Ondřej Suchý: Natočí se někdy film o životě Lídy Baarové?

Rubrika: Publicistika – J+O Suchý

V říjnu vydává nakladatelství Ikar knížku Tři životy Lídy Baarové v níž je i tato kapitola obsahující mimo jiné zajímavý rozhovor s filmovým režisérem Filipem Renčem. Předpokládám, že by některé čtenáře Pozitivních novin mohla zajímat… 
Boj o autorská práva, tři scénáře, dva (ne-li tři) režiséři, vděčné téma pro novináře.
Autory tří různých scénářů o životě Baarové jsou Otakar Vávra, Jiří Blažek, Ivan Hubač. Režiséry měli být Otakar Vávra, pak Filip Renč a uvažovalo se prý také o Juraji Herzovi.
Zdá se, že šanci by v budoucnu mohl mít – díky svému nízkému věku – Filip Renč.
Jestliže jsem se rozhodl zařadit do téhle knížky kapitolu o prvním uvedení hereččiny nešťastné životní epizody na divadelních prknech, nemohl jsem vynechat pohled na vývoj událostí a vyhlídky kolem vzniku filmu o Lídě Baarové.
Přečetl jsem množství článků věnujících se budoucnosti takového filmu. Z nich nejobsáhlejší a v době před deseti lety nejsrozumitelnější byl ten, který napsala v Mladé frontě DNES (29.8.2000) pod názvem „Chystaný film o Baarové zajímá hned tři autory“ filmová kritička Mirka Spáčilová s jejímž svolením z něho cituji několik podstatných pasáží.

Jak tehdy celý spor kolem filmu vypadal?
„…Práva drží Česká televize, pro niž je od herečky získal doyen tuzemských filmařů Otakar Vávra; ten měl smlouvu na scénář, kterou coby šéfproducent podepsal ještě Čestmír Kopecký, a Vávra počítal i s režií filmu. Loni (1999) - po Kopeckého odchodu - převzala producentovu práci Iva Procházková; ČT poté od smlouvy s Vávrou odstoupila s tím, že má k jeho scénáři výhrady.
Procházková ovšem odmítla i jiný hotový scénář, jeho autorem je zkušený Jiří Blažek.
Adaptaci knihy - nikoli už jako filmu pro kina, nýbrž coby třídílnou televizní verzi - Iva Procházková zadala Ivanu Hubačovi. Ten se v květnu (2000) stal hlavním dramaturgem uměleckých pořadů ČT. ‚Ale tu zakázku jsem přijal dávno, dávno předtím,‘ tvrdí Hubač, jako scenárista známější pod pseudonymem Ivan Hejna. ‚Vůbec jsem tehdy neměl tušení, že existují Vávrův a Blažkův scénář; dnes už to vím, ale nečetl jsem je a ani číst nehodlám. Nepovažuji to za šťastné.‘
Ve stejném smyslu hovoří i producentka Iva Procházková: ‚Látku jsem zadala Ivanu Hubačovi krátce poté, co jsme se rozešli s panem Vávrou, aniž jsem mohla tušit, že bude tři čtvrtě roku nato jmenován hlavním dramaturgem.‘
Blažek tomu nevěří; a Vávra líčí kuriózní okamžik, kdy čerstvě jmenovaného šéfdramaturga žádal o podporu pro svůj projekt. ‚A on mi na to řekl, že můj scénář nečetl, ale že to píše sám, na objednávku paní Procházkové, a má to odevzdat letos do konce roku‘ vypráví Vávra. ‚Ano, to byla opravdu trapná chvilka, ale vysvětlili jsme si to,‘ reaguje Ivan Hubač…“

Rozkrývání celého „případu“ dál pokračuje. Na scéně se totiž objevuje Hubačův otec, renomovaný scenárista Jiří Hubač, kterému dal Otakar Vávra svůj scénář soukromě k posouzení.
Mirka Spáčilová zaznamenává:

