1870), který byl poněkud prchlivý a uvěřil Rubenovi. Tím nastalo pro Josefa Mánesa na Akademii peklo.
V r. 1842 cestoval Josef Mánes po Solnohradsku a z té doby je poněkud romantický obraz „Travenské jezero“ (Traunsee).
V době nejtěžších sporů Josefových s malířem Rubenem onemocněl Antonín Mánes a 23. července 1843 zemřel. Zanechal rodinu poněkud v úzkých, protože nejmladší syn byl ještě příliš mladý a starší syn - Josef - byl poněkud nepraktický. Matka Mánesova žila spíše z podpor bývalých manželových žáků, než se obživy rodiny ujala Amálie, která vyučovala podobně malbě jako otec, pro změnu hlavně šlechtické dcery. Ale i Josef měl v době po otcově smrti nějaké žáky.
Po smrti otcově, aby unikli smutku opuštěného domova, podnikli všichni tři sourozenci plavbu po lodi do Drážďan. V tomto roce byl Josef Mánes také na výletě ve Vrbičanech u Litoměřic a na hradě Házmburku.
Spory mezi Rubenem a Josefem Mánesem nabyly takové intenzity, že se Josef Mánes rozhodl déle v Praze na Akademii nezůstávat a odešel začátkem léta 1844 studovat do Mnichova. Před tím ještě krátce navštívil zámek v Čechách pod Kosířem. Jeho rozhodnutím byla víc než jeho vlastní rodina, zděšena rodina Silva Tarouců, majitelů Čech pod Kosířem, se kterou se přátelil.
Na studiích v Mnichově ho hlavně podporovala sestra Amálie.
Jeho učiteli byli v Mnichově rakouský malíř Moritz Schwind (1804 - 1871), německý malíř Peter von Cornelius (1784 - 1867), který dával přednost kresbě, a německý klasicistní malíř Bonaventura Genelli (1798 - 1868).
V Mnichově se Josef Mánes spřátelil se dvěma českými umělci - se sochařem Václavem Levým (1820 - 1870) a s architektem Ignácem Ullmannem (1822 - 1875). Je známo, že v Mnichově se Mánes zastával Čechů, dokonce o tom byly i ohlasy v novinách. Tehdy žil v Mnichově totiž Ferdinand Náprstek (1824 - 1887) a ten byl dopisovatelem českých novin.
Na pražské Akademii téměř před svým odchodem dokončil Josef Mánes obraz „Setkání Petrarky s Laurou“, na němž byl vidět především vliv Tkadlíkův. Tento obraz v r. 1846 v Mnichově také vystavil.
Původně zamýšlel akademickou kariéru a chtěl se věnovat monumentální a historické malbě. Některé prameny z období Mánesova života, především vzpomínky jeho přítele - malíře a spisovatele Edvarda Herolda (1820 - 1895) mluví o tom, že nepřízeň Rubenových kruhů ho zastihla i v Mnichově a že se už tehdy stával zádumčivým.
Z Mnichova se vrátil v r. 1846 do Prahy a pokoušel se navázat na přátelské vztahy svého otce s různými jeho šlechtickými žáky. V té době Mánesova rodina bydlela ve Spálené ulici č. 75 v domě „U Hábichů“.
Pravděpodobně už v létě toho roku byl se podívat na Hané, v Čechách pod Kosířem,v sídle Silva - Tarrouců, aby zjistil, jak se tam vyjímají jím namalované podobizny, zavěšené v salónu. Podíval se i do Těšína, odkud pocházeli jeho předkové ze strany matky, a odjel až do Krakova.
