Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (38)
Rubrika: Publicistika – Zbývá dodat...
|
Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (1) |
A tady je na čase, abych zařadil několik dalších kapitolek, které bych pracovně nazval – střípky pracovní. Často nám sice bylo vtloukáno do hlavy, že práce je matka pokroku atd., přesto doufám, že tyto pracovní střípky nikoho od četby neodradí. Pro jistotu si ale hned na začátek dovolím s těmi střípky trochu zamíchat. Různé dobrovolné i placené brigády z mládí, jakožto i práce na „rodinných“ plantážích nechám stranou, i když i tady by se našly příhody k popukání a o některých jsem vlastně už psal. Začnu až s nástupem do pracovního procesu. „Díky“ „umístěnce“ jsem na ruzyňské letiště nastoupil 25. srpna 1958, měl jsem to zapsáno v několika občankách, ale ještě před tím jsem si užil své poslední prázdniny. Těsně po své promoci jsem s několika mladšími kamarády strávil čtrnáct dní pod stanem v Hamru na Jezeře. Ano – tam, kde byl natáčen film Dovolená s Andělem a kde se o něco později začala těžit a upravovat uranová ruda. To hlavní ale bylo, že jsme se tam seznámili s Karlem Effou! S jeho jménem se zcela určitě každému vybaví jeho velký, křivý a zahnutý nos! Tento herec nikdy nehrál ve filmu hlavní roli, ale jeho figurky byly nezapomenutelné. Jeho vizáž ho předurčovala většinou k rolím záporným, a tak už těsně po válce jsme tohoto komika mohli vidět ve filmech Uloupená hranice a Ves v pohraničí. Jeho trampa s kytarou jsme však samozřejmě nepovažovali za záporáka, jak byl v tom filmu prezentován, ale naopak, už jen díky krásné písničce o vlčákovi Pedrovi a návratu domů z ciziny nám byl opravu velmi sympatický. A ač na kytaru znám jen asi deset akordů, s tou písní jsem později občas uspěl i u táboráku! Však to možná znáte, ty akordy stačí většinou jen tři či nejvýše čtyři! Karel Effa byl tehdy mladý, jen asi o 13 let starší než já, a byl krásně opálený, neboť právě přijel z Jugoslávie z natáčení koprodukčního filmu Hvězda jede na jih. Ten film se dlouho nepromítal, protože jugoslávský prezident Tito byl stále „krvavým psem“. Hrál v něm ale celý orchestr Karla Vlacha. Ale zpět k Effovi. Samozřejmě všude budil pozornost, která mu byla dost nepříjemná. Jednoho večera jsme se s ním náhodou sešli v místní vinárně a tam jsme ho doslova zachránili před dotěrnými štamgasty, kteří by ho jistě opili. A tak jsme ho pozvali na „návštěvu“ k našim stanům. Dodnes si pamatuji, jak mu chutnalo naše studené vepřové z konzervy a pár lahváčů pod hvězdnou oblohou samozřejmě také bylo. Když se dozvěděl, že jsem čerstvý absolvent jedné přírodovědné disciplíny, ihned prokázal svůj humor krásnou hláškou, jak je dobře, že tu „přírodu“ zkoumám i o prázdninách, a to velmi příjemně prostřednictvím pivní opice! Pak jsem mu ještě musel slíbit, že si příští den zahraji na pláži ping-pong s jeho ženou, aby si od ní přes den na chvíli odpočinul. No - moc to sice neuměla, ale co bych pro milého herce neudělal. Ten film z Jugoslávie jsem viděl až za čas, samozřejmě si pamatuji i další jeho role, včetně těch divadelních, a zejména jeho nezapomenutelný nos, který jsem možnost vidět opravdu z blízka. Mrzí mne, že už není mezi námi, zemřel v roce 1993. A tehdy jsem ani nevěděl, že slavil své narozeniny na můj svátek. Tak ale nyní už opravdu