„…‚Po těch divných posudcích z ČT už jsem si nevěřil, chtěl jsem slyšet, jestli je to opravdu tak špatné. Ale Jiří Hubač mě v podstatě chválil, radil mi předělat jednu scénu, a poslechl jsem, měl pravdu,‘ vypráví Vávra. Ovšem Jiří Hubač namítá, že dal Vávrovi dvě stránky připomínek: ‚Řekl jsem mu, že je to scénář realizovatelný, jen pokud ho autorsky a dramaturgicky dopracuje.
Ale hlavně jsme si slíbili, že to zůstane mezi námi, bylo to háklivé, když existoval ještě scénář Blažkův i zakázka mého syna - Ivanovi jsem ani neřekl, že jsem to četl. Rozhodně je nesmysl, že bych snad odrovnával konkurenci svého syna,‘ zlobí se Jiří Hubač.
Další osobní podtón vystupuje z minulosti. Vávra před časem vedl spor se sestrou producentky Ivy Procházkové, spisovatelkou Lenkou Procházkovou. Běželo o jiný ‚zdvojený‘ projekt, životopis Jana Masaryka. Vávra navíc ve svých pamětech podal kontroverzní svědectví o jejich otci, scenáristovi Janu Procházkovi. ‚Já Vávrovy paměti ani nečetla, prvně jsem se s ním setkala až nad scénářem o Baarové, osobně mi nikdy neublížil, a především bych se tím nenechala ovlivnit,‘ prohlašuje Iva Procházková…“

Závěr článku tvoří pokračující směs rozličných názorů a vyhlídka, že se možná celá záležitost bude řešit u soudu.

„Spor o kvalitu Vávrova scénáře nepřímo dokládá, jak se mění představy uvnitř ČT. Vávra natočil s Lídou Baarovou čtyři filmy, od prvního Panenství až k poslední Turbíně; zná herečku i její osudy dobře a filmu o ní chtěl dát název Prokletá krása.
‚Právě její zvláštní krása zahubila ji i její blízké, v čemž vidím silné drama: byla mladičká, obletovaná a neuměla v tom chodit,‘ říká Vávra.
‚Vávrovo pojetí bylo málo objevné, neřeklo by nic nového a chyběl tu i jiný pohled než hrdinčin - na všechny ty historické souvislosti a situace mezi dvěma mlýnskými kameny,‘ říká Procházková. Také interní posudky postrádají ve Vávrově textu ‚autenticitu epochy‘ a ‚nezbytnou sociálně-psychologickou sondu‘.

Jakou koncepci měl bývalý šéfproducent Čestmír Kopecký?
‚Pan Vávra přinesl původně dějepis, kdežto já chtěl příběh mladé naivní holky; v tomto smyslu také své další dvě verze posunul.‘ Pak Kopecký z televize odešel, ke konečné podobě Vávrova scénáře se tedy nemůže vyjadřovat, potvrdil však, že režisér pro tehdy předpokládaný velkofilm sehnal i zahraniční partnery, s nimiž Kopecký jednal. ‚Od smlouvy se scenáristou se dá samozřejmě odstoupit, eticky však cítím, že majitelem práv je Otakar Vávra, i když jsou psána na ČT. Bez něj, bez jeho přátelství s Lídou Baarovou by to nešlo,‘ míní Kopecký a popisuje, jak dobrodružně práva získali.
‚Jen jsme zaslechli, že je chce konkurence, v pět ráno vyjelo auto ČT s Vávrou do Salcburku, paní Baarová přítele uvítala, smlouvu podepsala, peníze se hned složily do banky - a pak přišla její zástupkyně s tím, že herečka je nemocná, tudíž zbavená svéprávnosti, a ty peníze že jsou směšné. Po dalších jednáních však platnost smlouvy stvrdila i ona,‘ líčí Kopecký.
Tady ovšem vstupuje do hry zase Jiří Blažek a předkládá vlastní verzi: on prý byl vůbec prvním, kdo na přepisu knihy pracoval, od roku 1993 pro soukromou produkční firmu (byl jím HEUREKA Film. Pozn. O.S.) jež práva zakoupila, ale později ukončila činnost. Uvolněná práva slíbil koupit jiný soukromník, pro nějž Blažek pracoval dál, zdarma - ale i tenhle producent prý selhal. A jen se Blažek dohodl s třetím výrobcem, Kopecký s Vávrou se to doslechli a prý o jediný den je předběhli. ‚Byl jsem tedy oklamán dvakrát a teď potřetí. Když Vávrův scénář padl a já nabízel ČT ten svůj i s tím, že přijmu novou třídílnou koncepci, řekli mi, že chtějí člověka mladšího, co nepoznal válku...‘“

