Ondřej Suchý: Nápadně nenápadný Eman Fiala

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý


Jaký byl Eman Fiala jako tatínek? ptal jsem se koncem osmdesátých let paní Mileny Uxové, abych od ní slyšel odpověď, kterou už jsem dopředu vlastně tušil. Nemohla být jiná, než byly odpovědi všech těch, kteří se kdy s tímto vynikajícím muzikantem a nepřehlédnutelným filmovým i divadelním komikem setkali.
„Měla jsem krásné a veselé dětství,“ zněla tehdy láskyplná odpověď paní Uxové, „tatínek byl duší i tělem komik, takže i u nás doma bylo stále veselo. Vždycky jsme se na něj těšili, až se vrátí domů – ať už z představení v Divadle Vlasty Buriana, kde vedl orchestr, anebo později ze zájezdů. S tátou vstoupilo pokaždé do našeho bytu slunce – byl to usměvavý, skromný a vzorný táta!“
Listuji výstřižky z dobových novin a časopisů a nacházím jen samá slova chvály: „Skromný a charakterní umělec a člověk“ – „výrazný úsměv ho stále provázel“ – „herecký typ Emana Fialy byl lidový dobrák“ – „na rozdíl od drsnější komiky Futuristovy byla Fialova laskavější, úsměvnější“ – „ztělesňoval vždycky dobromyslné človíčky, kterým život ani trochu nenadržuje“ – „to, co se naučil, věnoval múze, jíž patřilo jeho srdce, té múze, které se říká lehká“ – „jeho komika byla vždycky silná, dobrá, výrazná a každý jeho hrdina budil u diváka silný pocit sympatie“.
Prohlížím si Fialovy civilní fotografie – na žádné z nich nechybí jeho přátelský úsměv...
Má smysl vracet se ještě po těchto jednoznačných, v minulosti mnohokrát v různých obměnách opakovaných postřezích k otázce, jaký že Eman Fiala vlastně byl? Myslím, že ano. Nikoliv však v souvislosti s jeho hereckým uměním. (V té, předpokládám, by stačilo připomenout např. jeho Emanuela Habáska v komedii Muži v ofsajdu z roku 1931 nebo třeba trestance Šejbu z Haškových povídek ze starého mocnářství z roku 1952.)

Eman jde ve stopách bratra Ference
Eman následoval svého staršího bratra, komika Ference Futuristu, na prkna kabaretů a divadel velmi záhy. Tak jako dal Ferenc přednost jevišti před kariérou akademického sochaře a malíře, dal jevišti přednost po absolutoriu hudební konzervatoře i jeho mladší bratr Eman. A právě u Emana Fialy (mimochodem též bratrance hudebního skladatele Jiřího Julia Fialy a architekta Ferdinanda Fialy), a především u jeho dráhy kapelníka, výkonného hudebníka a v neposlední řadě i úspěšného skladatele řady evergreenů, bych se rád pozastavil.
Na konzervatoři to neměl lehké. Ve svých knižně dodnes nikdy nevydaných pamětech (které se po jeho smrti pokoušela – pokud vím – dokončit právě jeho dcera Milena) o tom píše následující zajímavou historku:

Umění se prý s kabaretem nesnáší!
„…studoval jsem na varhanicko-kompozičním oddělení konzervatoře v Praze u prof. Jaroslava Křičky. Bylo to v době 1. světové války. Jednou po chodbě konzervatoře jde profesor Křička. Z jedné třídy zaznívají tóny veselého šansonu, který se tenkrát zpíval v pražských kabaretech. Tohle přece není povinné cvičení žáků! Profesor rázně otevře třídy a vejde. Za klavírem sedí vytáhlý, hubený hošík, který okamžitě přestane hrát. Profesor Křička došel beze slov až k němu, vzal do ruky noty ležící na klavíru, zběžně se na ně podíval a pak je s opovržením odložil. »Šansóny!« poznamenal. »To jistě máte od toho kabaretiéra Futuristy – vašeho bratra, nemýlím-li se?« Žák téměř neznatelně přikývl a profesor pokračoval: »Pamatujte si Fialo, že tady je místo jen pro umění. A to se s kabaretem nesnáší. Buď to vezmete laskavě na vědomí, nebo…«
Nedokončiv větu odešel. A žák Eman Fiala měl potom pro kabaret u profesora Křičky vojnu. I tak šel po absolvování konzervatoře šel ke kabaretu. Za několik let po tomto památném rozhovoru hrál v kabaretu Červená sedma na klavír Křičkovu Pijáckou píseň. Když dozněly poslední tóny a pomalu tichl potlesk, objevil se před ním profesor Křička a dojatě děkoval za procítěný přednes písně. Svého žáka poznal teprve, když mu připomněl onu historku ze školy…“