Pokud z jeho korespondence a náčrtků můžeme zjistit, byl Mánes na mnoha místech naší země - od Prahy počínaje - Cibulka, Břevnov, dále Jenštejn, okolí Lítně, Plzeňsko, okolí Horšovského Týna, Domažlicko, Strakonicko a okolí Českého Krumlova i Šumava; okolí Sobotky a Hrubé Skály, Turnovsko, Podřipsko, okolí Kutné Hory, okolí Hradce Králové a Náchodsko a Krkonoše, Táborsko Všude maloval také hrady a zříceniny, kostelíky i zajímavá stavení. Někdy jsou obrázky s doprovodem náčrtků společnosti, která se výletu zúčastnila.
Podobně také zaznamenával - skoro jako herbář - různé rostliny, se kterými se na svých cestách setkal.
V Praze se od r. 1847, s výjimkou akcí pořádaných Akademií a „Krasoumnou jednotou“, zúčastnil veřejného života. Zvláště se zapojil do veřejného života v rámci příprav a propagace Slovanského sjezdu v červnu 1848. Kreslil podobizny českých poslanců na tomto sjezdu. Byla snaha vytvořit český národní kroj a Mánes byl jedním z čelních malířů, který měl sbírat podklady k návrhu takového kroje. Návrh a vznik českého národního kroje propagovala „Slovanská lípa“, která rovněž vznikla na Slovanském sjezdu, při němž “lípa“ představovala slovanský symbol. Byl to spolek spíše radikální, jehož činnost trvala pouze do r. 1849. A v oblasti výtvarného umění na činnost výtvarných umělců ze „Slovanské lípy“ navázala „Jednota umělců výtvarných“, která byla opozicí „Krasoumné jednoty“, především v tom, že sledovala národní cíle. Mezi zakládající členy patřil právě Josef Mánes a dále malíři Antonín Lhota (1812 - 1905) a Jan Kroupa (1794 - 1875). Ale i tato společnost vlivem politických poměrů a vnitřních neshod zanikla v r. 1851, aby se pak obnovila až ke konci devatenácxtého století.
Ale v době Mánesově ne vždy „Jednota umělců výtvarných“ patřičně oceňovala Mánesův vklad do její činnosti. Zajímavé jsou i názory na vztah dvou pilířů českého malířství té doby - Josefa Navrátila (1798 - 1865) a Josefa Mánesa. Někteří odvozují, že museli být přáteli, druzí naopak konstatují, že Mánesovi vedení spolku od r. 1850 Josefem Navrátilem pravděpodobně dost nevyhovovalo.
Mánes v té době také rozvíjel myšlenku „slovanského malířství“. Pro „Jednotu umělců výtvarných“ nakreslil jako prémii pro r. 1849 slavný obraz „Líbánky na Hané“, který byl pro prémii proveden jako litografie. Spřátelil se tehdy s malířem Soběslavem Hyppolitem Pinkasem (1827 - 1901).
V lednu 1849 byl Josef Mánes vyslán za „Jednotu umělců výtvarných“ do Kroměříže na Ústavodárný sněm, kde nakreslil řadu podobizen tehdejších významných činitelů. Dělal zde i krojové studie, kterých se ale zachovalo jen málo. Na sjezdu byl s významným tehdejším organizátorem veřejného života Ferdinandem Břetislavem Mikovcem (1826 - 1862) a nakreslil tam několik Mikovcových i jiných karikatur.
O povaze Mánesově se shodují výtvarní kritici, že jej lze obtížně popsat, protože byl člověkem velmi originálním. Býval i v chování nápadný. Například oblékal se elegantně, ale často nápadně. Byl však velmi oblíbeným a zábavným společníkem. Byl rytířský a byl idealista, ale ne snílek. V „Jednotě umělců výtvarných“ ho hodnotili jako šlechtice ducha. Byl velmi jemnocitný a každé ostré slovo ho ranilo. - Byl velmi hubený, vysoký, plavých vlasů a měl modré oči. - Svou korespondenci psával většinou německy, sám podotýkal, že je těžké na stará kolena se učit psát česky.