Co se odehrává dnes, po dlouhých deseti letech ? Na to jsem se zeptal režiséra, který má v současné době k realizaci filmu nejblíže – Filipa Renče.

Pane Renči, co mi můžete na konci února roku 2010 říct o filmu, který byste byste rád v budoucnu natočil o Lídě Baarové?
„Že je to film Lída Baarová, který já už mám vlastně natočený - ale pouze ve své hlavě, protože se na něj zatím nesehnaly prostředky. Aby ten film byl vybavený kostýmy a různými historickými rekvizitami – a tenkrát ten svět showbyznysu a filmování byl velkolepý! – tak to bude hodně drahý projekt, který nevím jestli se mi někdy podaří dotáhnout do finále.“

Co si vy myslíte o Lídě Baarové?
„Byl to velice zajímavý osud. Ona a Adina Mandlová jsou takové mé favoritky z těch filmů třicátých let. Každá z nich byla jiná - jedna byla bílá, druhá černá, takže se krásně doplňovaly. Lída měla nádherné oči a jako ženská tenkrát oslovila spoustu známých mužů a popletla jim hlavu…“

Scénář Ivana Hubače vznikal podle memoárů Lídy Baarové. Vycházel pan Hubač z těch, co s ní kdysi napsal Josef Škvorecký, anebo z těch, které jí pomáhal napsat František Kožík?
„Já nechci mluvit za Ivana Hubače, ale já myslím, že je to ze všeho - že se sehnaly nejrůznější materiály, pak ještě různé informace z internetu atakdále, atakdále, takže je to kompilace všeho, plus nějaká jeho vlastní kreativita.“

Říkal jste kdysi, že o tenhle film projevilo velký zájem jedno z největších německých filmových studií, Studio Babelsberg. Ten zájem časem opadl, anebo ještě trvá?
„Oni projevili zájem, ale nedali ani euro. Takže to je sice hezké, že projevili zájem, ale za pouhý zájem se točit nedá.“

Měl jste už někoho vytipovaného na hlavní roli?
„To ne. Proces výběru herců a spolupracovníků začíná až když je ten film alespoň ze tří čtvrtin ekonomicky pokrytý, protože je zbytečné vyblokovat nějakého herce, když nevíte jestli z celého projektu nakonec nesejde kvůli těm financím. Takže obsazování rolí se dělá až na poslední chvíli.
Z českých luhů a hájů nevím kdo by ji mohl hrát, protože jí nikdo není podobný. Ale také si myslím, že když je historická figura a když ji představuje herec, tak ta podobnost nemusí být jedna ku jedné, protože jde spíš o charisma herce, než aby byl vizuálně stejný.“

Kdyby se film podařilo realizovat – obsadil byste do něj i nějaké německé herce?
„To určitě, protože polovina filmu by se odehrávala samozřejmě v Německu a tak bych byl rád, aby se tam mluvilo německy a hráli v něm i němečtí herci, kteří navíc mají svoji specifickou fyziognomii.
Pro mě je to velká výzva, protože bych točil na vlastní nebezpečí; pracovat s cizími herci a vést je v angličtině, komunikovat s nimi anglicky (protože německy nemluvím) to je naprosto něco jiného. Vysvětlovat sebemenší detaily a nuance té či oné herecké akce v angličtině je velice těžké. Ale určitě bych chtěl pracovat se zahraničními herci. Myslím si, že jsou hodně disciplinovaní a… no, uvidíme jak se to povede.“