naostro, jak jsem zařezával v meteorologické službě na Ruzyni. Nebylo to pro mne lehké, neboť jsem byl vlastně geofyzik a tak jsem se musel za pochodu meteorologicky dovzdělávat. Ale nebyl to jen můj problém, společně se mnou nastoupili na letiště i mí tři další kolegové – geofyzici a z fakulty ještě kolega a kolegyně – meteorologové, kteří měli start mnohem snazší. Ten náš zácvik probíhal samozřejmě na starém letišti a jedním ze zážitků byl „zálet“ „Túčkem“, který byl nutný vždy po jakékoliv opravě. Ještě více nás pak v příštím roce nadchl na tehdejší dobu fantastický strmý start francouzské Caravelle. Už po necelých dvou měsících byl ale náš slibný zácvik přerušen a my čtyři geofyzici jsme v polovině října „šli na vojnu“. Bylo to jen na půl roku, ale bohatě to stačilo, o tom však někdy později. Když jsem se na jaře 1959 vrátil na letiště, zácvik pokračoval a samostatně jsem začal sloužit až v létě. Možná by nebylo na škodu, kdybych alespoň velmi stručně popsal, jak se vlastně koncem padesátých let tvořila předpověď počasí. Takzvaná synoptická služba byla rozdělena do dvou odborů na předpověď všeobecnou a leteckou. Dálnopisem a z naší republiky i fonicky, tedy radiem, se přijímaly meteorologické informace z celé severní polokoule, zašifrované v mezinárodních kódech. Kresličky – většinou mladé – dvojitými pery, červenou a černou tuší zakreslovaly takzvané pavouky, opět mezinárodními značkami do synoptických map. Měly práce jak na kostele. Na každé mapě bylo kolem 400 staničních kroužků s indikativy, které musely znát a z těch číselných kódů překreslovaly všechny údaje o počasí, jichž bylo několik tisícovek. Nakreslit takovou mapu trvalo kolem čtyř hodin a my meteorologové jsme pak tu mapu analyzovali. Trvalo asi hodinu, než se mapa zaplnila všemi těmi izobary, teplými a studenými frontami, jejichž vývoj a postup se sledoval po šesti, a ve střední Evropě i po třech hodinách. Pak meteorolog podle různých objektivních pravidel ručně vyrobil mapu předpovědní, tehdy většinou pouze na 24 hodin. A tyto mapy byly základním podkladem pro vlastní předpověď počasí. V současné době vykonává všechny tyto práce počítač. Tehdy jedna skupina prognostiků vypracovávala předpověď všeobecnou, a to krátkodobou a střednědobou, které se předávaly sdělovacím prostředkům, a druhá „vyráběla“ předpovědi letecké. Meteorologové se ale střídali v pravidelném „kolotoči“ služeb v obou skupinách. I leteckých předpovědí bylo několik druhů. Předpovědi pro oblast měly platnost 12 a 24 hodin a pro vlastní letiště – „tafy“ - ještě navíc 6 hodin. Pro každý let se pak ještě vypracovala předpověď pro jeho letovou trasu – tak zvaná „fiška, pro kterou si k nám osobně chodil pilot nebo navigátor. Pro něho byla velmi důležitá předpověď větru v různých hladinách, neboť na jejím základě se plánovalo množství paliva. Do těch „fišek“ se ručně zakreslovaly různé druhy oblaků, různých stratů, altostratů, kumulů a kumulonimbů s možnými bouřkami. Díky mé „výtvarné ruce“ mi obláčky, zejména ty vertikálně vyvinuté, moc nešly, ale starší kolegové mě utěšovali milým sloganem – nedělej s tím cavyky, vraž tam dva-tři knedlíky! Nebyla to ovšem legrace, zodpovědnost meteorologa byla veliká. ♦♦♦ Pokračování příště... Další díly najdete zde |
Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 22. 10. 2010.