V r. 1847 se Josef Mánes zamiloval do nové služky rodiny Mánesovy Františky Šťovíčkové z Kňovic na Sedlčansku, která byla o pět let mladší. V r. 1849 odjela Amálie s nemocnou matkou do lázní Bad Ischl, bratr Quido odjel malovat do Bavorska k Chiemskému jezeru (Chiemsee) a Josef s Františkou zůstali sami a velmi se sblížili. V r. 1850 se mělo narodit dítě. Josef Mánes předpokládal, že si Františku vezme, ale jeho matka se zhroutila a sestra mu to důrazně rozmluvila, především s poukazem na to, že ho sama živí a že nepřipadá v úvahu mesaliance profesorova syna, který se stýká se šlechtou, s nějakou služebnou, a Františku vyhnala. - Podle některých úvah byl v této době počátek jeho pozdější duševní choroby.
Většina výtvarných historiků se shoduje, že obraz Františky je na obraze nazvaném „Josefina“, ovšem například umělecký historik Jaromír Pečírka (1891 - 1966) tuto domněnku naprosto odmítá. Další Františčino zobrazení má být na obraze „Jitro“ a „ Večer“, které ale namaloval Mánes až v r. 1857. Podoba ženy na obraze „Josefina“ se neshoduje s podobou na obraze „Jitro“. - Veškeré náčrtky a veškerou korespondenci, která by se mohla Františky Šťovíčkové týkat, Amálie Mánesová po bratrově smrti zničila.

                     

Mánesova dcera Josefína, provdaná Hovorková, (1850 - 1916) se narodila 11. března 1850. - Františka se vrátila do rodné vsi a zažila tam jako svobodná matka spoustu ústrků, později se provdala za vojenského vysloužilce a bydlela v Praze, kde Mánesa pravděpodobně i s dcerou tajně navštěvovaly. Jak Mánesova dcera Josefina Hovorková, tak i jedna z jejích dcer Olga Studničková, zdědily po Mánesovi výtvarný talent a Olga Studničková byla malířkou i učitelkou kreslení.
Mnohem později, na začátku šedesátých let se Mánes o své neustálé situaci zmínil v dopise, kde popisoval jeden ze svých výletů: „Smím-liž co miluji, přitisknouti k svému srdci?“
Josef Mánes byl velice zoufalý z celé situace s Františkou i ze své slabosti a tehdy potkal v r. 1849 hraběte Bedřicha Silva-Taroucu (1816 - 1881), který byl už žákem jeho otce, a s nímž měl i Josef přátelský vztah. Hrabě Bedřich ho pozval na svůj zámek na Hané v Čechách pod Kosířem, aby se tam z této situace zotavil. Tehdy na Hané prožil skoro rok. Považoval místo za svůj druhý domov a rád se tam vracel a a byl také srdečně vítán celou hraběcí rodinou.
Vedle nejznámějších obrazů vzniklých na Hané, což byly studie ke krojům, jsou z této doby například obraz „Příjezd hosta“ , dále je to cyklus obrazů „Život na panském sídle“, který vyjadřuje lepší rozpoložení malířovo v té době. U přítele hraběte Bedřicha i jeho příbuzných byl Mánes velmi oblíbený a zvali ho potom častěji, v r. 1852 například navštívil také hrad Krakovec, který v té době patřil rovněž rodu Silva -Tarouců.
O svých malbách a studiích hanáckých postav a krojů později Mánes sám napsal: „Ty Hanačky... bože... to byly samé Madony... a ty jejich nožky... to byly tvary... to nebyly nožky... to byly piškotky.“ Maloval tamějším paním a dívkám ornamenty na šátky, dokonce se traduje, že jedna nevěsta přišla za Mánesem až do Prahy, aby jí vyzdobil šátek na svatbu.
V r. 1851 zemřela těžce nemocná matka Josefa Mánesa. A po její smrti pomýšlel Mánes, že se přestěhuje do Paříže, ale nedošlo k tomu, pravděpodobně proto, že na to neměl peníze - misto toho v r. 1852 prožil na zámku v Čechách pod Kosířem sedm měsíců.