Pestrý výběr muzikantů, dirigentů, skladatelů
Eman Fiala, u něhož herecký talent objevil Eduard Bass a dal mu také na scéně kabaretu Červená sedma první roli ve své aktovce Honza Pač Pač, měl už za sebou působení v karlínském Varieté jako kapelník a první nesmělé krůčky před kamerou tehdy ještě němého filmu. Když film „promluvil“, role a roličky hudebních skladatelů, dirigentů, pianistů a profesorů hudby či zpěvu se nepřestaly na Emana Fialu hrnout. Samozřejmě, že se mnohokrát měnil i v listonoše, holiče, fotografy – ale muzikanti, ti výrazně převládali. Přestože se na plátně v takové roličce třeba jen mihl! Vzpomeňte si na Hotel Modrá hvězda (1941), kde během písně Slunečnice v podání Inky Zemánové a Lišáků převezme dirigování orchestru po R. A. Dvorském, vzpomeňte si na dirigenta z Těžkého života dobrodruha (1941), na skladatele hymny pro portorické království v Lelíčkovi ve službách Sherlocka Holmese (1932) anebo na kouzelného maestra Bianchiniho z Pytlákovy schovanky (1949) – každý si jeho postavičku okamžitě zapamatoval.
Z mnoha filmů pak vzešla také řada dodnes připomínaných slavných šlágrů, pod nimiž je Eman Fiala podepsán jako autor.

Veselý nebo vážný?
Absolutorium konzervatoře bylo pro Fialu přece jen užitečné. Díky jeho chytlavým melodiím si dodnes dovedeme zanotovat písně jako například: Sám já chodívám rád, Každý musí někdy něco mít, Dej gól či Zapomeň, že už se loučíme. Jsou to krásné písničky, milé, stejně jako milý byl Eman Fiala, herec a komik, od jehož odchodu z našeho světa už uplynulo čtyřicet let.
Začal jsem vzpomínkou na jedno ze svých setkání s jeho dcerou, paní Milenou Uxovou a protože jsem se (na úkor výčtu a hodnocení Fialových filmových či divadelních rolí) rozepsal raději o Fialovi-muzikantovi, dovolte, abych z již jednou citovaného povídání, které jsem kdysi s paní Uxovou vedl, vybral ještě jednu otázku a její odpověď, týkající se právě muzikantského života Emana Fialy.
Jakou hudbu si váš tatínek doma nejraději hrál? „Táta byl ohromnej muzikant, ale mimo to, že byl muzikantem jazzovým, miloval i hudbu vážnou – především Smetanu, Dvořáka, Debussyho, Ravela. Jejich gramofonové desky si rád kupoval a doma si je pak pouštěl velmi často…“ Ejhle, další důkaz o často skrývané vážnosti povah našich mnohých, najmě lidových, komiků!

(Z knihy Tajemství filmových hvězd, nakladatelství Modrý stůl, Praha 2004) 

Texty k fotografiím:

1/ Eman Fiala na dobové pohlednici
2/ S Vladimírem Hlavatým a Františkem Filipovským jako trestanec Šejba ve filmu Haškovy povídky ze starého mocnářství
3/ Eman Fiala jako učitel zpěvu Bianchini ve Fričově filmové parodii Pytlákova schovanka (1949) 

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 26. 08. 2010.