Vy jste byl připraven se do toho filmu pustit už v roce 2004. Později jste řekl: „Já si na tu Baarovou počkám i deset let, protože si myslím, že je to opravdu strašně dobrá a silná látka.“ Takže pokud vás vezmu za slovo: Stále ještě věříte, že se Vám podaří ten film natočit kolem roku 2014 ?
„Vidím to na rok 2024 - že začnou přípravy.“

 
Na realizaci svého filmu Hlídač č.47, který poprvé natočil podle scénáře Otakara Vávry v roce 1937 režisér Josef Rovenský, čekal Filip Renč sedm let. Dočkal se v roce 2008.
Narozdíl od režiséra Vávry, který od devadesátých let toužil natočit životopisný film o Lídě Baarové a nedočkal se. V roce 2010, deset let po smrti Baarové, se Otakar Vávra dožil 99 let. Filip Renč, který by si přál natočit o Baarové film, oslavil toho roku své pětatřicátiny. Má tedy na rozdíl od režiséra Vávry pro vyčkávání šťastné příležitosti k natočení svého filmu relativně ještě hodně času.
Kdyby se jeho vtip o roce 2024 nebral jako vtip, pak by s konkrétními přípravami filmu začal rok před svou šedesátkou. A kdyby se měl dožít Vávrova věku, měl by pořád před sebou čtyři desítky let naděje, že film o Lídě Baarové (Hodina pokušení/Baarová) natočí. Pokud by se ovšem nestal, tak jako režisér Vávra před ním, také obětí nějakých kdovíjakých intrik.
Nabízí se hypotetická otázka: Proč nebylo už tenkrát (někdy v roce 1992) Otakaru Vávrovi umožněno, aby natočit Baarovou podle svého scénáře a proč by po něm, s odstupem let, nemohl Filip Renč natočit příběh Lídy Baarové po svém?
Já vím – podobná situace už tu byla s Hrabalovým románem Obsluhoval jsem anglického krále… Ale Hlídač č.47 se také dočkal dvou filmových podob. Pravda, akorát že mezi nimi muselo uplynout sedm desetiletí. 

Když jsem dopsal tuto kapitolu, dodatečně jsem se dověděl od nedávno zesnulého filmového kritika a dramaturga Pavla Melounka, že scénáře o Lídě Baarové nevznikly tři, ale čtyři – autorem toho posledního, který prý má k realizaci nejblíže, je dramaturg a scenárista Dušan Kukal. Tak uvidíme… 
Texty k fotografiím:
1/ a 2/ Lída Baarová
3/ Baarová v dobové karikatuře
4/ a 5/ Lída Baarová přitahuje stále i čtenáře a její filmové fanoušky v Německu
6/ O filmu, který by měl přinést životopis slavné herečky na filmové plátno, jsem si povídal i v rozhlasovém pořadu Nostalgické muzeum zábavy
7/ a 8/ Režisér Filip Renč se nevzdává naděje, že jednou film o Lídě Baarové natočí 

Foto © archiv Ondřeje Suchého

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 23. 09. 2010.

Pozitivní noviny jsou neziskové internetové médium, které v letech 2004–2012 připravovala ve svém volném čase skupina nadšenců pod vedením Pavla Loužeckého. Všichni autoři a dopisovatelé do Pozitivních novin přispívali bezplatně, ze své vlastní svobodné vůle. Ačkoli od roku 2012 nové články nevychází, Pozitivní noviny i nadále fungují jako skutečná oáza pohody a optimismu na síti pro všechny čtenáře, kteří potřebují pravidelný zdroj k čerpání životní energie, inspirace, nápadů, zábavy, moudrých myšlenek a informací všeho druhu.