Na jaře r. 1853 se začala projevovat jeho duševní choroba, trpěl velkým bolestmi hlavy a špatně spal. Jak uvádí jeho přítel, malíř Eduard Herold, stěžoval si na svou nespavost příteli Karlu Purkyňovi (1834 - 1868), který mu sdělil, že si jeho otec, slavný fyziolog Jan Evangelista Purkyně (1787 - 1869) při své nespavosti pomáhá dávkou opia. Mánes požádal o tento prostředek, což mu pochopitelně ublížilo ještě víc.
V r. 1853 se velmi zabýval mj. obrazem „Oldřich a Božena“.
V r. 1854 zavítal na další sídlo spřízněné větve hrabat Silva-Tarouců - do Pohledu u Havlíčkova Brodu a odtud se vydal na svou cestu po Moravě a na Slovensko. Byl na Břeclavsku, Uhersko-Hradišťsku, pak byl v Pováží, Trenčínsku a vracel se přes Jablunkov. Opět končil v Těšíně. Dělal si národopisné studie, především krojů, ale i pohledů na krajinu. Vrátil se v listopadu 1854 do Čech pod Kosířem, upřímně vítán.
Pro r. 1854 vypracoval jako prémii pro „Jednotu umělců výtvarných“ litografii „Domov“. Podle údajů malíře Herolda se grafika „Domov“ „nehrubě mnohým líbila, jakkoliv jí Mánes velikou poetickou hodnotu přičítal“.
Z cesty po Slovensku například čerpal k návrhu obálky pro „Slovenské pověsti“ Boženy Němcové (1820 - 1862), která s ní byla nadšená. Také z těchto zážitků na Slovácku i na Slovensku čerpal pro svůj cyklus „Písničky“, i když některé z „Písniček“ vznikly už za jeho studií na pražské Akademi, a cyklus „Musica“. Z některých poznatků získaných na cestě na Slovensko čerpal i v pozdějších návrzích pro Staroměstský orloj.
V r. 1856 vznikl obraz „Červené paraplíčko“.
Od r. 1857 do r. 1860 se Mánes zabýval ilustracemi k „Rukopisu královédvorskému“. „objevenému“ v r. 1817. - Byl jedním z mnoha umělců, které oba Rukopisy inspirovaly k nádherným vlasteneckým dílům. - Pro Mánesa to byla radostná práce, i když výdělek byl velmi skromný. Je dokonce známo, že studoval archeologickou knížku od Jana Erazima Vocela (1803 - 1871) „Grunzüge der böhmischer Alterthumskunde:“ (přibližně Základy znalosti o českých starožitnostech, nenašla jsem odpovídající český překlad) a jiné odborné spisy, v nichž našel například vyobrazení neolitických zbraní i ornamentů, na což navázali i umělci generace Národního divadla.
V r. 1858 vznikl zajímavý obrázek „Švadlenka“ s podtitulkem „ztráta nevinnosti“, jako kdyby to byl odraz jeho smutných vzpomínek na ztracenou lásku.
Celkem nebylo vždy Mánesovo umění od hlavního uměleckého pražského proudu přijímáno kladně. Jako příklad může být, jak bylo nakládáno s jeho alegorickými obrazy „Poesie“ a „Historie“, které právě v r. 1859 byly součástí výzdoby Žofína při oslavách stého výročí narození německého básníka Friedricha Schillera (1759 - 1805). Nejdříve je na Akademii používali jako stínidel a pak byly zničeny.
V r. 1860 ve spolku „Arkadia“, založeném téhož roku, začal Mánes spolu s Ferdinandem Mikovcem své aktivity, týkající se záchrany před zbouráním románské rotundy svatého Kříže v ulici Karoliny Světlé v Praze.
