Erární služební psi četnictva nesměli být bez zvláštního povolení ministerstva vnitra ani připouštěni ani kryti. Rovněž před krytím soukromých fen, jejichž používání ve službě bylo povoleno, bylo nutno vyžádat si souhlas ministerstva vnitra a udat přesná rodokmenná data psa, který má fenu krýti. Za zvýšený náklad na výživu feny v době vrhu a v laktační periodě byl majitel psa povinen odevzdat po odstavu mláďat pro služební účely četnické správě bezplatně jedno mládě.
Ústřední četnické pátrací oddělení v Praze, které řídilo pyšelský Ústav pro chov a výcvik služebních psů četnictva však zjistilo, že mláďata, která bezplatně odevzdávají vůdci vlastních služebních psů k dispozici četnické správě, nejsou vždy plnocenná. Takováto mláďata musela být po krátké době vyřazována a prodána jako neplnohodnotná za nepatrné částky, aniž by jich mohlo být plně využito. Proto bylo nařízeno, aby vůdci vlastních služebních psů, jejichž krytí bylo povoleno, byli upozorněni, že jsou povinni odevzdat mládě úplně zdravé a vývinu schopné a podat o tom důkaz potvrzením zvěrolékaře.
Již v době konání pyšelského kursu nabídl strážmistr Votruba Alta ke krytí některé z erárních služebních fen. První nevěstou byla fena Sylva z pátrací stanice u okresního četnického velitelství v Hradci Králové.



Pokud se týká březivosti fen, tak ta trvá od 58 do 65 dnů. Od čtyřicátého dne bylo četnickou správou nařízeno, aby fena neskákala a od padesátého dne byla vzhledem k březivosti považována za neschopnou k pátrací službě.
Koncen dubna 1932 byl Alto prohlédnut zvěrolékařem a očkován proti vzteklině. Od MVDr. Hyhlíka se strážmistr Votruba dozvěděl, že Alto byl se svým původním majitelem štábním strážmistrem Josefem Měsíčkem z pátrací stanice v Liberci již v XII. kursu, ale onemocněl v jeho průběhu psinkou a byl tudíž z kursu vyřazen. Po vyléčení byl Alto prodán štábnímu strážmistru Vychodilovi z trenčínské pátračky, od něhož Rudolf Votruba Alta zakoupil. Zvěrolékař při prohlídce neshledal na psu žádné vady. Sám vytvořil stopu, aby se přesvědčil o Altově čichu. Pes stopu bez zaváhání vypracoval a vyhledal i všechny zvěrolékařem zahrabané předměty, tudíž byl uznán jako naprosto zdravý a schopný výcviku.



Až na konci srpna 1932 se strážmistr Votruba z dopisu Sylvina majitele štábního strážmistra Josefa Arazima, že Sylva měla 4 mláďata, dvě feny a dva psy. Dostali jména Kora, Kreta, Konsor a Kord. Ústav pro chov a výcvik služebních psů četnictva je přidělil následovně: Korda obdržel štábní strážmistr Janu Turko ze stanice Kuks - oddělení Pardubice, Konsora štábní strážmistr Karel Hejna ze stanice Trmice - oddělení Ústí nad Labem, Kretu strážmistr Vojtěch Štícha ze stanice Škvorec - oddělení Benešov a Koru strážmistr František Šotola ze stanice Kašperské Hory - oddělení Prachatice. V dopise štábní strážmistr Arazim uvádí: „Mládata byla pěkná a silná.

 

Psi byli barvy šedé, pálené a feny barvy žlutě pálené. Stálo mě to hodně, ale mohu se pochlubiti, že jsem státu odvedl mláďata ty nejlepší. Práce jsem s tím měl také dosti a nyní zase budu míti práci se Sylvou, než jí dám tréning. K používání psa v pátrací službě dále uvedl: „Ono se kolikrát žádá také od psa nemožnosti, já již mám zde na pátrací stanici hodně zkušeností neb jsem rekvírován až i třicetkrát ročně.
Z toho mám také někdy pouze dva výsledky, ono to pokaždé vypátrat nejde i kdyby tam bylo třeba dvacet psů těch nejlepších.“ Reagoval tak na tehdejší situaci, kdy se přikládaly služebním psům větší schopnosti, než ve skutečnosti měli. Ovšem veřejné mínění, díky medializaci jejich výsledků o nich bylo přesvědčeno a služební psi používaní četnictvem byli doslova postrachem zločinců.
V příloze dopisu byly dvě fotografie a to ve stáří 3 neděl, na níž je Josef Arazim s fenou Sylvou a její rodinkou a na druhé jsou pouze mláďata ve stáří 4 neděl.