V šedesátých letech maloval Mánes řadu titulních listů, diplomů a dělal i návrhy spolkových praporů. Po založení spolku Sokol navrhl Mánes také spolkový prapor i původní sokolský kroj.
V r. 1862 a 1863 se Josef Mánes aktivně zapojil do založení „Umělecké besedy“, která byla založena v r. 1863 a byl také několikrát předsedou jejího výtvarného výboru. Snažil se všemožně o její propagaci tvorbou různých dřevorytů. V r. 1864 svěřila Umělecká beseda umělecké vedení rekonstrukce kaple svatého Kříže právě Mánesovi a architektu Ullmannovi, Mánes navrhl vnitřní výzdobu kaple, která ale nebyla uskutečněna. Z Mánesových návrhů se realizovala pouze vnější mříž, která byla kolem kaple postavena v r. 1866.
V r. 1863 se Josef Mánes zúčastnil výzdoby kostela svatých Cyrila a Metoděje v Karlíně. Podle jeho návrhů je na vratech chrámu osm medailónů s vypodobněním českých patronů. Podle Mánesových návrhů je vytvořil sochař Ludvík Šimek (1837 - 1886) ještě za svého pobytu v Itálii.
V r. 1864 byl Mánes vyzván, aby přivezl do Vídně návrh obrazu „Narození Krista“ do kostela v Tokaji, ale návrh byl odmítnut. Ale přes to je mezi jeho kresbami a malbami námět „jesliček“ zastoupen několikrát.
Během života namaloval Mánes řadu podobizen.
V letech 1865 až 1866 pracoval na svém vrcholném díle - návrhu dvanácti terčů s alegoriemi ročních období, nazvaném nyní „Mánesův orloj“. Byla to jedna z mála jeho veřejných zakázek. Orloj byl už v osmnáctém století několikrát určen k sešrotování, od r. 1824 nefungoval pak delší dobu. V r. 1865 byl uveden znovu do provozu a Mánes pracoval na zakázce. Byl ale prý varován svým starým přítelem, řezbářem Josefem Worlíčkem (1824 - 1897), že podle starých proroctví každý, kdo na orloji pracoval, buď zešílel nebo brzy zemřel. A že v roce, kdy bude spuštěn, postihne nějaké něštěstí českou zemi. Tato historka se citovala pak i po Mánesově smrti, kdy skuečně jako šílený zemřel. Je také pravda, že v r. 1866 prošla Čechami prusko-rakouská váílka s několika bitvami na na našem území s následující epidemií cholery.
Na konci jara 1866 odjel Josef Mánes, jako už od r. 1863 v létě vždy činíval, na návštěvu k baronu Kristiánu Kocovi (1806 - 1883) do Újezda svatého Kříže. Jenomže tentokrát tam jel, aby se u něj ukryl před válečným nebezpečím. Z Mánesova příjezdu je historka, jak jel nákladním vlakem od uhlí, dojel do Domažlic a předpokládal, že se přes Ronšperk - nynější Poběžovice - a Hostouň dostane do Újezda svatého Kříže. Ale v Ronšperku se v něčí horlivé hlavě vylíhl nápad, že - vzhledem k jeho nápadnému oblečení - se jedná o pruského špióna a skončil v obecní šatlavě. Pan baron se za něj musel zaručit, aby ho ze šatlavy propustili. Možná už tehdy nereagoval zcela normálně.
V r. 1867 se Mánes zúčastnil výpravy českého poselstva na národopisnou výstavu do Moskvy. Přátelé udělali sbírku na jeho výdaje. Cesta neskončila pro Mánesa úspěšně, dokonce na zpáteční cestě, pravděpodobně v důsledku postupující duševní choroby poztrácel své skici.
Po smrti důvěrného přítele Karla Purkyně 6. dubna 1868 s i najal Mánes jeho ateliér a nepohnutě tam sedával s paletou, aniž by cokoliv namaloval.
V druhé polovině r. 1868 ještě vytvořil nějaké spolkové prapory a namaloval „Mánesův sen“ jako předzvěst toho, že to budou jeho vlastní výtvory strašit.
Na jaře 1869 odjel do Mnichova na mezinárodní výstavu, ale jeho komentáře už nebyly normální.
Lékaři mu radili cestu do Itálie a mecenáš umělců a jeho přítel Vojtěch Lanna ml. (1836 - 1909) ho tam na své náklady poslal. Odjel v březnu 1870. Bydlel u sochaře Šimka v Římě nedaleko fontány di Trevi. Několik dopisů bylo odrazem jeho nadšení, hlavně když srovnával - on - který byl odchovancem dvou ctitelů Raffaelových - Raffaela s Michelangelem v Sixtinské kapli.
Pak začaly chodit dopisy plné beznaděje, ve kterých Mánes psal, že Řím je krásný, ale nejsou tam květiny.
Ale už v dubnu přišly z Říma poplašné zprávy od Ludvíka Šimka. Amálie se vydala za bratrem a našla ho u fontány di Trevi okradeného o kabát, válejícího se mezi dětmi a naprosto nepříčetného. Ji ještě poznal. Domnívala se, že ho tam někdo uhodil nebo že ho porazil. Od tohoto okamžiku se jeho stav zhoršoval. I na cestě domů museli sourozenci překonat nějaké nebezpečí.
Na jaře 1871 byla výstava „Umělecké besedy“ a Mánes se sestrou a přítelem přišli mezi prvními. Mánes byl bez zájmu, ale zareagoval jen když přišel k dílům svých mrtvých přátel - Purkyně a Levého.
Stále hledal žlutou růži, ale nikde ji nenacházel. Dokonce se tvrdí, že procházel po Praze za bílého dne se zapálenou svíčkou v ruce.
Zemřel 9. prosince 1871 v šest hodin večer v domě ve Spálené ulici. Za tři dny na to byl pochován na Olšanech. Pohřbu se zúčastnila i jeho dcera Josefina.
I když byl jeho pohřeb slavný, nebyl za svého života uznáván. To se stalo až později, hlavně na konci devatenáctého století, kdy byl Mánes označen za zakladatele českého národního malířství.
Až ve dvacátém století byly jeho výstavy, i členů jeho rodiny. První byla v SVU Mánes v r. 1903 a poslední v paláci Kinských o sto let později - v r. 2003.
Mánesovy ulice jsou v mnoha městech naší republiky. V Praze je mimo Mánesovy ulice na Vinohradech ještě Mánesův most, který byl uveden do provozu v r. 1916 a na Mánesův most přejmenován v r. 1920. V Praze byl v r. 1887 založen Spolek výtvarných umělců Mánes, jehož budovu navrhl architekt Otakar Novotný (1880 - 1959). Budova byla postavena mezi r. 1928 až 1930.
Na předmostí Mánesova mostu stojí Mánesův pomník od Bohumila Kafky (1878 - 1942), na kterém sochař pracoval do konce svého žívota, ale který mohl být postaven až po Druhé světové válce v r. 1951.
Další památník je na severní Moravě u Stříteže, na památku Mánesových cest na severní Moravu. pomník je z r. 1955. Podle některých údajů je od sochaře Karla Vávry, podle jiných od Z. Švejnohy.
V Panteonu Národního muzea v Praze je bronzová Mánesova bysta z r. 1901 od sochaře Ladislava Šalouna (1870 - 1946).
Na zámku v Čechách pod Kosířem je Mánesova síň, kde jsou umístěny památky vztahující se k zdejšímu pobytu velkého umělce.
V r. 1952 byl natočen o Josefu Mánesovi dokumentární film v režii Břetislava Pojara (* 1923). Mánesa upomínají různé knížky, básně i hudební díla.
O Mánesově životě i díle ještě nebylo vše vybádáno a domnívám se, že jsme velkému umělci ještě mnoho dlužni. 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 12. 05. 2010.